Ke zvýšení výživného - nejde-li o nezletilé dítě - může soud přistoupit vzhledem k § 98 odst. 1 zákona o rodině nejdříve ode dne zahájení soudního řízení, i když ke změně došlo před tímto datem

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře – rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. R. O. a soudkyní JUDr. M. P. a JUDr. I. K. v právní věci žalobkyně Z. Š., nar…, bytem K., zast. JUDr. J. P., advokátkou v J., proti žalovanému F. Š., bytem Ch., o zvýšení výživného, o odvolání obou účastníků proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 8.6.2005 č.j. 8 C 55/2005-25, t a k t o : I. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavcích prvém ve výroku o povinnosti žalovaného přispívat na výživu žalobkyně, druhém ve výroku o nedoplatku na výživném a pátém ve výroku o změně předchozího rozsudku m ě n í, takto: Žalovaný je povinen přispívat na výživu žalobkyně ode dne 14.1.2005 částkou 2.400,- Kč měsíčně splatnou vždy do každého 15 dne v měsíci předem k rukám žalobkyně. Nedoplatek na výživném vzniklý jeho zpětným zvýšením za dobu od 14.1.2005 do 8.12.2005 v částce 14.700,- Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni v měsíčních splátkách po 1.000,- Kč počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku pod ztrátou výhody splátek spolu s běžným výživným k rukám žalobkyně. Tím se mění rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 9.2.1996 č.j. P 10/96-24. Žaloba na uložení povinnosti žalovanému přispívat na výživu žalobkyně částkou 2.400,- Kč měsíčně za dobu od 1.9.2001 do 13.1.2005 se zamítá. II. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavci třetím ve výroku o částečném zamítnutí žaloby p o t v r z u j e s tím, že se jedná o výživné od 1.9.2001. III. Rozsudek soudu I. stupně v odstavci čtvrtém ve výroku o částečném zastavení řízení zůstává nedotčen. IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. O d ů v o d n ě n í : Citovaným rozhodnutím soud I. stupně uložil žalovanému povinnost přispívat na výživu žalobkyně částkou 2.400,- Kč měsíčně od 1.9.2001. Současně rozhodl o výši a způsobu úhrady nedoplatku na výživném vzniklého jeho zpětným určením za dobu od 1.9.2001 do 8.6.2005. Dále zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému platit další výživné 200,- Kč měsíčně od 1.9.2001 (ve výroku rozsudku je mylně uvedeno datum 1.9.1996). Konečně pak řízení o zaplacení dalšího výživného 900,- Kč měsíčně od 1.9.2001 na základě zpětvzetí žaloby v této části zastavil. Uplatněný nárok posuzoval podle § 99 odst. 1, 2 a § 85 odst. 1 až 3 zákona o rodině. Z provedených listinných důkazů i z výpovědí účastníků má za prokázané, že žalovaný je otcem žalobkyně a k poslední úpravě výživného došlo 9.2.1996. Z výpovědi žalovaného má za prokázané, že od března 2001 pracuje v a.s. J., jeho příjem se nijak nezměnil. Ze zprávy tohoto zaměstnavatele za poslední rok vyplynulo, že průměrný čistý měsíční příjem žalovaného činí 11.344,- Kč. Z potvrzení o studiu má soud I. stupně za prokázané, že žalobkyně je od roku 2001 studentkou Obchodní akademie v J. Na základě toho dovozuje, že vyživovací povinnost žalovaného k žalobkyni nadále trvá. Souhlasí s tvrzením žalobkyně, že dosavadní výše výživného 1.000,- Kč je s ohledem na změny poměrů obou účastníků nedostatečná. Podstatnou změnou poměrů ve smyslu § 99 odst. 1 ZR je nástup žalobkyně na studium na střední škole. Proto bylo žalobě, pokud požadovala zvýšení výživného zpětně, vyhověno, neboť v dané věci nejde o stanovení výživného, ale o jeho změnu, kterou lze vázat právě na změnu poměrů. Při určení výše výživného vycházel okresní soud z kritérií zakotvených v § 96 odst. 1 ZR. Pro celé období vycházel z průměrné zjištěné výše výdělku žalovaného 11.344,- Kč měsíčně. Za odpovídající tomuto příjmu pokládá výživné 2.400,- Kč měsíčně. Vyšel přitom i z toho, že matka žalobkyně má ještě další vyživovací povinnost a je od roku 2002 na mateřské dovolené. Podle § 142 odst. 2 a § 146 odst. 2 o.s.ř. rozhodl soud I. stupně o nákladech řízení tak, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni poměrnou část těchto nákladů ve výši 157,- Kč. Proti tomuto rozsudku podala v zákonné lhůtě 15 dnů odvolání žalobkyně, která napadla výroky o částečném zamítnutí žaloby a o nákladech řízení. Dle ní okresní soud nepřihlédl k tomu, že žalovaný má ještě příjmy jako truhlář z vedlejší činnosti. To vyplývá z výpovědi samotného žalovaného, který uvedl, že vlastní truhlářské stroje a vykazuje poměrně vysokou spotřebu elektřiny. Lze důvodně předpokládat, že výrobky z této činnosti prodává. Dále vypověděl, že v uplynulých letech zrekonstruoval dům své matky a rovněž opravuje svůj dům zakoupený již před léty. Proto jsou důvody pro stanovení výživného v částce 2.600,- Kč. Pokud jde o náklady řízení, je třeba vyjít z toho, že uplatněný nárok byl důvodný a rozhodnutí záviselo pouze na úvaze soudu o výši výživného. Teprve v průběhu řízení byly zjištěny výdělkové poměry žalovaného, žalobkyně proto nesouhlasí se závěrem, že k částečnému zastavení řízení došlo jejím zaviněním. Rozsudek ve výrocích o zvýšení výživného a nedoplatku na něm napadl svým včasným odvoláním též žalovaný. Namítl nesprávně a neúplně zjištěný skutkový stav a nesprávné právní posouzení. Údaj o jeho příjmu 11.344,- Kč se týká pouze posledního roku, nikoliv celého období. Podle jeho propočtů na základě výplatních listů činil jeho výdělek v roce 2001 8.975,- Kč, v roce 2002 9.213,- Kč, v roce 2003 10.104,- Kč a v roce 2004 10.634,- Kč. Okresní soud tak vyšel z neúplného skutkového stavu a nerespektoval § 96 ZR. Kromě toho přiznáním výživného zpětně od 1.9.2001 rozhodl v rozporu s § 98 odst. 1 ZR. S ohledem na podání žaloby 14.1.2005 je maximálně tříletá doba pro zpětné přiznání výživného dle tohoto ustanovení ohraničena 14.1.2002. Navíc žalovaný namítá, že zde jde o řízení ve věci výživného pro zletilé dítě, v němž lze o zvýšení výživného rozhodnout jen ode dne zahájení řízení. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalovaného navrhla provedení dokazování ke zjištění dalších příjmů žalovaného i přesné výše jeho příjmů ze zaměstnání od roku 2001. Poukázala na to, že byla přijata k vysokoškolskému studiu na VUT stavební fakulta Brno, takže její potřeby jsou opět vyšší. Nesouhlasí s právním názorem žalovaného, že zvýšení výživného zpětně odporuje § 98 odst. 1 ZR. Žalovaný nevzal v úvahu § 85 odst. 1, 2 ZR. Věková hranice 18 let je významná jen z hlediska procesního, že do zletilosti dítěte může soud řízení o výživné zahájit i bez návrhu. Pouze v případě prvého návrhu zletilého dítěte o výživné by platil § 98 odst. 1 ZR. V daném případě však jde o změnu výživného, která musí být určena od okamžiku změny poměrů podle § 99 ZR. Žalovaný ve vyjádření k odvolání žalobkyně uvedl, že žádné jiné příjmy než ze závislé činnosti neměl a nemá. Tvrzení o jeho podnikání se nezakládá na pravdě, jedná se o účelově vykonstruovanou fikci. Truhlářské stroje používá výhradně pro potřebu svou a rodiny. Zrekonstruování domu své matky představuje částečnou opravu 3 místností a sociálního zařízení svépomocí. Dům v jeho vlastnictví je v havarijním stavu, určený k demolici, nemá podlahu ani strop a je neobyvatelný. Podle § 212 věta prvá, věta druhá písm. b) o.s.ř. přezkoumal odvolací soud s ohledem na rozsah podaných odvolání napadený rozsudek ve všech výrocích, vyjma výroku o částečném zastavení řízení (jež nabyl samostatně právní moci ve smyslu § 206 odst. 2 o.s.ř.). Podle § 213a odst. 1 o.s.ř. doplnil dokazování o listinu označenou jako „Potvrzení o studiu“, ze které vyplývá, že žalobkyně je v akademickém roce 2005/2006 studentkou 1.ročníku bakalářského studia na stavební fakultě VUT v Brně. Z potvrzení J., a.s., S. bylo zjištěno, že výdělek žalovaného za období 5-10/2005 činí 11.854,- Kč čistého měsíčně. Žalobkyně u odvolacího jednání uvedla, že bydlí na koleji, za ubytování zaplatí měsíčně 2.050,- Kč, obědy má v menze, jeden stojí 30,- Kč, jinak se stravuje sama. O víkendech jezdí domů, cesta z bydliště do Brna je za 100,- Kč. Za skripta do školy zatím zaplatila zhruba 300,- Kč. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že odvolání žalovaného, na rozdíl od odvolání žalobkyně, je důvodné. Okresní soud postupoval v řízení bez procesních vad. Takto provedl i dokazování, z něhož plynou všechny pro věc relevantní skutečnosti. To se netýká pouze zjištění výdělkových poměrů žalovaného. Pokud jde o jeho příjmy ze závislé činnosti, nevycházel soud I. stupně z tzv. nesporných tvrzení účastníků ve smyslu § 120 odst. 4 o.s.ř. (ani nemohl, protože při objektivní neznalosti žalobkyně nic takového ani tvrdit nemohla), ale opřel se pouze o výpověď žalovaného ve spojení se zprávou jeho zaměstnavatele o příjmech za poslední rok. Na základě toho přijatý závěr nelze mít za důkazně dostatečně podložený, jednak proto, že výslechem účastníků lze zjišťovat pouze takovou skutečnost, kterou jinak nelze prokázat (§ 131 odst. 1 o.s.ř.), což není tento případ. Navíc při obecně známé skutečnosti o v podstatě pravidelném nárůstu mezd v ČR se logicky nabízí úvaha, že výdělky žalovaného v roce 2001 nebo 2002 nemohly být na stejné úrovni jako v roce 2005. Soud I. stupně proto měl i bez výslovného návrhu účastníků provést důkaz dle § 120 odst. 3 o.s.ř. listinami obsahujícími údaje o příjmech žalovaného pro celé rozhodné období. S ohledem na níže vyslovený právní názor odvolacího soudu však tato okolnost není významná pro rozhodnutí a vzhledem k tomu nebylo v odvolacím řízení dokazování v tomto směru doplněno. Důvody k doplnění dokazování neshledal odvolací soud ani u námitky žalobkyně o vedlejších příjmech žalovaného. Kromě toho, že jde o skutečnost, která nebyla uplatněna před soudem I. stupně, takže k ní odvolací soud ve smyslu § 205a odst. 1 o.s.ř. nemůže přihlížet, je založena pouze na domněnkách žalobkyně, opírajících se o vlastnictví truhlářských strojů žalovaným. Není však uváděna žádná konkrétní okolnost či údaj, které by byly důkazně ověřitelné. Jelikož v dalším byly skutkové závěry přijaty způsobem odpovídajícím zásadám zakotveným v § 132 o.s.ř., odvolací soud z nich vychází s tím, že i na základě shora uvedeného doplnění se výdělkové možnosti žalovaného v roce 2005 pohybují na úrovni 12.000,- Kč měsíčně. V právní rovině je základním sporem, zda je možné přistoupit ke zvýšení výživného zpětně (důvod, pro který žalobkyně podala návrh až v r. 2005, je pro tuto otázku zcela irelevantní). Rozsudek cituje § 85 i § 99 ZR, k jejichž výkladu a dopadu na danou věc není potřeba ničeho dodávat. Tato ustanovení však nelze posuzovat izolovaně od další právní úpravy. Podle § 98 odst. 1 věta druhá ZR lze výživné přiznat jen ode dne zahájení soudního řízení; u výživného pro nezl.děti i za dobu nejdéle 3 let zpět od tohoto dne. Podle § 163 odst. 1 o.s.ř. rozsudek odsuzující k plnění v budoucnu splatných dávek nebo k plnění ve splátkách je možno na návrh změnit, jestliže se podstatně změnily okolnosti, které jsou rozhodující pro výši a další trvání dávek nebo splátek. Nestanoví-li zákon jinak, je změna rozsudku přípustná od doby, kdy došlo ke změně poměrů. Odvolacímu soudu je známo, že právě na základě posledně citovaného ustanovení vyslovil Nejvyšší soud ČSR ve stanovisku pod č. Cpj 167/64, že i když lze změnit rozhodnutí o výživném pro zletilé dítě jen na návrh účastníků, nebrání to, aby změna rozhodnutí byla provedena i v těchto případech od změny poměrů, tedy i s účinností před podáním návrhu. Tento právní názor byl však později překonán, zejména z důvodu ničím nepodložené preference procesní úpravy před ustanoveními zákona o rodině. Ustanovení hmotného práva, v daném případě zákona o rodině, mohou být k obecné zásadě vyjádřené v § 163 odst. 1 o.s.ř., v poměru speciality. Jde-li o opětující se plnění ve formě výživného, takovým speciálním ustanovením je § 99 ZR, který svým obsahem je vlastně obdobou § 163 odst. 1 o.s.ř. Ani toto ustanovení však přímo neřeší otázku doby, k níž lze změnu rozhodnutí o výživném mezi zletilými osobami vztáhnout. Už z hlediska systematického výkladu, z faktu zařazení právní úpravy obsažené v § 99 ZR za ust. § 98 ZR, lze dovodit jasné souvislosti. Z druhé věty § 98 odst. 1 ZR zákon jasně podává, že mimo výživné pro nezl. děti nelze výživné přiznat za dobu před zahájením řízení, ale pouze a jedině ode dne zahájení soudního řízení. Proto „nejde-li o řízení o změnu výživného pro nezl. dítě, je pro určení doby, od níž se zvyšuje výživné přiznané dřívějším soudním rozhodnutím o výživném, rozhodující den, kdy byla podána žaloba u soudu. Tvrzenou změnu poměrů v takovém případě soud neposuzuje zpětně za dobu minulou, nýbrž teprve ke dni zahájení soudního řízení“ (rozsudek Krajského soudu Hradec Králové sp.zn. 24 Co 51/96, Právní rozhledy 3/97). Jestliže napadený rozsudek i žalobkyně vycházejí z toho, že zde nejde o přiznání výživného, ale o jeho změnu, na kterou § 98 odst. 1 věta druhá ZR nedopadá, nelze ani s tímto právním názorem souhlasit. Pojem „přiznání“ výživného v sobě zahrnuje nejenom jeho prvé určení, ale i jakékoliv další, a to v rozsahu převyšujícím určení prvé. Pokud přece dojde ke zvýšení výživného, částka, o kterou bylo výživné novým rozhodnutím navýšeno, představuje pro oprávněnou osobu právo, které jí do té doby nenáleželo, nebo jí nebylo přiznáno. To konečně vyplývá i z logického a gramatického výkladu samotného ust. § 98 odst. 1 věta druhá ZR. Podle jeho obsahu je jeho smyslem nepochybně jistá ochrana povinného, vyjádřená zákazem přiznání výživného přede dnem zahájení soudního řízení, respektive u nezl. dětí více než 3 roky zpět od tohoto dne. Soudní praxe byla a je jednotná v tom, že tříletý limit u výživného pro nezl. děti se vztahuje nejenom na prvé stanovení výživného, ale i na každé další jeho zvýšení. Pak není možné rozumnou úvahou dospět k jinému závěru, než že u výživného pro zletilé děti platí stejný princip. Z tohoto ustanovení je totiž zřejmé, že ochrana povinné osoby z hlediska zpětného přiznání výživného je ve vztahu k nezl. dětem zakotvena v menší míře. Výklad přijatý soudem I. stupně by porušil i tuto zákonnou zásadu, neboť, jak jinak důvodně namítá žalovaný, překročil ve svém rozhodnutí i tříletý limit stanovený pouze a jedině u výživného pro nezl. děti, takže se evidentně necítil vázán žádným časovým limitem. Ze všech těchto důvodů odvolací soud uzavírá, že v předmětné věci je možné změnit předešlé soudní rozhodnutí o výživném jen s účinností ode dne, kdy bylo řízení podáním žaloby zahájeno, tedy od 14.1.2005. Ve smyslu uvedeného je nutno změnu poměrů posuzovat k tomuto datu. Ani tak však nemůže být pochyb o tom, že k takovým zásadním změnám, jaké má na mysli § 99 odst. 1 ZR, došlo. V tomto směru lze již odkázat na argumentaci a úvahy soudu I. stupně, kterými dospěl k tomu, že přiměřeným výživným z hlediska zásad zakotvených v § 96 odst. 1 ve spojení s § 85 ZR je výživné v částce 2.400,- Kč měsíčně. Na tom nic nemění jenom mírně zvýšený výdělek žalovaného za rok 2005 zjištěný v odvolacím řízení. Námitka žalobkyně o dalších vedlejších příjmech žalovaného neobstála, jak je již výše rozvedeno. Jiná relevantní okolnost, pro kterou by bylo namístě uvažovat o vyšší částce výživného požadovaného žalobkyní, z ničeho nevyplývá a netvrdí ji ani samotná žalobkyně. V odvolacím řízení bylo zjištěno, že pokračuje ve studiu, a to na vysoké škole. Nadále je tedy v souladu s § 85 odst. 1 ZR osobou, vůči níž má žalovaný vyživovací povinnost. Odvolací soud pak přirozeně zvažoval, zda není dán důvod k dalšímu zvýšení výživného od září 2005, tak zásadní změnu však neshledal. Žalobkyně již na střední školu dojížděla mimo své bydliště, dojížděla denně, na vysoké škole bydlí na internátě. Ve svém souhrnu tudíž nedošlo k nějakému výraznému zvýšení nákladů na zabezpečení jejích potřeb. To vyplývá i z dalších hledisek. Žalobkyně nenavštěvuje školu, kde by platila tzv. školné. Už na střední škole měla podle žaloby zvýšené náklady na studijní pomůcky. Na vysoké škole v současném školním roce přitom zaplatila za knihy na studium zatím jenom asi 300,- Kč. Vzhledem k tomu odvolací soud jednak podle § 219 o.s.ř. potvrdil výrok napadeného rozsudku o částečném zamítnutí žaloby s dodatkem, že se jedná o výživné od 1.9.2001 (tím byla opravena zřejmá nesprávnost v tomto rozsudku). Jednak podle § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil zbylé dotčené výroky rozhodnutí soudu I. stupně ve věci samé tak, že žalovaný je povinen přispívat na výživu žalobkyně od 14.1.2005 částkou 2.400,- Kč měsíčně, zatímco žaloba na zaplacení výživného v této výši od 1.9.2001 do 13.1.2005 se zamítá. Současně rozhodl o změně předchozího rozsudku o výživném a o nedoplatku na výživném. Jelikož výživné je placeno v původní výši 1.000,- Kč, dluh vzniklý zvýšením výživného za dobu od 14.1.2005 do 8.12.2005 představuje částku 14.700,- Kč (za leden 2005 poměrná částka 700,- Kč, dalších 10 měsíců po 1.400,- Kč). S ohledem na to, že žalovaný není osobou schopnou při svých majetkových poměrech jednorázově uhradit takovou částku, byly mu umožněny splátky v přiměřené výši po 1.000,- Kč měsíčně tak, aby dluh byl z pohledu zájmů žalobkyně co nejdříve uhrazen. Pokud jedna ze splátek nebude řádně a včas zaplacena, stane se splatným celý zbytek dluhu. Podle § 224 odst. 2 o.s.ř. bylo rozhodováno o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Podle konečného procesního výsledku uspěla každá ze stran pouze částečně. Žaloba byla částečně vzata zpět, z hlediska procesního je zavinění ve smyslu § 146 odst. 2 věta prvá o.s.ř. jednoznačně na straně žalobkyně, která neuspěla ani s požadavkem na zvýšení výživného zpětně před zahájením řízení. Na straně druhé nebyl ani žalovaný úspěšný zcela z hlediska výše výživného. Proto bylo ve spojení s § 142 odst. 2 o.s.ř. vysloveno, že žádný z účastníků na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů právo nemá. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku dovolání není přípustné. V Táboře dne 8. 12. 2005