Převede-li oprávněná osoba nemovitost, která jí byla vydána ( § 9 zák. č. 229/1991 Sb.), na třetí osobu, mohou se "opomenuté" oprávněné osoby domáhat finančního ekvivalentu svých oprávněných nároků (§ 13 odst. 2 zákona) i vůči oprávněné osobě podle § 126 odst. 1 obč. zák. z titulu finanční úhrady za věc, kterou nelze vydat Alternativa právní věty:Při absenci speciálních pravidel v ustanovení § 13 odst. 2 zákona o půdě, ve znění účinném do 30.6.1993, pro případy, kdy oprávněná osoba převede vlastnické právo k nemovitosti, při čemž "opomenuté" oprávněné osoby se domáhají vydání svého zákonného podílu, je možno aplikovat nejenom předpisy upravující právní vztahy vznikající ze singulární sukcese jako předpisy obecné, ale je možno aplikovat i obecné předpisy o vydání věci podle § 126 odst. 1 obč. zák., s eventualitou zaplacení finanční náhrady za věc, kterou nelze vydat. Převede-li oprávněná osoba nemovitost, která jí byla vydána ( § 9 zák. č. 229/1991 Sb.) , na třetí osobu, mohou se "opomenuté" oprávněné osoby domáhat finančního ekvivalentu svých oprávněných nároků ( § 13 odst. 2 zákona) i vůči oprávněné osobě podle § 126 odst. 1 obč. zák. z titulu finanční náhrady za věc, kterou nelze vydat.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy JUDr. B. P., Ph.D. a soudkyň JUDr. I. J. a JUDr. J. Š. v právní věci žalobců a/ F. H., nar…, bytem V., b/ V. H., nar…, bytem Č., c/ J. H., nar…, bytem V., d/ R. T. , nar…, bytem V., e/ P. Š., nar…, bytem H., f/ M. Š., nar…, bytem Č., proti žalovaným l/ M. H., nar…, bytem Č., 2/ V. H., nar…, bytem Č., 2/ L. H., nar…, bytem Č., 4/ nezletilé M. H., nar…, bytem Č., zastoupené matkou M. H., bytem tamtéž, o zaplacení finanční náhrady, o odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 26.3.2OO4, č.j. 4 C l3/93 – 242, t a k t o : Rozsudek soudu prvního stupně se z r u š u j e a věc se mu v r a c í k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem Okresní soud v Českém Krumlově zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni zaplatit žalobci a/ F. H. částku l5O.346,- Kč, žalobci b/ V. H. částku l5O.346,- Kč, žalobkyni c/ J. H. částku l5O.346,- Kč, žalobkyni d/ R. T. částku l5O.346,- Kč, žalobci e/ P. Š. částku 75.l73,- Kč, žalobci f/ M. Š. částku 75.l73,- Kč. Dále rozhodl, že žalovaní nemají právo na náhradu nákladů řízení a žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit státu státem zálohované náklady řízení ve výši l75O,- Kč a zaplatit je na účet Okresního soudu v Českém Krumlově do tří dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění napadeného rozsudku okresní soud uvedl, že žalobci žalují podle § l3 odst. 2 zák. č. 229/199l Sb., ve znění účinném do 3O.6.l993, vůči žalovaným, neboť jejich nároky uplatněné ve lhůtě nebyly uspokojeny. Okresní soud učinil závěr, že mezi účastníky není sporu o tom, že nejen původní žalovaná M. H., potažmo žalovaní jako její právní nástupci, ale rovněž žalobci jsou oprávněnými osobami dle příslušných ustanovení zákona o půdě ve vztahu k předmětným nemovitostem, jako takové osoby řádně ve smyslu příslušných ustanovení zákona o půdě svůj nárok uplatnily, nemovitosti však byly na základě dohody o vydání nemovitostí pravomocně schválené příslušným orgánem vydány toliko jedné z oprávněných osob, a to původní žalované M. H. Nárok žalobců tedy postupem dle § 9 zákona o půdě uspokojen nebyl. Ti pak v souladu s ustanovením § l3 odst. 2 zákona o půdě svůj nárok uplatnili u soudu vůči žalované M. H., jíž byly nemovitosti vydány. Protože se však v současné době domáhají žalobci finanční náhrady, nelze jejich žalobě vyhovět. Charakter nároku dle ustanovení § l3 odst. 2 zákona o půdě je dán charakterem nároku dle ustanovení § 9 zákona o půdě, od něhož se v případě splnění zákonných podmínek odvíjí. Ustanovení § 9 zákona o půdě však zakotvuje toliko nárok na fyzické vydání nemovitosti, nikoliv však na finanční náhradu v případě nemožnosti vydání fyzického. Jak postupovat v případě, kdy osoba, jíž byly nemovitosti vydány, tyto již nemá ve svém vlastnictví, lze najít oporu v judikatuře. Konkrétně pak Okresní soud v Českém Krumlově odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.l2.2OO2, spis. zn. 28 Cdo 827/2OO2. Nejvyšší soud v tomto rozsudku uvedl, že zákon o půdě si kladl za cíl přispět ke zmírnění majetkových a jiných křivd, které vznikly v době od 25.2.l948 do l.l.l99O. Ustanovením § l3 odst. 2 zákona o půdě pak dal zákonodárce jasně najevo úmysl spravedlivě vypořádat vztahy mezi oprávněnými osobami, zejména pro případ, že došlo k vydání nemovitostí jen jedné z oprávněných. Citované ustanovení pak výslovně zakotvuje právo oprávněné osoby, jejíž právo bylo opomenuto, aby její nárok uspokojila osoba, jíž nemovitosti vydány byly, a to v rozsahu převyšujícím její oprávněný nárok. Zákon o půdě neřeší situaci, jak postupovat v případě, že se oprávněná osoba, jíž byly nemovitosti vydány, ještě před vydáním soudního rozhodnutí svého vlastnictví zbaví. Nejvyšší soud pak při absenci speciálního pravidla aplikoval předpisy obecné, zejména pokud upravují právní vztahy vznikající při singulární sukcesi. Právo osoby oprávněné ve smyslu ustanovení § l3 odst. 2 zákona o půdě proto chápal jako právo, kterému neodpovídá povinnost pouze pasivně legitimované osoby /tedy osoby, jíž byly nemovitosti vydány/, ale pokud již tato osoba svoje nabyté vlastnické právo převede na další osobu, převádí tím zároveň i práva a závazky, které jsou k vlastnictví nemovitosti vázány, tedy i závazek nemovitost, eventuálně její ideální část, vydat podle citovaného restitučního předpisu. Okresní soud v Českém Krumlově se tímto právním názorem řídil a žalobu zamítl, neboť původně vydané nemovitosti nejsou již ve vlastnictví žalovaných. Proti rozsudku soudu prvního stupně se včas odvolali žalobci. Ve svém odvolání uvedli, že nesouhlasí s právním názorem soudu prvního stupně, který nerespektoval obecná ustanovení o odpovědnosti dědiců za dluhy zůstavitele, jakož i právní názor odvolacího soudu. Z tohoto důvodu žádali žalobci, aby rozsudek byl zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud postupoval podle § 2l2 a násl. o.s.ř., přičemž podřadil odvolací důvody odvolání žalobců pod ustanovení § 2O5 odst. 2 písm. g/ o.s.ř. Odvolání žalobců je důvodné. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení, které mu předcházelo a dospěl k závěru, že odvolání žalobců je důvodné. Je důvodné potud, pokud se žalobci dovolávají nesprávného právního posouzení věci ve smyslu odvolacího důvodu uvedeného v § 2O5 odst. 2 písm. g/ o.s.ř. Není pravdou, že by odvolací soud vyslovil závazný právní názor, že je možno požadovat finanční ekvivalent oprávněných nároků žalobců, neboť v předchozích zrušovacích rozhodnutích se řešila otázka určitosti žalobního petitu, a to za situace, kdy již v původní žalobě žalobci vůči dnes zemřelé odpůrkyni M. H. požadovali fyzické vydání podílů na nemovitostech, eventuálně finanční náhradu. Odvolacímu soudu je známo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR citované shora, spis. zn. 28 Cdo 827/2OO2, které řeší žalobu na vydání ideální poloviny nemovitostí ze strany obchodní společnosti, která tyto nemovitosti nabyla od oprávněné osoby, které byly nemovitosti vydány podle zákona č. 229/199l Sb. V daném případě byla žalována i tato oprávněná osoba a vůči ní byla žaloba zamítnuta. Žaloba byla podána oprávněnou osobou, jejíž nárok uspokojen nebyl dle § l3 odst. 2 zákona o půdě. Nejvyšší soud skutečně v této právní věci dovozuje, že oprávněná osoba, jejíž nárok byl opomenut, má právo realizovat svůj nárok a při absenci speciálního pravidla se musí aplikovat předpisy obecné, zejména pokud upravují právní vztahy vznikající ze singulární sukcese. Podle Nejvyššího soudu ČR právo osoby oprávněné ve smyslu ustanovení § l3 odst. 2 zákona o půdě je nutno chápat jako právo, kterému neodpovídá povinnost pouze původní pasivně legitimované osoby /tedy osoby, jíž byly nemovitosti vydány/. Pokud totiž tato osoba svoje nabyté vlastnické právo převede na další osobu, převádí tím zároveň i práva a závazky, které jsou k vlastnictví nemovitosti vázány, tedy i závazek nemovitost – eventuálně její ideální část – vydat podle citovaného restitučního ustanovení. Převede-li žalovaný nemovitost v průběhu sporu o její vydání podle ustanovení § l3 odst. 2 zákona č. 229/l99l Sb., ve znění pozdějších předpisů, přechází jeho povinnost nemovitost vydat na nabyvatele, který vstupuje z titulu procesního nástupnictví /za předpokladu, že bylo u soudu uplatněno/ do řízení jako účastník na místo původního žalovaného. Odvolací soud je toho názoru, že v dané právní věci je situace poněkud odlišná. Předně žalobci změnili žalobu tak, že žádali zaplacení finančních ekvivalentů jejich oprávněných nároků za situace, kdy zjistili, že původně vydané nemovitosti nejsou ve vlastnictví žalovaných a tito nejsou ani schopni uvést, kdo je novým nabyvatelem. Nenastala zde tedy procesní situace, že by žalobci vůči novým vlastníkům uplatnili procesní nástupnictví. Na rozdíl od žaloby ve věci, spis. zn. 28 Cdo 827/2OO2 Sb. Nejvyššího soudu ČR, kde bylo žalováno na vydání vůči původní oprávněné osobě a novému vlastníku, zde tedy je řešena situace, kdy se oprávněné osoby opomenuté ve smyslu § l3 odst. 2 zákona o půdě dovolávají finančního ekvivalentu svých oprávněných nároků na původní oprávněné osobě /dnes jejích právních nástupcích/, které bylo vydáno více, než jí skutečně patří. Odvolací soud je toho názoru, že za dané procesní situace nic nebrání tomu, aby byla připuštěna žaloba na zaplacení finančního ekvivalentu, neboť z dikce ustanovení § l3 odst. 2 zákona o půdě skutečně nelze dovozovat žádná speciální pravidla, jak postupovat v případě, že oprávněná osoba, které byly nemovitosti vydány, se těchto nemovitostí v průběhu sporu podle § l3 odst. 2 zákona o půdě zbaví. Pokud se Nejvyšší soud dovolává aplikace obecných pravidel, pak lze analogicky vlastnické žalobě dovozovat, že nemovitost může být vydána, eventuálně může být zaplacena její hodnota, pokud nemovitost vydat nelze. Tento obecný princip reivindikační žaloby - věc vydat, či zaplatit její náhradu - je dle názoru odvolacího soudu aplikovatelný, a to zejména proto, že tímto způsobem nejsou dotčena práva třetích osob. Nárok podle § l3 odst. 2 zákona o půdě má být totiž uplatňován vůči oprávněné osobě, které byly nemovitosti vydány a těžko si lze představit, že tento speciální restituční nárok přechází na osoby třetí, když se nejedná o věcné břemeno, či zástavní právo na nemovitosti váznoucí. Třetí osoba vůbec nemůže tušit, že prodávající je vázán jakýmsi restitučním nárokem, a konstruovat odpovědnost třetí osoby za restituční nárok oprávněné osoby, které byly nemovitosti vydány, je v daném případě nadbytečné, neboť v souzené věci žalobci neuplatňují procesní nástupnictví nějakých třetích osob, když tyto osoby jsou neznámy. Žalobci žalují na finanční náhradu, a jak již bylo uvedeno, taková náhrada je analogicky možná, budeme-li aplikovat ustanovení § l26 odst. l obč. zák. a konstruovat fikci nemožnosti plnění in natura z důvodu zcizení věci. Souhrnně tedy řečeno, odvolací soud nepopírá správnost závěru rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. prosince 2OOO2, spis. zn. 28 Cdo 827/2OO2, nýbrž pouze dovozuje, že při absenci speciálních pravidel v ustanovení § l3 odst. 2 zákona o půdě pro případy, kdy oprávněná osoba převede vlastnické právo k nemovitosti, vůči níž se domáhají opomenuté oprávněné osoby vydání svého zákonného podílu, je možno aplikovat nejenom předpisy upravující právní vztahy vznikající ze singulární sukcese jako předpisy obecné, ale je možno aplikovat i obecné předpisy o vydání věci podle § l26 odst. l obč. zák. s eventualitou zaplacení finanční náhrady za věc, kterou nelze vydat. To vše jako možnost za situace, kdy singulární sukcese uplatněna ze strany žalobců nebyla a byla podána žaloba na finanční náhradu, přičemž finanční náhrada je vázána na oprávněné osoby, jimž byla nemovitost vydána podle § l3 odst. 2 zákona o půdě a není třeba žalobce nutit k podání jiné žaloby. Na třetích osobách by při respektování judikatury Nejvyššího soudu ČR bylo možno uplatňovat pouze vydání oprávněných podílů. Jestliže však žaloba směřuje pouze proti oprávněným osobám, či jejich právním nástupcům a tito již nemají příslušné nemovitosti ve svém vlastnictví, pak vůči těmto oprávněným osobám ze strany opomenutých oprávněných osob lze uplatňovat toliko finanční ekvivalent odpovídající hodnotě nároků, které nebyly uspokojeny. V případě žaloby dle § l26 odst. l obč. zák. se při nemožnosti vydat věc hradí její hodnota dle principů náhrady škody. Při analogii zde nastíněné je dle názoru odvolacího soudu v souladu i s citovaným právním názorem Nejvyššího soudu ČR, aby byla hrazena aktuální obvyklá cena příslušných podílů, neboť věc nezanikla absolutně. Z těchto důvodů odvolací soud postupoval podle § 22l odst. l písm. a/ a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ke zjištění skutkového stavu věci je třeba provést další důkazy, které nemohou být provedeny v odvolacím řízení, zejména zjištění aktuální obvyklé ceny jednotlivých oprávněných nároků žalobců ke dni rozhodování soudu. Z tohoto důvodu přesahuje potřeba dokazování meze možností odvolacího soudu. V novém rozhodnutí bude soud prvního stupně respektovat závazný právní názor soudu odvolacího ve smyslu § 226 odst. l o.s.ř. a rozhodne i o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 29. listopadu 2OO4