I. V řízení o určení / § 80 písm. c) /, že sporný majetek má být předmětem dědění, se soud může zabývat jen skutkovým a právním stavem nastalým do dne úmrtí zůstavitele nemůže se zabývat právním osudem sporného majetku po úmrtí zůstavitele. II. Zásada, že nelze úspěšně uplatnit nárok na ochranu vlastnictví podle obecných právních předpisů v případech, kdy byl dán i restituční nárok ( srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR čj. 31 Cdo 1222/2001) se neuplatní tam, kde uplatnění restitučního nároku brání nedostatek českého státního občanství.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. M. B. a soudkyň JUDr. J. H. a JUDr. V. Z. v právní věci žalobkyně E. H., nar…, bytem W., Rakousko, zastoupené JUDr. R. D., advokátem v P., proti žalovaným manželům 1) Ing. V. V., nar… a 2) B. V. , nar…, oběma bytem S., oběma zastoupeným JUDr. J. S., advokátem v P., za vedlejšího účastenství na straně žalovaných ČR – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, P.2, o určení aktiv pozůstalosti, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 3.10.2003 č.j. 6 C 708/97 – 333, t a k t o : Rozsudek soudu prvého stupně se m ě n í takto: Určuje se, že jedna ideální polovina domu čp. 78 se stavební parcelou č. 320 v k.ú. S., obec S., zapsaná na LV č. 2819 v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu ve S., patří do aktiv pozůstalosti po O. H., zemřelém dne 8.3.1989, posledně bytem W. (jinými slovy určuje se, že jedna ideální polovina domu čp. 78 se stavební parcelou č. 320 v katastrálním území S., obec S., zapsaná na LV č. 2819 v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu ve S. byla ke dni /úmrtí/ 8.3.1989 ve vlastnictví O. H.). Žalobkyni se náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů n e p ř i z n á v á , a to ani proti vedlejšímu účastníkovi. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem soud prvého stupně zamítl žalobu domáhající se určení, že jedna ideální polovina domu čp. 78 se stavební parcelou č. 320 v k.ú. S., obec S., zapsaná na LV č. 2819 u Katastrálního úřadu ve S., patří do aktiv pozůstalosti po zemřelém O. H., který zemřel 5.3.1989 (správně 8.3.1989). O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 51.755,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaných. Vedlejšímu účastníku na straně žalovaných okresní soud náhradu nákladů řízení nepřiznal. Okresní soud vycházel z toho, že O. H. se stal v roce 1947 vlastníkem předmětné poloviny nemovitostí. Převzal právní názor odvolacího soudu vyslovený v dřívějším zrušovacím usnesení směřující k tomu, že ohledně jedné čtvrtiny předmětných nemovitostí O. H. vlastnictví nabyl děděním po O. R., kterému byl majetek v poválečné restituci vrácen. Okresní soud převzal i právní názor odvolacího soudu, že O. H. za dobu svého života své vlastnictví neztratil tím, že by došlo k přechodu jeho majetku na stát v důsledku opuštění věci v právním slova smyslu, ať již podle o.z.o. z roku 1811 či podle dalších dvou občanských zákoníků. Okresní soud nově zkoumal otázku vydržení vlastnictví ze strany žalovaných se započtením vydržecí doby jejich právního předchůdce, tj. státu. Ohledně problematiky vydržení vycházel okresní soud ze zjištění, že O. H. se v roce 1947 stal rakouským státním občanem, odstěhoval se do Vídně a do Československé republiky jezdil pouze občas, aniž by se jakýmkoliv způsobem zajímal o své nemovitosti. Z podnětu JčKNV v Č. B. a následného doporučení Finančního odboru ONV ve S. rozhodla dne 15.12.1961 komise místního průmyslu a služeb MěNV ve S. o zavedení národní správy k polovině nemovitostí patřících O. H. „Operativním správcem“ byla dle okresního soudu stanovena Domovní správa ve S. To vše z důvodu, že majitel O. H. žil mimo území České republiky, o svůj majetek se nestaral a nemovitost potřebovala údržbu a opravy. Domovní správa zahrnula nemovitost do svého fondu, a tuto nemovitost spravovala, stejně jako její pozdější právní nástupci. Tato situace trvala podle okresního soudu až do roku 1991, kdy předmětná nemovitost byla považována za majetek vypořádaný v rámci československo-rakouské náhradové dohody a na základě toho byla Československá republika – Okresní úřad ve S. zapsána jako vlastník této poloviny nemovitostí. Dne 22.10.1991 byla registrována kupní smlouva o prodeji této poloviny nemovitostí na žalované. Po právní stránce okresní soud posoudil otázku vydržení podle novely občanského zákoníku účinné od 1.1.1992 (č. 509/1991 Sb.) s odůvodněním, že teprve od účinnosti této novely občanského zákoníku mohlo dojít k nabytí práva vydržením, přičemž bylo možno započítat i dobu, kterou věc držel v oprávněné držbě stát. Okresní soud v tomto smyslu poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Podle okresního soudu byly dány všechny předpoklady pro vydržení, zejména kvalifikovaná držba ve smyslu § 132a obč. zák. Dobrá víra státu byla založena na zprávě JčKNV v Č. B. ze dne 22.5.1961, v níž byly předmětné nemovitosti označeny jako majetek opuštěný, o nějž se vlastník nestará. Na základě tohoto podnětu byla v prosinci 1961 zavedena národní správa právě z důvodu opuštěnosti majetku. Podle okresního soudu se stát tímto způsobem stal oprávněným držitelem, o předmětnou nemovitost se staral a jeho dobrá víra byla navíc podpořena i v roce 1991 stanoviskem Správy pro věci majetkové a devizové (že se jedná o majetek vypořádaný československo-rakouskou náhradovou dohodou z roku 1974). Stát v dobré víře převedl vlastnictví k jedné polovině této nemovitosti v říjnu 1991 na žalované kupní smlouvou. To bylo v době, kdy právní předpisy nabytí vlastnického práva vydržením neumožňovaly a k dovršení procesu vydržení mohlo dojít až k 1.1.1992. Vydržecí doba státu se však musí započíst a žalovaní se tak dnem účinnosti novely občanského zákoníku stali vlastníky na základě vydržení spoluvlastnictví této poloviny nemovitostí. Nic na tom nemění podle okresního soudu ani skutečnost, že v pozemkové knize a následně v evidenci nemovitostí byl zapsán jako vlastník jedné poloviny nemovitostí O. H. Podle okresního soudu jsou tedy žalovaní řádnými vlastníky poloviny předmětných nemovitostí, a proto žaloba domáhající se toho, že předmětné nemovitosti patří do aktiv pozůstalosti po zemřelém O. H., jehož je žalobkyně právní nástupkyní, je podle okresního soudu nedůvodná. Proti tomuto rozsudku se odvolala žalobkyně. Považuje rozhodnutí soudu prvého stupně za nepřezkoumatelné, přičemž odkazuje na závěr soudu prvého stupně o nemožnosti vydržení před 1.1.1999 a zároveň na jeho závěr vedoucí k zamítnutí žaloby. Odvolatelka též poukazovala na to, že otázka opuštění nemovitosti byla odvolacím soudem vyřešena. Dle odvolání není důvod zpochybňovat korespondenci O. H., respektive jeho tehdejšího zmocněnce, s tehdejší Radou MěNV ve S. V této souvislosti odvolatelka uváděla, že původně zpochybňovaná osoba J. R. byla potvrzena jako osoba existující a mající určitou funkci ve věci O. H. Dále odvolatelka namítala, že Rada MěNV ve S. si byla vědoma skutečnosti, že O. H. zůstal i po zavedení národní správy majitelem své poloviny. I manželé Hod.(právní předchůdci žalovaných) byli informováni, že O. H. je stále vlastníkem poloviny předmětných nemovitostí a požadovali na žalobkyni jako dědičce po něm odkoupení jeho podílu. Dle odvolatelky nemohl stát vydržet vlastnictví k předmětné polovině ke dni úmrtí O. H., tj. k 5.3.1989 (správně k 8.3.1989) a nemohl jeho majetek vydržet ani k 1.1.1992, neboť ještě v roce 1991 stát vlastnické právo O. H., respektive žalobkyně, uznával. Dobrou víru neměl ani stát, ani žalovaní, ani nikdo z jejich právních předchůdců. Všichni si byli vědomi toho, že O. H. byl vlastníkem předmětných nemovitostí a že jeho práva přešla na žalobkyni. Žalobkyně navrhovala změnu napadeného rozsudku a vyhovění žalobě. Žalovaní v písemném vyjádření k odvolání navrhli potvrzení napadeného rozsudku. Podle nich nebyla podána žaloba na určení, že sporný majetek měl zůstavitel ke dni svého úmrtí ve vlastnictví, nýbrž žaloba domáhající se toho, že předmětné nemovitosti patří do aktiv pozůstalosti. Tomu odpovídá výrok napadeného rozsudku, i to, že okresní soud se musel řídit ustanovením § 154 odst. 1 o.s.ř. (že pro rozsudek je rozhodný stav v době jeho vyhlášení). Žalovaní poukazovali na nově předložené důkazy (po předchozím zrušení rozsudku soudu prvého stupně) týkající se zavedení národní správy do majetkových podstat opuštěných. Podle odvolatelů sice nedošlo k přechodu vlastnictví na stát opuštěním majetku, přesto však (právě proto, že byla zavedena národní správa z důvodu opuštěnosti majetku), byl stát se zřetelem ke všem tehdy známým okolnostem v dobré víře, že sporné nemovitosti do jeho vlastnictví patří. Národní správa podle odvolatelů znamenala převzetí věci státem do oprávněné držby. Dobré víře státu není na překážku ani korespondence žalobkyní předložená (z roku 1963), ani skutečnost, že O. H. byl veden v evidenci nemovitostí jako vlastník. K narušení držby nedošlo za celou dobu od roku 1961 až do 1.1.1992. V průběhu odvolacího jednání žalovaní doplnili své argumenty tím, že žalobkyně v daném případě nemůže být úspěšná ani proto, že mohla žalovat restitučně podle zákona č. 87/1991 Sb. s odkazem na § 6 odst. 2 tohoto zákona. Stát by jí asi nemovitosti vydal jako věc, kterou měl bez právního důvodu. Podle odvolatelů je v otázce dobré víry zkoumané pro vydržení rozhodné to, že se stát oprávněně domníval, že se jednalo o majetek opuštěný. Potvrzení napadeného rozsudku navrhl i vedlejší účastník na straně žalovaných, který se s jejich argumenty naprosto ztotožnil. Odvolání žalobkyně je přípustné (§ 201 a § 202 o.s.ř.), podané oprávněnou osobou (§ 201 o.s.ř.) a včasné (§ 204 o.s.ř.). Obsahuje také všechny náležitosti požadované § 205 odst. 1 a 2 o.s.ř., zejména i odvolací důvody, kterými je námitka nesprávného skutkového zjištění na základě provedených důkazů a námitka nesprávného právního posouzení věci (§ 205 odst. 2 písm. e/ a g/ o.s.ř.). Odvolací soud projednal věc v celém jejím rozsahu (§ 212 věta prvá o.s.ř.) a napadený rozsudek přezkoumal nejen z hlediska uplatněných odvolacích důvodů, ale z hlediska všech odvolacích důvodů, jak jsou uvedeny v ustanovení § 205 odst. 2 o.s.ř. (§ 212a odst. 1 o.s.ř.). Přezkoumáno bylo i řízení, které napadenému rozsudku předcházelo, a to z hlediska vad uvedených v § 212a odst. 5 o.s.ř. Vady řízení tam uvedené však zjištěny nebyly. Odvolání žalobkyně je však důvodné. Odvolací soud shledal naplněným odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř. Dospěl k závěru, že okresní soud nesprávně posoudil zjištěný skutkový stav po právní stránce. I kdyby odvolací soud odhlédl od nesprávně posouzené otázky dobré víry, pak ani z rozsudku okresního soudu neplyne, že by k vydržení vlastnictví předmětné poloviny nemovitostí došlo přede dnem smrti O. H., který zemřel dne 8.3.1989. I podle okresního soudu došlo k přechodu vlastnictví na žalované vydržením až dnem 1.1.1992, takže i podle závěrů okresního soudu by vlastníkem předmětné poloviny nemovitostí ke dni 8.3.1989 byl stále O. H. Z obsahu žaloby je nepochybné (viz i dále), že žalobkyně požadovala na soudu ve smyslu § 80 písm. c) o.s.ř. určení, že sporný majetek má být předmětem dědění (že jde o aktiva dědictví) po O. H., jinými slovy požadovala určení, že tento majetek O. H. ke dni svého úmrtí vlastnil. Odvolací soud proto nesdílí právní názor žalovaných, že v této věci se mohl a měl okresní soud zabývat otázkou právního osudu předmětných nemovitostí i po úmrtí O. H. Naopak je toho názoru, že žalobní petit i důvody žaloby, které s tímto žalobním petitem byly zcela v souladu, vedou právě k názoru, že není možno řešit právní problémy týkající se skutkových okolností nastalých po smrti O. H. Na tom nic nemění ani skutečnost, že odvolací soud rušil předchozí rozsudky soudu prvého stupně s pokynem, aby otázka vydržení byla řešena. Činil tak proto, že tato námitka vznesena byla, a bylo nutno ji řešit nejprve soudem prvostupňovým, samozřejmě při respektování obsahu a významu žalobního petitu, jak byl shora vyložen. Odvolací soud nesouhlasí s tím, že takovým pojetím je porušeno ustanovení § 154 odst. 1 o.s.ř. (že pro rozsudek je rozhodný stav v době jeho vyhlášení). Žaloba ve shora uvedeném smyslu vyloučena není (viz naposledy rozsudek Nejvyššího soudu z 8.4.2003 sp.zn. 22 Cdo 1977/2001 uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 25 pod C 1828). Rozhodnutí o takové žalobě se musí logicky zabývat skutkovým a právním stavem nastalým jen do dne úmrtí zůstavitele, ke kterému má být právní vztah určen. Pozdější vydržení je nevýznamné. Na podané žalobě je naléhavý právní zájem, protože rozhodnutí o ní je podkladem pro projednání dědictví. V tomto případě žalobce sice žaloval s použitím formulace, že konkrétní nemovitosti „patří do aktiv pozůstalosti po zemřelém O. H., zemřelém 8.3.1989“ (v rozsudku nesprávně uvedeno 5.3.1989), avšak dle názoru odvolacího soudu je toto znění žalobního petitu obsahově naprosto stejné s obvyklejším zněním obdobných žalob (určuje se, že předmětná nemovitost byla ve vlastnictví konkrétního zůstavitele ke dni jeho smrti dne …..). „Aktiva pozůstalosti“ jako pojem použitý v předmětném žalobním petitu nelze vyložit jinak, než jako majetek zůstavitele O. H. ke dni jeho smrti. Formulace, že do tohoto majetku patří ideální polovina domu čp. 78 se stavební parcelou č. 320 (dále identifikované v žalobním petitu) je tedy naprosto určitá a nevzbuzuje žádné pochybnosti o obsahu žalobního petitu. Žalobní petit použitý žalobkyní nelze proto považovat za neurčitý (což ani žalovaní netvrdili). Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že žádné skutkové okolnosti soudu prvého stupně nevedou k závěru, že by k vydržení předmětných nemovitostí (a v důsledku toho ke ztrátě vlastnictví O. H.) došlo přede dnem jeho úmrtí. Pokud jde o okolnosti týkající se nabytí jedné čtvrtiny předmětných nemovitostí O. H. dědictvím po O. R. a týkající se toho, že O. H. do své smrti vlastnictví k polovině předmětných nemovitostí neztratil v důsledku opuštění tohoto svého majetku, lze odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně, které přebírá právní názor odvolacího soudu vyslovený již v dřívějších zrušovacích usneseních. Odvolací soud tedy zaujal právní názor, že O. H. vlastnil ke dni své smrti dne 8.3.1989 polovinu nemovitostí uvedených ve výroku a žaloba jeho jediné dědičky podaná na ochranu jeho vlastnického práva (§ 126 o.z.) je důvodná. Jen pro úplnost se dodává, že odvolací soud nesdílí ani právní názor soudu prvého stupně o existenci dobré víry státu. Nesdílí právní závěr, že tato dobrá víra se odvíjí od pokynů JčKNV v Č. B. ze dne 22.5.1961 (že má být s předmětnou polovinou nemovitostí patřící O. H. naloženo jako s majetkem opuštěným a že má být v souvislosti s jeho opuštěností zavedena národní správa). JčKNV v Č. B. považoval sice majetek O. H. za opuštěný, avšak ve smyslu dekretu č. 5/1945 Sb. (§ 3). Podle uvedeného ustanovení se měla národní správa zavádět mimo jiné zejména v majetkových podstatách opuštěných. Z obsahu citovaného dekretu je však nesporné, že zavedením národní správy nedocházelo k přechodu vlastnictví na stát (národní správa byla zcela jiným institutem, než operativní správa státního majetku). Při zavedení národní správy se také neurčoval operativní správce, jak nesprávně uvedl soud prvého stupně, ale národní správce jako osoba představující a vykonávající národní správu majetku, který byl ve vlastnictví jiného subjektu než státu. Zavedení národní správy tedy již samo o sobě vylučuje, že by se tímto úkonem mohla vzbudit dobrá víra státu ve smyslu § 132a obč. zák., jak uvedl soud prvého stupně. V důsledku zavedení národní správy a stanovení národního správce nemohl stát nabýt dobrou víru,že mu patří předmět národní správy. Stát naopak vycházel z toho, že jde stále o majetek O. H. žijícího v cizině, jemuž se o jeho majetek starala Domovní správa jako určený národní správce. Stát tedy k tomuto majetku vědomě přistupoval jako správce a nikoli jako vlastník. Právní relevanci nemá ani argument žalovaných, že stačí, aby se stát domníval, že se jednalo o majetek opuštěný. I z přípisu JčKNV v Č. B. ze dne 22.5.1961 je nepochybné, že uvedený státní orgán měl na mysli postup podle dekretu č. 5/1945 Sb., na základě kterého v důsledku zavedení národní správy stát vlastnictví nenabýval. Pojem „opuštěná majetková podstata“ použitý v dekretu č. 5/1945 Sb. má zcela jiný právní význam než pojem „opuštění majetku“ použitý (s důsledky zániku vlastnictví) v o.z.o. z roku 1811 či za účinnosti dalších dvou občanských zákoníků. Zatímco pro zánik vlastnictví v důsledku opuštění majetku je nutno tento pojem vykládat jako právní úkon, znamenalo opuštění majetkové podstaty podle dekretu č. 5/1945 Sb. faktický nedostatek péče o majetek a z tohoto důvodu nutnost zavedení národní správy za účelem lepší péče o cizí majetek (nikoliv státní). Tato otázka však ve skutečnosti není pro řešení souzené věci relevantní, protože i kdyby byla vydržecí doba počítána od roku 1961, do dne smrti O. H. (8.3.1989) vydržení právnickou osobou (státem) možné nebylo. Fyzická osoba pak ke dni smrti O. H. předmětné nemovitosti nedržela. Vzhledem k uvedenému odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhověl. Přesto, že nepovažuje žalobní petit použitý žalobkyní za neurčitý, za výstižnější považuje výrok, kterým se určí, že konkrétní nemovitosti byly ke dni smrti ve vlastnictví konkrétního zůstavitele. Proto tento výrok uvedl do závorky (za žalobní petit použitý žalobkyní). Přitom však oba způsoby vyjádření žalobního požadavku považuje odvolací soud za obsahově zcela stejné a předpokládající stejné posuzování věci soudem. Žalobní petit použitý žalobkyní odvolací soud považuje za méně výstižný proto, že pojem „aktiva pozůstalosti“ je pojem dědického práva, a v této věci o dědické právo nejde. Jde o občanské právo (o vlastnictví), avšak takové, které v současné době již neexistuje, protože vlastník zemřel. Jestliže někdo popírá, že věc má být předmětem dědění po zůstaviteli (žalovaní), musí dědicové podat žalobu na určení, že konkrétní osoba ke dni své smrti předmětnou věc vlastnila. Na takové žalobě je také naléhavý právní zájem (§ 80 písm. c/ o.s.ř. a judikát uveřejněný v Soudních rozhledech č. 5/1999, str. 149). Ze shora uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek podle § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil. Na závěr je nutno uvést, že ani argument uplatněný žalovanými při odvolacím jednání, týkající se vztahu restitučního zákona (č. 87/1991 Sb.) a ochrany vlastnického práva podle občanského zákoníku, odvolací soud neakceptuje. Při úvaze o možnosti zaujmout právní názor vyjádřený ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 11.9.2003 sp.zn. 31 Cdo 1222/2001 vydaný velkým senátem Nejvyššího soudu České republiky) dospěl odvolací soud k závěru, že v souzené věci o problematiku vyřešenou shora uvedeným judikátem Nejvyššího soudu nejde, protože žalobkyně v souzené věci nemohla žádat restituční vydání věci podle § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 87/1991 Sb., neboť jí v tom bránil nedostatek českého občanství. O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto za použití ustanovení § 150 o.s.ř. Důvody zvláštního zřetele hodné pro použití uvedeného ustanovení odvolací soud spatřuje v tom, že žalovaní byli v názoru, že kupují majetek od státu, utvrzeni takovými orgány státu, které požívají vysokou autoritu (Správa pro věci majetkové a devizové a Federální ministerstvo financí sdělily, že nemovitosti byly vypořádány československo-rakouskou náhradovou dohodou z roku 1974), takže by bylo nespravedlivé, aby žalovaní nesli náklady jak skutkově, tak i právně složitého sporu, jehož výsledek v mnoha směrech záleží na výkladu právních norem upravujících právní vztahy vzniklé před mnoha desítkami let. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců od doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Nejvyššímu soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu ve Strakonicích. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 14. ledna 2004