I. Uplatnění námitky promlčení až v odvolacím řízení není nově tvrzenou skutečností (nepřípustnou novotou) ve smyslu § 205a odst. 1 o.s.ř. II. Písemná výzva ( § 306 odst. 2 obch. zák.) neurčuje počátek běhu promlčecí lhůty k uplatnění práva u soudu vůči ručiteli. Splatnost pohledávky i vůči ručiteli nastává okamžikem, kdy se stala splatnou vůči dlužníkovi.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy JUDr. M. Š. a soudkyň JUDr. H. H. a JUDr. V. P. v právní věci žalobce K. M., podnikatele obchodní firmy K. M. – E., s místem podnikání Č. B., IČ…, zastoupeného JUDr. S. F., advokátem v Č. B., proti žalovanému ing. P. B., nar…, bytem Č. B., zastoupenému JUDr. M. K., advokátkou v Č. B., o 25.000,- Kč, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19.8.2003, č.j. 33 C 154/2003-30, t a k t o : Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku v odstavci I., o povinnosti žalovaného ing. P. B. zaplatit žalobci 25.000,- Kč, m ě n í tak, že se žaloba, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 25.000,- Kč, z a m í t á . Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů na účet právní zástupkyně žalovaného částku 9.400,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému ing. P. B. zaplatit žalobci částku 25.000,- Kč. Zamítl žalobu v části, kterou se žalobce vůči žalovaným ing. P. B. a ing. M. M. domáhal společně a nerozdílně zaplacení částky 3.412,20 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně jdoucím z částky 27.824,- Kč od 5.3.1998 do zaplacení, nákladů předcházejícího řízení v částce 10.060,- Kč a 25.000,- Kč proti žalovanému ing. M. M. Nakonec rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. ( Napadený rozsudek se sice původně týkal obou uvedených žalovaných, ovšem v důsledku zpětvzetí žaloby proti ing. M. M. v době, než napadený rozsudek vůči tomuto žalovanému nabyl právní moci, okresní soud usnesením ze dne 6.10.2003, č.j. 33 C 154/2003-42, tento rozsudek ve vztahu k žalovanému ing. M. M. zrušil a řízení v rozsahu týkajícím se tohoto účastníka zastavil - § 96 odst. 2 věta druhá o.s.ř. ). Okresní soud v souvislosti s žalovaným ing. P. B. ( dále jen žalovaný ) vyšel ze zjištění, že žalovaný byl společníkem obchodní společnosti F. i. s. s., s.r.o., se sídlem v Č. B., IČ…( dále jen F., s.r.o. ), vymazané z obchodního rejstříku vedeného u Krajského soudu v Českých Budějovicích ke dni 31.5.2003. Žalobce dne 4.2.2002 zahájil vůči F., s.r.o., u Okresního soudu v Českých Budějovicích řízení, v němž uplatnil pohledávku ve výši 28.412,20 Kč splatnou dne 2.2.1998. Platebním rozkazem vydaným uvedeným soudem dne 8.4.2002, č.j. 57 Ro 379/2002-9, bylo F., s.r.o. uloženo zaplatit žalobci 28.412,20 Kč s 15 % úroky z prodlení od 5.3.1998 do zaplacení z částky 27.824,- Kč a na náhradě nákladů řízení 10.060,- Kč. Tento platební rozkaz se stal pravomocným. Žalovaný byl společníkem F., s.r.o., výše jeho nesplaceného vkladu zapsaného v obchodním rejstříku odpovídala částce 25.000,- Kč. Právně věc okresní soud posuzoval podle § 106 obch. zák. ve znění před novelou – zákon č. 370/2000 Sb. – účinné od 1.1.2001 – dále jen obchodní zákoník ( v článku VIII., bod 14 zákona č. 370/2000 Sb. je uvedeno, že ustanovení o ručení společníků společnosti s ručením omezeným podle tohoto zákona se nepoužije na závazky, které vznikly přede dnem účinnosti tohoto zákona ) a dovodil, že výše nesplaceného vkladu „zapsaného v obchodním rejstříku“ ( a nikoliv skutečný stav – žalovaný tvrdil zaplacení za F., s.r.o., jiného dluhu a tudíž zánik své ručitelské odpovědnosti ve vztahu k dalším pohledávkám ) je rozhodujícím pro rozsah odpovědnosti žalovaného, která existuje i v době po zániku F., s.r.o. ( § 68 odst. 1, § 56 odst. 6 obch. zák. ). Proti výroku napadeného rozsudku v odstavci I., o povinnosti žalovaného zaplatit 25.000,- Kč, podal žalovaný odvolání. Namítá nedostatky žalobního petitu nereagujícího na „provázanost plnění“ hlavního dlužníka a ručitele. Dále namítá, že „vzhledem ke své omluvené nepřítomnosti při jednání soudu dne 19.8.2003 nestačil přednést námitku promlčení a činí tak tímto odvoláním“. Předmětný nárok vůči němu jako ručiteli promlčen je, neboť mohl být uplatněn současně s možností uplatnění nároku vůči hlavnímu dlužníkovi. Žalovaný v řízení prokázal, že za F., s.r.o., uhradil do výše svého nesplaceného vkladu závazky vůči Finančnímu úřadu v Českých Budějovicích. Ručitelský závazek společníka společnosti s ručením omezeným nelze vykládat tak, že ručitel bude odpovídat „za každý závazek vždy do výše 25.000,- Kč“. Žalobce žádal potvrzení napadeného rozsudku v odvoláním dotčeném rozsahu jako věcně správného. Podle § 113 obch. zák. je na jednatelích obchodní společnosti, aby oznámili rejstříkovému soudu splacení celého vkladu každého společníka. S ohledem na znění § 27 odst. 2 obch. zák., a tedy s ohledem na ochranu toho, kdo jedná v důvěře v zápis do obchodního rejstříku, je zřejmé, že vzhledem k § 106 obch. zák. žalovaný ručí za zmíněný závazek do výše svého nesplaceného vkladu, tak jak byl zapsán v obchodním rejstříku. Námitka promlčení vznesená až v odvolacím řízení je nepřípustnou novotou ve smyslu § 205a o.s.ř. Vzhledem k tomu, že hlavní závazek ( ve vztahu k F., s.r.o. ) trvá, neboť promlčecí doba byla v důsledku pravomocného platebního rozkazu prodloužena, musí trvat i - jako závazek akcesorický – závazek ručitelský. V § 310 obch. zák. je totiž uvedeno, že právo věřitele se nepromlčí vůči ručiteli před promlčením práva vůči dlužníkovi. Odvolací soud po zjištění, že odvolání, které zákon nevylučuje, bylo podáno v zákonné 15 denní lhůtě účastníkem řízení ( § 201, § 202, § 204 odst. 1 o.s.ř. ), a že se opírá o způsobilé odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. c), písm. g) o.s.ř., věc projednal podle § 212 o.s.ř. v rozsahu, ve kterém se žalovaný přezkoumání rozsudku domáhal ( výrok napadeného rozsudku v odstavci II., o částečném zamítnutí žaloby i ve vztahu k žalovanému – bylo již uvedeno, že vůči dalšímu žalovanému ing. M. M. byl v důsledku zpětvzetí žaloby napadený rozsudek zrušen – zůstal odvoláním ve smyslu § 206 odst. 2 o.s.ř. nedotčen ), přičemž hodnotil i to, zda řízení před soudem prvního stupně netrpělo vadami vyjmenovanými v § 212a odst. 5 o.s.ř., a dospěl k závěru o důvodnosti odvolání. Jestliže se žalovaný omluvil z účasti u jednání nařízeného na den 19.8.2003, k němuž byl řádně předvolán, aniž požádal z důležitého důvodu o odročení tohoto jednání, mohl soud prvního stupně jednat a rozhodnout v jeho nepřítomnosti ( § 101 odst. 3 o.s.ř. ). Pak ovšem okresní soud vůči žalovanému nemohl splnit poučovací povinnost při jednání ve smyslu § 118a o.s.ř., nehledě k tomu, že poučení o možnosti vznést námitku promlčení z rozsahu poučovací povinnosti soudu ve vztahu k účastníku vybočuje ( obecně vzato neúčastí u jednání se účastník řízení takovéhoto „práva na poučení“ vzdává ). V tomto směru tedy řízení před soudem prvního stupně vadou netrpí. Platebním rozkazem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 8.4.2002, č.j. 57 Ro 379/2002-9 byla F., s.r.o., uložena povinnost zaplatit žalobci 28.412,20 Kč s přísl. Tento platební rozkaz nabyl právní moci. Je pravda, že se žalobce domáhá na žalovaném jako na zákonném ručiteli ve smyslu § 106, § 312 obch. zák. uspokojení téže pohledávky, aniž povinnost plnění žalovaného váže na povinnost uloženou výše uvedeným platebním rozkazem, a aniž tedy vztah mezi dlužníkem a ručitelem vyjádřil tak, že „plněním dlužníka či ručitele zaniká v rozsahu plnění povinnost druhého z těchto subjektů“ ( viz. R 2/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ). Obecně vzato se žalobce takto formulovaným žalobním petitem „snaží dosáhnout dalšího titulu pro výkon rozhodnutí“, což by znamenalo – v případě úspěchu -, že tentýž nárok by mohl požadovat v přiznaném rozsahu jak na dlužníkovi, tak na ručiteli. V daném případě však takovýto stav ( existence dvou samostatných exekučních titulů ) nehrozí, neboť poté, co F., s.r.o., výmazem z obchodního rejstříku zanikl ( § 68 odst. 1 obch. zák. ), a tudíž přestal být subjektem práv a povinností ( § 18 odst. 1 obč.zák. ), ztratil výše zmíněný platební rozkaz svou materiální vykonatelnost ( § 261a o.s.ř. ). Za této situace je žalobní petit směřující „bez dalšího“ pouze vůči žalovanému správný. Ani v tomto směru řízení před soudem prvního stupně vadou netrpí. Jiné vady řízení nebyly namítány a odvolací soud je z obsahu spisu nezjistil. Podle § 205a odst. 1 o.s.ř. skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže a/ se týkají podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce ( přísedícího ) nebo obsazení soudu; b/ jimi má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; c/ jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně; d/ odvolatel nebyl řádně poučen podle § 119a odst. 1 o.s.ř.; e/ nastaly ( vznikly ) po vyhlášení ( vydání ) rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolání ve sporném řízení je vybudováno na systému neúplné apelace. Východiskem neúplné apelace je zásada, že ve sporném řízení je soud prvního stupně instancí skutkovou, tj. instancí, u které mají být zásadně provedeny všechny účastníky navržené důkazy potřebné k prokázání sporných právně významných skutkových tvrzení. Skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, by mohly být odvolacím důvodem, jen za předpokladu splnění podmínek vyplývajících z ustanovení § 205a odst. 1 o.s.ř. Je pravda, že žalovaný námitku promlčení nároku vznesl až v odvolacím řízení. Tato námitka sleduje to, aby žalobce vůči žalovanému nezískal exekuční titul, tedy procesní prostředek umožňující vymožení práva exekuční cestou ( § 251 a násl. o.s.ř., zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti ). Promlčením totiž právo na plnění povinnosti druhé strany nezaniká, pouze nemůže být přiznáno nebo uznáno soudem ( § 388 odst. 1 obch. zák. ). Pak ovšem takováto námitka nemůže být sama o sobě nově tvrzenou skutečností v hmotněprávním slova smyslu. Něco jiného by bylo, kdyby ve vztahu k této námitce účastník tvrdil nové skutečnosti a navrhoval nové důkazy ( z obsahu spisu ve vztahu k řízení před soudem prvního stupně nevyplývající ) za účelem prokázání opodstatněnosti uplatněné námitky promlčení. Pouze v takovém případě by se jednalo o tzv. nepřípustnou novotu ve smyslu § 205a odst. 1 o.s.ř. Žalovaný, jenž netvrdí žádné nové skutečnosti ve vztahu k uplatněné námitce promlčení, které by chtěl prokazovat, tedy takovouto námitku až v odvolacím řízení vznést mohl. Skutková zjištění soudu prvního stupně týkající se skutečností rozhodných pro posouzení promlčení uplatněného nároku jsou správné, odvolací soud na ně odkazuje a z nich vychází ( viz. níže ). Podle § 306 odst. 1 obch. zák. je věřitel oprávněn domáhat se splnění závazku na ručiteli jen v případě, že dlužník nesplnil svůj splatný závazek v přiměřené době poté, co byl k tomu věřitelem písemně vyzván. Tohoto vyzvání není třeba, jestliže je věřitel nemůže uskutečnit nebo jestliže je nepochybné, že dlužník svůj závazek nesplní, zejména při prohlášení konkurzu. Výše zmíněnou „písemnou výzvu“ je třeba chápat jako zákonnou podmínku, která musí být splněna, aby věřitel mohl požadovat splnění akcesorického závazku ( vedle dlužníka ) i na ručiteli, tedy na tom, kdo splatný hlavní závazek dlužníka zajišťuje. Tato „písemná výzva“ ( jež je z hlediska jejího uskutečnění – i v časových souvislostech – výrazem subjektivního přístupu věřitele ) však nemůže být tou skutečností, která ve smyslu § 391 obch. zák. určuje počátek běhu promlčecí doby v objektivním smyslu – možnost uplatnění práva u soudu. Opačný výklad by znamenal, že by věřitel mohl na ručiteli – v důsledku opožděné „písemné výzvy“ – požadovat zaplacení dluhu za dlužníka, aniž by se vystavoval nebezpečí promlčení akcesorického závazku, přestože by dluh vůči dlužníku promlčen byl. Lze proto dovodit, že splatnost pohledávky zajištěné ručením nastává i ve vztahu k ručiteli okamžikem, kdy se stala splatnou vůči dlužníkovi, a že „písemná výzva“ pouze věřiteli umožňuje rozšířit okruh subjektů povinných uspokojit jeho splatnou pohledávku. Existence „písemné výzvy“ sice znamená jednu ze skutkových podmínek potřebných k úspěšnému uplatnění práva, není však tou podmínkou, s níž § 391 odst. 1 obch. zák. spojuje počátek běhu promlčecí doby, tedy podmínkou, spočívající ve splatnosti uplatněného nároku. Zmíněný závěr má opodstatnění tím spíše, že ustanovení § 306 obch. zák. řeší i situaci, kdy „písemné výzvy“ není třeba, a kdy tedy nelze pochybovat o splatnosti ručitelského závazku současně se splatností závazku hlavního ( bylo by protismyslným, aby okamžik splatnosti ručitelského závazku byl závislý na tom, zda se podaří „písemnou výzvu“ doručit či nikoliv; pokud by se toto nepodařilo a tedy pokud by nastal stav nemožnosti uskutečnění „písemné výzvy“ – což by se ovšem zjistilo až dodatečně –, byla by splatnost „určována zpětně“ ve vztahu k hlavnímu závazku, pokud by se to podařilo, nastala by splatnost jiného dne ). Právní úprava promlčení v obchodním zákoníku má komplexní povahu. V ustanovení § 387 je upraven předmět promlčení, v ustanovení § 388 až § 390 účinky promlčení, v ustanovení § 391 až § 401 počátek a trvání promlčecí doby, v ustanovení § 402 až § 407 stavení a přetržení promlčecí doby a v ustanovení § 408 obecné omezení promlčecí doby. Protože obchodní zákoník je v poměru k občanskému zákoníku předpisem zvláštním ( lex specialis ), je třeba při hodnocení promlčení práva v obchodněprávních vztazích aplikovat výlučně výše uvedená ustanovení obchodního zákoníku ( srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.6.2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002 ). Na rozdíl od ustanovení § 110 odst. 1 obč.zák. ustanovení § 407 obch. zák., zabývající se přetržením promlčecí doby, nedává počátek běhu nové promlčecí doby do souvislosti s pravomocným rozhodnutím, kterým by bylo právo přiznáno. Protože však ustanovení § 110 obč.zák. v obchodněprávních vztazích aplikovat nelze ( lex specialis derogat generali ), výše zmíněný platební rozkaz vydaný vůči F., s.r.o., běh a trvání promlčecí doby vůči žalovanému ovlivnit nemohl ( z toho důvodu se odvolací soud nemusí zabývat tím, zda desetiletá promlčecí doba po vydání pravomocného rozhodnutí, jímž bylo právo přiznáno, tedy doba vztahující se ve smyslu § 110 odst. 1 obč. zák. k možnosti výkonu přiznaného – a tedy již nalezeného – práva, se vztahuje i na právo – např. ze zajištění závazku - , které by ovšem mělo být vůči jinému subjektu teprve „formou soudního rozhodnutí nalezeno“). Podle § 310 obch. zák. se právo věřitele vůči ručiteli nepromlčí před promlčením práva vůči dlužníkovi. Tímto ustanovením je vyjádřena akcesorická povaha ručitelského závazku přizpůsobujícího se v obchodních vztazích závazku hlavnímu a tím vytvářejícího „stav neměnnosti“ daných právních poměrů z hlediska zabezpečení právní jistoty. Jestliže dlužník dluh uzná ve smyslu § 323 obch. zák., a jestliže tímto začne ve vztahu k hlavnímu závazkovému vztahu běžet nová čtyřletá promlčecí doba ( § 407 obch. zák. ), vztahuje se tato nová promlčecí doba bez dalšího i na ručitelský závazek ( na rozdíl od ustanovení § 548 odst. 3 obč.zák., kde je uvedeno, že uznání dluhu dlužníkem je účinné vůči ručiteli, jen když s ním vysloví souhlas ). K takovéto situaci v daném případě ovšem nedošlo. Protože splatnost předmětného nároku nastala vůči žalovanému jako ručiteli ze zákona ( § 106, § 312 obch. zák. ) již v roce 1998, a protože žalobce toto řízení zahájil až dne 12.5.2003, stalo se tak až po uplynutí čtyřleté promlčecí doby ( § 397 obch. zák. ). Proto nemohlo být žalobě, požadující přiznání daného - promlčeného - práva formou soudního rozhodnutí, vyhověno. Rozsudek soudu prvního stupně byl vzhledem k výše uvedenému, v odvoláním dotčeném rozsahu změněn podle § 220 odst. 1 o.s.ř. tak, že se žaloba, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 25.000,- Kč, zamítá. O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodováno podle § 224 odst. 2 o.s.ř. Žalovaný byl v řízení zcela úspěšným, má proto právo na náhradu nákladů řízení v plném rozsahu ( § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. ). V souvislosti s právním zastoupením byly žalovanému přiznány paušální odměna 8.250,- Kč ( § 3 vyhl. č. 484/2000 Sb. ) a 2 x režijní paušál po 75,- Kč ( § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ). Na hotových výdajích byla žalovanému přiznána částka 1.000,- Kč – zaplacený soudní poplatek z odvolání. Celkovou částku 9.400,- Kč je žalobce povinen zaplatit na účet právní zástupkyně žalovaného ( § 149 odst. 1 o.s.ř. ). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 8. ledna 2004