Na náhradu škody vzniklou zaměstnavateli - občanu SRN v souvislosti s pracovní neschopností jeho zaměstnance způsobené dopravní nehodou v ČR, zaviněnou českou právnickou osobou (zaměstnávající řidiče, který nehodu zavinil), se použije německé hmotné právo včetně kolizních norem a nepoužije se Haagská úmluva o právu použitelném pro dopravní nehody (vyhl. č. 130/1976 Sb.).

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. M. B. a soudkyň JUDr. J. H. a JUDr. V. Z. v právní věci žalobce H.-G.-S. F. M., se sídlem P., SRN, zastoupeného JUDr. J. M., advokátem v K., proti žalovaným 1) J. t., a.s., IČ…, se sídlem Č. B., a 2) J. T., r.č…, bytem D. V., oběma zastoupeným JUDr. J. R., advokátem se sídlem v Č. B., za vedlejšího účastenství na straně žalovaných Č. p., a.s., P, (adresa k doručování – Č. p. a.s.,…), o zaplacení 1.065,28 EUR s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 5.1.2004 č.j. 33 C 209/2003 – 98, t a k t o : Rozsudek soudu prvého stupně se ve výrocích týkajících se prvého žalovaného J. t., a.s., Č. B. z r u š u j e a věc se v tomto rozsahu v r a c í okresnímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem soud prvého stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalovaných, aby mu společně a nerozdílně zaplatili částku 1.065,28 EUR s příslušenstvím, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení 11.920,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaných JUDr. J. R., advokáta se sídlem v Č. B. Okresní soud vycházel ze zjištění, že 1.8.2001 zavinila druhá žalovaná dopravní nehodu, když řídila auto jako zaměstnankyně prvního žalovaného. K dopravní nehodě došlo v obci Strážný v České republice a zraněna byla při ní zaměstnankyně žalobce, která byla v České republice na služební cestě. Zaměstnankyně žalobce (V. Sch.) byla od 1.8.2001 do 21.8.2001 v pracovní neschopnosti a v důsledku toho její zaměstnavatel – žalobce - vyplatil celkem částku 1.065,28 EUR, z čehož část (393,- DM) odvedl na „nemocenské pojištění“ a zbytek vyplatil samotné zaměstnankyni (V. Sch.) jako náhradu její mzdy. Okresní soud tento skutkový stav po právní stránce posoudil tak, že je nutno použít českého hmotného práva, přičemž pro samotné soudní řízení je pravomoc českých soudů dána. Okresní soud odkázal na Haagskou dohodu o použití hmotného práva při dopravních nehodách, uveřejněnou jako vyhlášku Ministerstva zahraničních věcí ČR pod č. 130/1976 Sb. (článek 3 vyhlášky) a dále na § 15 a § 37 zákona č. 97/1963 Sb. (zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním). Podle okresního soudu je v souladu s uvedenými ustanoveními rozhodným právem pro občanskoprávní odpovědnost z dopravních nehod právo státu, na jehož území došlo k nehodě. Dále okresní soud odkázal na ustanovení § 420 odst. 1 a 2 obč. zák. o podmínkách odpovědnosti za škodu, když byla způsobena při činnosti právnické nebo fyzické osoby těmi, které k této činnosti právnická či fyzická osoba použila. Z uvedeného ustanovení okresní soud dopěl k závěru, že žalovaná č. 2 není pasivně legitimována v této věci. Okresní soud také zmínil ustanovení § 427 odst. 1 obč. zák. o odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků a zejména poukázal na ustanovení § 429 obč. zák. o rozsahu odpovědnosti za škodu způsobenou na zdraví a věcech včetně škody způsobené odcizením nebo ztrátou věci. Vycházel z toho, že ustanovení § 429 obč. zák. má kogentní povahu a nelze se proto od něho odchýlit. Podle okresního soudu nelze nárok žalobce podřadit pod shora uvedené ustanovení. Jeho nárok se opírá o úpravu danou německým právem. Tento nárok však není v souladu s kogentní úpravou náhrady škody podle § 429 obč. zák., a proto není podle českých právních předpisů přiznatelný. I dle okresního soudu sice musel žalobce vydat určité peněžní prostředky, aniž by získal jakékoliv protiplnění ve formě „realizované práce“, avšak jeho odpovědnost v tomto směru je dána odpovědností zaměstnavatele podle německých právních předpisů a české právo postih vůči škůdci na rozdíl od práva německého nezná. Žalobce nelze dle okresního soudu odškodnit ani z jiného právního titulu (např. podle smlouvy mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo o sociálním zabezpečení). Proti tomuto rozsudku se včas odvolal žalobce. Jeho odvolání však výslovně směřovalo pouze proti výrokům, jimiž bylo rozhodnuto ve vztahu k prvému žalovanému J. t., a.s. Proti výrokům, jimiž bylo rozhodnuto ve vztahu k druhé žalované (J. T.), odvolání podáno nebylo. Ve svém odvolání žalobce namítal nesprávné právní posouzení věci a odkazoval na ustanovení § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř. Konkrétní námitky také směřovaly právě jen k právnímu posouzení věci. Uváděl, že žalovaný č. 1 zaviněným jednáním svého zaměstnance způsobil škodu jeho zaměstnankyni a té také tuto škodu uhradil. Předmětem sporu je ovšem „nepřímá“ škoda, která byla vyvolána škodnou událostí (dopravní nehodou) a byla způsobena žalobci. Odvolatel poukazoval na to, že soud prvého stupně také tuto škodu u žalobce zjistil, když uvedl v odůvodnění napadeného rozsudku, že k majetkové újmě žalobce došlo. Nesprávné posouzení soudu prvého stupně odvolatel spatřoval v tom, že dle okresního soudu nelze tuto škodu podle českých právních předpisů přiznat. I na tuto nepřímou škodu je třeba podle odvolatele pohlížet z hlediska obecných ustanovení o náhradě škody. Příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním žalovaného č. 1 a vznikem škody existuje. Podle odvolatele proto žalovaný č. 1 odpovídá žalobci za škodu objektivně podle § 427 a násl. obč. zák. Na tuto škodu je nutno vztáhnout obecné ustanovení § 442 obč. zák. o rozsahu náhrady. Skutečná škoda ve smyslu uvedeného ustanovení i podle okresního soudu žalobci vznikla. Kromě toho lze užít analogie ustanovení § 449 odst. 3 obč. zák. o náhradě nákladů léčení, která se vyplácí tomu, kdo náklady vynaložil a ne skutečnému poškozenému. V průběhu odvolacího jednání žalobce doplnil, že v souvislosti s obsahem německého zákona je nutno vycházet z toho, že nárok, původně vzniklý poškozené zaměstnankyni žalobce, přešel na žalobce až okamžikem, kdy žalobce své zaměstnankyni vyplatil příslušné částky. Z původní „nepřímé škody“ se tak „přechodem“ stala škoda přímá a došlo k situaci obdobné, jako u pojišťoven. Žalobci vznikla škoda až dnem, kdy vyplatil příslušné částky své zaměstnankyni. Je třeba rozlišovat okamžik škodné události, což byla dopravní nehoda, a okamžik vzniku škody na straně žalobce. Prvý žalovaný navrhl při odvolacím jednání potvrzení napadeného rozsudku. Odkázal na právní názor soudu prvého stupně včetně jeho závěrů ohledně § 429 obč zák. o rozsahu náhrady škody. Stejně jako samotný žalobce, i prvý žalovaný trval na tom, že věc je nutno posoudit podle českého práva a nikoliv podle práva německého, ze kterého vychází žaloba. Argumentoval ustanovením § 15 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním. Obdobné stanovisko zaujal i vedlejší účastník. Zdůrazňoval, že žalovaný nárok není přímým nárokem na náhradu škody, jde o přechod nároku upravený pouze německým právem. Jde o rozdílnou problematiku než je upravena pro pojišťovny. Podle vedlejšího účastníka není nárok žalobce podložen žádným ustanovením českého hmotného práva. Jiná je situace např. u § 813 obč. zák., kde jde o výslovně upravený přechod práva na pojišťovnu, třeba i cizozemskou. I vedlejší účastník trval na tom, že české hmotné právo je rozhodné nejen podle zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním, ale také podle Haagské úmluvy o použití hmotného práva na dopravní nehody, zejména vzhledem k článku 11. Odvolání žalobce je přípustné (§ 201 a § 202 a contr. o.s.ř.), podané oprávněnou osobou (§ 201 o.s.ř.) a včasné (§ 204 o.s.ř.). Obsahuje také všechny náležitosti podle § 205 odst. 1 a 2 o.s.ř., včetně odvolacího důvodu, kterým je námitka nesprávného právního posouzení věci (písm. g/ odst. 2 citovaného paragrafu). Odvolací soud projednal věc jen v rozsahu daném odvoláním (§ 212 věta prvá o.s.ř.). Nepřezkoumával proto výroky týkající se druhé žalované. Tyto výroky nabyly jako rozhodnutí o právu se samostatným skutkovým základem samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 o.s.ř.). Napadené výroky týkající se prvého žalovaného odvolací soud přezkoumal podle § 212a odst. 1 o.s.ř. nejen z hlediska důvodu uplatněného v odvolání, ale z hlediska všech odvolacích důvodů, jak jsou upraveny ustanovením § 205 odst. 2 o.s.ř. Přezkoumal i řízení, které napadenému rozsudku předcházelo, a to z hlediska vad uvedených v § 212a odst. 5 o.s.ř. Vady řízení v tomto ustanovení zmíněné však zjištěny nebyly. Odvolání je důvodné. Okresní soud posoudil zcela správně pravomoc českých soudů podle zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním. Tohoto zákona je nutno použít pro posouzení pravomoci českých soudů proto, že žádná mezinárodní smlouva (ani dvoustranná smlouva mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo, ani žádná mnohostranná smlouva, kterými jsou Česká republika a Spolková republika Německo vázány), není pro posouzení otázky pravomoci českých soudů použitelná. Dvoustranná smlouva mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo je sice účinná od 1.4.2002, avšak žádná ustanovení v tomto směru neobsahuje. Nezbývá proto než vyjít z ustanovení zákona č. 97/1963 Sb., konkrétně z jeho ustanovení § 37. Podle § 37 odst. 1 je pravomoc českých soudů v majetkových sporech dána, je-li dána podle českých předpisů jejich příslušnost. Českým předpisem je zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o.s.ř.) v účinném znění. Podle § 84 je k řízení příslušný obecný soud účastníka, proti němuž návrh směřuje (žalovaného), není-li stanoveno jinak). Podle § 85 odst. 3 je obecným soudem právnické osoby okresní soud, v jehož obvodu má sídlo. Podle § 89 o.s.ř. je soud, který je příslušný k řízení o určité věci, příslušný i k řízení o věcech s ní spojených a o vzájemných návrzích žalovaného, s výjimkou věcí uvedených v § 88 (což je úprava výlučné příslušnosti, v této věci nepřicházející v úvahu). Ze shora uvedených ustanovení plyne, že v této věci je místně příslušným Okresní soud v Českých Budějovicích, protože první žalovaný má sídlo v Českých Budějovicích, což je v obvodu Okresního soudu v Českých Budějovicích. Jestliže je dána místní příslušnost, je dána ve smyslu § 37 zákona č. 97/1963 Sb. i pravomoc českých soudů. Zásady, podle nichž musí soud postupovat ve věcech s cizím prvkem, jsou vyjádřeny nejen v rozhodnutí Nejvyššího soudu R 26/97, str. 483 a násl., ale nyní již také v Instrukci Ministerstva spravedlnosti ze dne 30.4.2004 č.j. 56/204 – MO-J, kterou se upravuje postup justičních orgánů ve styku s cizinou ve věcech občanskoprávních a obchodněprávních (III. část – jurisdikční a kolizní otázky v oblasti občanskoprávní). Zásady stanoví, že zjistí-li soud, že pravomoc českých soudů je dána, musí dále vyřešit otázku, jakým hmotným právem se řídí konkrétní právní vztah. Zda se použije českého či cizího hmotného práva, posoudí podle kolizních ustanovení příslušné mezinárodní smlouvy. Není-li taková smlouva uzavřena, nebo je-li sice uzavřena, ale neobsahuje kolizní ustanovení, postupuje podle kolizních ustanovení ZMPS (zákon č. 97/1963 Sb.). Má-li být použito hmotné právo cizího státu, je soud povinen zkoumat nejprve kolizní právní normy platné v tomto státu. Odkazují-li tyto normy zpět na české hmotné právo, nebo na hmotné právo třetího státu, je možné tento odkaz přijmout, pokud to odpovídá rozumnému a spravedlivému uspořádání právního vztahu, o který v dané věci jde (§ 35 ZMPS). Musí-li soud použít cizího hmotného práva, učiní všechna potřebná opatření k tomu, aby se seznámil s obsahem tohoto práva. Pokud mu obsah cizího práva není znám, obrátí se na ministerstvo spravedlnosti (§ 53 odst. 1 ZMPS). V případě nutnosti může soud ke zjištění obsahu cizího práva ustanovit znalce z oboru právních vztahů k cizině; lze též uložit účastníku, který se dovolává cizího práva, aby předložil text cizí normy (viz R 26/1987, str. 203), nebo postupovat podle Evropské úmluvy o poskytování informací o cizím právu a Dodatkového protokolu k ní (publikováno pod č. 221/1998 Sb.). Tato úmluva umožňuje navíc získat informaci o aplikaci cizího hmotného práva ve státě původu. Podle těchto zásad (dnes již zakotvených v shora uvedené Instrukci, dříve obsažených v judikatuře Nejvyššího soudu – R 26/1987 ) okresní soud nepostupoval. Je sice pravda, že vycházel při posouzení otázky, jaké hmotné právo se má na danou věc aplikovat, z § 15 zákona č. 97/1963 Sb. (ZMPSP), avšak při jeho aplikaci nesprávně posoudil charakter nároku, který je v tomto případě uplatněn. Při řešení konkrétního případu s mezinárodním prvkem je totiž třeba především kvalifikovat občanskoprávní vztah tak, aby mohl být zařazen pod některý z právních pojmů používaných v kolizní normě. V tomto případě jde sice skutečně o nárok na náhradu škody, ale je třeba si vyjasnit, v čem škoda spočívá, čím, kdy a kde vznikla. V tomto případě je škodou dle žaloby částka, kterou žalobce zaplatil v souvislosti s tím, že jeho zaměstnankyně byla nemocná a že její nemocnost vyvolal první žalovaný, protože prostřednictvím své zaměstnankyně způsobil dopravní nehodu. Z uvedeného plyne, že nejde o škodu, která by vznikla v místě, kde došlo k dopravní nehodě a nejde ani o škodu, která by vznikla v okamžiku dopravní nehody (na rozdíl např. od bolestného a ztížení společenského uplatnění). Škoda, která je žalována, vznikla žalobci až tím, že žalobce vyplatil (částečně své zaměstnankyni a částečně na účet příslušných institucí) podle německého práva žalovanou částku. Je zřejmé, že tato škoda nevznikla v České republice, ale ve Spolkové republice Německo, protože žalobce má sídlo na jejím území a také výplatu prováděl pouze na území uvedeného státu. Stejně jako ohledně pravomoci, ani ohledně použití hmotného práva kolizní normy dvoustranná smlouva mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo neobsahuje. Navíc (a především) je účinná až po vzniku škody. Je proto nutné použít ustanovení § 15 zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním, avšak s odlišným závěrem, než z něj učinil soud prvého stupně. Podle uvedeného ustanovení nároky na náhradu škody, nejde-li o porušení povinnosti vyplývající ze smluv a jiných právních úkonů, řídí se právem místa, kde škoda vznikla, nebo místa, kde došlo ke skutečnosti, která zakládá nárok na náhradu škody. Již shora bylo uvedeno, že škoda v tomto případě vznikla ve Spolkové republice Německo a také ke skutečnosti, která zakládá nárok na náhradu škody (touto skutečností je výplata peněz) došlo ve Spolkové republice Německo. Náhrada škody se proto v této věci řídí hmotným právem Spolkové republiky Německo. V této souvislosti je nutno, jako již shora, upozornit na zásadu uvedenou dnes v § 35 shora zmíněné Instrukce Ministerstva spravedlnosti ČR. Podle této zásady (viz i R 26/1987, str. 491) má-li být použito cizí hmotné právo, je soud povinen zkoumat nejprve kolizní právní normy platné v tomto státě. Odkazují-li zpět na české hmotné právo, nebo na hmotné právo třetího státu, je možné tento odkaz přijmout, pokud to odpovídá rozumnému a spravedlivému uspořádání právního vztahu, o který v dané věci jde (§ 35 ZMPS). Protože z dosavadního obsahu spisu je znám jen obsah německého hmotného práva, avšak nikoliv kolizní právní normy platné ve Spolkové republice Německo, musel být rozsudek v napadené části zrušen a věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. V něm musí okresní soud zjistit obsah kolizních právních norem platných ve Spolkové republice Německo a podle tohoto obsahu postupovat - při použití zásady shora citované. Kolizní normy Spolkové republiky Německo jsou obdobné normy, které jsou zakotveny v ZMPS v části první oddílu prvém. Jde o normy upravující otázku, jaké hmotné právo se má použít ve věci s cizím prvkem. Pro úplnost lze připomenout, že pokud by německé kolizní normy odkazovaly zpět na české právo, přichází v úvahu použití ustanovení § 440 obč. zák. o odpovědnosti za jiného. Nárok, který je v této věci žalován, je nepochybně „postihem“ vůči tomu, kdo způsobil svým zaviněním (prostřednictvím svého zaměstnance) škodu žalobci. Jinými slovy - žalobce je ten, „kdo odpovídá za škodu způsobenou zaviněním jiného“ (prvého žalovaného prostřednictvím jeho zaměstnankyně). Má proto proti prvému žalovanému i podle českého práva postih. Vyjde-li se z toho, že žalobce odpovídá své zaměstnankyni nejen za výplatu mzdy, ale i za odvody příslušným institucím, které by si jinak zaměstnanec provedl (pokud by nebyl zaviněním jiného nemocen) ze své mzdy sám, pak je škodou právě žalovaná částka v obou jejích složkách. Tyto úvahy je však nutno ověřit obsahem německého práva a obsahem jeho kolizních ustanovení. Na závěr je nutno uvést, že ani existence Haagské úmluvy o právu použitelném pro dopravní nehody, uveřejněné jako vyhláška č. 130/1976 Sb., jejímž signatářem je Česká republika, avšak nikoliv Spolková republika Německo, nebrání shora uvedeným úvahám o použití německého hmotného práva. Aplikaci této úmluvy nebrání sice okolnost, že Spolková republika Německo signatářem této smlouvy není (správná je námitka vedlejšího účastníka ohledně článku 11 této smlouvy), avšak aplikaci této smlouvy brání její článek 2. Podle uvedeného článku se tato úmluva nevztahuje mimo jiné na postih mezi odpovědnými osobami. Dle názoru odvolacího soudu jde v této věci právě o postih mezi dvěma odpovědnými osobami, jak už to vyplývá i z úvah týkajících se § 440 obč. zák. Žalobce je osobou odpovědnou ve vztahu ke své zaměstnankyni, protože jí dle německého zákona musel vyplatit žalovanou částku, a žalovaný je osobou odpovědnou této zaměstnankyni za škodu způsobenou dopravní nehodou, proti které má žalobce (prvně jmenovaná odpovědná osoba) postih. Toto ustanovení vystihuje skutečnost, že žalovaný nárok není „přímým nárokem“ z dopravní nehody, ale jde právě o nárok ze vztahu mezi odpovědnými osobami. Nejde proto o občanskoprávní mimosmluvní odpovědnost z dopravní nehody, na kterou se úmluva vztahuje. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 21. května 2004