Zákon č. 48/1997 Sb. je ve vztahu k občanskému zákoníku zákonem speciálním. Protože tento zákon neobsahuje žádné ustanovení o možnosti krátit náhradu škody při spoluzavinění poškozeného, nelze při rozhodování soudu podle § 55 odst. 1 cit. zákona použít ustanovení § 441 obč. zák.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. A. V. a soudců JUDr. J. P. a JUDr. F. K. v právní věci žalobce V. z. p., se sídlem v P., proti žalované Č. a. d. P. – z., s.p., se sídlem P., o zaplacení 121.193,--Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 28.3.2001, č.j. 8C 595/2000-22, t a k t o: I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 121.193,--Kč s 11 % úrokem z prodlení od 5.1.2000 do tří dnů od právní moci rozsudku. O nákladech řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému byla uložena povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Písku soudní poplatek ve výši 5.248,--Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Okresní soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že na základě provedeného dokazování bylo zjištěno, že zaměstnanec žalovaného způsobil dne 28.3.1997 dopravní nehodu, při které J. H. a J. P. utrpěli zranění, které si vyžádalo léčení. Cena tohoto léčení pro J. P. byla 110.408,22 Kč a léčba skončila dne 10.3.1998. Léčba poškozeného J. H. si vyžádala částku 10.712,38 Kč a léčba skončila dne 19.5.1998. Celkovou výši nákladů léčení žalobce zjistil dne 14.9.1998, kdy revizní lékař zkontroloval proplacené náhrady a celé léčení po fiskální stránce ukončil. Pokud jde o námitku promlčení, okresní soud uvedl, že škoda vznikla až okamžikem proplacení posledního léčebného úkonu, neboť léčení nelze rozdělovat na jednotlivé léčebné úkony a je třeba ho chápat jako jednolitý celek. Žalobce se o škodě dověděl dne 14.9.1998 a již toto samo stačí k závěru, že při podání žaloby byla subjektivní lhůta dle § 106 obč. zák. zachována. Vzhledem k tomu, že o tom, kdo za škodu odpovídá, se žalobce dověděl až v okamžiku právní moci usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 30.8.2000, č.j. 9 T 334/97-311, které nabylo právní moci dne 16.9.2000, začala subjektivní promlčecí doba běžet až od 16.9.2000. Objektivní lhůta pak nepřichází úvahu, neboť se jedná o náhradu škody na zdraví. O tom, že žalovaný je pasivně legitimován, není pochyb. V daném případě je prokázána jak škodná událost, výše škody i příčinná souvislost. Z trestního spisu pak jasně vyplývá subjektivní stránka, tedy nedbalost řidiče a zaměstnavatel škůdce za škodu odpovídá ve smyslu občanského práva. Vzhledem k tomu, že zákon č. 48/1997 Sb. je ve svém ustanovení § 55 ve vztahu speciality k občanskému zákoníku, nelze škodu s ohledem na spoluzavinění dle názoru okresního soudu moderovat. Proti tomuto rozsudku se včas odvolala žalovaná. V odvolání namítala, že žaloba byla podána již 25.5.2000, a proto měla být jako předčasná zamítnutá. Žalovaná dále poukazovala na to, že na vzniku předmětné nehody bylo shledáno výrazné zavinění poškozených. Dle názoru žalované okresní soud obecně platnou zásadu o vyloučení obecné úpravy úpravou speciální aplikoval zcela špatně. Dle jeho názoru, pokud speciální úprava otázky spoluzavinění neřeší, musel okresní soud vyjít z úpravy obecné, která stanoví přesný postup, jak má soud postupovat při společné odpovědnosti více škůdců. Žalovaná navrhla, aby krajský soud buď rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu jako předčasnou zamítl, nebo aby rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Žalobce ve svém vyjádření navrhl potvrzení napadeného rozsudku. Uvedl, že námitka ohledně promlčecích lhůt je neoprávněná a ve své podstatě odporuje zásadě logiky. Námitka povinného na předčasnost žaloby je neoprávněná s tím, že se neopírá ani o platné právo. Z jednání povinného je naopak patrné, že svým postupem chtěl promlčení svého závazku dosáhnout. Pokud jde o otázku spoluzavinění poškozeného, žalobce poukazoval na rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 55 Co 473/99-37, když tento rozsudek soudu předložil. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné podle ustanovení § 201 o.s.ř. v návaznosti na ustanovení § 202 o.s.ř., bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné. V odvolání žalované jsou uplatněny odvolací důvody dle ustanovení § 205 odst. 2 písm. e/ a g/ o.s.ř.. Odvolací soud neshledal existenci těchto odvolacích důvodů a neshledal ani, že by byl dán jiný odvolací důvod dle ustanovení § 205 odst. 2 o.s.ř.. Soud prvního stupně vydal své rozhodnutí na základě správně a dostatečně zjištěného skutkového stavu věci a vyvodil z něho i správné právní závěry. Správně posoudil nárok žalobce jako nárok na náhradu škody. Na daný případ dopadá ustanovení § 55 odst. 1 zák. č. 48/1997 Sb.. Podle tohoto ustanovení má příslušná zdravotní pojišťovna právo na náhradu škody vůči třetím osobám, jestliže vynaložila náklady na péči hrazenou ze zdravotního pojištění v důsledku jejich zaviněného protiprávního jednání vůči osobám účastným zdravotního pojištění. Zdravotní pojišťovně, která z titulu pojištění vyplatila náklady zdravotní péče zdravotnickému zařízení za svého pojištěnce, nepochybně vznikla majetková újma, která je odškodnitelná za splnění stanovených předpokladů ve zvláštním předpise. Předpoklady vzniku nároku zdravotní pojišťovny se neposuzují podle občanského zákoníku, neboť ten je neupravuje, nýbrž posuzují se podle zvláštního předpisu, tj. podle zákona č. 48/1997 Sb., který však neupravuje promlčení. Proto, i když nejde o nárok na náhradu škody podle občanského zákoníku, při posuzování otázky promlčení, postupoval okresní soud správně, pokud otázku promlčení posuzoval podle ustanovení § 106 obč. zák. o promlčení práva na náhradu škody. Odvolací soud zcela sdílí závěr soudu prvního stupně, že nárok žalobce není promlčen, neboť subjektivní promlčecí lhůta začala plynout až od 16.9.2000, kdy se žalobce dověděl o tom, kdo za škodu odpovídá, neboť nabylo právní moci usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 30.8.2000, č.j. 9 T 334/97-311. Žaloba pak byla podána k soudu již dne 25.5.2000. Správná je i úvaha okresního soudu, že objektivní lhůta nepřichází s ohledem na ustanovení § 106 odst. 2 poslední věta obč. zák. v úvahu, neboť se jedná o škodu na zdraví. Pokud jde o odvolací námitku žalované vznesenou v souvislosti s promlčením, že žalobu je třeba zamítnout pro předčasnost, pak je třeba uvést, že v době rozhodování okresního soudu dne 28.3.2001 žaloba předčasná nebyla, neboť promlčecí lhůta běžela od 16.9.2000. Tehdy již žalobce věděl o tom, kdo za škodu odpovídá a kdo je tedy pasivně legitimován. Podle ustanovení § 154 odst. 1 o.s.ř. je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Okamžik vyhlášení rozsudku je rozhodující pro zjištění skutkového stavu věci, což znamená, že soud nemůže přihlížet ke skutkovým okolnostem, k nimž došlo v minulosti, a které v době vyhlášení rozhodnutí již nejsou. Vzhledem k tomu je nedůvodná odvolací námitka týkající se nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci. Odvolací soud nepovažuje za důvodnou ani odvolací námitku žalované týkající se spoluzavinění. Vzhledem k tomu, že ve věci je třeba postupovat podle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, který je zákonem speciálním ve vztahu k občanskému zákoníku, nelze pro projednávaný případ použít ustanovení § 441 obč. zák.. Ustanovení § 55 odst. 1 zák. č. 48/1997 Sb. neobsahuje žádné ustanovení o možnosti krátit náhradu škody v případě zavinění, respektive spoluzavinění poškozeného. Tento zákon je ve vztahu k občanskému zákoníku zákonem speciálním a tímto zákonem se řídí vztahy mezi účastníky. Vzhledem k tomu, že v řízení vyšlo najevo, že žalobce vynaložil náklady na léčení poškozených, k jejichž úrazu došlo v důsledku zaviněného protiprávního jednání, je uplatněný nárok důvodný. Z výše uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o.s.ř., když úspěšnému žalobci v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly. P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku není přípustné dovolání, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Písku dospěje dovolací soud k závěru, že toto rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 7. září 2004