Jestliže úpadce (bez souhlasu správce konkursní podstaty) odmítne dědictví, je nutno posoudit, zda jde o úkon, k němuž byl oprávněn pouze správce konkursní podstaty ( § 14 odst. 1 písm. a/ zákona č. 328/1991 Sb. - oprávnění nakládat s majetkem přešlo na správce) nebo zda jde o úkon, který je vůči věřitelům neúčinný ( § 15 odst. 1 písm. e/ zákona). Rozhodující je časová posloupnost, t.j. zda dříve došlo k odmítnutí dědictví nebo k prohlášení konkurzu na majetek dědice jako úpadce.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně Mgr. V. C. a soudkyň JUDr. M. R. a JUDr. J. F. ve věci projednání dědictví po E. J., nar…, posledně bytem M., zemřelém dne…, a ve věci účastníků 1) B. J., nar…, bytem M., 2) M. J., nar…, bytem M., obou zastoupených JUDr. K. Š., advokátem v Č., 3) M. J., nar…, bytem M., zastoupené B. J. jako obecnou zmocněnkyní, a 4) nezl. T. J., nar.., bytem K., zastoupeného rodiči Ing. J.J. a I. J. jako zákonnými zástupci, o odvolání Mgr. P. Ž., správce konkurzní podstaty úpadce Ing. J. J., zastoupeného JUDr. J. S., advokátem v P., proti usnesení Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 2.7.2004, č.j. D 1038/99-187, t a k t o: Usnesení soudu prvního stupně se zrušuje a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Napadeným usnesením soud prvního stupně přerušil řízení o dědictví s tím, že správce konkurzní podstaty úpadce Ing. J. J. (syna zůstavitele) podal návrh na přerušení dědického řízení. Právní zástupce správce konkurzní podstaty úpadce Ing. J. sdělil soudu prvního stupně, že Ing. J. „odmítl dědictví ve prospěch svých dětí M. J. a T. J.“ a tento úkon je podle správce vůči konkurzním věřitelům neúčinným. Plnění z takto neúčinných úkonů musí být podle správce konkurzní podstaty do konkurzní podstaty vydáno. Správce konkurzní podstaty úpadce Ing. J. (jeho zástupce s plnou mocí) navrhl přerušení dědického řízení do vyřešení otázky okruhu účastníků řízení. Soud prvního stupně postupoval podle § 109 odst. 2 písm. c/ o.s.ř. a dědické řízení přerušil, neboť podle jeho závěru probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Proti tomuto usnesení podaly B. J. a M. J., které se označují jako žalované, odvolání. Namítají, že z usnesení soudu prvního stupně není zřejmé, kdo je ve věci žalobce a vyplývá to podle nich pouze z odůvodnění usnesení. Napadené usnesení trpí podle odvolatelek takovými vadami po formální stránce, že návrh měl být soudem odmítnut. Odvolatelky dále poukazují na znění ustanovení § 42a občanského zákoníku o možnosti odporovat dlužníkovým právním úkonům. Poukazují na to, že dědické řízení bylo zahájeno dnem 30.12.1999, odmítnutí dědictví učinil Ing. J. J. 27.4.2000 a návrh na přerušení dědického řízení došel soudu až 1.7.2004. Podle odvolatelek trpí podání správce konkurzní podstaty z 1.7.2004 vadami, pro které nelze použít ustanovení § 15 zákona o konkurzu a vyrovnání. S ohledem na běh lhůt nemůže být podle odvolatelek správce konkurzní podstaty účastníkem řízení. Odvolatelky navrhují, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně změnil a rozhodl, že se návrh na přerušení řízení odmítá. Dále navrhují, aby „žalobci“, tj. správci konkurzní podstaty úpadce Ing. J. J. byla uložena povinnost uhradit „žalovaným“ náklady spojené s tímto řízením. Správce konkurzní podstaty úpadce Ing. J. J.- Mgr. P. Ž. navrhuje potvrzení napadeného usnesení. Poukazuje na to, že soud může řízení přerušit pro důvody uvedené v § 109 o.s.ř. i bez návrhu. Soud prvního stupně podle něj v souladu se zákonem řízení o dědictví přerušil, neboť obsahem návrhu na přerušení řízení bylo ozřejmení podstatných skutečností soudu, které dle správce konkurzní podstaty odůvodňují přerušení dědického řízení. Správce konkurzní podstaty se podle svého vyjádření označil za „navrhovatele“, aby dostatečně odlišil procesní strany pro řízení před krajským soudem. Odmítnutí návrhu na přerušení řízení podle něj není namístě, když rozhodnutí soudu o přerušení řízení není tímto návrhem nějak ovlivněno a vázáno. Správce konkurzní podstaty dále poukazuje na to, že v tomto případě není žalobcem ani účastníkem řízení a nejedná se ani o samostatné řízení, proto není namístě platit jeho náklady. Odvolatelky podle něj nekonkretizovaly, jakými vadami, pro které nelze užít § 15 zákona o konkurzu a vyrovnání, trpí podání správce. Poukazuje na znění ustanovení § 15 zákona o konkurzu a vyrovnání o neúčinných právních úkonech, učiněných úpadcem ve stanovené lhůtě šesti měsíců před podáním návrhu na prohlášení konkurzu nebo později. Tyto podmínky jsou podle něj splněny. Tím je odůvodněno užití § 15 zákona o konkurzu a vyrovnání. Podle správce nelze postupovat podle § 42a občanského zákoníku, neboť jde o neúčinnost právního úkonu danou ze zákona. Navrhuje, aby krajský soud napadené usnesení podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil. Odvolání v této věci je přípustné (§ 201 a § 202 o.s.ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o.s.ř.) a v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 o.s.ř.). Obsahuje i náležitosti, uvedené v § 205 odst. 1 o.s.ř.. K projednání odvolání nebylo nutno nařizovat odvolací jednání, jak to umožňuje ustanovení § 214 odst. 2 písm. c/ a d/ o.s.ř.. Odvolací soud projednal věc podle § 212 písm. a/ o.s.ř., aniž by byl vázán mezemi podaného odvolání. Napadené usnesení přezkoumal podle § 212a odst. 1 o.s.ř., a to i z důvodů, které v odvolání nebyly uplatněny. Z úřední povinnost přihlédl k vadám řízení, vyjmenovaným v ustanovení § 212a odst. 5 o.s.ř.. Odvolání je důvodné, ovšem z jiných důvodů, než uvádějí odvolatelky. Podle § 212a odst. 5 o.s.ř. odvolací soud přihlédne (mimo jiné) k vadám řízení před soudem prvního stupně, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud zde takovou vadu řízení shledává. Jednou z vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu shora citovaného ustanovení, je nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně. Soud prvního stupně v posuzované věci přerušil řízení s odkazem na znění ustanovení § 109 odst. 2 písm. c/ o.s.ř., tedy z důvodu, že probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Z obsahu usnesení soudu prvního stupně však nelze dovodit, jaké řízení, v němž by byla řešena otázka se zásadním významem pro dědické řízení, podle soudu prvního stupně probíhá. Přitom právě tato otázka má rozhodující význam pro posouzení, zda je přerušení řízení namístě a zejména, do kdy je řízení přerušeno. Podle odvolacího soudu v současné době neprobíhá žádné takové řízení, v němž by mohla být řešena otázka rozhodná pro řízení o dědictví, zejména otázka účastenství v řízení. Nedůvodná je námitka odvolatelek, že správce konkurzní podstaty úpadce Ing. J. neoznačil, kdo je v řízení žalobcem. Je totiž nutno poukázat na to, že jde o řízení o dědictví, v němž se na účastenství nevztahuje žádná z definic účastníků řízení, uvedená v § 90 a § 94 o.s.ř.. Pro řízení o dědictví platí ustanovení § 175b o.s.ř., dle něhož účastníky řízení jsou ti, o nichž lze mít důvodně za to, že jsou zůstavitelovými dědici, a není-li takových osob, stát. Z toho vyplývá, že v řízení o dědictví nejsou účastníky žalobce (navrhovatel) a žalovaný (odpůrce), ale dědici a nelze proto v tomto řízení účastníky jako žalobce či žalované označovat. Otázku účastenství v řízení o dědictví nemůže řešit soud, u něhož probíhá konkurzní řízení ohledně jednoho z (původních) účastníků dědického řízení, tedy ohledně úpadce Ing. J. J. Otázku, zda účastníkem řízení je Ing. J. J., neboť odmítl dědictví v rozporu s § 14 odst. 1 zákona o konkurzu a vyrovnání (přičemž v takovém případě by za něj i v tomto řízení jednal správce konkurzní podstaty tohoto úpadce) nebo jeho potomci, si musí vyřešit právě soud v řízení o dědictví s přihlédnutím k časové posloupnosti událostí, které zde nastaly a mohou mít na posuzovaný případ dopad a s přihlédnutím k zákonným ustanovením zákona o konkurzu a vyrovnání, zejména k ustanovením § 14, § 14a a § 15 uvedeného zákona. Je totiž nutno posoudit, zda ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 písm. a/ uvedeného zákona přešlo oprávnění nakládat s majetkem podstaty na správce, či zda jsou pouze vůči věřitelům neúčinné právní úkony dlužníka, provedené v posledních šesti měsících před podáním návrhu na prohlášení konkurzu nebo po podání tohoto návrhu ve smyslu ustanovení § 15 zákona o konkurzu a vyrovnání. Z uvedeného pak vyplývá, že otázku účastenství musí vyřešit soud v řízení o dědictví, aby bylo postaveno najisto, zda Ing. J. J. jako dědic dědictví platně odmítl a do jeho práv a povinností v řízení o dědictví vstoupili jeho potomci, či nikoliv. Postup soudu v situaci, kdy je mezi účastníky dědické právo sporné v otázce, kdo je dědicem, řeší ustanovení § 175k odst. 1 a 2 o.s.ř. Dopadá na případy, kdy o sobě někdo tvrdí, že je dědicem a současně popírá, že dědické právo svědčí jinému. Je proto zapotřebí posoudit, kdo má být v konkrétní věci považován za účastníka dědického řízení. Přitom je zde určující, zda vyřešení sporu je závislé na posouzení právním či zda je sporná skutková stránka. Odvolací soud vychází z toho, že i když v této věci Ing. J. J., který byl původně dědicem po zůstaviteli, tvrdí, že v důsledku odmítnutí dědictví není dědicem a na jeho místo jako jeho právní nástupci nastoupily jeho děti M. J. a nezl. T. J. (tedy nikoliv, že dědictví odmítl ve prospěch svých dětí, jak tvrdí správce konkurzní podstaty úpadce Ing. J., neboť procesní nástupnictví vyplývá z ust. § 473 odst. 2 obč. zák.), je nutno otázku tohoto tvrzení posuzovat i z pohledu ustanovení § 14 odst. 1 písm. a/ zákona o konkurzu a vyrovnání, dle něhož jedním z účinků prohlášení konkurzu je i to, že oprávnění nakládat s majetkem podstaty přechází na správce, právní úkony úpadce, týkající se tohoto majetku, jsou vůči konkurzním věřitelům neúčinné a dále, že úpadce může odmítnout dědictví jen se souhlasem správce. Z toho podle odvolacího soudu vyplývá, že bude nejprve nutno, aby okresní soud jednoznačně posoudil, zda Ing. J. J. jako úpadce z konkurzního řízení dědictví odmítl platně a tento úkon je pouze s přihlédnutím k ustanovení § 15 odst. 1 písm. e/ zákona o konkurzu a vyrovnání vůči věřitelům neúčinný nebo zda úpadce nemohl sám dědictví po zůstaviteli odmítnout. Přitom rozhodující bude chronologická posloupnost jednotlivých úkonů v řízení o dědictví a v řízení o konkurzu. Podle odvolacího soudu jde v této fázi řízení o právní posouzení a je proto na soudu prvního stupně, aby v dědickém řízení vyšetřil podmínky dědického práva a dále jednal jako s účastníkem řízení s tím, kdo je podle jeho názoru dědicem. Pokud soud prvního stupně dovodí, že dědicem je i nadále Ing. J. J., pak musí být jednáno se správcem konkurzní podstaty tohoto úpadce. Při zjištění, že dědic dědictví odmítl platně a jeho právní úkon je pouze ve vztahu ke konkurzním věřitelům neúčinné, bylo by zřejmě nutno dovodit, že účastníky dědického řízení jsou potomci odmítnuvšího dědice, přičemž otázka neúčinnosti právního úkonu odmítnutí dědictví úpadcem by se nemohla řešit v řízení o dědictví. Odvolací soud dospívá k závěru, že zřejmě bude zapotřebí o tom, kdo je dědicem, rozhodnout v řízení o dědictví samostatným usnesením, neboť je nutno postavit najisto, s kým má soud v řízení o dědictví nadále jednat. Odvolací soud se shora uvedených důvodů usnesení soudu prvního stupně podle § 221 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení (§ 221 odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 31. srpna 2004