Při posuzování otázky, zda je možné nahradit vazbu jiným opatřením ve smyslu ustanovení § 73 odst. 1 a § 73a odst. 1 tr.ř., nelze opominout hodnocení míry přesvědčivosti a spolehlivosti nabízeného opatření z hlediska možnosti dosáhnout jím stejného účelu jako vazbou. Větší míra přesvědčivosti a spolehlivosti opatření k nahrazení vazby může být shledána i v kumulaci více takových opatření.

3 To 12/2004 – KS Č. Budějovice Krajský soud v Českých Budějovicích v neveřejném zasedání konaném dne 9.1.2004 ke stížnosti obžalovaného M. P. podle § 149 odst. 1 písm. b) tr.ř. v celém rozsahu zrušil usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15.12..2003, č.j. 6 T 21/2003-827,  a okresnímu soudu se uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í : Napadeným usnesením rozhodl okresní soud tak, že podle § 72 odst. 3 tr.ř. zamítl žádost obžalovaného M. P. o propuštění z vazby na svobodu s tím, že nadále trvá vazební důvod podle § 67 písm. a) tr.ř., přičemž současně nepřijal podle § 73 odst. 1 písm. a) tr.ř. záruku otce obžalovaného P. P., nar., podle § 73 odst. 1 písm. b) tr.ř. písemný slib obžalovaného a podle § 73a odst. 2 písm.  b) tr.ř. nabídku peněžité záruky. Proti citovanému usnesení podal obžalovaný včas stížnost prostřednictvím svého obhájce. Z obsáhlého odůvodnění považuje stížnostní soud za podstatnou (v souladu s vyjádřením stěžovatele na str. 2 stížnosti) námitku, že soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil podmínky pro nahrazení vazby všemi nabízenými instituty. Stěžovatel vyslovil v té souvislosti domněnku, že soud nemá nyní jediný důvod proto, aby nepřijal slib obžalovaného, záruku jeho otce a dokonce ani peněžitou záruku. Podle přesvědčení stěžovatele takto zatvrzelý přístup soudu je v rozporu s čl. 5 odst. 3 Evropské úmluvy o lidských právech, jak jej vykládá též Evropský soud pro lidská práva. Je pochopitelné, že nebezpečí např. útěku nebo podobného maření trestního řízení může být tak vysoké, že žádná záruka nemůže vazbu nahradit. Není to však případ obžalovaného při jeho dosavadních zkušenostech s vazbou a s přístupem soudu prvního stupně k tomuto problému. Evropský soud pro lidská práva zmíněný čl. 5 odst. 3 Úmluvy vykládá dále, než naznačuje jeho slovní znění. Podle Soudu jde nikoli o možnost, ale o povinnost státu nahradit vazbu zárukou, jestliže přítomnost obžalovaného při hlavním líčení lze zajistit jiným, mírnějším způsobem, než je vazba, pokud nejde o ony extrémní případy. Jako jeden z celé řady příkladů je uváděn rozsudek Wemhoff versus Německo, kde Soud řekl: „vyplývá z poslední věty čl. 5 odst. 3 Úmluvy, že když pokračování vazby je odůvodněno jen obavou, že obviněný se vyhne útěkem dostavení se před soud, propuštění obviněného musí být nařízeno, může-li poskytnout záruku, že se dostaví.“ Stěžovatel se domnívá, že i z tohoto pohledu měl okresní soud hodnotit, zda jsou, či nikoliv, dány možnosti nahrazení vazby v jeho případě těmi instituty, jak navrhoval. Pokud by se ve svém rozhodování zabýval i těmito úvahami, pak by zcela jistě dospěl k závěru, že v jeho případě jsou dány podmínky, aby vazba byla nahrazena slibem, zárukou otce a peněžitou zárukou. Na základě toho stěžovatel navrhl, aby krajský soud napadené usnesení zrušil a sám rozhodl tak, že obžalovaný bude z vazby propuštěn na základě přijetí slibu obžalovaného, záruky jeho otce a peněžité záruky, jejíž výši soud stanoví, přičemž peněžitá záruka by byla složena prostřednictvím obhájce z prostředků poskytnutých rodiči obžalovaného. Krajský soud přezkoumal jak napadené usnesení samotné, tak správnost postupu řízení, které napadenému usnesení předcházelo. Učinil následující zjištění a závěry. Především je třeba poznamenat, že o omezení osobní svobody obžalovaného již dříve rozhodovaly soudy obou stupňů. V těchto  rozhodnutích byly podrobně vyloženy skutečnosti, v nichž jsou spatřovány důvody vazby podle § 67 písm. a) tr.ř. Na těchto skutečnostech se ani v tomto stadiu řízení nic nezměnilo. Je proto třeba považovat za správný dílčí závěr napadeného usnesení, že tento vazební důvod  nadále trvá.  Za dostatečně odůvodněné je třeba považovat i další trvání vazby, samozřejmě za předpokladu, že by nebylo možné ji nahradit jiným opatřením. Je totiž nepochybné, že by bylo zmařeno nebo minimálně podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání, pokud by se obžalovaný na svobodě dopustil jednání, jemuž má být vazbou podle § 67 písm. a) tr.ř. zamezeno. Potud není důvodu činit okresnímu soudu a napadenému usnesení žádných výtek. V dalších ohledech však napadené usnesení a řízení jemu předcházející nemohly být považovány za bezvadné a napadené usnesení jako předčasné nemohlo ve světle podané stížnosti, byť poněkud z jiných důvodů, obstát. K odůvodnění rozhodnutí v části, v níž nepřijal náhradou za vazbu slib obžalovaného, záruku otce obžalovaného a peněžitou záruku, okresní soud uvedl, že způsob chování obžalovaného a následky, které jeho jednání mělo, jsou natolik vysoké a závažné, že nejen záruka otce, ale i písemný slib obžalovaného a peněžitá záruka v kombinaci s dohledem probační a mediační služby nemohou vyvážit riziko, že by se obžalovaný takového jednání v budoucnosti nedopustil, (pozn. zpracovatele: správně patrně dopustil), a proto byly tyto instituty vzhledem k osobě obžalovaného, povaze věci a závažnosti skutečností odůvodňujících vazbu shledány jako zcela nedostatečné. V konkrétním  případě  však  nelze  takové odůvodnění akceptovat. Obecně lze říci, že míra závažnosti činu obviněného a jednání spadajícího pod § 67 písm. a) tr.ř. řádu (dále jen jednání), které by vylučovaly nahrazení vazby jiným opatřením, nebude vždy stejná. Stejná nebude vždy ani míra přesvědčivosti a spolehlivosti nabízeného opatření. Někdy tedy v  případě větší míry závažnosti činu a jednání spadajícího pod § 67 písm. a) tr.ř. bude možno vazbu nahradit jiným opatřením,  bude-li větší také míra přesvědčivosti a spolehlivosti tohoto opatření. Jindy při menší míře závažnosti jednání spadajícího pod § 67 písm. a) tr.ř.vazbu nebude možno nahradit jiným opatřením, protože bude menší i míra přesvědčivosti a spolehlivosti tohoto opatření, a to natolik menší, že závažnosti činu a jednání nebude odpovídat. Proto se při zkoumání, zda je možné nahrazení vazby jiným opatřením  odmítnout, nejde-li o případy zcela zjevné, nelze vyhnout současnému zkoumání míry přesvědčivosti  a spolehlivosti nabízeného patření. Větší míra přesvědčivosti a spolehlivosti opatření k nahrazení vazby může být shledána například právě v  kumulaci více takových opatření.V projednávaném případě jde sice o jednání závažnější, jak správně uvádí soud prvního stupně, na druhé straně však je k nahrazení vazby nabízeno kumulativně několik opatření. Podle § 73 odst. 1 tr.ř.  je-li  dán důvod vazby uvedený  v § 67 písm.  a) nebo c) tr.ř., může orgán rozhodující o vazbě ponechat obviněného na svobodě nebo ho propustit na svobodu, jestliže a) zájmové sdružení občanů  uvedené v § 3 odst.1, anebo důvěryhodná   osoba   schopná   příznivě   ovlivňovat   chování obviněného,   nabídnou   převzetí   záruky   za  další  chování obviněného a za to, že se  obviněný na vyzvání dostaví k soudu, státnímu  zástupci nebo  policejnímu  orgánu  a že  vždy předem oznámí vzdálení se z místa  pobytu, a orgán rozhodující o vazbě považuje  záruku  vzhledem  k   osobě  obviněného  a  k povaze projednávaného případu za dostatečnou a přijme ji, b) obviněný dá písemný slib, že  povede řádný život, zejména že se nedopustí  trestné činnosti,  na  vyzvání  se dostaví  k soudu, státnímu zástupci  nebo policejnímu orgánu,  vždy předem oznámí vzdálení  se z  místa pobytu   a že  splní povinnosti  a dodrží omezení,  která  se  mu  uloží,  a  orgán  rozhodující  o vazbě považuje  slib   vzhledem  k  osobě   obviněného  a  k povaze projednávaného případu za dostatečný a přijme jej, nebo c) s ohledem na  osobu obviněného a  povahu projednávaného případu lze  účelu  vazby  dosáhnout  dohledem  probačního úředníka nad obviněným. Podle § 73a odst. 1 tr.ř. je-li  dán důvod vazby uvedený  v § 67 písm.  a) nebo c), může orgán rozhodující o vazbě ponechat obviněného na svobodě nebo ho  propustit  na  svobodu  též  tehdy,  jestliže  přijme složenou peněžitou záruku, jejíž výši určil. Je-li však obviněný stíhán pro trestný čin  teroru (§ 93  a 93a), obecného  ohrožení podle §  179 odst. 2,  3, nedovolené výroby a  držení omamných a psychotropních látek a jedů  podle § 187 odst. 3, 4,  vraždy (§ 219), ublížení na zdraví  (§ 222),  loupeže podle  § 234  odst. 3,  znásilnění podle § 241 odst.  2 až 4 a  pohlavního zneužívání podle §  242 odst. 3, 4 trestního zákona  a je-li dán důvod  vazby uvedený v §  67 písm. c), nelze peněžitou záruku  přijmout. Se souhlasem obviněného může peněžitou  záruku složit  i jiná  osoba, musí  však být před jejím přijetím seznámena s podstatou obvinění a se skutečnostmi, v nichž je shledáván důvod vazby. Obžalovaný je stíhán pro trestné činy zpronevěry podle §  248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr.zák a podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr.zák. a je ve vazbě z důvodu § 67 písm. a) tr.ř. Z tohoto pohledu není překážek proto, aby vazba obžalovaného byla nahrazena těmi opatřeními, které obžalovaný v žádosti o propouštění z vazby a též ve stížnosti navrhl. Nelze však přisvědčit podané stížnosti v tom, že „soud nemá nyní jediný důvod proto, aby nepřijal slib obžalovaného, záruku jeho otce a dokonce ani peněžitou záruku“. Stížnostní takový důvod shledává. Tento důvod spočívá v tom, že v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím nebyly zjištěny ani zjišťovány všechny skutečnosti a okolnosti, které jsou, vedle formálně právních podmínek uvedených shora, zcela nezbytné k posouzení otázky, zda v konkrétním případě vazbu lze, či nelze nahradit jiným opatřením předvídaným trestním řádem, případně jejich kumulací. Ve smyslu § 73 odst. 1 písm. a) tr.ř. lze nahradit vazbu zárukou důvěryhodné osoby schopné příznivě ovlivňovat chování obviněného. Připadá-li tedy, alespoň z formálně právního hlediska v úvahu nahrazení vazby zárukou podle tohoto ustanovení, je třeba především zkoumat důvěryhodnost osoby, která záruku nabízí, a opatřit si pro takové zkoumání potřebné podklady.  Lze tak učinit minimálně opatřením výpisu z rejstříku trestů této osoby a opatření zprávy o pověsti z místa bydliště, případně od zaměstnavatele. Dále je třeba zkoumat a opatřovat si pro to podklady, zda osoba záruku nabízející je schopna účinně ovlivňovat chování obviněného. Lze tak učinit např. výslechem dotčené osoby a rodinných příslušníků, zaměřeným na okolnosti dosavadního kontaktů s obžalovaným, na informovanost této osoby o způsobu života obviněného v poslední době, o výdělečné činnosti, případně stíhané trestné činnosti obviněného, a případnou verifikací poskytnutých údajů zprávou příslušného orgánu místní správy či samosprávy.  To se v projednávaném případě nestalo. Pro případ, že shora naznačeným způsobem budou opatřeny podklady pro posouzení možnosti nahrazení vazby zárukou jiné osoby, ukládá trestní řád soudu povinnost provést další úkony. Otec obžalovaného v nabízené záruce uvedl, že se seznámil s podstatou obvinění a důvody vazby. Tím však nelze mít za splněnou podmínku ustanovení § 73 odst. 2 tr.ř., které kategoricky stanoví, že soud seznámí toho, kdo převzetí záruky nabízí a splňuje podmínky § 73 odst. 1 písm. a) tr.ř. pro její přijetí s podstatou obvinění a se skutečnostmi, v nichž je shledáván důvod vazby. Splnění této podmínky tedy nelze zajistit jinak, než úkonem soudu vůči osobě převzetí záruky nabízející, a to nejspíše za osobní přítomnosti této osoby, byť patrně nelze vyloučit ani možnost zevrubného informování této osoby písemnou formou. Samozřejmě je nejprve třeba zjistit, například způsobem uvedeným v předešlém odstavci, zda tato osoba vůbec splňuje podmínky pro přijetí záruky ve smyslu shora uvedeného zákonného ustanovení. Ani to se v projednávaném případě nestalo. V projednávané věci nelze mít ani za to, že byly opatřeny potřebné podklady pro posouzení otázky, zda vazbu lze nahradit peněžitou zárukou ve smyslu § 73a tr.ř. Obžalovaný je stíhán pro majetkové trestné činy. Z hlediska formálně právních podmínek a z hlediska povahy stíhané trestné činnosti nejsou překážky pro nahrazení vazby tímto opatřením. Odmítavé rozhodnutí soudu prvního stupně by patrně nemohlo bez dalšího obstát ani tehdy, pokud by náhradou za vazbu byla nabízena pouze peněžitá záruka. Tím spíše nemohlo obstát, jestliže vedle peněžité záruky jsou nabízena i další opatření, jimiž lze peněžitou záruku doprovodit. Nelze tedy mít bez dalšího za splněnou podmínku § 73a odst. 2 písm. b) tr.ř., že vzhledem  k  okolnostem  případu  nebo  závažnosti  skutečností   odůvodňujících vazbu je nabídka peněžité záruky nepřijatelná. Bez dalšího proto nelze mít ani z tohoto hlediska za vyloučené nahrazení vazby mimo jiné též peněžitou zárukou. Soudu prvního stupně tedy nezbývalo, než se zabývat otázkou, zda jsou splněny i další podmínky přijetí peněžité záruky a stanovení její výše. To však neučinil. V projednávaném případě nabízí peněžitou záruku sám obžalovaný, současně však uvádí, že prostředky na tuto záruku poskytnou jeho rodiče, přičemž záruka by byla složena prostřednictvím obhájce.. Nejde tedy o jeden ze dvou typický příkladů nabídnutí peněžité záruky, s nimiž výslovně počítá trestní řád v ustanovení § 73a odst. 1, věta (souvětí) poslední. Z hlediska dalšího postupu soudu (seznámení s podstatou obvinění dle § 73a odst. 1 tr.ř.,  upozornění podle § 73a odst. 6 tr.ř. na důvody, pro které může peněžitá záruka propadnout státu či být použita na jiné účely), se nelze vyhnout otázce, kdo je vlastně v takovém případě osobou, která peněžitou záruku nabízí, resp. která ji v případě přípustnosti a přijetí poskytne. V některých dosavadních soudních rozhodnutích je pro označení takové osoby užíván termín složitel / arg. viz § 73a odst. 1 tr.ř. „může peněžitou záruku složit…“ a § 73a odst. 2 písm. a) tr.ř. „ složení“ záruky nabízí/. Stížnostní soud nepovažuje tento termín za případný a přesný, neboť termín svádí k tomu, považovat za složitele osobu, jejíž činnost v souvislosti s peněžitou zárukou spočívá jen v tom, že fyzicky předá peníze ve výši soudem určené na jeho účet, ač v kontextu všech dotčených ustanovení trestního řádu takovou osobu za složitele v uvedeném smyslu považovat nelze.. Nicméně pro jednodušší vyjádření svých úvah se soud tohoto termínu na některých místech v  dalších částech odůvodnění přidržuje. Jistě nebude na překážku přijetí peněžité záruky, jestliže složení peněžité záruky nabídne sám obžalovaný, který jsa poučen ve smyslu § 73a odst. 6 tr.ř. a jsa omezen na osobní svobodě zajistí, že např. jeho manželka složí na účet soudu z jeho prostředků peněžní hotovost ve výši soudem stanovené. Stejně tak nebude na překážku přijetí peněžité záruky, když jiná osoba nabízející složení peněžité záruky, již seznámená s podstatou obvinění a důvody vazby a poučená ve smyslu § 73a odst. 6 tr.ř., svěří ze svých prostředků peníze určené na peněžitou záruku  ve stanovené výši další osobě (např. obhájci, ale i osobě jiné), která je za tím účelem složí na účet soudu. Z toho nutně vyplývá, že pro rozhodnutí, kdo je osobou nabízející složení peněžité záruky náhradou za vazbu, řekněme tedy  „složitelem“, je zcela bezvýznamné, kdo technicky zajistí, že peníze určené na peněžitou záruku se ocitnou ve stanovené výši a ve stanovené lhůtě na účtu soudu. Podstatou peněžité záruky je přesvědčení určité osoby, že obviněný dodrží podmínky propuštění z vazby za současného jejího nahrazení peněžitou zárukou, a současně ochota této osoby nést riziko újmy na majetku, případně přímo újmu na majetku samotnou, pro případ, že obviněný tyto podmínky nedodrží. Z tohoto vyplývá, že za „složitele“ nemůže být považována osoba, která se za takovou prohlašuje, pokud současně uvádí, že prostředky na peněžitou záruku poskytne někdo jiný. Podání a úkony v trestním řízení (nejde-li o úkony orgánů trestního řízení, jejichž forma je přesně vymezena) je třeba posuzovat podle jejich obsahu,  nikoli podle jejich označení. Za takový úkon či podání je třeba považovat návrh na nahrazení vazby peněžitou zárukou či nabídnutí peněžité záruky náhradou za vazbu. Na základě shora uvedených úvah stížnostní soud konstatuje, že v projednávaném případě, za situace uvedené shora v citované části  podání obžalovaného, je třeba za osobu, resp. osoby nabízející  složení peněžité  záruky  za obviněného náhradou za vazbu, považovat rodiče obžalovaného, přestože za takovou osobu podání označuje obžalovaného samotného. Podle § 73a odst. 2 písm. a) tr.ř. na návrh  obviněného  nebo  osoby, která  nabízí složení peněžité záruky, orgán uvedený v odstavci 1 rozhodne, že  přijetí peněžité záruky je  přípustné, a zároveň s přihlédnutím   k osobě  a k  majetkovým poměrům  obviněného nebo  toho, kdo za   něho  složení peněžité  záruky  nabízí,  k povaze  a závažnosti    trestného  činu, pro  který  je  obviněný stíhán,  a závažnosti   důvodů vazby  určí výši peněžité záruky  v odpovídající hodnotě   od 10 000 Kč výše a způsob jejího složení. S ohledem na argumentaci předešlého odstavce bylo a bude tedy třeba v projednávaném případě zkoumat, jaké jsou majetkové poměry rodičů obviněného, kteří peněžitou záruku mají poskytnout, a to nikoli poté, co by bylo rozhodnuto o přípustnosti záruky, ale  současně (viz arg. zároveň) v jediném, vzájemně se prolínajícím hodnotícím procesu. V takovém procesu proto, že není vyloučena ani taková varianta, že majetkové poměry rodičů obviněného neumožní složit peněžitou záruku v takové výši, v jaké by ji soud jako přiměřenou s přihlédnutím k povaze a závažnosti činu, pro který je (obviněný ) stíhán, stanovil. Bez současného uvažování o přiměřenosti konkrétní výše peněžité záruky, a to i na základě možností rodičů obviněného, proto nelze rozhodnout o její přípustnosti. Za účelem takového zkoumání a rozhodování bude ovšem potřebné, aby soud opatřil potřebné podklady. Ty lze opatřit zjištěním rozsahu hmotného majetku rodičů obviněného, a to např. zprávou orgánu  místní správy či samosprávy, zjištěním aktuálních příjmů např. vyžádáním potvrzení  zaměstnavatelů o příjmu ze závislé činnosti,  opatřením daňového přiznání, jde-li o osoby samostatně výdělečně činné, podle povahy majetku např. též příslušným dokladem katastru nemovitostí či orgánu registrace motorových vozidel, případně jinými doklady, jejichž povaha se odvíjí od povahy majetku a které nelze nyní v celém možném rozsahu přesněji odhadnout. Pokud shora uvedené úkony a jejich výsledky nepovedou k jednoznačnému vyloučení přípustnosti peněžité záruky, bude třeba činit úkony další, a to úkony ve vztahu k rodičům obžalovaného, které pro takový případ trestní řád předepisuje. Nebude patrně nutné otce obžalovaného v souvislosti s rozhodováním o peněžité záruce  úkonem soudu seznamovat s podstatou obvinění a skutečnostmi, v nichž je spatřován důvod vazby, jako v případě záruky podle § 73 odst. 1 písm a) tr.ř., neboť formulace ustanovení § 73a odst. 1 tr.ř.   je odlišná ( viz „soud seznámí toho“ proti „ jiná osoba ... musí být seznámena“). Pro účely peněžité záruky by mohlo  postačovat vyjádření otce, že se s uvedenými skutečnostmi a podstatou obvinění seznámil, které učinil (nepřípadně) v písemné nabídce  převzetí záruky ve smyslu § 73 odst. 1 písm. a) tr.ř. Bude však třeba zajistit seznámení matky obžalovaného s těmito skutečnostmi a podstatou obvinění. Zejména však bude potřebné oba rodiče upozornit na důvody propadnutí záruky státu, její použití na zaplacení případného peněžitého trestu a nákladů trestního řízení, jak ukládá  § 73a odst. 6 tr.ř. V projednávané věci je tedy situace, kdy soud o žádosti obžalovaného o propuštění z vazby za současného jejího nahrazení jiným opatřením rozhodl, aniž k takovému rozhodnutí měl potřebné podklady a zjištění, která jsou pro takové rozhodování významná a nezbytná, tedy předčasně. Rozhodnutí proto nemohlo obstát a muselo být zrušeno. Po zrušení rozhodnutí je třeba činit další úkony, aby o žádosti obžalovaného mohlo být spravedlivě a v souladu se zákonem rozhodnuto. Tyto úkony se svou povahou a zejména rozsahem vymykají možnostem a účelu stížnostního řízení. I kdyby je stížnostní soud přesto provedl, nemohl by ve věci rozhodnout, neboť svým rozhodnutím, ať již by bylo jakékoli, by jako soud druhého stupně vyloučil z práva opravného prostředku buď státního zástupce, nebo některou z ostatních oprávněných osob. Nezbylo proto, než věc vrátit okresnímu soud, aby věc znovu projednal, ve smyslu shora naznačeném si opatřil potřebné podklady a učinil potřebné úkony   a poté znovu rozhodl. 3 To 12/2004 – KS Č. Budějovice Krajský soud v Českých Budějovicích v neveřejném zasedání konaném dne 9.1.2004 ke stížnosti obžalovaného M. P. podle § 149 odst. 1 písm. b) tr.ř. v celém rozsahu zrušil usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15.12..2003, č.j. 6 T 21/2003-827,  a okresnímu soudu se uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í : Napadeným usnesením rozhodl okresní soud tak, že podle § 72 odst. 3 tr.ř. zamítl žádost obžalovaného M. P. o propuštění z vazby na svobodu s tím, že nadále trvá vazební důvod podle § 67 písm. a) tr.ř., přičemž současně nepřijal podle § 73 odst. 1 písm. a) tr.ř. záruku otce obžalovaného P. P., nar., podle § 73 odst. 1 písm. b) tr.ř. písemný slib obžalovaného a podle § 73a odst. 2 písm.  b) tr.ř. nabídku peněžité záruky. Proti citovanému usnesení podal obžalovaný včas stížnost prostřednictvím svého obhájce. Z obsáhlého odůvodnění považuje stížnostní soud za podstatnou (v souladu s vyjádřením stěžovatele na str. 2 stížnosti) námitku, že soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil podmínky pro nahrazení vazby všemi nabízenými instituty. Stěžovatel vyslovil v té souvislosti domněnku, že soud nemá nyní jediný důvod proto, aby nepřijal slib obžalovaného, záruku jeho otce a dokonce ani peněžitou záruku. Podle přesvědčení stěžovatele takto zatvrzelý přístup soudu je v rozporu s čl. 5 odst. 3 Evropské úmluvy o lidských právech, jak jej vykládá též Evropský soud pro lidská práva. Je pochopitelné, že nebezpečí např. útěku nebo podobného maření trestního řízení může být tak vysoké, že žádná záruka nemůže vazbu nahradit. Není to však případ obžalovaného při jeho dosavadních zkušenostech s vazbou a s přístupem soudu prvního stupně k tomuto problému. Evropský soud pro lidská práva zmíněný čl. 5 odst. 3 Úmluvy vykládá dále, než naznačuje jeho slovní znění. Podle Soudu jde nikoli o možnost, ale o povinnost státu nahradit vazbu zárukou, jestliže přítomnost obžalovaného při hlavním líčení lze zajistit jiným, mírnějším způsobem, než je vazba, pokud nejde o ony extrémní případy. Jako jeden z celé řady příkladů je uváděn rozsudek Wemhoff versus Německo, kde Soud řekl: „vyplývá z poslední věty čl. 5 odst. 3 Úmluvy, že když pokračování vazby je odůvodněno jen obavou, že obviněný se vyhne útěkem dostavení se před soud, propuštění obviněného musí být nařízeno, může-li poskytnout záruku, že se dostaví.“ Stěžovatel se domnívá, že i z tohoto pohledu měl okresní soud hodnotit, zda jsou, či nikoliv, dány možnosti nahrazení vazby v jeho případě těmi instituty, jak navrhoval. Pokud by se ve svém rozhodování zabýval i těmito úvahami, pak by zcela jistě dospěl k závěru, že v jeho případě jsou dány podmínky, aby vazba byla nahrazena slibem, zárukou otce a peněžitou zárukou. Na základě toho stěžovatel navrhl, aby krajský soud napadené usnesení zrušil a sám rozhodl tak, že obžalovaný bude z vazby propuštěn na základě přijetí slibu obžalovaného, záruky jeho otce a peněžité záruky, jejíž výši soud stanoví, přičemž peněžitá záruka by byla složena prostřednictvím obhájce z prostředků poskytnutých rodiči obžalovaného. Krajský soud přezkoumal jak napadené usnesení samotné, tak správnost postupu řízení, které napadenému usnesení předcházelo. Učinil následující zjištění a závěry. Především je třeba poznamenat, že o omezení osobní svobody obžalovaného již dříve rozhodovaly soudy obou stupňů. V těchto  rozhodnutích byly podrobně vyloženy skutečnosti, v nichž jsou spatřovány důvody vazby podle § 67 písm. a) tr.ř. Na těchto skutečnostech se ani v tomto stadiu řízení nic nezměnilo. Je proto třeba považovat za správný dílčí závěr napadeného usnesení, že tento vazební důvod  nadále trvá.  Za dostatečně odůvodněné je třeba považovat i další trvání vazby, samozřejmě za předpokladu, že by nebylo možné ji nahradit jiným opatřením. Je totiž nepochybné, že by bylo zmařeno nebo minimálně podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání, pokud by se obžalovaný na svobodě dopustil jednání, jemuž má být vazbou podle § 67 písm. a) tr.ř. zamezeno. Potud není důvodu činit okresnímu soudu a napadenému usnesení žádných výtek. V dalších ohledech však napadené usnesení a řízení jemu předcházející nemohly být považovány za bezvadné a napadené usnesení jako předčasné nemohlo ve světle podané stížnosti, byť poněkud z jiných důvodů, obstát. K odůvodnění rozhodnutí v části, v níž nepřijal náhradou za vazbu slib obžalovaného, záruku otce obžalovaného a peněžitou záruku, okresní soud uvedl, že způsob chování obžalovaného a následky, které jeho jednání mělo, jsou natolik vysoké a závažné, že nejen záruka otce, ale i písemný slib obžalovaného a peněžitá záruka v kombinaci s dohledem probační a mediační služby nemohou vyvážit riziko, že by se obžalovaný takového jednání v budoucnosti nedopustil, (pozn. zpracovatele: správně patrně dopustil), a proto byly tyto instituty vzhledem k osobě obžalovaného, povaze věci a závažnosti skutečností odůvodňujících vazbu shledány jako zcela nedostatečné. V konkrétním  případě  však  nelze  takové odůvodnění akceptovat. Obecně lze říci, že míra závažnosti činu obviněného a jednání spadajícího pod § 67 písm. a) tr.ř. řádu (dále jen jednání), které by vylučovaly nahrazení vazby jiným opatřením, nebude vždy stejná. Stejná nebude vždy ani míra přesvědčivosti a spolehlivosti nabízeného opatření. Někdy tedy v  případě větší míry závažnosti činu a jednání spadajícího pod § 67 písm. a) tr.ř. bude možno vazbu nahradit jiným opatřením,  bude-li větší také míra přesvědčivosti a spolehlivosti tohoto opatření. Jindy při menší míře závažnosti jednání spadajícího pod § 67 písm. a) tr.ř.vazbu nebude možno nahradit jiným opatřením, protože bude menší i míra přesvědčivosti a spolehlivosti tohoto opatření, a to natolik menší, že závažnosti činu a jednání nebude odpovídat. Proto se při zkoumání, zda je možné nahrazení vazby jiným opatřením  odmítnout, nejde-li o případy zcela zjevné, nelze vyhnout současnému zkoumání míry přesvědčivosti  a spolehlivosti nabízeného patření. Větší míra přesvědčivosti a spolehlivosti opatření k nahrazení vazby může být shledána například právě v  kumulaci více takových opatření.V projednávaném případě jde sice o jednání závažnější, jak správně uvádí soud prvního stupně, na druhé straně však je k nahrazení vazby nabízeno kumulativně několik opatření. Podle § 73 odst. 1 tr.ř.  je-li  dán důvod vazby uvedený  v § 67 písm.  a) nebo c) tr.ř., může orgán rozhodující o vazbě ponechat obviněného na svobodě nebo ho propustit na svobodu, jestliže a) zájmové sdružení občanů  uvedené v § 3 odst.1, anebo důvěryhodná   osoba   schopná   příznivě   ovlivňovat   chování obviněného,   nabídnou   převzetí   záruky   za  další  chování obviněného a za to, že se  obviněný na vyzvání dostaví k soudu, státnímu  zástupci nebo  policejnímu  orgánu  a že  vždy předem oznámí vzdálení se z místa  pobytu, a orgán rozhodující o vazbě považuje  záruku  vzhledem  k   osobě  obviněného  a  k povaze projednávaného případu za dostatečnou a přijme ji, b) obviněný dá písemný slib, že  povede řádný život, zejména že se nedopustí  trestné činnosti,  na  vyzvání  se dostaví  k soudu, státnímu zástupci  nebo policejnímu orgánu,  vždy předem oznámí vzdálení  se z  místa pobytu   a že  splní povinnosti  a dodrží omezení,  která  se  mu  uloží,  a  orgán  rozhodující  o vazbě považuje  slib   vzhledem  k  osobě   obviněného  a  k povaze projednávaného případu za dostatečný a přijme jej, nebo c) s ohledem na  osobu obviněného a  povahu projednávaného případu lze  účelu  vazby  dosáhnout  dohledem  probačního úředníka nad obviněným. Podle § 73a odst. 1 tr.ř. je-li  dán důvod vazby uvedený  v § 67 písm.  a) nebo c), může orgán rozhodující o vazbě ponechat obviněného na svobodě nebo ho  propustit  na  svobodu  též  tehdy,  jestliže  přijme složenou peněžitou záruku, jejíž výši určil. Je-li však obviněný stíhán pro trestný čin  teroru (§ 93  a 93a), obecného  ohrožení podle §  179 odst. 2,  3, nedovolené výroby a  držení omamných a psychotropních látek a jedů  podle § 187 odst. 3, 4,  vraždy (§ 219), ublížení na zdraví  (§ 222),  loupeže podle  § 234  odst. 3,  znásilnění podle § 241 odst.  2 až 4 a  pohlavního zneužívání podle §  242 odst. 3, 4 trestního zákona  a je-li dán důvod  vazby uvedený v §  67 písm. c), nelze peněžitou záruku  přijmout. Se souhlasem obviněného může peněžitou  záruku složit  i jiná  osoba, musí  však být před jejím přijetím seznámena s podstatou obvinění a se skutečnostmi, v nichž je shledáván důvod vazby. Obžalovaný je stíhán pro trestné činy zpronevěry podle §  248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr.zák a podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr.zák. a je ve vazbě z důvodu § 67 písm. a) tr.ř. Z tohoto pohledu není překážek proto, aby vazba obžalovaného byla nahrazena těmi opatřeními, které obžalovaný v žádosti o propouštění z vazby a též ve stížnosti navrhl. Nelze však přisvědčit podané stížnosti v tom, že „soud nemá nyní jediný důvod proto, aby nepřijal slib obžalovaného, záruku jeho otce a dokonce ani peněžitou záruku“. Stížnostní takový důvod shledává. Tento důvod spočívá v tom, že v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím nebyly zjištěny ani zjišťovány všechny skutečnosti a okolnosti, které jsou, vedle formálně právních podmínek uvedených shora, zcela nezbytné k posouzení otázky, zda v konkrétním případě vazbu lze, či nelze nahradit jiným opatřením předvídaným trestním řádem, případně jejich kumulací. Ve smyslu § 73 odst. 1 písm. a) tr.ř. lze nahradit vazbu zárukou důvěryhodné osoby schopné příznivě ovlivňovat chování obviněného. Připadá-li tedy, alespoň z formálně právního hlediska v úvahu nahrazení vazby zárukou podle tohoto ustanovení, je třeba především zkoumat důvěryhodnost osoby, která záruku nabízí, a opatřit si pro takové zkoumání potřebné podklady.  Lze tak učinit minimálně opatřením výpisu z rejstříku trestů této osoby a opatření zprávy o pověsti z místa bydliště, případně od zaměstnavatele. Dále je třeba zkoumat a opatřovat si pro to podklady, zda osoba záruku nabízející je schopna účinně ovlivňovat chování obviněného. Lze tak učinit např. výslechem dotčené osoby a rodinných příslušníků, zaměřeným na okolnosti dosavadního kontaktů s obžalovaným, na informovanost této osoby o způsobu života obviněného v poslední době, o výdělečné činnosti, případně stíhané trestné činnosti obviněného, a případnou verifikací poskytnutých údajů zprávou příslušného orgánu místní správy či samosprávy.  To se v projednávaném případě nestalo. Pro případ, že shora naznačeným způsobem budou opatřeny podklady pro posouzení možnosti nahrazení vazby zárukou jiné osoby, ukládá trestní řád soudu povinnost provést další úkony. Otec obžalovaného v nabízené záruce uvedl, že se seznámil s podstatou obvinění a důvody vazby. Tím však nelze mít za splněnou podmínku ustanovení § 73 odst. 2 tr.ř., které kategoricky stanoví, že soud seznámí toho, kdo převzetí záruky nabízí a splňuje podmínky § 73 odst. 1 písm. a) tr.ř. pro její přijetí s podstatou obvinění a se skutečnostmi, v nichž je shledáván důvod vazby. Splnění této podmínky tedy nelze zajistit jinak, než úkonem soudu vůči osobě převzetí záruky nabízející, a to nejspíše za osobní přítomnosti této osoby, byť patrně nelze vyloučit ani možnost zevrubného informování této osoby písemnou formou. Samozřejmě je nejprve třeba zjistit, například způsobem uvedeným v předešlém odstavci, zda tato osoba vůbec splňuje podmínky pro přijetí záruky ve smyslu shora uvedeného zákonného ustanovení. Ani to se v projednávaném případě nestalo. V projednávané věci nelze mít ani za to, že byly opatřeny potřebné podklady pro posouzení otázky, zda vazbu lze nahradit peněžitou zárukou ve smyslu § 73a tr.ř. Obžalovaný je stíhán pro majetkové trestné činy. Z hlediska formálně právních podmínek a z hlediska povahy stíhané trestné činnosti nejsou překážky pro nahrazení vazby tímto opatřením. Odmítavé rozhodnutí soudu prvního stupně by patrně nemohlo bez dalšího obstát ani tehdy, pokud by náhradou za vazbu byla nabízena pouze peněžitá záruka. Tím spíše nemohlo obstát, jestliže vedle peněžité záruky jsou nabízena i další opatření, jimiž lze peněžitou záruku doprovodit. Nelze tedy mít bez dalšího za splněnou podmínku § 73a odst. 2 písm. b) tr.ř., že vzhledem  k  okolnostem  případu  nebo  závažnosti  skutečností   odůvodňujících vazbu je nabídka peněžité záruky nepřijatelná. Bez dalšího proto nelze mít ani z tohoto hlediska za vyloučené nahrazení vazby mimo jiné též peněžitou zárukou. Soudu prvního stupně tedy nezbývalo, než se zabývat otázkou, zda jsou splněny i další podmínky přijetí peněžité záruky a stanovení její výše. To však neučinil. V projednávaném případě nabízí peněžitou záruku sám obžalovaný, současně však uvádí, že prostředky na tuto záruku poskytnou jeho rodiče, přičemž záruka by byla složena prostřednictvím obhájce.. Nejde tedy o jeden ze dvou typický příkladů nabídnutí peněžité záruky, s nimiž výslovně počítá trestní řád v ustanovení § 73a odst. 1, věta (souvětí) poslední. Z hlediska dalšího postupu soudu (seznámení s podstatou obvinění dle § 73a odst. 1 tr.ř.,  upozornění podle § 73a odst. 6 tr.ř. na důvody, pro které může peněžitá záruka propadnout státu či být použita na jiné účely), se nelze vyhnout otázce, kdo je vlastně v takovém případě osobou, která peněžitou záruku nabízí, resp. která ji v případě přípustnosti a přijetí poskytne. V některých dosavadních soudních rozhodnutích je pro označení takové osoby užíván termín složitel / arg. viz § 73a odst. 1 tr.ř. „může peněžitou záruku složit…“ a § 73a odst. 2 písm. a) tr.ř. „ složení“ záruky nabízí/. Stížnostní soud nepovažuje tento termín za případný a přesný, neboť termín svádí k tomu, považovat za složitele osobu, jejíž činnost v souvislosti s peněžitou zárukou spočívá jen v tom, že fyzicky předá peníze ve výši soudem určené na jeho účet, ač v kontextu všech dotčených ustanovení trestního řádu takovou osobu za složitele v uvedeném smyslu považovat nelze.. Nicméně pro jednodušší vyjádření svých úvah se soud tohoto termínu na některých místech v  dalších částech odůvodnění přidržuje. Jistě nebude na překážku přijetí peněžité záruky, jestliže složení peněžité záruky nabídne sám obžalovaný, který jsa poučen ve smyslu § 73a odst. 6 tr.ř. a jsa omezen na osobní svobodě zajistí, že např. jeho manželka složí na účet soudu z jeho prostředků peněžní hotovost ve výši soudem stanovené. Stejně tak nebude na překážku přijetí peněžité záruky, když jiná osoba nabízející složení peněžité záruky, již seznámená s podstatou obvinění a důvody vazby a poučená ve smyslu § 73a odst. 6 tr.ř., svěří ze svých prostředků peníze určené na peněžitou záruku  ve stanovené výši další osobě (např. obhájci, ale i osobě jiné), která je za tím účelem složí na účet soudu. Z toho nutně vyplývá, že pro rozhodnutí, kdo je osobou nabízející složení peněžité záruky náhradou za vazbu, řekněme tedy  „složitelem“, je zcela bezvýznamné, kdo technicky zajistí, že peníze určené na peněžitou záruku se ocitnou ve stanovené výši a ve stanovené lhůtě na účtu soudu. Podstatou peněžité záruky je přesvědčení určité osoby, že obviněný dodrží podmínky propuštění z vazby za současného jejího nahrazení peněžitou zárukou, a současně ochota této osoby nést riziko újmy na majetku, případně přímo újmu na majetku samotnou, pro případ, že obviněný tyto podmínky nedodrží. Z tohoto vyplývá, že za „složitele“ nemůže být považována osoba, která se za takovou prohlašuje, pokud současně uvádí, že prostředky na peněžitou záruku poskytne někdo jiný. Podání a úkony v trestním řízení (nejde-li o úkony orgánů trestního řízení, jejichž forma je přesně vymezena) je třeba posuzovat podle jejich obsahu,  nikoli podle jejich označení. Za takový úkon či podání je třeba považovat návrh na nahrazení vazby peněžitou zárukou či nabídnutí peněžité záruky náhradou za vazbu. Na základě shora uvedených úvah stížnostní soud konstatuje, že v projednávaném případě, za situace uvedené shora v citované části  podání obžalovaného, je třeba za osobu, resp. osoby nabízející  složení peněžité  záruky  za obviněného náhradou za vazbu, považovat rodiče obžalovaného, přestože za takovou osobu podání označuje obžalovaného samotného. Podle § 73a odst. 2 písm. a) tr.ř. na návrh  obviněného  nebo  osoby, která  nabízí složení peněžité záruky, orgán uvedený v odstavci 1 rozhodne, že  přijetí peněžité záruky je  přípustné, a zároveň s přihlédnutím   k osobě  a k  majetkovým poměrům  obviněného nebo  toho, kdo za   něho  složení peněžité  záruky  nabízí,  k povaze  a závažnosti    trestného  činu, pro  který  je  obviněný stíhán,  a závažnosti   důvodů vazby  určí výši peněžité záruky  v odpovídající hodnotě   od 10 000 Kč výše a způsob jejího složení. S ohledem na argumentaci předešlého odstavce bylo a bude tedy třeba v projednávaném případě zkoumat, jaké jsou majetkové poměry rodičů obviněného, kteří peněžitou záruku mají poskytnout, a to nikoli poté, co by bylo rozhodnuto o přípustnosti záruky, ale  současně (viz arg. zároveň) v jediném, vzájemně se prolínajícím hodnotícím procesu. V takovém procesu proto, že není vyloučena ani taková varianta, že majetkové poměry rodičů obviněného neumožní složit peněžitou záruku v takové výši, v jaké by ji soud jako přiměřenou s přihlédnutím k povaze a závažnosti činu, pro který je (obviněný ) stíhán, stanovil. Bez současného uvažování o přiměřenosti konkrétní výše peněžité záruky, a to i na základě možností rodičů obviněného, proto nelze rozhodnout o její přípustnosti. Za účelem takového zkoumání a rozhodování bude ovšem potřebné, aby soud opatřil potřebné podklady. Ty lze opatřit zjištěním rozsahu hmotného majetku rodičů obviněného, a to např. zprávou orgánu  místní správy či samosprávy, zjištěním aktuálních příjmů např. vyžádáním potvrzení  zaměstnavatelů o příjmu ze závislé činnosti,  opatřením daňového přiznání, jde-li o osoby samostatně výdělečně činné, podle povahy majetku např. též příslušným dokladem katastru nemovitostí či orgánu registrace motorových vozidel, případně jinými doklady, jejichž povaha se odvíjí od povahy majetku a které nelze nyní v celém možném rozsahu přesněji odhadnout. Pokud shora uvedené úkony a jejich výsledky nepovedou k jednoznačnému vyloučení přípustnosti peněžité záruky, bude třeba činit úkony další, a to úkony ve vztahu k rodičům obžalovaného, které pro takový případ trestní řád předepisuje. Nebude patrně nutné otce obžalovaného v souvislosti s rozhodováním o peněžité záruce  úkonem soudu seznamovat s podstatou obvinění a skutečnostmi, v nichž je spatřován důvod vazby, jako v případě záruky podle § 73 odst. 1 písm a) tr.ř., neboť formulace ustanovení § 73a odst. 1 tr.ř.   je odlišná ( viz „soud seznámí toho“ proti „ jiná osoba ... musí být seznámena“). Pro účely peněžité záruky by mohlo  postačovat vyjádření otce, že se s uvedenými skutečnostmi a podstatou obvinění seznámil, které učinil (nepřípadně) v písemné nabídce  převzetí záruky ve smyslu § 73 odst. 1 písm. a) tr.ř. Bude však třeba zajistit seznámení matky obžalovaného s těmito skutečnostmi a podstatou obvinění. Zejména však bude potřebné oba rodiče upozornit na důvody propadnutí záruky státu, její použití na zaplacení případného peněžitého trestu a nákladů trestního řízení, jak ukládá  § 73a odst. 6 tr.ř. V projednávané věci je tedy situace, kdy soud o žádosti obžalovaného o propuštění z vazby za současného jejího nahrazení jiným opatřením rozhodl, aniž k takovému rozhodnutí měl potřebné podklady a zjištění, která jsou pro takové rozhodování významná a nezbytná, tedy předčasně. Rozhodnutí proto nemohlo obstát a muselo být zrušeno. Po zrušení rozhodnutí je třeba činit další úkony, aby o žádosti obžalovaného mohlo být spravedlivě a v souladu se zákonem rozhodnuto. Tyto úkony se svou povahou a zejména rozsahem vymykají možnostem a účelu stížnostního řízení. I kdyby je stížnostní soud přesto provedl, nemohl by ve věci rozhodnout, neboť svým rozhodnutím, ať již by bylo jakékoli, by jako soud druhého stupně vyloučil z práva opravného prostředku buď státního zástupce, nebo některou z ostatních oprávněných osob. Nezbylo proto, než věc vrátit okresnímu soud, aby věc znovu projednal, ve smyslu shora naznačeném si opatřil potřebné podklady a učinil potřebné úkony   a poté znovu rozhodl. 3 To 12/2004 – KS Č. Budějovice Krajský soud v Českých Budějovicích v neveřejném zasedání konaném dne 9.1.2004 ke stížnosti obžalovaného M. P. podle § 149 odst. 1 písm. b) tr.ř. v celém rozsahu zrušil usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15.12..2003, č.j. 6 T 21/2003-827, a okresnímu soudu se uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í : Napadeným usnesením rozhodl okresní soud tak, že podle § 72 odst. 3 tr.ř. zamítl žádost obžalovaného M. P. o propuštění z vazby na svobodu s tím, že nadále trvá vazební důvod podle § 67 písm. a) tr.ř., přičemž současně nepřijal podle § 73 odst. 1 písm. a) tr.ř. záruku otce obžalovaného P. P., nar., podle § 73 odst. 1 písm. b) tr.ř. písemný slib obžalovaného a podle § 73a odst. 2 písm. b) tr.ř. nabídku peněžité záruky. Proti citovanému usnesení podal obžalovaný včas stížnost prostřednictvím svého obhájce. Z obsáhlého odůvodnění považuje stížnostní soud za podstatnou (v souladu s vyjádřením stěžovatele na str. 2 stížnosti) námitku, že soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil podmínky pro nahrazení vazby všemi nabízenými instituty. Stěžovatel vyslovil v té souvislosti domněnku, že soud nemá nyní jediný důvod proto, aby nepřijal slib obžalovaného, záruku jeho otce a dokonce ani peněžitou záruku. Podle přesvědčení stěžovatele takto zatvrzelý přístup soudu je v rozporu s čl. 5 odst. 3 Evropské úmluvy o lidských právech, jak jej vykládá též Evropský soud pro lidská práva. Je pochopitelné, že nebezpečí např. útěku nebo podobného maření trestního řízení může být tak vysoké, že žádná záruka nemůže vazbu nahradit. Není to však případ obžalovaného při jeho dosavadních zkušenostech s vazbou a s přístupem soudu prvního stupně k tomuto problému. Evropský soud pro lidská práva zmíněný čl. 5 odst. 3 Úmluvy vykládá dále, než naznačuje jeho slovní znění. Podle Soudu jde nikoli o možnost, ale o povinnost státu nahradit vazbu zárukou, jestliže přítomnost obžalovaného při hlavním líčení lze zajistit jiným, mírnějším způsobem, než je vazba, pokud nejde o ony extrémní případy. Jako jeden z celé řady příkladů je uváděn rozsudek Wemhoff versus Německo, kde Soud řekl: „vyplývá z poslední věty čl. 5 odst. 3 Úmluvy, že když pokračování vazby je odůvodněno jen obavou, že obviněný se vyhne útěkem dostavení se před soud, propuštění obviněného musí být nařízeno, může-li poskytnout záruku, že se dostaví.“ Stěžovatel se domnívá, že i z tohoto pohledu měl okresní soud hodnotit, zda jsou, či nikoliv, dány možnosti nahrazení vazby v jeho případě těmi instituty, jak navrhoval. Pokud by se ve svém rozhodování zabýval i těmito úvahami, pak by zcela jistě dospěl k závěru, že v jeho případě jsou dány podmínky, aby vazba byla nahrazena slibem, zárukou otce a peněžitou zárukou. Na základě toho stěžovatel navrhl, aby krajský soud napadené usnesení zrušil a sám rozhodl tak, že obžalovaný bude z vazby propuštěn na základě přijetí slibu obžalovaného, záruky jeho otce a peněžité záruky, jejíž výši soud stanoví, přičemž peněžitá záruka by byla složena prostřednictvím obhájce z prostředků poskytnutých rodiči obžalovaného. Krajský soud přezkoumal jak napadené usnesení samotné, tak správnost postupu řízení, které napadenému usnesení předcházelo. Učinil následující zjištění a závěry. Především je třeba poznamenat, že o omezení osobní svobody obžalovaného již dříve rozhodovaly soudy obou stupňů. V těchto rozhodnutích byly podrobně vyloženy skutečnosti, v nichž jsou spatřovány důvody vazby podle § 67 písm. a) tr.ř. Na těchto skutečnostech se ani v tomto stadiu řízení nic nezměnilo. Je proto třeba považovat za správný dílčí závěr napadeného usnesení, že tento vazební důvod nadále trvá. Za dostatečně odůvodněné je třeba považovat i další trvání vazby, samozřejmě za předpokladu, že by nebylo možné ji nahradit jiným opatřením. Je totiž nepochybné, že by bylo zmařeno nebo minimálně podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání, pokud by se obžalovaný na svobodě dopustil jednání, jemuž má být vazbou podle § 67 písm. a) tr.ř. zamezeno. Potud není důvodu činit okresnímu soudu a napadenému usnesení žádných výtek. V dalších ohledech však napadené usnesení a řízení jemu předcházející nemohly být považovány za bezvadné a napadené usnesení jako předčasné nemohlo ve světle podané stížnosti, byť poněkud z jiných důvodů, obstát. K odůvodnění rozhodnutí v části, v níž nepřijal náhradou za vazbu slib obžalovaného, záruku otce obžalovaného a peněžitou záruku, okresní soud uvedl, že způsob chování obžalovaného a následky, které jeho jednání mělo, jsou natolik vysoké a závažné, že nejen záruka otce, ale i písemný slib obžalovaného a peněžitá záruka v kombinaci s dohledem probační a mediační služby nemohou vyvážit riziko, že by se obžalovaný takového jednání v budoucnosti nedopustil, (pozn. zpracovatele: správně patrně dopustil), a proto byly tyto instituty vzhledem k osobě obžalovaného, povaze věci a závažnosti skutečností odůvodňujících vazbu shledány jako zcela nedostatečné. V konkrétním případě však nelze takové odůvodnění akceptovat. Obecně lze říci, že míra závažnosti činu obviněného a jednání spadajícího pod § 67 písm. a) tr.ř. řádu (dále jen jednání), které by vylučovaly nahrazení vazby jiným opatřením, nebude vždy stejná. Stejná nebude vždy ani míra přesvědčivosti a spolehlivosti nabízeného opatření. Někdy tedy v případě větší míry závažnosti činu a jednání spadajícího pod § 67 písm. a) tr.ř. bude možno vazbu nahradit jiným opatřením, bude-li větší také míra přesvědčivosti a spolehlivosti tohoto opatření. Jindy při menší míře závažnosti jednání spadajícího pod § 67 písm. a) tr.ř.vazbu nebude možno nahradit jiným opatřením, protože bude menší i míra přesvědčivosti a spolehlivosti tohoto opatření, a to natolik menší, že závažnosti činu a jednání nebude odpovídat. Proto se při zkoumání, zda je možné nahrazení vazby jiným opatřením odmítnout, nejde-li o případy zcela zjevné, nelze vyhnout současnému zkoumání míry přesvědčivosti a spolehlivosti nabízeného patření. Větší míra přesvědčivosti a spolehlivosti opatření k nahrazení vazby může být shledána například právě v kumulaci více takových opatření.V projednávaném případě jde sice o jednání závažnější, jak správně uvádí soud prvního stupně, na druhé straně však je k nahrazení vazby nabízeno kumulativně několik opatření. Podle § 73 odst. 1 tr.ř. je-li dán důvod vazby uvedený v § 67 písm. a) nebo c) tr.ř., může orgán rozhodující o vazbě ponechat obviněného na svobodě nebo ho propustit na svobodu, jestliže a) zájmové sdružení občanů uvedené v § 3 odst.1, anebo důvěryhodná osoba schopná příznivě ovlivňovat chování obviněného, nabídnou převzetí záruky za další chování obviněného a za to, že se obviněný na vyzvání dostaví k soudu, státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu a že vždy předem oznámí vzdálení se z místa pobytu, a orgán rozhodující o vazbě považuje záruku vzhledem k osobě obviněného a k povaze projednávaného případu za dostatečnou a přijme ji, b) obviněný dá písemný slib, že povede řádný život, zejména že se nedopustí trestné činnosti, na vyzvání se dostaví k soudu, státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, vždy předem oznámí vzdálení se z místa pobytu a že splní povinnosti a dodrží omezení, která se mu uloží, a orgán rozhodující o vazbě považuje slib vzhledem k osobě obviněného a k povaze projednávaného případu za dostatečný a přijme jej, nebo c) s ohledem na osobu obviněného a povahu projednávaného případu lze účelu vazby dosáhnout dohledem probačního úředníka nad obviněným. Podle § 73a odst. 1 tr.ř. je-li dán důvod vazby uvedený v § 67 písm. a) nebo c), může orgán rozhodující o vazbě ponechat obviněného na svobodě nebo ho propustit na svobodu též tehdy, jestliže přijme složenou peněžitou záruku, jejíž výši určil. Je-li však obviněný stíhán pro trestný čin teroru (§ 93 a 93a), obecného ohrožení podle § 179 odst. 2, 3, nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 3, 4, vraždy (§ 219), ublížení na zdraví (§ 222), loupeže podle § 234 odst. 3, znásilnění podle § 241 odst. 2 až 4 a pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 3, 4 trestního zákona a je-li dán důvod vazby uvedený v § 67 písm. c), nelze peněžitou záruku přijmout. Se souhlasem obviněného může peněžitou záruku složit i jiná osoba, musí však být před jejím přijetím seznámena s podstatou obvinění a se skutečnostmi, v nichž je shledáván důvod vazby. Obžalovaný je stíhán pro trestné činy zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr.zák a podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr.zák. a je ve vazbě z důvodu § 67 písm. a) tr.ř. Z tohoto pohledu není překážek proto, aby vazba obžalovaného byla nahrazena těmi opatřeními, které obžalovaný v žádosti o propouštění z vazby a též ve stížnosti navrhl. Nelze však přisvědčit podané stížnosti v tom, že „soud nemá nyní jediný důvod proto, aby nepřijal slib obžalovaného, záruku jeho otce a dokonce ani peněžitou záruku“. Stížnostní takový důvod shledává. Tento důvod spočívá v tom, že v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím nebyly zjištěny ani zjišťovány všechny skutečnosti a okolnosti, které jsou, vedle formálně právních podmínek uvedených shora, zcela nezbytné k posouzení otázky, zda v konkrétním případě vazbu lze, či nelze nahradit jiným opatřením předvídaným trestním řádem, případně jejich kumulací. Ve smyslu § 73 odst. 1 písm. a) tr.ř. lze nahradit vazbu zárukou důvěryhodné osoby schopné příznivě ovlivňovat chování obviněného. Připadá-li tedy, alespoň z formálně právního hlediska v úvahu nahrazení vazby zárukou podle tohoto ustanovení, je třeba především zkoumat důvěryhodnost osoby, která záruku nabízí, a opatřit si pro takové zkoumání potřebné podklady. Lze tak učinit minimálně opatřením výpisu z rejstříku trestů této osoby a opatření zprávy o pověsti z místa bydliště, případně od zaměstnavatele. Dále je třeba zkoumat a opatřovat si pro to podklady, zda osoba záruku nabízející je schopna účinně ovlivňovat chování obviněného. Lze tak učinit např. výslechem dotčené osoby a rodinných příslušníků, zaměřeným na okolnosti dosavadního kontaktů s obžalovaným, na informovanost této osoby o způsobu života obviněného v poslední době, o výdělečné činnosti, případně stíhané trestné činnosti obviněného, a případnou verifikací poskytnutých údajů zprávou příslušného orgánu místní správy či samosprávy. To se v projednávaném případě nestalo. Pro případ, že shora naznačeným způsobem budou opatřeny podklady pro posouzení možnosti nahrazení vazby zárukou jiné osoby, ukládá trestní řád soudu povinnost provést další úkony. Otec obžalovaného v nabízené záruce uvedl, že se seznámil s podstatou obvinění a důvody vazby. Tím však nelze mít za splněnou podmínku ustanovení § 73 odst. 2 tr.ř., které kategoricky stanoví, že soud seznámí toho, kdo převzetí záruky nabízí a splňuje podmínky § 73 odst. 1 písm. a) tr.ř. pro její přijetí s podstatou obvinění a se skutečnostmi, v nichž je shledáván důvod vazby. Splnění této podmínky tedy nelze zajistit jinak, než úkonem soudu vůči osobě převzetí záruky nabízející, a to nejspíše za osobní přítomnosti této osoby, byť patrně nelze vyloučit ani možnost zevrubného informování této osoby písemnou formou. Samozřejmě je nejprve třeba zjistit, například způsobem uvedeným v předešlém odstavci, zda tato osoba vůbec splňuje podmínky pro přijetí záruky ve smyslu shora uvedeného zákonného ustanovení. Ani to se v projednávaném případě nestalo. V projednávané věci nelze mít ani za to, že byly opatřeny potřebné podklady pro posouzení otázky, zda vazbu lze nahradit peněžitou zárukou ve smyslu § 73a tr.ř. Obžalovaný je stíhán pro majetkové trestné činy. Z hlediska formálně právních podmínek a z hlediska povahy stíhané trestné činnosti nejsou překážky pro nahrazení vazby tímto opatřením. Odmítavé rozhodnutí soudu prvního stupně by patrně nemohlo bez dalšího obstát ani tehdy, pokud by náhradou za vazbu byla nabízena pouze peněžitá záruka. Tím spíše nemohlo obstát, jestliže vedle peněžité záruky jsou nabízena i další opatření, jimiž lze peněžitou záruku doprovodit. Nelze tedy mít bez dalšího za splněnou podmínku § 73a odst. 2 písm. b) tr.ř., že vzhledem k okolnostem případu nebo závažnosti skutečností odůvodňujících vazbu je nabídka peněžité záruky nepřijatelná. Bez dalšího proto nelze mít ani z tohoto hlediska za vyloučené nahrazení vazby mimo jiné též peněžitou zárukou. Soudu prvního stupně tedy nezbývalo, než se zabývat otázkou, zda jsou splněny i další podmínky přijetí peněžité záruky a stanovení její výše. To však neučinil. V projednávaném případě nabízí peněžitou záruku sám obžalovaný, současně však uvádí, že prostředky na tuto záruku poskytnou jeho rodiče, přičemž záruka by byla složena prostřednictvím obhájce.. Nejde tedy o jeden ze dvou typický příkladů nabídnutí peněžité záruky, s nimiž výslovně počítá trestní řád v ustanovení § 73a odst. 1, věta (souvětí) poslední. Z hlediska dalšího postupu soudu (seznámení s podstatou obvinění dle § 73a odst. 1 tr.ř., upozornění podle § 73a odst. 6 tr.ř. na důvody, pro které může peněžitá záruka propadnout státu či být použita na jiné účely), se nelze vyhnout otázce, kdo je vlastně v takovém případě osobou, která peněžitou záruku nabízí, resp. která ji v případě přípustnosti a přijetí poskytne. V některých dosavadních soudních rozhodnutích je pro označení takové osoby užíván termín složitel / arg. viz § 73a odst. 1 tr.ř. „může peněžitou záruku složit…“ a § 73a odst. 2 písm. a) tr.ř. „ složení“ záruky nabízí/. Stížnostní soud nepovažuje tento termín za případný a přesný, neboť termín svádí k tomu, považovat za složitele osobu, jejíž činnost v souvislosti s peněžitou zárukou spočívá jen v tom, že fyzicky předá peníze ve výši soudem určené na jeho účet, ač v kontextu všech dotčených ustanovení trestního řádu takovou osobu za složitele v uvedeném smyslu považovat nelze.. Nicméně pro jednodušší vyjádření svých úvah se soud tohoto termínu na některých místech v dalších částech odůvodnění přidržuje. Jistě nebude na překážku přijetí peněžité záruky, jestliže složení peněžité záruky nabídne sám obžalovaný, který jsa poučen ve smyslu § 73a odst. 6 tr.ř. a jsa omezen na osobní svobodě zajistí, že např. jeho manželka složí na účet soudu z jeho prostředků peněžní hotovost ve výši soudem stanovené. Stejně tak nebude na překážku přijetí peněžité záruky, když jiná osoba nabízející složení peněžité záruky, již seznámená s podstatou obvinění a důvody vazby a poučená ve smyslu § 73a odst. 6 tr.ř., svěří ze svých prostředků peníze určené na peněžitou záruku ve stanovené výši další osobě (např. obhájci, ale i osobě jiné), která je za tím účelem složí na účet soudu. Z toho nutně vyplývá, že pro rozhodnutí, kdo je osobou nabízející složení peněžité záruky náhradou za vazbu, řekněme tedy „složitelem“, je zcela bezvýznamné, kdo technicky zajistí, že peníze určené na peněžitou záruku se ocitnou ve stanovené výši a ve stanovené lhůtě na účtu soudu. Podstatou peněžité záruky je přesvědčení určité osoby, že obviněný dodrží podmínky propuštění z vazby za současného jejího nahrazení peněžitou zárukou, a současně ochota této osoby nést riziko újmy na majetku, případně přímo újmu na majetku samotnou, pro případ, že obviněný tyto podmínky nedodrží. Z tohoto vyplývá, že za „složitele“ nemůže být považována osoba, která se za takovou prohlašuje, pokud současně uvádí, že prostředky na peněžitou záruku poskytne někdo jiný. Podání a úkony v trestním řízení (nejde-li o úkony orgánů trestního řízení, jejichž forma je přesně vymezena) je třeba posuzovat podle jejich obsahu, nikoli podle jejich označení. Za takový úkon či podání je třeba považovat návrh na nahrazení vazby peněžitou zárukou či nabídnutí peněžité záruky náhradou za vazbu. Na základě shora uvedených úvah stížnostní soud konstatuje, že v projednávaném případě, za situace uvedené shora v citované části podání obžalovaného, je třeba za osobu, resp. osoby nabízející složení peněžité záruky za obviněného náhradou za vazbu, považovat rodiče obžalovaného, přestože za takovou osobu podání označuje obžalovaného samotného. Podle § 73a odst. 2 písm. a) tr.ř. na návrh obviněného nebo osoby, která nabízí složení peněžité záruky, orgán uvedený v odstavci 1 rozhodne, že přijetí peněžité záruky je přípustné, a zároveň s přihlédnutím k osobě a k majetkovým poměrům obviněného nebo toho, kdo za něho složení peněžité záruky nabízí, k povaze a závažnosti trestného činu, pro který je obviněný stíhán, a závažnosti důvodů vazby určí výši peněžité záruky v odpovídající hodnotě od 10 000 Kč výše a způsob jejího složení. S ohledem na argumentaci předešlého odstavce bylo a bude tedy třeba v projednávaném případě zkoumat, jaké jsou majetkové poměry rodičů obviněného, kteří peněžitou záruku mají poskytnout, a to nikoli poté, co by bylo rozhodnuto o přípustnosti záruky, ale současně (viz arg. zároveň) v jediném, vzájemně se prolínajícím hodnotícím procesu. V takovém procesu proto, že není vyloučena ani taková varianta, že majetkové poměry rodičů obviněného neumožní složit peněžitou záruku v takové výši, v jaké by ji soud jako přiměřenou s přihlédnutím k povaze a závažnosti činu, pro který je (obviněný ) stíhán, stanovil. Bez současného uvažování o přiměřenosti konkrétní výše peněžité záruky, a to i na základě možností rodičů obviněného, proto nelze rozhodnout o její přípustnosti. Za účelem takového zkoumání a rozhodování bude ovšem potřebné, aby soud opatřil potřebné podklady. Ty lze opatřit zjištěním rozsahu hmotného majetku rodičů obviněného, a to např. zprávou orgánu místní správy či samosprávy, zjištěním aktuálních příjmů např. vyžádáním potvrzení zaměstnavatelů o příjmu ze závislé činnosti, opatřením daňového přiznání, jde-li o osoby samostatně výdělečně činné, podle povahy majetku např. též příslušným dokladem katastru nemovitostí či orgánu registrace motorových vozidel, případně jinými doklady, jejichž povaha se odvíjí od povahy majetku a které nelze nyní v celém možném rozsahu přesněji odhadnout. Pokud shora uvedené úkony a jejich výsledky nepovedou k jednoznačnému vyloučení přípustnosti peněžité záruky, bude třeba činit úkony další, a to úkony ve vztahu k rodičům obžalovaného, které pro takový případ trestní řád předepisuje. Nebude patrně nutné otce obžalovaného v souvislosti s rozhodováním o peněžité záruce úkonem soudu seznamovat s podstatou obvinění a skutečnostmi, v nichž je spatřován důvod vazby, jako v případě záruky podle § 73 odst. 1 písm a) tr.ř., neboť formulace ustanovení § 73a odst. 1 tr.ř. je odlišná ( viz „soud seznámí toho“ proti „ jiná osoba ... musí být seznámena“). Pro účely peněžité záruky by mohlo postačovat vyjádření otce, že se s uvedenými skutečnostmi a podstatou obvinění seznámil, které učinil (nepřípadně) v písemné nabídce převzetí záruky ve smyslu § 73 odst. 1 písm. a) tr.ř. Bude však třeba zajistit seznámení matky obžalovaného s těmito skutečnostmi a podstatou obvinění. Zejména však bude potřebné oba rodiče upozornit na důvody propadnutí záruky státu, její použití na zaplacení případného peněžitého trestu a nákladů trestního řízení, jak ukládá § 73a odst. 6 tr.ř. V projednávané věci je tedy situace, kdy soud o žádosti obžalovaného o propuštění z vazby za současného jejího nahrazení jiným opatřením rozhodl, aniž k takovému rozhodnutí měl potřebné podklady a zjištění, která jsou pro takové rozhodování významná a nezbytná, tedy předčasně. Rozhodnutí proto nemohlo obstát a muselo být zrušeno. Po zrušení rozhodnutí je třeba činit další úkony, aby o žádosti obžalovaného mohlo být spravedlivě a v souladu se zákonem rozhodnuto. Tyto úkony se svou povahou a zejména rozsahem vymykají možnostem a účelu stížnostního řízení. I kdyby je stížnostní soud přesto provedl, nemohl by ve věci rozhodnout, neboť svým rozhodnutím, ať již by bylo jakékoli, by jako soud druhého stupně vyloučil z práva opravného prostředku buď státního zástupce, nebo některou z ostatních oprávněných osob. Nezbylo proto, než věc vrátit okresnímu soud, aby věc znovu projednal, ve smyslu shora naznačeném si opatřil potřebné podklady a učinil potřebné úkony a poté znovu rozhodl.