Jestliže je Fondem národního majetku privatizován celý státní podnik podle zákona č. 92/1991 Sb. založením společnosti s ručením omezeným, pak práva a povinnosti z pracovněprávní odpovědnosti za pracovní úraz osoby, která již není zaměstnancem privatizovaného podniku přechází na nově založenou společnost s ručením omezeným podle § 15 odst. 1 zákona, tedy ze zákona, bez ohledu na to, zda je takový přechod uveden v zakládací listině.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. M. B. a soudkyň JUDr. J. H. a JUDr. V. Z. v právní věci žalobce J. H., nar…, bytem B., zastoupeného JUDr. E. N., advokátkou v Č., proti žalovanému D. Z. M+K, s.r.o., IČO…, se sídlem V., zastoupenému JUDr. J. Š., advokátem v H., o náhradu škody z pracovního úrazu, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 23.8.2004 č.j. 6 C 482/98-538, t a k t o : Rozsudek soudu prvého stupně se z r u š u j e a věc se mu v r a c í k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem soud prvého stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 399.567,- Kč a na placení měsíční renty od 1.1.2001 ve výši 9.528,80 Kč a žalovanému náhradu nákladů řízení nepřiznal. Okresní soud řešil pouze otázku pasivní legitimace, tedy otázku, zda je to právě žalovaný, který je nositelem odpovědnosti za škodu, která byla způsobena žalobci v roce 1974 pracovním úrazem v době, kdy zaměstnavatelem žalobce bylo ČSAD, národní podnik, České Budějovice. Okresní soud vycházel ze zjištění, že tento subjekt byl rozhodnutím Ministra vnitra České republiky ze dne 13.12.1990 rozdělen tak, že z něj byla vyčleněna organizační jednotka – Dopravní závod 209 V. a k 1.1.1991 byl založen státní podnik ČSAD V.. To se stalo zakládací listinou Ministerstva vnitra ČR ze dne 13.12.1990. Do tohoto státního podniku ČSAD V. byl vložen majetek Dopravního závodu 209 V. Tento skutkový stav okresní soud v otázce právního nástupnictví ohledně odpovědnostního vztahu za pracovní úraz posoudil tak, že od 1.1.1991 byl nástupnickým subjektem ČSAD V., státní podnik. Dále okresní soud vycházel z toho, že poté následovala privatizace uvedeného subjektu, která byla dvakrát neúspěšná (prodej podniku společnosti M. T. s.r.o., V., stejně jako prodej podniku I., s.r.o. I. T. A., s.r.o. byl zrušen) a majetek vždy přešel zpět na Fond národního majetku ČR. Nakonec Fond národního majetku ČR, dle zjištění okresního soudu privatizoval uvedený podnik tak, že založil dne 12.12.1994 společnost D. V. – F, s.r.o., do níž vložil majetek státního podniku V., včetně závazků z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům tohoto podniku. To okresní soud zjistil z notářského zápisu N 235/94, NZ 225/94 o založení společnosti s ručením omezeným ze dne 12.12.1994. Jediným společníkem uvedené s.r.o. byl Fond národního majetku ČR, který svůj stoprocentní obchodní podíl v této společnosti převedl na společnost Z. M+K, s.r.o. To okresní soud zjistil ze smlouvy o převodu stoprocentního podílu ze dne 10.7.1996, podle níž kupující přistoupil ke společenské smlouvě ze dne 12.12.1994 o založení společnosti D. V.– F, s.r.o. Zároveň okresní soud zjistil z úplného výpisu z obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Českých Budějovicích, že obchodní firma D. V.– F, s.r.o. se od 8.1.1997 jmenuje D. Z. M+K, s.r.o. stále ještě se sídlem P. Nese identifikační číslo původní společnosti D. V.–F, s.r.o. (…. – viz č.l. 380 spisu). Z dalšího výpisu z obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Českých Budějovicích (č.l. 386) okresní soud zjistil, že společnost nesoucí identifikační číslo … s názvem D. Z. M+K, s.r.o., která byla původně zapsána u Krajského obchodního soudu v Praze, protože měla sídlo v P., byla z pražského obchodního rejstříku z důvodu změny sídla společnosti (z P. do V.) vymazána a zapsána do obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Českých Budějovicích. Okresní soud dále vycházel ze zjištění, že žalobce ukončil pracovní poměr ke dni 31.8.1994 na základě výpovědi zaměstnavatele M. T., s.r.o. V. z 27.5.1994, tedy v době prvého pokusu o privatizaci, avšak neúspěšného. Fond národního majetku následně provedl další pokus o privatizaci (prodej státního podniku ČSAD V., společnosti I., s.r.o.), avšak opět neúspěšně, a proto dne 12.1.1994 Fond národního majetku založil, jak již shora uvedeno, společnost D. V. – F, s.r.o., tedy v době, kdy žalobce již zaměstnancem státního podniku ČSAD V. (ani jiného nástupnického subjektu) nebyl, protože jeho pracovní poměr skončil předtím dne 31.8.1994. Po právní stránce okresní soud posoudil shora uvedený skutkový stav podle zákona č. 92/1991 Sb. o tzv. velké privatizaci. Uvedl, že podle § 17 citovaného zákona práva a povinnosti podniku z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům pracujícím v podniku nebo v jeho organizační složce, jíž se privatizace týká, přecházejí na nabyvatele. Podle názoru okresního soudu „pokud měly závazky vůči žalobci přejít i na další subjekt, který Fond národního majetku ČR založil, tedy D. V.– F, s.r.o. a z něj posléze na současného žalovaného, měl být nárok žalobce výslovně v zakladatelské listině v souladu s ustanovením § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. vymezen“. Okresní soud ještě odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.8.2000 sp.zn. 21 Cdo 1365/99. Uzavřel pak, že k převodu práv (a povinností) z titulu náhrady škody z pracovního úrazu žalobce na subjekt D. V.– F, s.r.o. a následně po něm na společnost Z. M+K, s.r.o. nedošlo, ani přesto, že společnost D. V. – F, s.r.o. vyplácel žalobci pravidelnou měsíční rentu až do října 1996. Proti tomuto rozsudku se včas odvolal žalobce. Namítal, že okresní soud neposoudil právní nástupnictví jednotlivých subjektů po původním odpovědném subjektu správně. Nevzal v úvahu, že státní podnik ČSAD V. byl v rámci privatizace jako celek převeden na Fond národního majetku, který posléze vložil tento celý majetek uvedeného státního podniku do společnosti D.V.- F, s.r.o. V., kterou Fond národního majetku ČR založil. Odvolatel poukazoval na to, že tento subjekt mu také vyplácel až do roku 1996 pravidelnou rentu. Podle žalobce není pochyb o tom, že součástí obchodního jmění firmy D. – F, s.r.o. V. byl i závazek k náhradě škody vůči němu. Ohledně uvedeného subjektu, který odpovídal za škodu, došlo pouze ke změně společníka převodem obchodního podílu a ke změně sídla firmy, což na odpovědnostním vztahu nic nezměnilo. V odvolání žalobce také zdůrazňoval, že jeho žaloba vychází z ustanovení § 202 zákoníku práce a je podložena změnou poměrů, nejde o nový nárok z odpovědnosti za pracovní úraz. Navrhovalo se zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaný v písemném vyjádření k odvolání navrhl potvrzení napadeného rozsudku s odůvodněním, že okresní soud věc posoudil po právní stránce správně a správně také vycházel z toho, že faktické vyplácení náhrady škody žalovaným není rozhodné. Podle žalovaného správně okresní soud vycházel z § 17 zákona č. 72/1991 Sb. o velké privatizaci a správně odkázal na § 15 odst. 1 uvedeného zákona tím, že pokud by mělo dopadat naposledy citované ustanovení, musel by být nárok výslovně uveden v zakladatelské listině. Žalovaný považoval za správný i odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu uvedený v napadeném rozsudku. Ve vyjádření k odvolání žalovaný zdůrazňoval, že když on privatizoval, žalobce zaměstnancem privatizované firmy nebyl. Podle žalovaného by mohl být odpovědným subjektem ČSAD, národní podnik, u něhož v současné době stále ještě probíhá likvidace. Odvolání žalobce je nejen včasné (§ 204 o.s.ř.), ale také přípustné (§ 201 a § 202 o.s.ř.) a podané oprávněnou osobou (§ 201 o.s.ř.). Obsahuje také všechny náležitosti, jak jsou požadovány ustanovením § 205 odst. 1 a 2 o.s.ř., zejména i zákonný odvolací důvod. Tím je námitka, že okresní soud neposoudil správně po právní stránce přechod práv a povinností z pracovněprávní odpovědnosti za pracovní úraz v souvislosti se změnami, které nastaly u zaměstnavatelského subjektu od vzniku nároku na náhradu škody v r. 1974, když je žalováno podle § 202 zákoníku práce z důvodu změny poměrů poškozeného. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212a odst. 1 o.s.ř., tedy nejen z odvolacího důvodu uplatněného odvolatelem, ale ze všech odvolacích důvodů uvedených v § 205 odst. 2 o.s.ř. Přezkoumal i řízení, které napadenému rozsudku předcházelo, avšak vady uvedené v ustanovení § 212a odst. 5 o.s.ř. nezjistil. Odvolání je důvodné. Odvolací soud vychází ze skutkového stavu správně zjištěného okresním soudem, jehož podstata je uvedena shora. Posuzuje však tento skutkový stav po právní stránce jinak. Vychází z ustálené judikatury, zejména z rozsudku Nejvyššího soudu 21 Cdo 1365/99, na který též odkazuje soud prvého stupně, avšak podle názoru odvolacího soudu v nepatřičném směru. Uvedený rozsudek řešil totiž poněkud jiný skutkový stav, než byl zjištěn v této věci. Skutkový stav řešený Nejvyšším soudem byl jiný v tom, že se řešila otázka právního nástupnictví za situace, že podle zákona č. 92/1991 Sb. o velké privatizaci byla privatizována jen část majetku podniku (jen organizační složka podniku), zatímco v souzené věci byl privatizovaný celý státní podnik ČSAD V. Z uvedeného judikátu Nejvyššího soudu však lze vyjít z té části, pokud jsou v něm obecně rozebírány podmínky přechodu práva a povinností z pracovněprávních vztahů. Je tedy možno uvést z uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu (stejně jako z dalších obdobných rozsudků (21 Cdo 542/2002, 21 Cdo 1166/2004, 21 Cdo 1234/2001) toto: Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů je zákoníkem práce upravován v ustanoveních § 249 až § 251. K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na jiného zaměstnavatele však dochází nejen podle těchto ustanovení, ale i v dalších případech stanovených právními předpisy (např. zákon 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby). K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů od dosavadního zaměstnavatele (dosavadního subjektu odpovědnostního vztahu) na jiného zaměstnavatele může dojít toliko na základě právního předpisu, a je vyloučeno, aby nastal jen kupříkladu na základě smluvního ujednání zaměstnavatelských subjektů. Nemůže mít proto význam skutečnost, zda a v jakém rozsahu byl např. v kupní smlouvě, kterou se privatizovalo podle zákona č. 92/1991 Sb., a která se uzavírala mezi Fondem národního majetku ČR a kupujícím, sjednán v rámci přechodu práv a povinností na nabyvatele též přechod pracovněprávních vztahů včetně závazků z odpovědnostního vztahu vůči žalobci. V tomto směru není vůli účastníků přiznávána jakákoliv relevance. Shora citovaný judikát Nejvyššího soudu pak poukazuje na to, že zákon č. 92/1991 Sb. má samostatné ustanovení o přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů v § 17, podle kterého na nabyvatele přechází rovněž práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům pracujícím v podniku nebo v jeho organizační složce, jichž se privatizace týká. Toto ustanovení zmíněný judikát vykládá tak, že k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů k těm zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztah k privatizovanému podniku před uzavřením smlouvy o prodeji podniku (organizační složky privatizovaného podniku) skončil, podle § 17 zákona č. 92/1991 Sb. nedocházelo. Dál zmíněný judikát uvádí, že přechod pracovněprávní odpovědnosti by bylo možno posuzovat podle § 15 odst. 1 citovaného zákona, který také hovoří (ale obecně) o přechodu závazků na nabyvatele, avšak podle uvedeného ustanovení přecházejí jen ta práva a ty závazky, které souvisely s privatizovaným majetkem podniku. Nejvyšší soud v uvedeném judikátu vykládá uvedený termín tak, že závazky z odpovědnostních vztahů, včetně závazků k náhradě škody souvisí s privatizovaným majetkem jen tehdy, když se privatizuje podnik jako celek. Dovozuje tento závěr z toho, že závazky z odpovědnostních vztahů se upínají jen k podniku jako celku. Nepřecházejí proto na nabyvatele v tom případě, jestliže dojde k privatizaci pouze části podniku (jeho organizační složky). Uvedený judikát se týká pouze přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů v souvislosti s privatizací podle zákona č. 92/1991 Sb. V tomto případě však nastal přechod práv a povinností z pracovněprávního vztahu (konkrétně přechod práv a povinností z odpovědnosti za pracovní úraz) ještě před privatizací podle zákona č. 92/1991 Sb. První organizační změna totiž nastala již dne 13.12.1999, kdy byla vydána zakládací listina ČSAD V., státního podniku. Tehdy došlo k vydělení původního závodu 209 V. z ČSAD, národní podnik, Č. B., a ke vzniku samostatného státního podniku ČSAD V. Tuto situaci je nutno posoudit podle zákoníku práce účinného ke dni 13.12.1999, kdy se vydělila organizační jednotka dřívějšího ČSAD, národního podniku Č.B., a to závod V., a z ní zároveň vznikl samostatný státní podnik ČSAD V. Podle § 250 odst. 1 zák. práce účinného k uvedenému dni, převádí-li se část organizace do jiné organizace, přecházejí práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů vůči pracovníkům této části organizace na přejímací organizaci. Ke dni vzniku ČSAD V., státní podnik, žalobce u organizační jednotky – závodu V. pracoval, protože jeho pracovní poměr zanikl až v roce 1994. Je tedy nepochybné, že práva a povinnosti z pracovněprávní odpovědnosti vůči žalobci přešla na nově vzniklý státní podnik ČSAD V. Teprve tento státní podnik byl privatizován podle zákona č. 92/1991 Sb., a to, jak shora uvedeno, posléze až založením společnosti D. V.– F, s.r.o. se sídlem P. Tímto způsobem se privatizoval celý státní podnik ČSAD V., nikoliv jeho část, jak to bylo ve věcech řešených Nejvyšším soudem ve shora uvedených judikátech. Pro posouzení přechodu pracovněprávní odpovědnosti (práv a povinností z ní) je nutno se řídit zákonem č. 92/1991 Sb. o velké privatizaci, jak také vyložil Nejvyšší soud. V době, kdy bylo ČSAD V., státní podnik, privatizováno, tj. dne 12.12.1994 (založením společnosti D. V.– F, s.r.o. se sídlem P., do kterého Fond národního majetku ČR vložil celý majetek ČSAD V., státního podniku, žalobce již měl pracovní poměr skončen (dnem 31.8.1994). Nelze proto použít ustanovení § 17 citovaného zákona, podle kterého práva a povinnosti podniku z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům pracujícím v podniku nebo v jeho organizační složce, jichž se privatizace týká, přecházejí na nabyvatele. Protože žalobce nebyl zaměstnancem pracujícím v podniku ČSAD V., státní podnik, nemohla na nabyvatele přejít odpovědnost (respektive práva a povinnosti z ní) podle § 17 cit.zák. Je však nutno přechod posoudit podle § 15 odst. 1 citovaného zákona, podle kterého s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na jeho nabyvatele jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem. Protože se v souzené věci privatizoval celý státní podnik ČSAD V., nikoliv jen jeho část, přičemž ČSAD V., státní podnik, byl subjektem, na něhož již dříve (viz shora) přešla práva a povinnosti původního zaměstnavatele žalobce (ČSAD, národní podnik Č. B.), a měl tedy závazek vůči žalobci z pracovněprávní odpovědnosti za škodu, je nutno tento závazek upínající se k podniku jako celku, hodnotit jako závazek související s privatizovaným majetkem. Jestliže se privatizoval veškerý majetek podniku, nejen část, přechází odpovědnostní závazek na nabyvatele ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. Správný je proto názor odvolatele, že když na Fondu národního majetku ČR v průběhu privatizace nezůstal žádný majetek, nemohl tam zůstat ani odpovědnostní závazek, o který se jedná, a musel přejít na nabývající subjekt. Jediným společníkem nově (v rámci privatizace) založené společnosti D. V. – F, s.r.o. s IČ … byl Fond národního majetku ČR, který posléze tento svůj stoprocentní obchodní podíl prodal kupní smlouvou ze dne 10.7.1996 jiné obchodní společnosti s názvem Z. M+K, s.r.o. Č. B. se sídlem ve V. ulici. Šlo v tomto případě o prodej (převod) obchodního podílu, nikoliv o prodej podniku. Touto kupní smlouvou došlo jen ke změně společníka ve společnosti D. V. – F, s.r.o., neboť místo jediného společníka FNM se stala jediným společníkem obchodní společnost Z. M+K, s.r.o. Společnost s jediným společníkem, tedy společnost Doprava V. – F, s.r.o. původně se sídlem v P., s IČ…, byla přejmenována na D. Z. M+K, s.r.o. dnem 8.1.1997 (viz č.l. 380 – výpis z obchodního rejstříku). Tato společnost byla původně zapsána u Krajského obchodního soudu v Praze v obchodním rejstříku, avšak v souvislosti se změnou sídla z P. do V. byla dne 22.4.1997 vymazána z pražského obchodního rejstříku a zapsána do obchodního rejstříku vedeného u Krajského soudu v Českých Budějovicích. Jde tedy o žalovaného s názvem D. Z. M+K, s.r.o. se sídlem V., s IČ … Z uvedeného vyplývá, že jde stále o stejný subjekt, který se dříve jmenoval D. V. – F, s.r.o. a změnil jen společníka a změnil také sídlo. Nejde tedy v tomto případě již o žádný přechod práv a povinností na současného žalovaného, neboť ten subjekt, který koupil stoprocentní podíl ve společnosti D. V. – F, s.r.o. je pouhým společníkem společnosti odpovídající žalobci z titulu pracovněprávní odpovědnosti založené jeho pracovním úrazem. Koupí stoprocentního obchodního podílu nedošlo k žádné privatizaci (jak uvádí žalovaný). Ta již byla provedena založením společnosti D. V. – F, s.r.o. se sídlem P., kterou založil FNM. Koupě obchodního podílu se již neřídila zákonem o velké privatizaci ( zák. č. 92/1991 Sb.). Převod podílu se řídil ustanovením § 115 obchodního zákoníku. S převodem podílu ve smyslu uvedeného ustanovení není spojen žádný přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů. Protože s převodem obchodního podílu obchodní zákoník (§ 115 a násl.) nespojuje převod práv a povinností z pracovněprávních vztahů, ke kterému může dojít jen ze zákona, není podstatné, co bylo domluveno mezi subjektem prodávajícím obchodní podíl a subjektem, který jej nabýval. Ze zákona k přechodu v takovém případě nedochází. Ze zásady, že k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na jiného zaměstnavatele dochází jen na základě zákona a je vyloučeno, aby nastal jen kupříkladu na základě smluvního ujednání zaměstnavatelských subjektů, judikatura (21 Cdo 1365/99) dovozuje, že nemůže mít právní význam skutečnost, zda vůbec, popř. v jakém rozsahu, byl např. v kupní smlouvě, kterou docházelo k privatizaci podle zákona 92/1991 Sb., sjednán v rámci přechodu práv a povinnosti na nabyvatele též přechod pracovněprávních vztahů včetně závazků z odpovědnostního vztahu, který je předmětem sporu. V tomto směru není vůli účastníků takové kupní smlouvy přiznávána jakákoliv relevance. Obdobně lze dospět k závěru, že práva a povinnosti z odpovědnostního vztahu podle § 15 zákona č. 92/1991 Sb. přecházejí při privatizaci založením společnosti dle § 12 odst. 2 písm. a) zák.č. 92/1991 Sb. (v tomto případě D. V.– F, s.r.o. se sídlem v P.) ze zákona, i když to není v rozhodnutí zakladatele ze dne 12.12.1994 o založení shora uvedené společnosti uvedeno. Přesto, že v této listině je uvedeno, že přecházejí pouze závazky z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům podniku, přičemž žalobce zaměstnancem nebyl, je takto v listině uveden pouze přechod pracovněprávních závazků podle § 17 zákona 92/1991 Sb., nikoliv však přechod podle § 15 citovaného zákona. Ten však nastává vždy v situaci, že je privatizován celý podnik, jak tomu bylo v tomto případě u podniku ČSAD V., státního podniku. Není tedy rozhodný obsah listiny ze dne 12.12.1994 o privatizaci uvedeného podniku založením s.r.o. (D. V.– F, s.r.o.), ale přechod nastává ze zákona podle § 15 citovaného zákona, neboť jde o přechod závazků souvisejících s privatizovaným majetkem. Protože odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný je subjektem pasivně legitimovaným v tomto sporu, protože na něj přešla práva a povinnosti z odpovědnostního pracovněprávního vztahu vůči žalobci, musel být napadený rozsudek podle § 221 odst. 1 o.s.ř. zrušen a věc vrácena soudu prvého stupně k dalšímu řízení. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 15. prosince 2004