Stát se nemůže úspěšně bránit své odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem jinak prokázaným tvrzením, že poškozený z pozice obviněného (obžalovaného) v průběhu trestního řízení nenamítl nepřípustnost svého trestního stíhání, případně že takovou námitku uplatnil až v pozdější fázi řízení, byť od okamžiku sdělení obvinění o důvodu nepřípustnosti stíhání věděl či vědět měl a mohl.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném předsedkyně JUDr. Z. V. a soudců Mgr. M. P. JUDr. A. Z. v právní věci žalobce Z. V., nar…, bytem J., zastoupeného JUDr. I. J., advokátem v J., proti žalované České republice – M. s., se sídlem P., o náhradu škody, o odvolání žalované ze dne 20.10.2003 a o odvolání žalované ze dne 9.2.2004, vždy proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 1.9.2003, č.j. 23 C 45/2002-57, ve znění doplňujících rozsudků téhož soudu ze dne 28.1.2003, č.j. 23 C 45/2002-76, a ze dne 13.2.2004, č.j. 23 C 45/2002-83, t a k t o : Rozsudek soudu prvního stupně ve znění jeho doplňujících rozhodnutí se v části odstavce prvního výroku, o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 21.785,- Kč, p o t v r z u j e , v odstavci druhém výroku, o dílčím zastavení pro žalobní nárok ve výši 3.570,- Kč, a ve výroku odstavce čtvrtého doplňujícího rozhodnutí, o zamítnutí 8 % úroku z prodlení od 2.10.2001 do zaplacení z částky 3.570,- Kč, zůstává odvoláním n e d o t č e n , ve zbylém rozsahu se z r u š u j e a věc se v r a c í soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem ve znění jeho doplňujících rozhodnutí uložil Okresní soud v Českých Budějovicích žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 21.785,- Kč s 8 % úrokem z prodlení od 2.10.2001 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozhodnutí (odstavec I. výroku ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 28.1.2004, č.j. 23 C 45/2002-76 ), zatímco ve zbylém rozsahu předmětu řízení, tj. v části odpovídající povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 3.570,- Kč, řízení zastavil ( odstavec II. ) a žalobní nárok na zaplacení 8 % úroků z prodlení z částky 3.570,- Kč od 2.10.2001 do zaplacení zamítl ( odstavec IV. ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 13.2.2004, č.j. 23 C 45/2002-83 ). V otázce nákladů řízení uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 8.741,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce ( odstavec III. ). Okresní soud vycházel dle odůvodnění předmětného rozsudku z prokázané skutečnosti, že proti žalobci bylo vedeno trestní řízení formou sdělení obvinění ze dne 3.2.1997, které bylo žalobci doručeno dne 11.2.1997. Nezákonnost právního aktu ( sdělení obvinění ) prvostupňový soud spatřoval v tom, že žalobci bylo obvinění sděleno pro skutek totožný se skutkem kvalifikovaným jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b), písm. c) a písm. d) tr. zák., pro nějž byl žalobce stíhán v trestním řízení vedeném Policií ČR, Obvodním oddělením vyšetřování v Praze 1, pod sp. zn. OVV-778/TO. Zmíněné stíhání bylo zastaveno usnesením ze dne 19.6.1996 podle § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť se nepodařilo prokázat, že skutek byl trestným činem, přičemž nebyl ani důvod k postoupení věci. Na uvedenou skutečnost upozorňoval obhájce obžalovaného Okresní soud v Českých Budějovicích při hlavním líčením konaném pod sp. zn. 1 T 15/99 dne 21.12.1999. V trestním stíhání žalobce však bylo pokračováno až do 31.1.2001, kdy byl rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích jako soudu odvolacího pod sp. zn. 3 To 996/2000 zrušen rozsudek soudu prvního stupně a trestní stíhání obžalovaného ( žalobce ) zastaveno podle § 223 odst. 1 tr. ř. ve spojení s § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. pro nepřípustnost, a to z důvodu, že se jedná o skutek totožný s tím, pro který bylo již předchozí řízení zastaveno. Soud prvního stupně dovodil, že pokud v době před sdělením obvinění objektivně existovaly okolnosti vylučující trestní stíhání žalobce a pokud orgány činné v trestním řízení k této skutečnosti nepřihlédly, ačkoliv nebyl splněn ani základní předpoklad pro zahájení trestního stíhání, bylo sdělení obvinění nezákonné a žalobci náleží právo na náhradu škody, která mu v souvislosti s trestním stíháním v podobě materiální újmy a konkrétně v zaplacených nákladech za obhajobu právního zástupce vznikla. Protože původně žalovaná částka 25.355,- Kč byla postižena matematickou chybou, žalobce v průběhu řízení nárok omezil na částku 21.785,- Kč. V důsledku dílčího zpětvzetí žaloby okresní soud řízení pro žalobní nárok ve výši 3.570,- Kč zastavil a žalované ČR zastoupené M. s. uložil povinnost zaplatit žalobci z titulu náhrady škody 21.785,- Kč, při aplikaci zákona č. 58/1969 Sb., jehož jednotlivá ustanovení okresní soud citoval a aplikoval. Žalobci k částce představující náhradu škody přiznal 8 % úroky z prodlení jdoucí od 2.10.2001 do zaplacení, s tím, že výše úroku je stanovena dle nařízení vlády č. 142/1994 Sb., zatímco dané právo věřitele vychází z ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák. Žalobou uplatněné úroky rovněž dílem v rozsahu 8 % z částky 3.570,- Kč od 2.10.2001 do zaplacení zamítl, a to z důvodu, že pro částku 3.570,- Kč vzal žalobce návrh zpět z důvodu chybného výpočtu. O nákladech řízení rozhodoval okresní soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a ve sporu neúspěšné žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 8.741,- Kč k rukám jeho právního zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku. Třídenní lhůty k plnění opíral o § 160 odst. 1 o.s.ř. Proti vylíčenému rozsudku se odvolala žalovaná. Písemným podáním ze dne 20.10.2003 nejprve napadla výroky odstavce I. a III. rozsudku, pozdější odvolání ze dne 9.2.2004 směřovala proti doplňujícímu rozsudku ze dne 28.1.2004 pod č.j. 23 C 45/2002-76. Pro obě odvolání totožné odvolací důvody založila na tvrzení, že námitka proti sdělení obvinění pro nepřípustnost trestního stíhání z důvodu věci již rozhodnuté, nebyla obhájcem obžalovaného Z. V. vznesena v době trestního stíhání žalobce před vyšetřovatelem Policie ČR, avšak ani ve stádiu seznámení se obžalovaného s výsledky vyšetřování. Teprve po podání obžaloby při hlavním líčení dne 21.12.1999 ve věci Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 1 T 15/99 obhájce žalobce předložil soudu usnesení Policie ČR, Obvodního oddělení vyšetřování Praha 1, na jehož základě bylo trestní stíhání zastaveno. Dle názoru odvolatele ještě v tomto stadiu trestního řízení nebylo zřejmé, zda se jedná o překážku věci rozhodnuté. Okresní soud zaujal stanovisko, že se o totožnost skutku nejedná, zatímco krajský soud v odvolacím řízení dospěl k opačnému názoru a trestní stíhání zastavil. Postup orgánů činných v trestním řízení byl proto zcela v souladu s příslušným právním předpisem ( trestním řádem ), zatímco žalobce neprokázal porušení pravidel, které pro vedení trestního stíhání zákon stanoví. Žalovaná považuje proto za podstatné, že v době sdělení obvinění byly splněny podmínky pro zahájení trestního stíhání. Sdělení obvinění je jednáním zákonem povoleným a následné zastavení trestního stíhání je jedním z možných způsobů ukončení trestního řízení, které zákon předpokládá. Z pouhé skutečnosti, že trestní stíhání žalobce bylo zastaveno, nelze bez dalšího usuzovat na nezákonnost rozhodnutí nebo nesprávnost úředního postupu. Požadavek žalobce nelze podřadit pod žádný z odpovědnostních titulů upravených zákonem č. 82/1998 Sb., takže žalovaná v závěru odvolání učinila návrh, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v dotčených částech změnil formou zamítnutí žaloby v plném rozsahu. Žalobce se ve svém písemném vyjádření k odvolání protistrany ze dne 27.10.2003 vyslovil tak, že odvolání považuje za nedůvodné a navrhuje potvrzení napadeného rozsudku, který je založen na úplně zjištěném skutkovém stavu a správně posouzené věci po právní stránce. Zdůraznil, že na posuzovaný případ je nutno aplikovat zákon č. 58/1969 Sb., protože škoda žalobci vznikla před účinností zákona č. 82/1998 Sb. Odpovědnost za škodu má podle uvedeného zákona objektivní charakter a nelze se jí zprostit. Je proto zcela nerozhodné, zda žalobce sám či prostřednictvím obhájce upozorňoval orgány činné v trestním řízení na nepřípustnost svého trestního stíhání. Spočívá-li nárokovaná škoda na náhradě nákladů obhajoby, nelze žalobci klást k tíži, že využil svého zákonného práva a obhájce si zvolil, protože kdyby mu byl obhájce ustanoven soudem a řízení by skončilo se stejným výsledkem, nemusel by takto vzniklé náklady žalobce státu hradit. Žalobce závěrem vyjádření podotkl, že celá problematika je dostatečně řešena konstantní judikaturou. K procesním nezbytnostem obou odvolání žalované je nutno uvést, že opravné prostředky byly uplatněny k tomu legitimovanou účastnicí řízení, v zákonné 15 denní lhůtě a vždy proti rozhodnutím, do nichž zákon odvolání připouští - § 90 o.s.ř. ve spojení s § 201 o.s.ř., § 204 o.s.ř., § 202 o.s.ř. Mezemi odvolání ve sporném řízení byl soud druhého stupně vázán ( § 212 o.s.ř. ), takže nemohl přezkoumávat výrok odstavce II., o dílčím zastavení řízení, jakož i výrok doplňujícího rozsudku, o zamítnutí nároku na zaplacení 8 % úroku z prodlení jdoucího z částky 3.570,- Kč od 2.10.2001 do zaplacení; uvedené samostatné ( tj. na meritu věci nezávislé ) výroky tím dospěly do právní moci (§ 206 o.s.ř.). Rozhodnutí o nákladech řízení bylo součástí rozsahu odvolání a (nehledě na tuto procesní vůli odvolatele) muselo být podrobeno přezkumné činnosti odvolacího soudu jako rozhodnutí meritorně závislé ( § 212 písm. b/ o.s.ř.). K projednání odvolání nařídil druhostupňový soud v souladu s § 214 odst. 1 o.s.ř. ústní jednání. Odvolání žalované strany ze dne 20.10.2003 není důvodné, zatímco u druhého odvolání ze dne 9.2.2004 dospěl odvolací soud k závěru, že v případě výroku o přiznání úroků z prodlení ve prospěch žalobce prozatím nejsou podmínky ani pro potvrzení, avšak ani pro změnu rozhodnutí, které nelze než ve stanovené části zrušit (§ 221 odst. 1 o.s.ř.). Ve vztahu k přiznání žalobního nároku na zaplacení částky 21.785,- Kč z titulu náhrady škody nelze v první řadě soudu prvního stupně vytknout, že by nedospěl k úplně zjištěnému skutkovému stavu. Účastníci řízení ostatně k doplnění skutkového základu věci nenavrhovali před okresním soudem provedení žádných důkazů a nové skutečnosti či důkazy neuplatnili ani před soudem odvolacím, což koresponduje s poučením okresního soudu o zákazu tzv. novot před druhou instancí. Odvolací soud se zásadně ztotožňuje i s právním vyhodnocením věci, s tím rozdílem, že škoda v podobě nákladů obhajoby v rámci trestního řízení vznikala žalobci průběžně, v souvislosti s jednotlivými úkony právní služby advokáta, takže na případ dopadá nejprve režim zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, a později ( v době dosud neukončeného trestního stíhání žalobce ) rovněž režim zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem ( posledně citovaný zákon nabyl účinků dnem 15.5.1998 ). Dlužno nicméně dodat, že v případě obou relevantních právních předpisů je konstrukce odpovědnosti za škodu obdobná a vyznačuje se objektivním principem, který nevyžaduje předpoklad zavinění škůdce. Na základě identického skutkového stavu odvolací soud nesouhlasí ani se závěrem soudu prvního stupně o nezákonnosti sdělení obvinění žalobci. Obecně nemá sdělení obvinění povahu rozhodnutí a nemohlo být jako nezákonné zrušeno. I pro případ žalobce platí, že pokud příslušný orgán činný v trestním řízení ( Policie ČR, Okresní úřad vyšetřování v Č. B.) dospěl k závěru, že zjištěné skutečnosti nasvědčují spáchání trestného činu a směřují k určité osobě, která jej spáchala, byl postup sdělením obvinění zcela zákonným aktem. Nic to ovšem nemění na tom, že bezprostředně po sdělení obvinění je orgán činný v trestním řízení povinen zkoumat, zda neexistují důvody nepřípustnosti dalšího trestního stíhání. Je-li řízení ve věcech trestních vedeno zásadou oficiality, nutno dovodit, že není důležité, zda obviněný a posléze obžalovaný námitku nepřípustnosti trestního stíhání vznesl a kdy se tak stalo. V daném trestním řízení bylo toliko úřední povinností státu ( tj. příslušného státního orgánu činného v trestním řízení ), aby zjišťoval v době co možná nejkratší ( obecně chápáno takové, kterou by bylo možno na státu spravedlivě požadovat ), zda skutek, pro který je žalobce stíhán, není totožný s jiným skutkem, pro který bylo dříve trestní stíhání skončeno. Zůstal-li orgán činný v trestním řízení v tomto směru pasivní, odpovídá objektivně za škodu, která žalobci vznikala v souvislosti s jím zvolenou obhajobou a která představuje náklady této obhajoby v nesporné a v bezchybně určené výši. Jakkoliv tato námitka nezazněla, nutno zdůraznit, že odpovědnosti za škodu se v daném případě nemůže stát zprostit případnou námitkou nedostupnosti z hlediska trestního řízení rozhodných informací. Poškozenému nelze upírat jeho právo pouze proto, že orgány činné v trestním řízení neměly či nemohly mít včas zabezpečen příslušný informační servis. Ve zkoumané věci proto je zmiňovaná nečinnost orgánů trestního řízení nesprávným úředním postupem, v jehož příčinné souvislosti škoda vznikla a stát za tuto škodu odpovídá ( § 18 zák. č. 58/1969 Sb., § 13 zák. č. 82/1998 Sb. ). S těmito úvahami odvolací soud napadené rozhodnutí odstavce I. výroku rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správné podle § 219 o.s.ř. potvrdil. Rozsudek musel být zrušen v části o přiznání 8 % úroku z prodlení ( viz. shora ) a rovněž v rozsahu meritorně závislého výroku o nákladech řízení. Prvostupňový soud totiž doplňující výrok, týkající se věci samé, sice vyhlásil správnou formou ( rozsudkem ), avšak postupoval chybně, nenařídil-li za tímto účelem jednání a nevyrozuměl-li k tomuto jednání obě procesní strany (§ 156 o.s.ř.). Nejednalo se přitom o zákonem povolenou výjimku z obligatorního postupu, jak je tomu např. u vydání rozsudku pro uznání ( § 153a odst. 4 o.s.ř. ). Okresní soud uvedeným postupem odňal účastníkům jejich procesní práva, včetně možnosti vyjádřit se před vyhlášením doplňujícího rozsudku k žalobou uplatněným úrokům z prodlení. Jde o vadu, pro kterou by rozsudek mohl být jako pravomocný napaden žalobou pro zmatečnost ( § 229 odst. 3 o.s.ř. ) a k takové vadě odvolací soud bez ohledu na odvolací důvody přihlédne vždy, s odkazem na ustanovení § 212a odst. 5 o.s.ř. Důsledkem zjištěné vady je zrušení rozhodnutí v určené části podle § 221 odst. 1 o.s.ř. a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( § 221 odst. 2 písm. a) o.s.ř. ), ve kterém prvostupňový soud zajistí účastníkům veškerá procesní práva a znovu rozhodne o nákladech řízení, vzniklých před soudy obou stupňů ( § 224 odst. 3 o.s.ř. ), a to ve vztahu k celému předmětu řízení. Okresní soud i v tomto směru postupoval nesprávně, pokud aplikoval § 142 odst. 1 o.s.ř. a přehlédl, že řízení bylo co do částky 3.570,- Kč původního předmětu zastaveno ( § 146 o.s.ř. a z toho plynoucí úvahy o dílčím úspěchu či neúspěchu účastníků řízení ). P o u č e n í : Proti potvrzujícímu výroku tohoto rozhodnutí není dovolání přípustné, ledaže by Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací dospěl na základě dovolání podaného účastníkem řízení do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím soudu činného v prvním stupni k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ( § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř., § 240 odst. 1 o.s.ř. ). Proti výroku odvolacího soudu o zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácení věci k dalšímu řízení není dovolání přípustné. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 29. června 2004