Za změnu obhájce ve smyslu § 37 odst. 2 tr.ř. nutno pokládat i situaci, kdy obžalovaný sám vypoví svému obhájci plnou moc, aniž by současně označil obhájce nového. I obhájce, jemuž byla plná moc vypovězena, je pak podle ust. § 37 odst. 2 věta druhá a třetí tr.ř. povinen obhajobu vykonávat do doby, než ji osobně převezme později zvolený obhájce, ledaže by byl z obhajování vyloučen. K tomu, aby obhájce mohl být pokládán za vyloučeného z obhajování ovšem nepostačuje subjektivně vnímaný pocit nedůvěry bez reálného podkladu, ať již ze strany klienta či obhájce, ale je zapotřebí, aby ona nedůvěra spočívala v reálně podchytitelném důvodu, který se dotýká zákonem požadované nezbytné důvěry.

4 To 780/2003 Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 22.01.2004 v Českých Budějovicích v trestní věci obžalovaného J. V., nar..., pro trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3, písm. c) tr. zák., o kárném postihu obhájce JUDr. R. J. v odvolacím řízení proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 15.07.2003, č.j. 2 T 19/2003-171, t a k t o : Podle § 66 odst. 3 tr. ř. se předává obhájce JUDr. R. J. ke kárnému postihu Kárnému senátu České advokátní komory v Praze. Odůvodnění: V rámci odvolacího řízení vedeného z podnětu obžalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 15.07.2003, č.j. 2 T 19/2003-171, bylo veřejné zasedání po předložení spisu krajskému soudu dne 4.9.2003 nařízeno na 18.10.2003. K tomuto veřejnému zasedání se omluvil obhájce s argumentem, že má v jiné věci nařízeno kolizní jednání a jeho klient v odvolacím řízení nesouhlasí se substitučním zastoupením. Odvolací soud přesto požádal obhájce, aby se pokusil zajistit k jednomu z jednání substituci, a poté co žádost odvolacího soudu zůstala neúspěšná, bylo veřejné zasedání odročeno na 2.12.2003. V tomto termínu se veřejné zasedání nekonalo, neboť tomu bránila nemoc obžalovaného. Krajský soud proto nařídil veřejné zasedání na 16.12.2003, k tomuto se však omluvil obžalovaný s argumentem, že 13.12.2003 odjíždí do zahraničí na vánoční svátky a vrátí se pravděpodobně až 12.1.2004. S obžalovaným bylo telefonicky smluveno, že veřejné zasedání bude nařízeno na 20.1.2004 (viz. č.l. 101 p.v.), obhájce byl o tomto termínu vyrozuměn 12.12.2003. Obhájce přípisem z 11.12.2003 podaným tentýž den na poštu a došlým krajskému soudu dne 12.12.2003, požádal o odročení s argumentem, že od 7.1.2004 do 30.1.2004 se musí účastnit kolizního jednání, dále od 1.2.2004 do 7.2.2004 je pracovně mimo ČR, přičemž jeho klient nesouhlasí se substitučním zastoupením. Dne 15.12.2003 apeloval odvolací soud na obhájce, aby zajistil k veřejnému zasedání substituci a poukazoval na to, že i v plné moci udělené obžalovaným obhájci je klient upozorňován na to, že advokát se může nechat zastoupit. Dne 16.1.2004 došla faxem od obhájce omluva z jednání a žádost o jeho odročení s touž argumentací jako v omluvě z 11.12.2003 s doplněním, že dne 16.1.2004 obhájce telefonicky zjistil od odvolacího soudu, že jeho žádosti o odročení veřejného zasedání dosud nebylo vyhověno. Dne 19.1.2004 kontaktoval krajský soud telefonicky obhájce, znovu apeloval na zajištění substituce tak, aby veřejné zasedání nebylo zmařeno. Dne 20.1.2004 se k veřejnému zasedání řádně a včas dostavil obžalovaný a v substituci JUDr. J. Mgr. L. U. Obžalovaný vyjádřil nesouhlas s tím, aby byl hájen substitutkou a vypověděl JUDr. J. plnou moc. Odvolací soud dospěl k závěru, že za takové situace není nutné veřejné zasedání odročit a vyčkat, až si obžalovaný zvolí nového obhájce, ale že lze ve věci postupovat podle ust. § 37 odst. 2 věta druhá a třetí tr.ř. Podle § 37 odst. 2 tr.ř. obviněný si může místo obhájce, který mu byl ustanoven nebo osobou k tomu oprávněnou zvolen, zvolil obhájce jiného. Oznámí-li změnu obhájce tak, aby obhájce mohl být o úkonu vyrozuměn v zákonem stanovené lhůtě, orgán činný v trestním řízení ode dne doručení takového oznámení vyrozumívá nově zvoleného obhájce. V opačném případě je obhájce předtím ustanovený nebo zvolený, pokud není z obhajování vyloučen, povinen obhajobu vykonávat do doby, než ji osobně převezme později zvolený obhájce. V prvé řadě nutno konstatovat, že krajský soud zastává názor, že pod pojem „osob oprávněných ke zvolení obhájce“ uvedený v § 37 odst. 2 věta první tr.ř. třeba podřazovat jak obviněného, tak i osoby od něho odlišné a vymezené v ustanovení § 37 odst. 1 tr.ř., neboť i obviněný si samozřejmě může kdykoliv zvolit jiného obhájce i místo obhájce, jehož si zvolil sám a taková volba má stejné důsledky. V případě, kdy obviněnému je zvolen např. příbuznými obhájce a obviněný si zvolí obhájce jiného a neoznámí tuto změnu obhájce tak, aby nový obhájce mohl být o úkonu vyrozuměn v zákonem stanovené lhůtě, je obhájce předtím zvolený jeho příbuzným, pokud není z obhajování vyloučen, povinen obhajobu vykonávat do doby, než ji osobně převezme později zvolený obhájce. Efekt této situace je takový, že obviněný je hájen obhájcem, kterého si nepřeje, když svůj výběr obhájce dal najevo tím, že si zvolil obhájce nového. Přes tuto vůli obviněného je v souladu s ust. § 37 odst. 2 tr.ř. věta druhá a třetí předtím zvolený obhájce, pokud není z obhajování vyloučen, povinen obhajobu vykonávat do doby, než ji osobně převezme později zvolený obhájce. Totožný je pak případ, kdy obviněný sám se rozhodne zvolit si obhájce jiného než toho, kterého si zvolil předtím. I za takového stavu je obviněným dříve zvolený obhájce, pokud není z obhajování vyloučen, povinen obhajobu vykonávat do doby, než ji osobně převezme později zvolený obhájce. Dopad na práva obviněného je pak naprosto shodný jako v předchozím odstavci popsaném případě, neboť i v nyní naznačené situaci je obviněný hájen obhájcem, kterého si nepřeje. Pro úplnost je třeba dodat, že ust. § 37 odst. 2 tr.ř. je nezbytné aplikovat nejen na případy, kdy obviněný si již zvolil nového obhájce namísto obhájce původního, ale i na případy, kdy obviněný původnímu obhájci vypoví plnou moc s tím, že si obhájce nového zvolí později. I tehdy totiž je efekt na druhém místě jmenované situace stejný, protože i za té je obviněný hájen obhájcem, kterého si nepřeje. Jediný rozdíl pak spočívá v tom, že v prvé variantě je oproti druhé znám rozpor s vůlí obviněného konkrétněji, co do subjektu jeho volby (obviněným je již označen nový obhájce). Navíc i jazykový výklad ust. § 37 odst. 2 tr.ř. nasvědčuje tomu, že není rozhodné, zda v okamžiku úvah o postupu dle druhé a třetí věty tohoto ustanovení, je již znám konkrétní nový obhájce, anebo zda obviněný toliko anoncuje orgánům činným v trestním řízení změnu obhájce, k níž dojde v budoucnu. Relevantní pro postup orgánů činných v trestním řízení je pouze to, zda změna obhájce je obviněným oznámena tak, aby mohlo dojít k vyrozumění obhájce nového. Anoncuje-li tedy obviněný změnu obhájce, k níž teprve v budoucnu dojde, je zřejmé, že nového (dosud neznámého) obhájce vyrozumět nelze a dosavadní obhájce je tak povinen obhajobu vykonávat, není-li z obhajování vyloučen. Z popsaných důvodů dospěl krajský soud k závěru, že z okruhu „osob oprávněných ke zvolení obhájce“ nelze eliminovat obviněného samotného a omezovat tak aplikaci ustanovení § 37 odst. 2 tr. ř. pouze na případy, kdy původní obhájce byl ustanoven soudem anebo zvolen osobou odlišnou od obviněného, byť formulace ustanovení § 37 odst. 2 tr. ř. by snad k takovému výkladu mohla svádět, a rovněž, že je irelevantní, zda volba nového obhájce je již učiněna anebo k ní dojde až v budoucnu. Tento právní názor krajského soudu je rovněž v souladu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení a maximálního šetření práv subjektů procesu (obviněných, svědků, poškozených atd.), kdy smyslem ustanovení § 37 odst. 2 tr. ř. je zamezit obstrukcím a průtahům, k nimž by obviněný mohl přistoupit v zájmu z jakýchkoli důvodů prodlužovat proces. Při akceptaci opačného názoru si totiž lze představit situaci, kdy ve společném řízení vedeném proti více obviněným, jejichž věci spolu souvisí a neumožňují samostatné projednání, bude obviněný opakovaně, např. na počátku hlavního líčení, oznamovat změnu obhájce, v důsledku toho pak bude nutno hlavní líčení vždy odročit a nebude možno věc projednávat ani ve vztahu k ostatním spoluobviněným. Takový stav pak vůči oněm spoluobviněným, ale rovněž i vůči poškozeným, rozhodně nelze označit za plné šetření práv ve smyslu § 2 odst. 4 tr.ř. (spoluobvinění mají také dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svod právo na projednání jejich věci v přiměřené lhůtě), naopak by za takové situace došlo k neopodstatněnému upřednostňování práv jednoho subjektu nad právy subjektů jiných. Za krajským soudem zaujatého právního názoru tak ustanovení § 37 odst. 2 tr.ř. nutně dopadá právě i na situaci jaká nastala u veřejného zasedání dne 20.01.2004. K závěru, že obhájce, popř. jeho substitutka je povinna v onom veřejném zasedání obhajobu vykonávat do doby, než ji osobně převezme později zvolený obhájce, bylo nutno vyřešit otázku, zda tento obhájce, popř. jeho substitutka není z obhajování vyloučena. I ohledně této otázky však krajský soud dospěl k negativní odpovědi. Není sporu o tom, že u obhájce nebyly dány důvody k vyloučení vymezené v § 37a odst. 1, 2 tr. ř.. Obhájkyně vystupující ve veřejném zasedání namítala, že je narušena důvěra mezi obhájcem a klientem, krajský soud však nemá za to, že by tomu tak z objektivního pohledu mohlo být. Je zřejmé, že otázka důvěry je kategorií veskrze subjektivního vnímání, zákon č. 85/1996 Sb. o advokacii v platném znění (dále jen AZ) v § 20 odst. 2 ovšem určuje, že musí jít o důvěru „nezbytnou“, tedy v jistém směru kvalifikovanou. Nepostačuje tedy subjektivně vnímaný pocit nedůvěry bez reálného podkladu, ať již ze strany klienta či obhájce, ale je zapotřebí, aby ona nedůvěra spočívala v reálně podchytitelném důvodu. Půjde především o případy, kdy jedna ze stran nabude přesvědčení o nedbalém přístupu strany druhé ke kauze či o jejím jednání proti smluvenému postupu anebo o jiné nekorektnosti. Pokud by měl platit názor, že advokát je ve smyslu § 37 odst. 2 věta třetí tr.ř. vyloučen při jakémkoli vyslovení nedůvěry, stalo by se ustanovení § 37 odst. 2 věta třetí tr.ř. prázdným a bezobsažným, neboť klient mající zájem na obstrukcích a prodlužování procesu by jistě obhájci současně i vyslovil nedůvěru a pokaždé by tak mohl dosáhnout zmaření úkonu řízení. Navíc nutno upozornit na to, že ust. § 20 odst. 4 AZ stanoví, že i v případech, kdy dojde k narušení nezbytné důvěry mezi advokátem a klientem, je advokát po dobu 15 dnů ode dne, kdy odstoupil od smlouvy o poskytování právních služeb, činit veškeré neodkladné úkony tak, aby klient neutrpěl na svých právech nebo oprávněných zájmech újmu. Dle názoru krajského soudu nejde v dané věci o narušení nezbytné důvěry klienta k obhájci, neboť ze strany obhájce sotva mohlo jít o nějakou nekorektnost, poslal-li za sebe k jednání substitutku, neboť na takový postup byl obžalovaný upozorněn a vlastním podpisem stvrdil na plné moci (čl. 5), že bere na vědomí, že zvolený advokát je oprávněn si za sebe ustanovit zástupce a vyslovil s tím souhlas. Kromě toho obžalovaný studoval spis (viz čl. 204) a mohl ze z něho dozvědět (konkrétně z úředního záznamu na čl. 202 p.v.), že krajský soud neakceptoval omluvu obhájce a apeloval na něho, aby zajistil substituci. Narušení nezbytné důvěry obhájce ke klientovi pak obhájcem nebylo soudu ani tvrzeno (viz čl. 212). Obhájce JUDr. J. byl proto povinen podle § 37 odst. 2 tr.ř. vykonávat obhajobu nejen ve veřejném zasedání dne 20.01.2004, ale i při veřejném zasedání dne 22.01.2004, v němž mělo dojít toliko k vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu, neboť zákon mu tuto povinnost stanoví až do doby, než obhajobu osobně převezme později zvolený obhájce, což do dne konání veřejného zasedání dne 22.01.2004 nenastalo, přičemž nemohlo ani dojít k včasnému vyrozumění obhájce jiného, neboť ten dosud nebyl soudu znám. Obhájce JUDr. J. se však k soudu nedostavil a nepokládal ani za potřebné svou neúčast omluvit či naznačit svůj záměr veřejné zasedání dne 22.01.2004 ignorovat. Teprve k telefonickému dotazu trestní kanceláře krajského soudu po zjištění jeho nepřítomnosti při veřejném zasedání sdělil, že mu byla vypovězena plná moc a proto se k vyhlášení rozsudku nedostaví. Obhájce, resp. jeho substitutka byla při veřejném zasedání dne 20.01.2004 upozorněna na to, že veřejné zasedání se odročuje, obhájce této výzvě nevyhověl a proto bylo rozhodnuto, jak uvedeno ve výroku tohoto usnesení.