Česká republika v postavení účastníka řízení není pojmově vyloučena z případné povinnosti podle § 148 odst. 1 o.s.ř. nahradit náklady řízení, které platil stát.

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře – rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. R. O. a soudkyní JUDr. M. P. a JUDr. I. K. v právní věci žalobkyně R. M., bytem K., zast. JUDr. J. A., advokátem v Č., proti žalované Č.r. – M.s. ČR, o náhradu škody, o odvolání obou účastníků proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 30.9.2004 čj. 7 C 846/99-263, takto: I. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavci prvém ve výroku o zamítnutí žaloby p o t v r z u j e . II. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavci druhém ve výroku o platební povinnosti žalované m ě n í tak, že žaloba na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 11 % ročně z částky 71 190 Kč od 19. 9. 1999 do zaplacení se zamítá. III. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů v částce 16 007 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. IV. Žalobkyně je povinna nahradit České republice náklady řízení v částce 2488 Kč na účet Okresního soudu v Českém Krumlově do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. V. Žalovaná je povinna nahradit České republice náklady řízení v částce 77 Kč na účet Okresního soudu v Českém Krumlově do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Citovaným rozhodnutím soud I. stupně zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 842 183 Kč s přísl. specifikovaným ve výroku rozsudku. Žalované uložil jenom povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 11% ročně z částky 71 190 Kč od 19.9.1999 do zaplacení, všem do 3 dnů od právní moci rozhodnutí. V odůvodnění konstatoval nejdříve dosavadní průběh řízení. Uvedl, že jeho rozsudek z 26.1.2000 byl usnesením odvolacího soudu z 25.4.2000 zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení. Dalším rozsudkem z 30.5.2003 uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni škodu ve výši 71 19O Kč (potud rozsudek nabyl právní moci). Pokud jím přiznal z uvedené částky i úrok z prodlení a zamítl žalobu na zaplacení 842 183 Kč s přísl., bylo rozhodnutí krajským soudem opětovně zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení. Předmětný rozsudek pak dále rozvádí obsah důkazů, které v průběhu celého řízení byly provedeny. Činí pak skutkový závěr, že Ústavní soud ČR dovodil, že Krajský soud v Českých Budějovicích při rozhodování o opravném prostředku proti rozhodnutí správního orgánu ze 7.12.1994 otevřel věc pravomocně rozsouzenou. Právě tento okamžik byl rozhodujícím pro následný sled procesních kroků, které odporovaly čl. 11, 36 Listiny a zásadě rovnosti účastníků v civilním řízení. Restituentkou nemovitostí byla R.B., která pohledávku vůči státu z titulu náhrady škody postoupila žalobkyni. Za dobu, kdy nemovitosti nebyly žalobkyni vydány, došlo k jejich znehodnocení, které bylo znalcem vyčísleno na 71 190 Kč. Předmětná nemovitost není a nebyla ani k roku 1993 v provozuschopném stavu (tedy k bydlení). Původně žalobkyně tvrdila, že její snahy o rekonstrukci skončily ve fázi před zpracováním studie z důvodů na straně stavebního úřadu a památkového ústavu. Po doplněném dokazování žalobkyně prokázala, že v letech 1999-2000 začala podnikat kroky k zajištění projektové dokumentace a vydání stavebního rozhodnutí nutného k rekonstrukci předmětné nemovitosti. Svědek J.J., který v dané restituci vystupoval v roce 1993 a 1997 jako znalec při ocenění nemovitosti, uvedl, že nemovitost už v roce 1993 byla neprovozuschopná. Pokud svědci V. a T. tvrdí, že jednali s právní předchůdkyní žalobkyně a pak s ní samou o případném nájmu, tato jednání rozhodně nemohla vést k uzavření nájemní smlouvy s ohledem na neprovozuschopný stav a skutečnost, že nemovitost je do současné doby vedena jako objekt bydlení a dosud nedošlo ke změně užívání. Lze předpokládat, že oba svědci, kteří jsou v příbuzenském poměru k žalobkyni, byli při svých výpovědích vedeni právě tímto příbuzenským vztahem. Na těchto závěrech nic nemůže změnit ani skutečnost, že v rámci výběrového řízení na prodej předmětné nemovitosti se sešlo celkem 20 nabídek. Podle názoru soudu pouze hypotetická možnost uzavření nájemní smlouvy k nezpůsobilému předmětu nájmu (pro účely podnikání), jak v technickém slova smyslu, tak v právním ( neboť nebytové prostory se pronajímají k účelu, ke kterému jsou stavebně určeny, v daném případě k bydlení), nemůže zakládat nárok žalobkyni na náhradu škody z titulu ušlého nájemného. Tento skutkový závěr platí i pro případ, že by možný, v tomto řízení nezjištěný nájemce se zavázal hradit nájemné ve formě investic do nezpůsobilé nemovitosti. Další důkazy provedené v řízení z důvodu jejich nadbytečnosti již soud I. stupně nehodnotil. Nemožnost nemovitost pronajímat a z toho vyplývající škoda není dána Ústavním soudem ČR dovozeným porušením Listiny, ale skutečností, že nemovitost od roku 1993, kdy mohla být právní předchůdkyni žalobkyně vydána, není způsobilá k užívání jako objekt k bydlení, natož jako objekt k nájmu nebytových prostor. V právní rovině okresní soud vycházel ze zákona č. 58/1969 Sb. Ústavní soud ČR zde dovodil porušení povinnosti. Ohledně ušlého nájemného za užívání nebytových prostor nemovitosti však nelze dovodit škodu. Proto byla žaloba z tohoto titulu za období let 1993 – 1997 zamítnuta. Žalobkyni byly přiznány pouze úroky z prodlení z částky 71 190 Kč a to ve výši dvojnásobku diskontní sazby k datu 19.9.1999, což je 11%. Podle § 142 odst. 2 o.s.ř. byly žalované přiznány náklady řízení v rozsahu 94 . Jelikož celkové náklady uplatněné za jízdné byly vyčísleny na 17 028,50 Kč, rozhodnutí přiznává žalované částku 16 007 Kč. Podle tohoto poměru bylo rozhodnuto i o náhradě nákladů státu. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit z nákladů svědečného, zálohovaných státem, částku 2488 Kč, žalované pak 77 Kč. Proti tomuto rozsudku podala v zákonné lhůtě 15 dnů odvolání žalobkyně, která nesouhlasí se závěry soudu I. stupně. Ze skutečnosti, že prostory v nemovitosti byly určeny k bydlení a nebylo rozhodnuto o jejich změně na prostory nebytové, nelze vyvodit, že jako nebytové prostory je nemohla zájemcům pronajmout. Nesprávně byla vyhodnocena výpověď svědka J., který se sice vyjádřil, že v roce 1993 nebyla nemovitost schopna užívání, ale současně se nejednalo o výraznou devastaci a dle znalce určitou nevelkou stavební úpravou bylo možné nemovitost opravit tak, aby jí bylo možno užívat. To vyplývá i z toho, že vyčíslená škoda k roku 1997 činí pouze 71 190 Kč. Rovněž znalec M. se vyjádřil, že úpravy by mohly trvat maximálně 6 měsíců. Není možné žalobkyni vyčítat, že neřešila v této době otázku změny účelu užívání z bytu na nebytové prostory, neboť nebyla vlastnicí nemovitosti. Proto také fakticky nemohla podat příslušnou žádost o změnu účelu užívání stavebnímu úřadu. Skutečnost, že tak nemohla učinit, je v přímé souvislosti s porušením povinností, které vytýká Ústavní soud ČR. Pokud by včas mohla provést příslušné opravy, výrazně by omezila či spíše vyloučila další devastaci nemovitosti. Žalobkyně pokládá za nesprávnou i úvahu soudu o tom, že jakákoliv nájemní smlouva na nebytové prostory by za situace, kdy se jednalo o byt, byla neplatná. V daném místě a období bylo velké množství nemovitostí, které byly ve stejném faktickém i právním stavu a jejich majitelé neměli dostatek prostředků k opravám. V těchto případech se dohodli se zájemci o nájem nebytových prostor na jejich investicích do oprav nemovitosti se zápočtem na nájemné. Námitky žalobkyně pak směřují i vůči hodnocení výpovědí svědků T. a V. Jejich zájem mohl vyústit k uzavření platné smlouvy, nestalo se to však právě z důvodu, že žalobkyně resp. její právní předchůdkyně nebyla vlastnicí a proto také nemohlo být jednáno o zcela konkrétních podmínkách nájmu. Neobstojí ani úvaha o tom, že svědkové byli vedeni při své výpovědi svým příbuzenským vztahem k žalobkyni. Pokud pak soud I. stupně další provedené důkazy neohodnotil, jedná se rovněž o chybný postup, který navazuje na chybný právní závěr ve věci samé. Také z tohoto důvodu žádala žalobkyně zrušení rozsudku a vrácení věci I. stupně k dalšímu řízení, nebo změnu rozsudku tak, aby žalobě bylo zcela vyhověno. Proti rozsudku podala včas odvolání též žalovaná strana, která napadla výroky o své platební povinnosti ohledně úroků z prodlení a o náhradě nákladů státu. Namítla, že žalobkyni již úroky, které jí rozsudkem soud I. stupně přiznává, zaplatila, a to dokonce ve větším rozsahu než je soudem přiznáno. Pokud pak žalované byla uložena povinnost nahradit státu náklady, poukazuje na § 11 odst. 2 písm. a) zák. č. 549/1991 Sb., podle kterého je Česká republika osvobozena od placení soudního poplatku. Proto není přiléhavý závěr soudu I. stupně, že u žalované není splněn předpoklad pro přiznání osvobození od soudních poplatků. Podstatné je rovněž to, že povinnost nahradit náklady vzniklé státu byla uložena opět státu, tedy totožnému subjektu. V těchto částech žádala žalovaná změnu rozsudku. Žalovaná se k odvolání žalobkyně vyjádřila tak, že navrhla potvrzení výroku ve věci samé napadeného žalobkyní. Má za to, že hodnocení důkazů okresním soudem bylo zcela přiměřené a na základě toho byly přijaty i správné závěry. Podle § 212 věta prvá, věta druhá písm. b) o.s.ř. přezkoumal odvolací soud napadený rozsudek s ohledem na rozsah obou odvolání v celém rozsahu. Podle § 213 odst. 2 o.s.ř. doplnil dokazování o listinu označenou jako Schvalovací doložka plnění na základě soudního rozhodnutí ve prospěch poškozeného, vydanou Ministerstvem spravedlnosti ČR, odbor odškodňování pod sp. zn. ZČ 299/99. Vyplývá z ní, že vydává příkaz proplatit žalobkyni částku 103 956,90 Kč s datem splatnosti 21.7.2003, představovanou náhradou škody 71 190 Kč a 12% úroky z prodlení za dobu od 20.9.1999 do 21.7.2003 v částce 32 766,90 Kč. Žalobkyně u odvolacího jednání potvrdila, že tyto částky jí zaplaceny byly. Poté odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně do věci samé, na rozdíl od odvolání žalované, není důvodné. Skutkově bylo v odvolacím řízení najisto postaveno, že žalobkyni již v roce 2003 byla zaplacena částka 32 766, 9O Kč představující úrok z prodlení z již pravomocně přiznané náhrady škody 71 190 Kč. Jedná se o totožný nárok, který žalobkyni přiznává napadený rozsudek ve výroku o platební povinnosti žalované ohledně úroků z prodlení. V přepočtu představuje částku 30 058 Kč (denní úrok 21,45 Kč, 1401 dnů prodlení, když rok 2000 byl přestupný), tedy méně než bylo žalobkyni vyplaceno dobrovolně v průběhu řízení žalovanou. Jelikož žalobkyně, přes přijetí této platby, neučinila žádný procesní úkon, nezbylo odvolacímu soudu než dle § 220 odst. 2 o.s.ř. změnit v této části rozsudek soudu I. stupně tak, že žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 11% ročně z částky 71 190 Kč od 19.9.1999 do zaplacení se zamítá jako nedůvodný, protože nárok žalobkyně, který jinak měl oporu v hmotném právu, byl již uspokojen. Skutkově i právně složitější je zbylý předmět řízení týkající se náhrady škody za ušlý zisk z nemovitosti. K tomu je třeba v prvé řadě poukázat na usnesení krajského soudu z 21.11.2003, které k této otázce vyslovilo už jistý právní rámec, včetně pokynů k dalšímu postupu. Je možné konstatovat, že toto závazné stanovisko odvolacího soudu bylo okresním soudem dalším průběhu řízení respektováno. Došlo navíc i k dalšímu doplnění dokazování, které v podstatě vyčerpalo důkazní návrhy účastníků ve smyslu § 120 odst. 1 o.s.ř., vyjma návrhu žalobkyně na vyhotovení znaleckého posudku. Tento důkaz pokládal okresní soud za nadbytečný a s ohledem na níže rozvedené úvahy se s tím také odvolací soud ztotožňuje. Napadené rozhodnutí pak přijímá skutkové zjištění jenom z části provedených důkazů. Takový postup by byl chybný pouze v případě, že tento rozsah hodnocení důkazů nepostačuje pro řádné posouzení věci v právní rovině. Tak tomu zde ovšem není, jak opět vyplyne z následujících závěrů. Vůči skutkovým zjištěním přijatých soudem I. stupně směřuje vlastně jenom jediná námitka odvolatelky, a to proti způsobu hodnocení svědeckých výpovědí pana V. a pana T. Z odůvodnění rozsudku nevyplývá, že by okresní soud tyto důkazy vůbec nebral v úvahu, protože i v souvislosti s nimi vyslovuje, zda jimi uváděné skutečnosti mohou mít na posouzení sporu vliv. Jinak je ovšem pravdou, že soud nemůže bez dalšího zpochybňovat výpovědi svědků jenom proto, že jsou v příbuzenském vztahu k některému z účastníků, ale musí být dány konkrétní okolnosti, z nichž pochybnost o věrohodnosti určitého svědka plyne. Za takové přirozeně nelze považovat úspěšnost podnikání svědků či místo jejich pobytu. Není proto důvodu, aby skutkový stav věci nevycházel též z výpovědí těchto dvou osob. Jinak platí, že skutkové závěry soudu I. stupně nají oporu v obsahu provedených důkazů. Nebyla pominuta žádná pro právní posouzení významná skutečnost, což se týká i výpovědi svědka J. Je proto možné s výše uvedenou výhradou konstatovat, že okresní soud provedl hodnocení důkazů v souladu se zásadami zakotvenými v § 132 o.s.ř., takže tomto smyslu je možné z takto zjištěného skutkového stavu vyjít. Ten přitom proti stavu v době vydání předchozího rozhodnutí odvolacího soudu doznal značného posunu v několika směrech, což je třeba zmínit z důvodu, že obsah odvolání na to dostatečně nereflektuje. Pro právní závěr o vzniku škody není nezbytné, aby byl zjištěn konkrétní nájemce, který by smlouvu uzavřel. K tomu totiž zpravidla v situaci, kdy oprávněné osobě nemovitost není vydána a tudíž s ní nemůže ve smyslu vlastnických práv nakládat, nemůže ještě jednání logicky dospívat. O tom svědčí i výpovědi svědků V. a T., kteří v každém případě potvrdili, že se žalobkyní i její právní předchůdkyní jednali o případném nájmu, opakovaně se na tuto možnost ptali, byť na straně druhé právě pro nevydání nemovitosti jednání ke konkrétním záležitostem nájemního vztahu nedospěla.To ovšem nic nemění na tom, že tyto i jiné důkazy provedené v řízení potvrzují, že na trhu s nemovitostmi evidentně existovala možnost pronájmu nemovitosti obdobné jako předmětná (z hlediska velikosti, místa či charakteru nájmu). To je podstatné, protože při pravidelném běhu věcí (o němž hovoří usnesení krajského soudu z 21.11.2003) mohla žalobkyně z tohoto hlediska uspět a získat tak majetkový prospěch z nájmu své nemovitosti. Tuto otázku však není potřeba blíže rozebírat, protože další úvahy soudu I. stupně vedoucí k jeho zamítavému závěru jsou zcela podložené a správné. Základní z nich se opírá o skutkové zjištění, že předmětný objekt byl stavebně určen k bydlení a tento právní stav trval v celém rozhodném období. Žalobkyni nikdo nedává k tíži, že tuto otázku neřešila, když samozřejmě jako nevlastníce jí řešit nemohla. Jestliže však soudy mají zkoumat možný vznik škody, mohou uvažovat pouze o takové škodě, která má oporu a plyne z hmotného práva. Podle § 85 odst. 1 zák. č. 50/1976 Sb. (stavební zákon), v platném znění, stavbu lze užívat jen k účelu určenému v kolaudačním rozhodnutí, popřípadě ve stavebním povolení. Ve shodě s tím ustanovení § 3 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, zakotvuje, že nebytové prostory se pronajímají k účelům, ke kterým jsou stavebně určeny. Pronájem prostor takto učených k bydlení jako nebytových prostor je tudíž v rozporu se zákonem, takže ve smyslu § 39 obč. zák. by byl neplatný. Jestliže prostory v předmětné nemovitosti byly stavebně rovněž určeny k bydlení, nešlo o právně způsobilý objekt na nájem nebytových prostor. Právní předchůdkyně žalobkyně ho proto ani v případě, že by jí nemovitost byla v roce 1993 vydána, nemohla podle hmotněprávní úpravy platně pronajmout k tomu účelu, jaký tvrdí a za jaký se dožaduje náhrady ve formě ušlého zisku za nájem nebytových prostor. Ani při obvyklém běhu událostí (tedy kdyby byla nemovitost právní předchůdkyni žalobkyně vydána již v roce 1993) by takový prospěch nezískala. Soud zde přirozeně nemůže vycházet z toho, že třeba v jiných případech účastníci smluvních vztahů nerespektovali právní stav nemovitosti a prostory stavebně určené k bydlení se pronajímaly jako nebytové prostory. Takový postup byl ve smyslu shora uvedeného protiprávní a nemůže podle hmotného práva přivodit právní důsledek vzniku škody. K tomu navíc přistupuje další skutkový závěr o špatném stavu nemovitosti již v roce 1993, který správně vedl okresní soud k závěru, že nemovitost nebyla fakticky provozuschopná a tudíž opět nemohla v rozhodném období přinést žalobkyni prostředky, které jako náhradu škody požaduje. Neobstojí v tomto směru poukaz žalobkyně na výpověď svědka J. Ten sice uvedl, že nemovitost není zásadně zdevastovaná, to ovšem nic nemění na jeho popisu množství nedostatků ve stavebním stavu nemovitosti již v roce 1993, které tuto sobu vedly k závěru vysloveného u místního šetření provedeného soudem I. stupně, že nemovitost již v r. 1993 byla „nefunkční“. Rovněž tak znalecký posudek Ing. M. hovoří o disfunkčním stavu objektu v tomto roce, nesloužícímu svému účelu. Na doplnění lze uvést i výpověď svědka T. (navrženého žalobkyní), že „ nemovitost žalobkyně byla v hrozném stavu“. Nelze přitom vycházet z dodatku č. 1 z 30.10.2002 ke znaleckému posudku Ing. M., který obvyklou dobu uvedení nemovitosti do provozuschopného stavu stanovil na 6 měsíců. V dalším průběhu řízení se totiž objevily výš uvedené skutečnosti, které v tomto směru podstatně mění skutkový stav, z něhož znalec vycházel. Jednak neměl informaci o tom, že nemovitost není určena k užívání jako nebytové prostory. Změna ve způsobu užívání stavby je přitom přípustná ve smyslu § 85 odst. 1 zák. č. 50/1976 Sb. jen na základě rozhodnutí stavebního úřadu vydaného ve správním řízení. Vedle toho citovaný závěr rovněž nemohl vycházet z toho, že předmětný objekt je památkově chráněn (spadá do Městské památkové zóny K., jak vyplývá zejména z rozhodnutí Okresního úřadu v Č.K. z 18.4.2000). Proto ani vydání stavebního povolení na stavební úpravy objektu nemůže být získáno standardním způsobem v obvyklém časovém horizontu, jako u jiných takto nechráněných nemovitostí. Jestliže znalec při přijetí uvedeného závěru uvažoval s dobou dvou měsíců na projektové práce a stavební řízení, ve srovnání s popsanými skutečnostmi se tento předpoklad stává zcela nereálným. O mnohem delším časovém rozsahu potřebném k získání pravomocného rozhodnutí o změně ve způsobu užívání stavby i ke stavebnímu povolení na stavební úpravy konečně nepřímo svědčí nejenom výpověď samotné žalobkyně, že její prvotní snahy o rekonstrukci skončily „z důvodu na straně stavebního úřadu a památkového ústavu“, ale i to, že od roku 1997 úkony žalobkyně v tomto směru vedly zatím jenom k vydání zmíněného rozhodnutí z 18.4.2000, jež stanovilo, že záměr stavebních úprav objektu je přípustný, když na základě tohoto rozhodnutí však stavební povolení ještě vydat nelze. Z těchto důvodů nemohl dospět odvolací soud k jinému závěru, než že skutek, jak je v žalobě vymezen, nemohl vést ke vznikl škody na straně právní předchůdkyně žalobkyně v rozhodném období let 1993 – 1997. Tím není splněn jeden ze základních předpokladů pro vznik odpovědnosti za škodu. Vzhledem k tomu je správný zbývající výrok ve věci samé o zamítnutí žaloby v částce 842 183 Kč s přísl. Proto byl rozsudek v této části podle § 219 o.s.ř. potvrzen. Jelikož rozhodnutí soudu I. stupně bylo částečně změněno ve věci samé , rozhodoval odvolací soud dle § 224 odst. 2 o.s.ř. o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Jeho závěry však mohou být totožné se soudem I. stupně, neboť konečný procesní výsledek je stejný (změna rozsudku odvolacím soudem se týkala již pouze příslušenství), takže správně byl na vztah mezi účastníky i mezi nimi a státem aplikován § 142 odst. 2 a § 148 odst. 1 o.s.ř. Jelikož úspěšnější žalovaná za odvolací řízení již další náklady neuplatnila, zůstávají náklady na její straně ve výši 17 028, 50 Kč vyčíslené napadeným rozhodnutím. Podle poměru úspěchu obou stran jí byla přiznána částka 16 007, splatná v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř. do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Se stejnou právní argumentací uložil odvolací soud oběma stranám povinnost nahradit České republice náklady řízení, žalobkyni v částce 2488 Kč a žalované v částce 77 Kč. Námitky žalované vůči této její povinnosti nejsou namístě. Skutečnost, že některý z účastníků je ze zákona od placení soudních poplatků osvobozen nebo celé předmětné řízení je od soudních poplatků osvobozeno ( § 11 odst. 1, 2 zák.č. 549/1991 Sb.) nemá na rozhodování o náhradě nákladů řízení státu žádný vliv ( srov. Občanský soudní řád, Komentář, 5. vydání 2001, C.H. Beck, str. 519). Nelze souhlasit ani s tím, že povinnost nahradit náklady vzniklé státu je ukládána totožnému subjektu. Stát může jako účastník řízení vystupovat jen tehdy, je-li určena organizační složka státu, která bude za něj před soudem vystupovat. Právě tato složka nese náklady státu jako účastníka a uplatňuje nárok na jejich náhradu, takže je z těch prostředků, které jsou jí rozpočtem určeny, musí vynakládat. Zcela jiná složka státu, a to soudní moc prostřednictvím soudů zase vynakládá náklady na soudní řízení, které vůči účastníkům pak za stát uplatňuje soud ve smyslu § 148 odst. 1 o.s.ř. Ten přirozeně má prostředky na tyto účely přiděleny z jiné rozpočtové kapitoly než organizační složka státu zastupující stát jako účastníka řízení. Vzhledem k takovýmto rozpočtovým pravidlům, jež činí orgány státní moci v zásadě samostatné v nakládání s jim přidělenými finančními prostředky, nelze pokládat prostředky vynaložené žalovanou a vynaložené soudem za částky patřící „do jedné pokladny“. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím soudu I. stupně, a to proti výroku v odstavci I. pouze v případě, že dle Nejvyššího soudu je ve věci řešena po právní stránce zásadní otázka. V Táboře dne 10. 2. 2005