Nařídí-li soud v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nemovitosti podle § 142 odst. 1 obč. zák. její prodej, není na místě zároveň rozhodovat o zrušení podílového spoluvlastnictví

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. H. H. a soudců JUDr. M. Š. a JUDr. V. P. v právní věci žalobkyně R. N., nar…, bytem Ch., zastoupené JUDr. M. Č., advokátem v Č., proti žalovanému J. N., nar..., bytem V., o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, o odvolání žalobkyně i žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 3.11.2004, č.j. 7 C 195/2003-89, t a k t o : Rozsudek soudu prvního stupně se p o t v r z u j e . Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem soud prvního stupně nařídil prodej domu čp. 105 v K. na stavební parcele č. 176 o výměře 98 m2 zastavěná plocha a nádvoří, na stavební parcele č. 177 o výměře 151 m2 zastavěná plocha a nádvoří, stavební parcely č.176 o výměře 98 m2 zastavěná plocha a nádvoří, stavební parcely č. 177 o výměře 151 m2 zastavěná plocha a nádvoří, parcely č. 2685 o výměře 360 m2 zahrada , a parcely č. 2686 o výměře 142 m2 ostatní plocha, když všechny nemovitosti jsou zapsané na LV č. 609 pro obec S., k.ú. S. u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště K. s tím, že výtěžek prodeje se rozdělí každému z účastníků jednou polovinou. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni na jejich náhradu k rukám jejího právního zástupce částku 41.675,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Konečně byla žalovanému uložena i povinnost zaplatit Okresnímu soudu v Českém Krumlově soudní poplatek 2.000,- Kč a na náhradě nákladů řízení státu 8.763,- Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí, a to každý v podílu jedné poloviny. Dále soud konstatoval, že žalobkyně s ohledem na svůj věk a zdravotní potíže není schopna se o nemovitosti starat, ani v nich nebydlí. Ohledně žalovaného soud uvedl, že zpočátku měl o přikázání všech nemovitostí do výlučného vlastnictví zájem, ale později uvedl, že nemá prostředky na vyplacení podílu žalobkyně a navrhl vypořádání podílového spoluvlastnictví prodejem nemovitostí. Vlastní právní hodnocení soudem prvního stupně vycházelo z ust. § 142 odst. 1 obč. zák. s tím, že podle vyhotoveného znaleckého posudku není reálné rozdělení nemovitostí možné, žádný z účastníků o výlučné vlastnictví nemovitostí nemá zájem, a proto byl nařízen prodej s tím, že výtěžek bude následně rozdělen podle podílů účastníků. Výrok o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky byl odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., podle kterého přiznal úspěšné žalobkyni náklady spojené s tímto řízením v celém rozsahu ( zaplacenou polovinu soudního poplatku v částce 2.000,- Kč a náklady právního zastoupení, jejíž výše byla také podrobně specifikována). Konečně o povinnosti žalovaného zaplatit zčásti soudní poplatek z návrhu rozhodl soud s odkazem na ust. § 2 odst. 3 a § 4 odst. 1 písm. g) zák. o soudních poplatcích a o nákladech řízení státu dle ust. § 148 odst. 1 o.s.ř. Proti tomuto rozsudku podali odvolání žalobkyně i žalovaný. Žalobkyně zejména vytýkala soudu prvního stupně, že v napadeném rozsudku nebylo rozhodnuto o zrušení podílového spoluvlastnictví, čehož se zejména domáhala, proto podle jejího názoru nebylo rozhodnuto o celém předmětu řízení, když nařízení prodeje nemovitosti a rozdělení výtěžku mezi spoluvlastníky je způsobem vypořádání tohoto spoluvlastnictví při jeho zrušení. Dále žalobkyně pochybovala o tom, zda nemělo být rozhodnuto tak, že celý předmět podílového spoluvlastnictví by byl přikázán do výlučného vlastnictví žalovaného za přiměřenou finanční náhradu. Takto poukazovala na stanoviska žalovaného v průběhu řízení, která ale nelze jednoznačně interpretovat tak, že by žalovaný o nemovitosti neměl zájem. Vzhledem k tomu, že při vlastním odvolacím jednání se žalovaný vyjádřil jednoznačně tak, že o přikázání předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví skutečně zájem nemá, navrhovala žalobkyně, aby odvolací soud změnil výrok napadeného rozsudku tak, že bude s nařízením prodeje nemovitosti rozhodnuto i o zrušení podílového spoluvlastnictví účastníků k těmto nemovitostem. Žalovaný ve svém odvolání napadal rozhodnutí ve výroku v odstavcích II. a III., tedy rozhodnutí o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky, a dále rozhodnutí o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek a také náklady řízení státu. Poukazoval na svoji velmi špatnou finanční situaci a žádal, aby úhrada všech nařízených plateb byla povolena z výtěžku prodeje nemovitostí, a to jako odpočet příslušného obnosu z jeho podílu vzešlého z prodeje s tím, že obnos by byl poukázán obstaravatelem prodeje na účet stanovený soudem včetně odměny advokáta žalobkyně. Po zjištění, že odvolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými a odvolání je přípustné, odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí soudu prvního stupně podle ust. § 212 o.s.ř. a dospěl k závěru, že ani odvolání žalobkyně, ani odvolání žalovaného není důvodné. Jak je ze shora uvedeného zřejmé, zůstala předmětem přezkumu odvolacího soudu námitka žalobkyně spočívající v tom, že soud prvního stupně nerozhodl o zrušení podílového spoluvlastnictví, ze strany žalovaného jde podle obsahu jeho podání o odvolání do lhůty k plnění Konstantní soudní praxe přijala názor, že ust. § 142 odst. 1 obč. zák. stanoví nejen možné způsoby zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, ale i závazné pořadí, v němž mohou být tyto jednotlivé způsoby vypořádání použity. Uvedené pak vyplývá i ze samotného znění zmíněného ustanovení § 142 odst. 1 obč. zák. Soud prvního stupně v souladu s uvedenou zásadou hodnotil, zda snad není možné rozdělení předmětných nemovitostí mezi účastníky, následně možnost dalšího způsobu vypořádání, tedy přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků za přiměřenou náhradu, a protože žádný ze spoluvlastníků nemovitosti přikázat nechtěl, rozhodl soud prvního stupně o nařízení prodeje s tím, že výtěžek bude rozdělen podle spoluvlastnických podílů. Soud prvního stupně tedy správně po prozkoumání podmínek jednotlivých způsobů vypořádání podle jejich zákonného pořadí rozhodl o nařízení prodeje předmětných nemovitostí, byť žalobkyně navrhovala jiný způsob vypořádání ( přikázání nemovitosti žalovanému oproti vyplacení vypořádacího podílu ). Protože jsou soudy povinny postupovat podle zákonem stanoveného pořadí, nebyl návrhem žalobkyně vázán. Ostatně proti způsobu vypořádání, jak bylo o něm soudem prvního stupně rozhodnuto, posléze žalobkyně výhrady neměla. Odvolací soud je toho názoru, že soud prvního stupně rozhodl správně, pokud nařídil prodej nemovitostí spadajících do podílového spoluvlastnictví účastníků, aniž by výslovně rozhodl o zrušení tohoto podílového spoluvlastnictví. Soud prvního stupně tento svůj postup nikterak neodůvodnil, nicméně odvolací soud má za to, že výrok rozsudku soudu prvního stupně je na místě. Pro uvedený závěr odvolacího soudu svědčí následující úvahy a názory. Ačkoliv lze z výslovného znění ust. § 142 odst. 1 obč. zák. usuzovat na to, že ve všech třech případech, kdy soud rozhoduje o způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví, zároveň rozhoduje o jeho zrušení, neboť věta prvá citovaného ustanovení by se zřejmě měla vztahovat na všechny způsoby vypořádání vypočtené v závazném pořadí ve stejném ustanovení. Podle komentáře k občanskému zákoníku ( díl I. ) vydaného v Praze v roce 1987, jehož autory byli prof. JUDr. Zdeněk Češka a další, a to právě k ust. § 142 odst. 1 obč. zák., nařídí-li soud prodej nemovitosti, potom „dokud nedojde k prodeji, zůstává nemovitost nadále ve spoluvlastnictví a z toho pak plyne, že pokud by pokus o prodej nemovitosti byl neúspěšný, není vyloučeno, aby spoluvlastníci přikročili ke zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jiným způsobem“. Uvedený názor sdílí i odvolací soud. Lze si jistě představit situaci, že nucený prodej předmětných nemovitostí ( jež by se měl uskutečnit podle ust. § 348 ve spojení s § 335 a násl. o.s.ř. ) nemusí být úspěšný. Potom, pokud by bylo pravomocně rozhodnuto o zrušení podílového spoluvlastnictví, by nastal stav, že by spoluvlastnictví bylo zrušeno, ale nevypořádáno. Je zároveň zřejmé, že pokud se podaří nařízený prodej realizovat, dojde ke zrušení spoluvlastnictví okamžikem prodeje nabyvateli, resp. k přechodu vlastnického práva k nemovitosti dojde okamžikem právní moci usnesení o příklepu v dražbě podle ust. § 336j o.s.ř. Zmíněné usnesení je podkladem pro zápis vlastnického práva záznamem do katastru nemovitostí. Vzhledem k tomu, že odvolací soud se ztotožňuje se shora uvedeným názorem o tom, že v případě neúspěchu prodeje nemovitostí by tyto zůstaly nadále ve spoluvlastnictví účastníků, proto uzavírá, že v případě, kdy je k návrhu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví rozhodnuto tak, že soud nařizuje prodej nemovitostí, není na místě zároveň výslovně rozhodovat o zrušení podílového spoluvlastnictví. Ohledně odvolání žalovaného, jež v podstatě bylo odvoláním do lhůty k plnění ve vztahu k nákladům řízení mezi účastníky, ve vztahu k povinnosti zaplatit soudní poplatek a náklady řízení státu, nezbývá odvolacímu soudu než konstatovat, že žalovanému nelze v jeho požadavku vyhovět. Podle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. uložil-li soud v rozsudku povinnost, je jí třeba splnit do tří dnů od právní moci rozsudku nebo, jde-li o vyklizení bytu do patnácti dnů od právní moci rozsudku; soud může určit lhůtu delší nebo stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí. Žalovaný, jak bylo výše popsáno, navrhoval, aby náklady řízení, k jejichž úhradě byl zavázán, byly „strženy“ z výtěžku prodeje předmětných nemovitostí. Podle citovaného ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. sice soud může určit lhůtu delší nebo povolit plnění ve splátkách, může se tak stát ovšem pouze v odůvodněných případech. V konkrétní projednávané věci však žalovaný navrhoval takovou lhůtu k plnění, o které není známo jak bude dlouhá, popř., zda vůbec takový okamžik nastane ( neboť není dopředu jisté, zda se nařízený prodej realizuje ). Za takové situace proto nelze žalovanému vyhovět, a to ani povolením přiměřených splátek, když pro takové rozhodnutí neměl ani odvolací soud dostatek podkladů, neboť nemohl vycházet jen z obecného tvrzení žalovaného o jeho současné nepříznivé finanční situaci. K prokázání tohoto svého tvrzení žalovaný ani žádné důkazy nenabízel. Ze všech shora uváděných důvodů byl rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrzen podle ust. § 219 o.s.ř. Výrok o nákladech odvolacího řízení vychází za užití ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. z ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., když žalobkyně, která se odvolávala ohledně vlastního předmětu řízení, neměla v odvolacím řízení úspěch a žalovaný se náhrady nákladů odvolacího řízení výslovně vzdal. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Českém Krumlově dospěje dovolací k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 26. dubna 2005