I. Břemeno tvrzení a důkazní břemeno spočívá při námitce promlčení na tom, kdo ji vznáší. II. Zjistí-li soud, že žalobou uplatněná částka sestává z několika částek postupně žalovanému předaných, které jsou posouzeny jako nevrácení půjček, u nichž splatnost nebyla dohodnuta, počítá se promlčení u každé půjčky zvlášť. Běží ode dne následujícího od předání každé částky. Jestliže účastník, který vznesl námitku promlčení neprokáže okamžik předání každé částky, nemůže být jeho námitka promlčení důvodná.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. M. B. a soudkyň JUDr. J. H. a JUDr. V. Z. v právní věci žalobce K. B., nar…, bytem K., zastoupeného JUDr. A. O., advokátem v P., proti žalovanému J. H. , nar…, bytem T., zastoupenému JUDr. J. E., advokátkou ve S., o zaplacení částky 715.200,- Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 18.2.2004, č.j. 5 C 740/2002-85, t a k t o : I. Rozsudek soudu prvního stupně se p o t v r z u j e . II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 21.120,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce JUDr. A. O., advokáta v P. O d ů v o d n ě n í Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 715.200,- Kč s 6,5% úrokem z prodlení jdoucím od 5.2.2002 do zaplacení, vše do 30 dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému také uložil povinnost zaplatit žalobci náklady řízení v částce 155.825,- Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku. Okresní soud vycházel ze zjištění, že žalovaný postupně převzal od žalobce v době od počátku října 1998 do konce října 1999 40.000,- DM a žalovaný tyto peníze přes výzvy žalobce nevrátil. Žalovaná částka je přepočtem částky 40.000,- DM na české koruny a účastníci tuto skutečnost před okresním soudem nerozporovali. Dále okresní soud zjistil, že žalovaný potvrdil písemně dne 28.12.2000, že dluží žalobci 40.000,- DM. Samotné předání uvedené částky v uvedeném termínu v částkách, jejichž výši žádný z účastníků nebyl před soudem schopen uvést, účastníci ani před soudem prvního stupně nerozporovali. Okresní soud také zjistil, že účastníci byli společníky obchodní společnosti (s.r.o.), a že žalobce poskytoval pro tuto společnost peněžní částky zanesené v účetnictví této společnosti. Vycházel ovšem z toho, že žalována je částka poskytnutá žalovanému jako fyzické osobě, nikoliv pro společnost, jejímž jednatelem byl žalovaný. Dle zjištění okresního soudu nebyla mezi účastníky dohodnuta doba vrácení peněz, vrácení bylo ponecháno na vůli žalobce (až peníze bude potřebovat). Okresní soud dospěl k závěru, že postupně předané peníze v celkové částce 40.000,- DM byly poskytnuty žalovanému jako fyzické osobě. Výsledkem hodnocení důkazů soudem prvního stupně byl závěr o nevěrohodnosti výpovědi svědků, které navrhl žalovaný ke svému tvrzení, že peníze převzal jako jednatel společnosti. Po právní stránce se jednalo o půjčku ve smyslu § 657 obč. zák. Námitku promlčení vznesenou v průběhu řízení žalovaným okresní soud nepovažoval za důvodnou. Podle jeho právního názoru nebyla v tomto případě dohodnuta splatnost dluhu (§ 563 obč.zák.), proto byl dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Žalobce tak mohl vyvolat splatnost dluhu okamžikem, kdy mohl nejdříve o splnění požádat. Podle okresního soudu byl tímto dnem (následujícím po vzniku právního vztahu sjednaného na dobu neurčitou) den 1.11.1999 a od něho běžela tříletá promlčecí lhůta. Ta podle okresního soudu uplynula až dnem 1.11.2002 a žaloba podaná na okresní soud 17.10.2002 pak byla podle okresního soudu podána ještě v průběhu promlčecí lhůty, takže k promlčení žalovaného nároku nedošlo. Proti tomuto rozsudku se odvolal žalovaný. Namítal, že okresní soud věrohodnost svědků posuzoval paušálně, jen z pohledu příbuzenského vztahu u dcery žalovaného a u ostatních svědků jen z hlediska toho, na co se nedokázali rozpomenout. Podle odvolatele neodpovídá hodnocení výpovědí svědků ostatním okolnostem, za kterých bylo sepsáno potvrzení ze dne 28.12.2000. Odvolatel poukazoval na to, že uvedeného dne byly přítomny osoby, které se podílely na chodu společnosti (účetní a kontrolor účetnictví) a soud se měl zabývat důvodem jejich přítomnosti, když dospěl k závěru, že se nejednalo o finanční záležitosti firmy. Odvolatel vyvracel úvahy okresního soudu týkající se hodnocení jednotlivých důkazů. Především však namítal nesprávné posouzení počátku běhu promlčecí lhůty. Uváděl, že jestliže se vycházelo ze zjištění o poskytování půjček v různých částkách od října 1998 do října 1999, nejednalo se o jednorázovou půjčku, a pak tříletá promlčecí doba (při nesjednání termínu splatnosti) běžela ode dne následujícího po dni, kdy byla každá z půjček poskytnuta. Žalobce podle odvolatele netvrdil, ani neprokázal, že by celá žalovaná částka byla půjčena žalovanému po 17.10.1999, aby bylo možno dovodit, že nárok není promlčen, a že žaloba podaná 17.10.2002 byla podána včas. Podle odvolatele naopak tvrzení žalobce nasvědčuje tomu, že převážná část půjček měla být poskytnuta před 17.10.1999. Odvolatel vytýkal soudu prvního stupně, že žádná zjištění o tom, že by konkrétní částka byla půjčena v době od 17.10.1999 do 30.10.1999, neučinil. Přitom jenom ohledně půjčky poskytnuté v této době by se mohlo dovodit, že nárok není promlčen. Důkazní břemeno podle odvolatele tíží žalobce, který neprokázal poskytnutí konkrétní půjčky v této době. Nelze usuzovat ani na to, že by zůstala nepromlčena jenom část žalované částky, neboť ta by musela být přesně zjištěna. Žalobce při odvolacím jednání navrhl potvrzení napadeného rozsudku. Nesouhlasil sice s tím, jak okresní soud posoudil počátek promlčecí doby, avšak s jeho závěrem, že nárok promlčen nebyl, souhlasil. Ohledně počátku běhu promlčecí lhůty odkazoval na své vyjádření před soudem prvního stupně o tom, že počátek běhu promlčecí lhůty se musí odvíjet od splatnosti dluhu, i když jde o případ, kdy je splatnost účastníky právního vztahu ponechána na vůli věřitele a je vyvolána jeho výzvou. Zcela se žalobce ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že peníze byly poskytnuty žalovanému jako fyzické osobě. Odkazoval v tomto směru na úvahy okresního soudu o nevěrohodnosti svědeckých výpovědí k okolnostem sepsání potvrzení ze dne 28.12.2000. Odvolání žalovaného je včasné (§ 204 o.s.ř.), podané oprávněnou osobou (§ 201 o.s.ř.) a také přípustné (§ 201 a § 202 o.s.ř.). Obsahuje i odvolací důvod, kterým je námitka, že okresní soud dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním (§ 205 odst. 2 písm. e/ o.s.ř.), a že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ohledně závěru, kdo je dlužníkem žalobce a především v otázce promlčení (§ 205 odst. 2 písm. g/ o.s.ř.). Odvolací soud projednal věc v celém jejím rozsahu, protože z obsahu odvolání žádné meze odvolacího přezkumu nevyplynuly (§ 212 věta prvá o.s.ř.). Napadené rozhodnutí bylo přezkoumáno nejen z hlediska uplatněných odvolacích důvodů, ale i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, jak to ukládá ustanovení § 212a odst. 1 o.s.ř. Přezkoumáno bylo i řízení, které napadenému rozsudku předcházelo, a to z hlediska procesních vad uvedených v § 212a odst. 5 o.s.ř. Vady řízení tam zmíněné však zjištěny nebyly. Odvolací soud neshledal, že by byly naplněny odvolací důvody uplatněné odvolatelem, ani další odvolací důvody ustanovení v § 205 odst. 2 o.s.ř. Je-li žalováno z půjčky, musí žalobce prokázat, že žalovaný peníze převzal, že bylo dohodnuto jejich vrácení (včetně způsobu tohoto vrácení) a žalovaný, aby byl úspěšný se svou obranou, musí prokázat, že peníze převzala jiná osoba, případně že byly vráceny. V tomto případě dospěl okresní soud ke správnému závěru, že žalobce prokázal převzetí peněz žalovaným. Odvolací soud se zcela ztotožňuje s hodnocením důkazů okresním soudem, který za základní důkaz považoval listinu ze dne 28.12.2000. V této listině podepsal žalovaný, že „potvrzuje svůj dluh vůči žalobci ve výši 40.000,- DM“. Věrohodnost tohoto potvrzení není zpochybněna ani výpovědí svědků navržených žalovaným, kteří hovořili o tom, že uvedené potvrzení bylo vystaveno žalobci v souvislosti s rozpadem společnosti proto, aby mu byl vydán doklad, že uvedenou částku mu dluží společnost, jejíž dva společníci (účastníci soudního řízení) se rozcházeli. Okresní soud, který všechny svědky osobně slyšel, považoval jejich výpovědi za nevěrohodné a ryze účelové. Své úvahy, proč k takovému závěru dospěl, okresní soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, když poukázal na to, že žalovaný se až v průběhu řízení rozpomněl, že potvrzení jeden ze svědků psal a druzí byli přítomni, že je nápadná shodnost výpovědí svědků o jednání mezi účastníky dne 28.12.2000, že svědkyně S. se při své prvé výpovědi o takovém jednání nezmiňovala, poukázal na nejistotu svědka L., když hovořil o totožnosti potvrzení obsaženého ve spise s potvrzením, které on sepisoval. Okresní soud poukázal i na rozpory v jeho výpovědi o roku, ve kterém bylo potvrzení sepsáno, na rozpor mezi vzděláním svědka L. a obsahem potvrzení, podle jeho výpovědi odporujícím skutečnosti. Odvolací soud tyto úvahy považuje za logické a vycházející z obsahu spisu, jehož protokol o jednání dne 19.12.2003 dokonce zachycuje i váhavost svědka L. při výpovědi týkající se potvrzení ze dne 28.12.2000. V této souvislosti je nutno poukázat na to, že i podle ustálené judikatury (viz. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR 29 Odo 935/2003) lze na nesprávnost hodnocení důkazů usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení provedl. To vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř.). Nelze-li v tomto směru soudu vytknout žádné pochybení, pak není možné polemizovat ani s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému důkazu, že některý není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod. Odvolací soud nezjistil ve způsobu hodnocení důkazů soudem prvního stupně žádné pochybení. Při hodnocení důkazů soud určuje, jakým význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelná pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). V tomto případě okresní soud přesně takto postupoval, a opřel svá skutková zjištění o výpověď žalobce, podloženou listinou, ve které žalovaný částku 40.000,- DM prohlásil za svůj dluh. Považoval tyto dva důkazy za věrohodné a za takové, které mají zásadní význam pro skutkové zjištění. Jak již shora řečeno, odvolací soud považuje závěr soudu prvního stupně, že výpovědi svědků, které měly vyvrátit důkazy předložené žalobcem, nejsou věrohodné a nelze z nich vycházet, za správný. Proti způsobu, jakým okresní soud k tomuto závěru dospěl, nelze nic namítat a nelze v něm shledat žádné pochybení. Protože okresní soud vzal v úvahu všechny skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly, nepominul žádné podstatné skutečnosti v řízení prokázané, nelze jinak než akceptovat jeho skutkový závěr, že peníze byly ze strany žalobce předány žalovanému jako fyzické osobě. Správné je i zjištění, že bylo dohodnuto vrácení peněz, až je žalobce bude potřebovat. Tyto skutkové okolnosti je nutno podřadit, jak také správně učinil soud prvního stupně, pod ustanovení § 657 obč. zák. Jde tedy o půjčku. S posouzením námitky promlčení souhlasí odvolací soud pouze částečně, a to v právním závěru, že námitka důvodná není. Odvolací soud je však toho názoru, že námitka promlčení není důvodná proto, že žalovaný okolnosti, na základě kterých je možno učinit právní závěr o promlčení, neprokázal. Na rozdíl od samotné půjčky, kde okolnosti, z nichž se právní závěr o existenci půjčky dovozuje, musí prokázat žalobce, okolnosti týkající se námitky promlčení, musí prokázat ten, kdo námitku vznáší, což je žalovaný. Právní úvahy soudu prvního stupně, že v případě splatnosti dluhu podle § 563 obč. zák. (doba splnění není dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí) se počátek promlčení musí počítat ode dne následujícího po vzniku právního vztahu (půjčky), je správný. Nesprávný je však závěr okresního soudu, že tímto dnem bylo v souzené věci 1.11.1999. Je totiž nutno souhlasit s odvolatelem, že v tomto případě bylo poskytnuto několik půjček a promlčení u každé z nich je nutno posuzovat samostatně. Ze skutkového zjištění soudu prvního stupně plyne, že peníze byly poskytovány postupně, přibližně v průběhu jednoho roku. Promlčení by začalo běžet (§ 101 obč .zák.) ode dne následujícího po poskytnutí té které půjčky. Počátek promlčení nelze klást do stejného okamžiku jako splatnost té které půjčky. Je to proto, že splatnost byla v tomto případě ponechána na vůli žalobce (nebyla dohodnuta konkrétní doba vrácení), takže splatnost mohl žalobce vyvolat kdykoliv od prvého dne následujícího po předání peněz. V souladu s ustálenou soudní praxí nese možnost vyvolání splatnosti závazku sebou současně i právo věřitele vymáhat splnění závazku. Pak (objektivně posuzováno) může své právo také vykonat. První objektivní možnost výkonu práva je dána okamžikem, kdy věřitel nejdříve mohl o splnění požádat. V těchto případech je třeba považovat za okamžik rozhodný pro počátek běhu promlčecí doby den bezprostředně následující dni, ve kterém dluh vznikl, a nikoliv až den, kdy došlo ke splatnosti dluhu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30.11.1981 sp.zn. 3 Cz 99/81 publikovaný jako R 28/84 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Okresní soud sice tento právní názor také zastával, ovšem nesprávně jej aplikoval na souzenou věc, kde šlo o několik půjček. Přesto však nárok žalobce ani podle názoru odvolacího soudu promlčen není. Jak již shora řečeno, musí okolnosti, na základě kterých se promlčení posuzuje po právní stránce, prokázat ten, kdo námitku promlčení vznáší. Žalovaný však není schopen uvést, kdy byly peníze převzaty (je to v souvislosti s tím, že převzetí peněz jako fyzická osoba popírá). Odkazuje proto jen na skutkové tvrzení žalobce, který však také data půjček žalovanému není schopen říci. Tento nedostatek skutkového tvrzení na straně žalobce však pro něho samotného negativní dopad nemá, protože existenci půjček přesto prokázal (potvrzením). Žalovaný však v důsledku toho, že není schopen tvrdit, a proto ani prokázat data půjček, je v důkazní nouzi ohledně okolností namítaných pro posouzení počátku běhu promlčecí lhůty. Závěr odvolacího soudu je proto takový, že žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně okolností rozhodných pro posouzení otázky promlčení a jeho námitka promlčení tedy nemůže být důvodná. Proto odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o.s.ř. Úspěšnému žalobci byla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení v částce 21.120,- Kč. Jde pouze o odměnu advokáta (vypočtenou podle § 3 odst. 1 bod 6 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) v sazbě 42.228,- Kč, sníženou na polovinu podle § 18 odst. 1 citované vyhlášky vzhledem k tomu, že advokát v odvolacím řízení učinil pouze jediný úkon právní služby (účast při odvolacím jednání). Ostatních nákladů odvolacího řízení se žalobce výslovně vzdal. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné, ledaže dovolací soud na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozsudku odvo- lacího soudu k Nejvyššímu soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu ve Strakonicích dospěje k závěru, že jde ve věci samé o rozhodnutí zásadní- ho právního významu. Rozsudek lze soudně vykonat, pokud by nebyl včas a řádně splněn, a to k návrhu oprávněného. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 25. června 2004