Bylo-li v pozemkové knize k nemovitostem zapsáno ke dni 31.12.1949 vlastnické právo pro komunální podnik, který byl zřízen obcí, jde o tzv. historický majetek obce podle § 2 zákona č. 172/1991 Sb., jehož vlastnictví náleží obci.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. J. P. a soudců JUDr. A. V. a JUDr. F. K. v právní věci žalobce P. f. ČR, IČ…, se sídlem P., zastoupeného JUDr. E. Š., advokátem se sídlem v P., proti žalovanému Město P., IČ…, o určení vlastnictví k nemovitostem, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 12.5.2004, č.j. 8 C 475/2003-66, t a k t o : Rozsudek soudu prvního stupně se m ě n í takto : Návrh, aby bylo určeno, že pozemkové parcely evidované ve zjednodušené evidenci – parc. pův. pozemkový katastr pod č.p. 295/1 o výměře 1712 m2, p.č. 296/2 o výměře 4424 m2 a p.č. 655 o výměře 173 m2, zapsané u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště P., pro obec P. a k.ú. S. na LV č. 1 jsou ve vlastnictví České republiky a ve správě žalobce – P., se z a m í t á . Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 3.092,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal určení, že ve výroku specifikované nemovitosti jsou ve vlastnictví České republiky a ve správě žalobce, neboť nebyly naplněny podmínky § 1 a 2 zák. č. 172/1991 Sb. Jako vlastník dotčených nemovitostí je v katastru nemovitostí evidován žalovaný, čímž je žalobci znemožněno řádně vykonávat právo správy ve smyslu § 17 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. k těmto nemovitostem. Tím je dán i naléhavý právní zájem žalobce na určení vlastnického práva. Soud prvního stupně dovodil naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) o.s.ř., když akceptoval v tomto směru argumentaci žalobce. Soud vychází ze shodného zjištění účastníků, že ke dni 23.11.1990 fakticky hospodařilo s předmětnými nemovitostmi JZD H. a je tedy zřejmé, že žalovaný, resp. jeho právní předchůdce nemohl nabýt vlastnictví k pozemkům způsobem podle § 1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb., neboť právě faktické hospodaření národních výborů s majetkem státu k rozhodnému dni bylo jedním z kumulativních předpokladů přechodu vlastnického práva ze státu na obce. Soud dospěl k závěru, že žalovaný není vlastníkem uvedených nemovitostí ani dle § 2 odst. 1 cit. zákona, neboť žalovaný nemohl nabýt vlastnictví k pozemkům jako k tzv. historickému majetku obce, neboť ke dni 31.12.1949 nebyl vlastníkem těchto pozemků. Soud vycházel z § 4 vládního nařízení č. 10/1949 Sb. a § 10 tohoto vládního nařízení. Podle § 10 vládního nařízení byl-li znárodněný majetek přenechán podniku lidové správy, nepřechází vlastnictví k němu na dotčený svazek lidové správy, nýbrž přímo na podnik. Jde přitom o účelový majetek, jehož může svazek lidové správy použít pouze ke zřízení komunálního podniku nebo k tomu, že ho začlení do takového podniku. Žalovaný nemohl během procesu zřizování komunálního podniku ze znárodněného majetku nabýt vlastnictví k majetkové podstatě podniku. Proti tomuto rozsudku se žalovaný včas odvolal. Dle jeho názoru jsou předmětné pozemky vlastnictvím žalovaného na základě § 2 zák. č. 172/1991 Sb. z titulu historického majetku a pokud by nepřešly z historického majetku, pak byly žalovaným městem P. vydrženy. Soud pochybil v tom, že zkoumal právní režim vlastnictví a hospodaření ke dni 23.11.1990 již v případě tzv. historického majetku, kdy je stanoveno, že rozhodným dnem pro přechod vlastnictví je 24.5.1991, tj. den vyhlášení zákona. Navíc spis neobsahuje údaje z katastru nemovitostí o stavu vlastnictví a hospodaření ani k 23.11.1990, ani k 24.5.1991. Soud se v této věci opřel pouze o shodné tvrzení stavu, že na předmětných pozemcích hospodařilo JZD H., které však přesvědčivě nedokazuje, zda žalovaný majetek vlastnil, zda k němu měl právo hospodaření apod. Nesprávně rovněž aplikoval pojem hospodaření, kdy je třeba vycházet také z obvyklé zkušenosti, že existoval stav, že pozemky náležely čs. státu a právo hospodaření k němu mohl mít MNV v P., což by svědčilo pro obec žalovaného jako titul pro nabytí vlastnictví podle § 1 odst. § zák. č. 172/1991 Sb. To bylo nevylučovalo v dané době, tj. v roce 1991 možnost faktického používání pozemků zemědělským družstvem, např. v pěstování plodin. Soud nesprávně vyložil pojem komunální vlastnictví. Bylo zapotřebí vycházet nejen z vládního nařízení č. 10/1949 Sb., ale také ze zákona o obecním zřízení, z Ústavy 9. května a zákona, který obcím odňal k 31.12.1949 vlastnictví. Také to byl sám žalobce, který ve svém stanovisku ze dne 4.9.1996 akceptoval stanovisko žalovaného. Ústava 9. května vycházela i z tzv.komunálního vlastnictví, vlastnictví v rukou lidové správy. Vlastní komunální podnik byl pak zřízen na základě zákona č. 199/1948 Sb. Na základě vyhlášky ministryně výživy č. 605 z 9.3.1949 Úředního listu republiky Československé o přenechání znárodněného majetku pivovaru v P. pro účely komunálního podniku přenechání části národního majetku bývalému MNV v P. k vytvoření komunálního podniku. Majetek byl bývalému MNV v P. přenechán za náhradu. I tato skutečnost svědčí o tom, že došlo dokonce i k převodu sui generis do vlastnictví obce. Vlastní definice komunálního podniku a vlastnický subjekt jsou pak vymezeny v § 1 zák.č. 99/1948 Sb., kde se hovoří o komunálním vlastnictví obcí. Až do 31.12.1949 obce mohly nabývat a vlastnit majetek také zvláštní formou komunálního vlastnictví obcí, přestože již byla v účinnosti Ústava 9. května. Přisvědčit současnému stanovisku pozemkového fondu by v podstatě znamenalo, že do majetku obcí se k 24.5.1991 nemohl vrátit žádný majetek, neboť Ústava 9. května 1948 pojem vlastnictví obcí neznala a v podstatě by to znamenalo, že komunální vlastnictví přestalo existovat s účinností Ústavy 9. května, k 31.12.1949 žádné vlastnictví obcí neexistovalo. Z výše uvedených důvodů má odvolatel za to, že napadený rozsudek není správný a navrhuje, aby byl buď změněn a návrh zamítnut, event., aby byla věc zrušena a vrácena soudu prvního stupně k provedení dalšího dokazování. Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhl potvrzení napadeného rozsudku, který považuje za věcně správný. Poukazuje na to, že účastníci byli soudem řádně poučeni podle § 119a o.s.ř., když žalovaný provedení žádných dalších důkazů nenavrhl. Skutková zjištění a právní posouzení soudu jsou správná. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné podle § 201 o.s.ř. v návaznosti na § 202 o.s.ř., bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, je v něm uveden odvolací důvod ustanovení § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř., tedy, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, dále odvolací důvod ustanovení § 205 odst. 2 písm. e) o.s.ř., tedy, že soud dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným zjištěním a odvolací důvod ustanovení § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř., tedy, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. Žalovaný je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitostí specifikovaných ve výroku rozsudku s tím, že právo vzniklo na základě zák. č. 172/1991 Sb. Katastr nemovitostí neuvádí, zda žalovaný je vlastníkem na základě ustanovení § 1 či § 2 zák. č. 172/1991 Sb. Soud prvního stupně zkoumal, zda jsou dány podmínky § 1 nebo § 2 výše cit. zákona a dospěl k závěru, že nelze aplikovat § 1, neboť nebyl splněn jeden z kumulativních předpokladů přechodu vlastnického práva ze státu na obce, a to faktické hospodaření národního výboru s majetkem státu. Soud vycházel ze shodného tvrzení účastníků, že ke dni 23.11.1990 fakticky hospodařilo s předmětnými nemovitostmi JZD H.. Odvolací soud má za to, že tato zjištění soudu prvního stupně vzhledem k provedenému dokazování nejsou úplná a závěr soudu v tomto směru byl předčasný. Je pravda, že soud prvního stupně účastníky poučil podle § 119a o.s.ř., nicméně soud má vycházet nejen z navrhovaných důkazů ve věci, ale i z důkazů, které se ve věci nabízely, a které mohly být provedeny. To soud prvního stupně nesplnil, nicméně odvolací soud s ohledem na svůj zaujatý právní názor nepotřeboval tuto problematiku řešit a nepotřeboval se ani zabývat otázkou, zda nedošlo ze strany žalovaného k vydržení předmětných nemovitostí. Touto otázkou se soud prvního stupně rovněž nezabýval, i když se jí měl zabývat z úřední povinnosti, pokud dospěl k závěru, že žalovaný nevlastní nemovitosti na základě § 1 a § 2 zák. č. 172/1991 Sb. Odvolací soud má za to, že je naplněn odvolací důvod ustanovení § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř., tedy nesprávné právní posouzení věci. Nesprávné právní posouzení věci může spočívat v tom, že okresní soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, příp. jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Soud prvního stupně zjišťoval správně, zda jsou dány podmínky zák. č. 172/19091 Sb., dle názoru odvolacího soudu však tuto právní normu nesprávně vyložil. Odvolací soud zaujal právní názor, že žalovaný je vlastníkem předmětných nemovitostí na základě § 2 zák. č. 172/1991 Sb., když se dle názoru odvolacího soudu jedná o tzv. historický majetek obce, které obce vlastnily k 31.12.1949. Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, k 31.12.1949 bylo vloženo v pozemkové knize vložka č. 52 k.ú. S. právo vlastnické pro citované nemovitosti ve výroku, pro komunální podnik “Pivovar města P. komunální podnik“ ( došlo 4.8.1949, č. dokladu 1357 – podle § 5 č. 1 lid. zák. č. 115/48 Sb., podle § 4 odst. 2 zák. č. 199/48 Sb., podle vyhl. ministryně výživy ze dne 9.3.1949 č. 605 Úředního listu a zakládací listiny ze dne 31.3.1949). Pro účely zřízení komunálního podniku byl přenechán z části národního majetku za náhradu bývalému MNV v P. tento majetek, jak to dokladuje i vyhl. č. 605 ministryně výživy z 9.3.1949. I samotná Ústava 9. května – ústavní zákon č. 150/1948 Sb. v § 149 předpokládá existenci nejen státního vlastnictví ( odstavec 1 ), ale předpokládá, že i části národního majetku, které nejsou celostátního významu a slouží veskrze nebo převážně obyvatelstvu některého správního celku ( obce, okresu, kraje ) mohou být v rukou svazku lidové správy ( komunální vlastnictví – odstavec 2 § 149 ). O to se v daném případě jedná. Sám zák. č. 199/1948 Sb., o komunálních podnicích v § 1 stanoví, že komunální podniky jsou národním majetkem v rukou svazku lidové správy ( v komunálním vlastnictví obcí, okresů nebo krajů podle § 149 odst. 2 Ústavy ČR ). Stejné ustanovení je možné nalézt i ve vládním nařízení č. 10/1949 Sb., kterým se provádí zákon o komunálních podnicích a vydává jejich statut (§ 1 odst. 2 ). Zmiňované soudem ustanovení § 10 vládního nařízení není v rozporu s výše uvedeným, neboť ústava nepředpokládala žádné vlastnictví komunálního podniku, ale pouze vlastnictví státní a komunální vlastnictví obcí, okresů nebo krajů. Bylo by i nelogické, aby majetek byl ze znárodněného majetku přenechán MNV P. za náhradu, pokud by se nemělo jednat o vlastnictví obce. Je pravdou, že konec samostatnosti obecního hospodaření učinil zák. č. 279/1949 Sb., který vstoupil v platnost 1.1.1950. Možnost samostatně hospodařit a mít vlastní majetek obce získaly až vydáním zák. č. 367/1991 Sb., o obcích. Z výše uvedeného vyplývá, že předmětné nemovitosti k 31.12.1949 byly ve vlastnictví právního předchůdce žalovaného, jako zřizovatele komunálního podniku. I když ustanovení o komunálním vlastnictví se později stalo ustanovením v podstatě bez obsahu, neznamená, že obce nemohly nabývat a vlastnit majetek formou právě komunálního vlastnictví obcí. Z výše uvedených důvodů byl rozsudek soudu prvního stupně změněn podle § 220 o.s.ř. Podle § 224 odst. 2 o.s.ř. změní-li odvolací soud rozhodnutí, rozhodne i o nákladech řízení u soudu prvního stupně. Odvolací soud rozhodl tedy i o nákladech řízení u soudu prvního stupně a to tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovanému žádné náklady před soudem prvního stupně nevznikly. Výrok o nákladech odvolacího řízení vychází z ustanovení § 224 odst. 1 o.s.ř., § 142 odst. 1 o.s.ř., když úspěšnému žalovanému bylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, jež tvoří soudní poplatek z odvolání ve výši 3.000,- Kč a cestovné z Písku do Českých Budějovic 2 x 46,- Kč, celkem tedy náklady odvolacího řízení ve výši 3.092,- Kč. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je možné podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR v Brně do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím Okresního soudu v Písku. Tento rozsudek by mohl být k návrhu soudně vykonán, pokud by povinnosti v něm stanovené nebyly včas a dobrovolně splněny. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 15. listopadu 2004