Smlouva o postoupení pohledávky zajištěné ručitelem ze zákona (§ 86 obch. zák.) na zákonného ručitele, je smlouvou absolutně neplatnou.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy JUDr. M. Š. a soudkyň JUDr. H. H. a JUDr. V. P. v právní věci žalobce J. M., bytem N., zastoupeného Mgr. L. J., advokátkou v K., proti žalovaným J. K., bytem P., a M. K., bytem Ř., oběma zastoupeným JUDr. A. O., advokátem v P., o 168.297,--Kč s příslušenstvím, o odvolání účastníků proti rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 29.9.2003, č.j. 2C 455/2002-185, t a k t o: Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku v odstavci I., o povinnosti žalovaného J. K. zaplatit žalobci 168.297,--Kč s příslušenstvím, v odstavci III. a IV., o nákladech řízení mezi účastníky, a v odstavci V., o nákladech řízení ve vztahu k České republice, se potvrzuje. Odvolací řízení ve vztahu k výroku napadeného rozsudku v odstavci II., o zamítnutí žaloby vůči žalovanému M. K., se zastavuje. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení vůči žalovanému M. K. Žalovaný J. K. je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení na účet právní zástupkyně žalobce 30.878,--Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Odůvodnění: Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému J. K. (dále jen žalovaný I.) zaplatit žalobci 168.297,--Kč s 8 % úrokem z prodlení od 16.6.2001 do zaplacení. Pokud se žalobce domáhal zaplacení této částky včetně příslušenství i na žalovaném M. K.i (dále jen žalovaný II.), tak v tomto rozsahu žalobu zamítl. Žalovanému I. uložil zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 99.839,--Kč. Žalobci uložil zaplatit žalovanému II. na náhradě nákladů řízení částku 57.548,75Kč. Žalovanému I. uložil zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku 562,10Kč. Ve vztahu k rozhodnutí ve věci samé vyšel zejména ze zjištění, že na základě smlouvy o úvěru ze dne 11.12.1999, č. 4792/95, uzavřené mezi K. b., a.s., P., pobočka S. (dále jen K. b., a.s.) a obchodní společností L., v.o.s., Ž. R., byl uvedené obchodní společnosti poskytnut střednědobý úvěr ve výši 1.000.000,--Kč. Na základě zástavní smlouvy z téhož dne č. 4792/95, uzavřené mezi K. b., a.s. jako zástavním věřitelem a žalobcem a jeho bývalou manželkou J. M. jako zástavními dlužníky, byly k zajištění výše uvedené pohledávky zastaveny nemovitosti zástavních dlužníků – objekt bydlení čp. 52 se stavební parcelou č. 85 a parcelou č. 471/1, 471/3 zapsané pro obec N., k.ú. H. u Katastrálního úřadu v K. na LV č. 305. Žalovaní byli zapsáni v obchodním rejstříku vedeném u Krajského soudu v P. jako společníci uvedené obchodní společnosti do 8.7.1998, od 22.5.1995 je jako společník této obchodní společnosti zapsána J. M., nyní K., jako další společník je od 8.7.1998 zapsán J. K. Předmětná pohledávka byla ve smyslu § 524 a násl. obč. zák. K. b., a.s. postoupena na základě smlouvy ze dne 14.1.1999 ve znění dodatku č. 1 ze dne 21.1.1999 na žalovaného I., čímž došlo ke změně v osobě věřitele. K tomuto dni pohledávka činila 336.583,09Kč. Žalovaný I. se jako postupník zavázal zaplatit K. b., a.s. za postoupení pohledávky úplatu ve výši právě 336.583,09Kč. K. b., a.s. zaplatil dne 27.1.1999 částky 333.172,80Kč a 2.988,85Kč. V souvislosti se smlouvou o provedení nedobrovolné dražby (zákon č. 26/2000 Sb.) výše zmíněných nemovitostí, uzavřené mezi žalovaným I. a dražebníkem JUDr. Z. K., žalobce žalovanému I. zaplatil částky 130.000,--Kč a 206.600,--Kč ve dnech 19.12.2000 a 8.1.2001, v důsledku čehož bylo od dražby nemovitostí upuštěno. Právně věc okresní soud hodnotil zejména za použití § 86, § 87 odst. 2, § 306 odst. 1 obch. zák., § 39 obč. zák. Dovodil neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky . Žalovaný I., vzhledem k tomu, že dluh z úvěrové smlouvy vznikl před zánikem jeho účasti v obchodní společnosti L., v.o.s., za tento závazek jako společník ručil ve smyslu § 87 odst. 2 obch. zák. Pokud by smlouva o úvěru měla být platnou, došlo by na jejím základě ke splynutí dvou ve smluvním vztahu – z hlediska rozsahu práv a povinností – protichůdných subjektů. Nový věřitel by byl sám sobě ručitelem a za splnění § 306 odst. 1 obch. zák. i sám sobě dlužníkem. Absolutní neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky soud prvního stupně spatřoval v tom, že žalovaný I. pohledávku vůči K. b., a.s. zaplatil jako ručitel a tím způsobil zánik závazku splněním. Jestliže žalovaný I. nebyl v pozici věřitele, potom mu žalobce zaplatil celkovou částku 336.600,--Kč bez právního důvodu. S ohledem na dobu zaplacení a dobu zahájení řízení (17.7.2002) není nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení promlčen (§ 450 a násl., § 107 odst. 1 obč. zák.). O nákladech řízení rozhodoval okresní soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř.. Žalovaný II. byl ve vztahu k žalobci zcela úspěšným, má proto právo na náhradu nákladů řízení, které mu vznikly. Vzhledem k tomu, že žalované I. a II. zastupoval tentýž právní zástupce, a že celkové náklady těchto žalovaných dosáhly částky 115.097,50Kč, rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému II. polovinu takovýchto nákladů řízení (v podrobnostech viz. odůvodnění napadeného rozsudku). Proti tomuto rozsudku podali odvolání všichni účastníci. Žalovaný II. vzal v průběhu odvolacího řízení své odvolání zpět. Žalovaný I. namítá nesprávnost skutkového zjištění o tom, že se na něho K. b., a.s. obrátila jako na ručitele ve smyslu § 306 odst. 1 obch. zák., a že vůči ní plnil jako ručitel. Žádný důkaz, který by toto prokazoval, v řízení proveden nebyl. Zákon nezakazuje postoupit pohledávku ručiteli a proto je předmětná smlouva o postoupení pohledávky platná. V době postoupení pohledávky neměl žalovaný I. povinnost plnění, neboť nebyly naplněny podmínky § 306 odst. 1 obch. zák., byl pouze ručitelem. Peněžní ústav s ním však nejednal v souvislosti se zaplacením dluhu jako s ručitelem, jednal s ním v záležitosti splácení úvěru uvedenou obchodní společností. Žalobcovo odvolání směřuje pouze proti výroku napadeného rozsudku v odstavci IV., o povinnosti žalobce hradit žalovanému II. náklady řízení. Žalobce namítá, že v průběhu řízení se aktivita žalovaného II. omezila „na připojení podpisu na plnou moc a veškerý průběh řízení žalovaný II. ponechal na svém bratru“ (žalovaný I.). Žalobce nesouhlasí s „dělením nákladů řízení z hlediska úspěchu a neúspěchu 1:1“. V daném případě mělo být při rozhodování o nákladech řízení postupováno podle § 151 odst. 2 o.s.ř, § 12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb.. Ve vztahu k odvolání žalovaného I. se žalobce vyjádřil tak, že je nedůvodné. Zejména uvedl, že žalovaný I. měl jednoznačnou povinnost plnit na existující dluh a nést tak důsledky své podnikatelské aktivity ve společnosti L., v.o.s.. Tím by však došlo k zániku závazku splněním, sekundárně k zániku zástavního práva a žalovaný I. by nemohl využít sjednané zástavy ke zpětnému získání svého plnění. Tento důsledek obešel uzavřením fingované smlouvy o postoupení pohledávky, kterou byl zastřen skutečný právní úkon – splnění dluhu. Odvolací soud po zjištění, že odvolání, která zákon nevylučuje, byla podána v zákonné patnáctidenní lhůtě účastníky řízení (§ 201, § 202, § 204 odst. 1 o.s.ř.), a že se odvolání žalovaného I. opírá o způsobilé odvolací důvody ve smyslu § 205 odst. 2 písm. e/, písm. g/ o.s.ř., věc projednal podle § 212 o.s.ř. ( mimo přezkoumání výroku v odstavci II., o zamítnutí žaloby vůči žalovanému II. – viz. níže) a dospěl k závěru o nedůvodnosti odvolání žalovaného I. i žalobce. Vzhledem k zpětvzetí odvolání žalovaným II. ještě předtím, než o tomto odvolání bylo rozhodnuto, postupoval odvolací soud podle § 207 odst. 2 o.s.ř. a odvolací řízení ve vztahu k výroku napadeného rozsudku v odstavci II., o zamítnutí žaloby vůči žalovanému II., zastavil. Skutková zjištění (v rozsahu, v němž z nich činí odvolací soud právní závěry – viz. níže) soudu prvního stupně jsou správná, správné jsou i jeho právní závěry o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky a o bezdůvodném obohacení žalovaného I.. Proto odvolací soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a i vzhledem k odvolacím námitkám žalovaného I. dodává: Již v předcházejícím zrušovacím usnesení ze dne 15.7.2003, č.j. 22 Co 1465/2003-102 odvolací soud uvedl toto: Podle § 524 odst. 1 obč. zák. může věřitel svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému. Podle § 526 odst. 1 obč. zák. postoupení pohledávky je povinen postupitel bez zbytečného odkladu oznámit dlužníkovi. Dokud postoupení pohledávky není oznámeno dlužníkovi nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi neprokáže, zprostí se dlužník závazku plněním postupiteli. Podle § 526 odst. 2 obč. zák., oznámí-li dlužník postoupení pohledávky postupiteli, není dlužník oprávněn se dožadovat prokázání smlouvy o postoupení. Postoupení pohledávky věřitelem jinému subjektu znamená, že tento jiný subjekt se stává věřitelem na místo toho, kdo pohledávku postoupil, vůči témuž dlužníku. Vázanost plnění dlužníka určitému subjektu na oznámení či prokázání postoupení pohledávky (§ 526 odst. 1 obč. zák.) a neexistence práva dlužníka dožadovat se prokázání smlouvy o postoupení, však znamenají pouze zákonem stanovené podmínky splnění závazku dlužníkem (byť by plnil třeba subjektu, který podle platné smlouvy již nositelem práva nebyl, či subjektu, který se – například na základě neplatné smlouvy – nositelem práva nikdy nestal). Neznamenají však, že by smlouva o postoupení pohledávky nemohla být podrobena hodnotícímu přístupu z hlediska své platnosti, a to ať již na základě námitek účastníků daného smluvního vztahu či třetí osoby, do jejíhož právního postavení bylo touto smlouvou zasaženo, či na základě z úřední povinnosti soudem řešené předběžné otázky – právní hodnocení podmínek platnosti či absolutní neplatnosti smlouvy musí soud učinit, pokud to má význam pro jeho rozhodnutí, vždy, bez ohledu na stanoviska či tvrzení účastníků sporu. Jestliže není důvodu pochybovat, že dluh L., v.o.s., vůči K. b., a.s. na základě smlouvy o úvěru č. 4792/95 ze dne 11.12.1995 vznikl v době, kdy jejími společníky byli žalovaní a J. M., nyní K., pak je zřejmé, že za tento dluh ručili tito společníci přímo ze zákona (§ 86 obch. zák.). Obecně vzato se ručitel dostává do pozice subjektu majícího již povinnost konkrétního plnění (tedy již do pozice dlužníka) okamžikem, kdy jsou splněny zákonné podmínky ustanovení § 306 odst. 1 obch. zák.. V daném případě došlo údajně k tomu, že K. b., a.s., postoupila svoji pohledávku na základě smlouvy ze dne 14.1.1999 žalovanému I. (důkaz touto smlouvou nebyl proveden, a proto nebyla podrobena ani hodnotícímu přístupu z hlediska své platnosti). Jestliže se jednalo o pohledávku, za níž žalovaný I. ve smyslu ustanovení § 87 odst. 2 obch. zák. ručil, byť v době jejího postoupení již nebyl společníkem L., v.o.s., potom měla být hodnocena platnost této smlouvy zejména z toho pohledu, že na základě ní mělo dojít ke splynutí dvou ve smluvním vztahu – z hlediska rozsahu práv a povinností – protichůdných subjektů. Nový věřitel by byl sám sobě ručitelem a za splnění § 306 odst. 1 obch. zák. i sám sobě dlužníkem (v souvislosti s tímto nelze velmi zjednodušeně neupozornit, že žalobce také nejprve věřiteli zaplatil, aby poté se na něm domáhal vrácení peněz jako na ručiteli). Důkaz smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 14.1.1999 ve znění dodatku č. 1 ze dne 21.1.1999 okresní soud v dalším průběhu řízení provedl, učinil z ní výše zmíněná skutková zjištění a měl proto splněny podmínky pro její právní hodnocení. Jakkoliv je zřejmé, že žalovaný I. neměl počátkem roku 1999 důvod jednat s K. b., a.s., z jiné pozice, než z pozice ručitele ve smyslu § 87 odst. 2 obch. zák. (dnem 8.7.1998 přestal být společníkem a tedy i statutárním orgánem obchodní společnosti L., v.o.s., a proto za tuto společnost nemohl bez dalšího jednat v záležitosti splácení úvěru), má žalovaný I. pravdu, že v řízení nebyly provedeny konkrétní důkazy, z nichž by se dalo zjistit, zda byly naplněny zákonné podmínky § 306 odst. 1 obch. zák. z hlediska možnosti věřitele domáhat se splnění závazku na ručiteli (písemná výzva věřiteli, případně nemožnost uskutečnění této výzvy, či nepochybnost, že dlužník svůj závazek nesplní). To však nemůže změnit právní závěr o neplatnosti předmětné smlouvy o postoupení pohledávky. Podle § 86 obch. zák. veřejná obchodní společnost odpovídá za své závazky celým svým majetkem. Společníci ručí za závazky společnosti veškerým svým majetkem společně a nerozdílně. Podle § 87 odst. 2 obch. zák. jestliže zanikne účast společníka za trvání společnosti, ručí jen za závazky, které vznikly před zánikem jeho účasti. Je jednoznačné, že pokud by uvedená smlouva o postoupení pohledávky měla být platnou a žalovaný I. by se stal místo K. b., a.s., „novým“ věřitelem, potom by zanikl jeho ručitelský závazek splynutím ve smyslu § 584 obč. zák. Znamená to, že dluh hlavního dlužníka (obchodní společnosti L., v.o.s.) by sice nadále existoval, ovšem již by nebyl zajištěn ručením žalovaného II. jako společníka této obchodní společnosti, tedy ručením, které vyplývá přímo ze zákona. Za takovéto situace je zjevné, že předmětná smlouva o postoupení pohledávky je neplatnou, neboť odporuje zákonu (§ 39 obč. zák.), protože vytváří stav, kdy za dluh veřejné obchodní společnosti již její společník neručí. Na tomto právním závěru nemůže nic změnit to, že v daném případě byl žalovaný I. pouze jedním z ručitelů (pozice zbývajících ručitelů se navíc takovýmto právním úkonem nepochybně zhoršila, neboť „ubyl“ subjekt, ve vztahu k němuž by mohli uplatňovat svá práva v případě zaplacení dluhu za dlužníka - § 511 odst. 2 obč. zák.). V souvislosti s odvolací námitkou žalobce odvolací soud v plném rozsahu odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a vzhledem k odvolacím námitkám pouze uvádí: Žalobce zahájil řízení proti žalovanému I. a žalovanému II.. Žalovaný II. využil svého práva a zvolil si právního zástupce (§ 24 odst. 1, § 25 odst. 1 o.s.ř.). Ve vztahu k žalovanému II. byl žalobce zcela neúspěšným a vůbec není podstatné, „jak aktivní“ žalovaný II. v řízení byl. I když je pochopitelné, že v zájmu nezbytné opatrnosti z hlediska výsledku sporu žalobce obecně vzato žaluje více subjektů, které by mohly přicházet v úvahu jako nositelé hmotněprávní odpovědnosti, nic to nemění na tom, že při rozhodování o nákladech řízení je rozhodující výsledek tohoto řízení (§ 142 odst. 1 o.s.ř.). Žalovaný II. má proto vůči žalobci právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v plném rozsahu. Okresní soud správně rozdělil náklady řízení vzniklé v souvislosti s právním zastoupením, v souvislosti s jízdným (žalovaný II. se sice jednání nezúčastňoval, zúčastňoval se jich však jeho právní zástupce) a v souvislosti s placením soudních poplatků, mezi oba dva žalované v rozsahu jedné poloviny. Výše zmíněná „opatrnost“ z hlediska konečného výsledku sporu není „okolností případu“ opodstatňující použití § 151 odst. 2 o.s.ř., není také důvodu používat ustanovení § 12 odst. 4 vyhl.č . 177/1996 Sb., které se vyhlášky č. 484/2000 Sb. netýká. Věcně správný rozsudek soudu prvního stupně byl ve výroku v odstavci I., o povinnosti žalovaného I. zaplatit žalobci 168.297,--Kč s příslušenstvím, v odstavci III. a IV., o nákladech řízení mezi účastníky, a v odstavci V., o nákladech řízení ve vztahu k České republice, potvrzen podle § 219 o.s.ř.. Byť zpětvzetím odvolání žalovaný II. procesně vzato zavinil zastavení odvolacího řízení (§ 146 odst. 2 věta prvá o.s.ř.), bylo, s ohledem na to, že žalobce nebyl vůči žalovanému II. se svým odvoláním úspěšným, rozhodnuto, že žalobce vůči žalovanému II. právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nemá. Žalobce byl ve vztahu k žalovanému I. v odvolacím řízení zcela úspěšným, má proto právo na náhradu nákladů tohoto řízení v plném rozsahu (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř.). V souvislosti s právním zastoupením byla žalobci přiznána paušální odměna 29.750,--Kč (§ 3 odst. 1, § 16 odst. 2 vyhl. č. 484/2000 Sb.). Právní zástupkyně žalobce se dostavila k odvolacímu soudu osobním automobilem zn. Favorit. Z K. do Č. B. a zpět najela celkem 220 km. Uvedený typ vozidla má podle technického průkazu průměrnou spotřebu 6,7 l benzínu na 100 km, cena 1 l benzínu 95 O Super činila 24,30 Kč. Na náhradě jízdného žalobce požadoval 1.128,--Kč. Tato částka odpovídá § 7 odst. 1, odst. 2 písm. b/, odst. 4 zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, ve znění pozdějších předpisů). Proto byla žalobci přiznána. Celkovou částku 30.878,--Kč je žalovaný I. povinen zaplatit na účet právní zástupkyně žalobce (§ 149 odst. 1 o.s.ř.). P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že tento rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení rozsudku odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu ČR v Brně u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 15. ledna 2004