Přestože trestní řád v § 238 o přiměřeném použití ustanovení o hlavním líčení na některé otázky veřejného zasedání výslovně nezmiňuje problematiku přítomnosti při veřejném zasedání, je nezbytné, pokud se obviněný k veřejnému zasedání nedostaví, při úvahách, zda je možné je konat v jeho nepřítomnosti či je nutno je odročit, přiměřeně zvažovat i splnění podmínek ustanovení § 202 tr.ř. o přítomnosti při hlavním líčení. Tyto úvahy soud činí v rámci postupu podle § 205 odst. 1, 2 tr.ř., o počátku hlavního líčení, jehož přiměřené použití § 238 tr.ř. přímo předpokládá.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31.5.2005 v trestní věci odsouzené M. J., nar. ,  o stížnosti odsouzené proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 24.3.2005, č.j. 31 Nt 1409/2004-14,   t a k t o : Ke stížnosti odsouzené se podle § 149 odst. 1 písm. a) tr.ř. napadené usnesení   z r u š u j e    a znovu se rozhoduje tak, že návrh státní zástupkyně na zabrání věcí, a to 210 DM, 2 470 ATS, 19.386 Kč, 5.000 Rublů a 6.000 ITL z a m í t á  (§ 73 odst. 1 tr.zák., § 239 odst. 1 tr.ř.). O d ů v o d n ě n í Usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 24.3.2005, č.j. 31 Nt 1409/2004-14, rozhodl okresní soud, že se podle § 239 odst. 1 tr.ř. a § 73 odst. 1 písm. c) tr.zák. odsouzené M. J. zabírají shora v tomto usnesení specifikované finanční prostředky uložené dílem na účtu Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích u Komerční banky v Českých Budějovicích, dílem na Krajském úřadu vyšetřování v Českých Budějovicích, neboť to vyžaduje obecný zájem. Citované usnesení napadla svou stížností odsouzená M. J. V podané stížnosti odsouzená okresnímu soudu především vytkla tu skutečnost, že nebyla k veřejnému zasedání předvolána. Odsouzená je toho názoru, že pokud okresní soud s ohledem na nepřítomnost odsouzené rozhodl podle § 202 odst. 2 tr.ř., že veřejné zasedání bude konáno v nepřítomnosti odsouzené, nepostupoval správně, neboť náležitě nezohlednil ust. § 238 tr.ř. Z ust. § 238 tr.ř. totiž vyplývá, že přiměřeně lze užít na veřejné zasedání ustanovení o hlavním líčení pouze v taxativně stanovených případech, a to pokud jde o veřejnost (§ 199-201 tr.ř.), řízení (§ 203-204 tr.ř.), počátek (§ 205-206 tr.ř.) a odročení (§ 219 tr.ř.). Podle názoru odsouzené vzhledem k tomu, že ust. § 202 tr.ř. o přítomnosti při hlavním líčení není vypočteno v § 238 tr.ř., nelze přiměřeně použít uvedené ustanovení pro veřejné zasedání, neboť v takovém případě by došlo k zásadnímu zkrácení práv obviněného. Odsouzená dále napadenému usnesení vytýká, že bylo nesprávně rozhodnuto o zabrání shora uvedených finančních prostředků. Domnívá se totiž, že pokud by tyto finanční prostředky byly užity ke spáchání trestného činu, získány trestným činem nebo jako odměna za něj, nebo byly nabyty, byť jen zčásti, za věc získanou z trestné činnosti, měl být odsouzené uložen trest propadnutí věci. V době rozhodování o trestném činu kuplířství podle § 204 odst. 1 tr.zák., kterým byla odsouzená v této trestní věci uznána vinnou, byly pro uložení trestu propadnutí věcí splněny všechny podmínky. Pokud soud takovýto trest neuložil, nemůže nyní s odkazem na obecný zájem rozhodnout o zabrání věci podle § 73 odst. 1 písm. c) tr.zák. Navíc se odsouzená domnívá, že uvedené finanční prostředky nemají žádnou souvislost s trestným činem, kterého se odsouzená měla dopustit. Ze všech těchto důvodů proto odsouzená navrhla, aby krajský soud jako soud odvolací napadené usnesení v celém rozsahu zrušil. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud příslušný k projednání stížnosti přezkoumal podle § 147 odst. 1 tr.ř. správnost napadeného usnesení a řízení tomuto rozhodnutí předcházející a dospěl k těmto závěrům. Stížnostní námitky odsouzené lze rozdělit do dvou skupin. Odsouzená namítá nejprve procesní pochybení okresního soudu, který veřejné zasedání provedl v nepřítomnosti odsouzené. Druhý okruh námitek odsouzené směřuje přímo do výroku okresního soudu ohledně zabrání věci podle § 73 odst. 1 písm. c) tr.zák. Předně je jako nedůvodnou nutno odmítnout námitku odsouzené, že okresní soud nesprávně rozhodl podle § 202 odst. 2 tr.ř. za užití § 238 tr.ř. o konání veřejného zasedání v nepřítomnosti odsouzené. Je skutečností, že citované ustanovení § 238 tr.ř. výslovně nezmiňuje ustanovení § 202 tr.ř. jako ustanovení, které lze přiměřeně použít na veřejné zasedání. Krajský soud je však toho názoru, že ust. § 202 tr.ř. nutno dávat do úzké souvislosti s § 205 odst. 1, 2 tr.ř., tedy s ustanovením, jehož přiměřené použití § 238 tr.ř. dovoluje. Podle § 205 odst. 1 tr.ř. hlavní líčení zahájí předseda senátu sdělením věci, která bude projednávána. Potom předseda senátu zjistí, zda se dostavily osoby, které byly k hlavnímu líčení předvolány nebo o něm vyrozuměny, a zjistí jejich totožnost. U osob, u kterých je třeba zachovat lhůtu k přípravě, zjistí, zda tato lhůta byla zachována. Podle § 205 odst. 2 tr.ř. jestliže se některá z předvolaných osob nedostavila, rozhodne soud po slyšení přítomných stran, zda je možno líčení přesto provést či zda je nutno je odročit. S ohledem na citované ust. § 205 odst. 2 tr.ř. tak musí předseda senátu mj. zkoumat přítomnost osob, za jejichž účasti má být konáno hlavní líčení, resp. veřejné zasedání. V případě obviněného proto soud musí vážit také ust. § 202 tr.ř.a rozhodnout, zda je možné hlavní líčení, resp. veřejné zasedání, konat v nepřítomnosti obviněného či je nutno veřejné zasedání odročit. Na základě této argumentace proto musely být námitky odsouzené M. J. o nemožnosti přiměřeného použití § 202 tr.ř. na veřejné zasedání jako nedůvodné odmítnuty. Po přezkoumání řízení, které předcházelo napadenému usnesení, však krajský soud dospěl k závěru, že okresní soud se dopustil jiného procesního pochybení. Je vhodné zrekapitulovat, že okresní soud po podání návrhu státní zástupkyní na zabrání shora uvedených věcí nařídil ve věci veřejné zasedání a měl snahu odsouzenou k veřejnému zasedání předvolat. V takovéto své snaze však byl neúspěšný, a to jak v případě veřejného zasedání, které mělo být konáno dne 6.1.2005, tak 24.3.2005. V případě obou veřejných zasedání byly zásilky odsouzené vzhledem k jejich nedoručení uloženy na poště. Odsouzená si tyto zásilky v desetidenní úložní lhůtě nevyžádala. Dále považuje krajský soud za nutné zdůraznit, že okresní soud odsouzenou k veřejnému zasedání předvolával, tedy zasílal jí vzor č. 8 tr.ř. (viz. sdělení č. 2 Ministerstva spravedlnosti ze dne 1.2.2002 o vydávání vzorů doporučených pro použití v trestním a občanském soudním řízení). Takovéto předvolání k veřejnému zasedání však s ohledem na ustanovení § 64 odst. 4 písm. a) tr.ř. není možné uložit. Okresní soud následně v této věci jednal v nepřítomnosti odsouzené za situace, kdy v souladu s § 64 odst. 2 tr.ř. měl zásilku doručovanou odsouzené za doručenou desátý den poté, co byla zásilka na poště uložena. V tomto ohledu však okresní soud pochybil, neboť fikce doručení předpokládaná citovaným ustanovením dopadá pouze na uložení zásilky, jejímž obsahem je vyrozumění o konání veřejného zasedání (vzor č. 7a tr.ř.). V tomto směru lze poukázat na rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 38/2003). Lze tak uzavřít, že okresní soud neměl splněny podmínky pro jednání v nepřítomnosti odsouzené, měl jednání odročit, a pokud tak neučinil, znamená takovýto jeho postup zkrácení práv odsouzené na řádný proces. Jako důvodnou pak krajský soud shledal stížnost odsouzené i ve vztahu k výroku okresního soudu ohledně zabrání shora uvedených věcí, který soud učinil s odkazem na § 73 odst. 1 písm. c) tr.zák. Krajský soud se se stížností odsouzené ztotožňuje v tom směru, že okresní soud uvedený výrok učinil, aniž měl splněn jakoukoli z alternativ předpokládaných ustanovením § 73 odst. 1 tr.zák. Podle § 73 odst. 1 tr.zák. nebyl-li uložen trest propadnutí věci uvedené v § 55 odst. 1 tr.zák., může soud uložit, že se taková věc zabírá, a) náleží-li pachateli, kterého nelze stíhat nebo odsoudit, b) náleží-li pachateli, od jehož potrestání soud upustil nebo c) vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, popřípadě jiný obdobný zájem. S ohledem na citaci uvedeného ustanovení je zřejmé, že žádná z alternativ uvedeného ustanovení na posuzovaný případ nedopadá. V trestní věci odsouzené při rozhodování o její vině a trestu jistě okresní soud mohl zvažovat propadnutí shora uvedených finančních prostředků, pokud by dovodil, že tyto věci byly užity ke spáchání trestného činu, byly ke spáchání trestného činu určeny, byly trestným činem získány nebo jako odměna za něj nebo,  byť jen zčásti, byly nabyty za věc získanou trestným činem. Pokud okresní soud takovýto trest odsouzené v předchozím řízení neuložil, nelze nyní dodatečně rozhodnout o zabrání uvedených věcí s odkazem, že to vyžaduje obecný zájem. Zabrání věci z tohoto důvodu, za situace, kdy uvedené finanční prostředky nemohou být zabrány ani podle ust. § 73 odst. 1 písm. a), b) tr.zák., dopadá na zcela jiné případy,  než jsou zjišťované okolnosti v této trestní věci (srovnej rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 46/1992). Ze všech těchto důvodů proto krajský soud musel napadené usnesení okresního soudu podle § 149 odst. 1 písm. a) tr.ř. zrušit jako rozhodnutí nezákonné a nesprávné a znovu rozhodl tak, že návrh státní zástupkyně na zabrání shora specifikovaných finančních prostředků se zamítá. Do budoucna by měl okresní soud posoudit, zda uvedených finančních prostředků bude třeba k dalšímu řízení. V případě, že tomu tak nebude, měl by v souladu s § 80 odst. 1 tr.ř. rozhodnout o vrácení věcí tomu, kdo je vydal, resp. komu byly odňaty. Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31.5.2005 v trestní věci odsouzené M. J., nar. , o stížnosti odsouzené proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 24.3.2005, č.j. 31 Nt 1409/2004-14, t a k t o : Ke stížnosti odsouzené se podle § 149 odst. 1 písm. a) tr.ř. napadené usnesení z r u š u j e a znovu se rozhoduje tak, že návrh státní zástupkyně na zabrání věcí, a to 210 DM, 2 470 ATS, 19.386 Kč, 5.000 Rublů a 6.000 ITL z a m í t á (§ 73 odst. 1 tr.zák., § 239 odst. 1 tr.ř.). O d ů v o d n ě n í Usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 24.3.2005, č.j. 31 Nt 1409/2004-14, rozhodl okresní soud, že se podle § 239 odst. 1 tr.ř. a § 73 odst. 1 písm. c) tr.zák. odsouzené M. J. zabírají shora v tomto usnesení specifikované finanční prostředky uložené dílem na účtu Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích u Komerční banky v Českých Budějovicích, dílem na Krajském úřadu vyšetřování v Českých Budějovicích, neboť to vyžaduje obecný zájem. Citované usnesení napadla svou stížností odsouzená M. J. V podané stížnosti odsouzená okresnímu soudu především vytkla tu skutečnost, že nebyla k veřejnému zasedání předvolána. Odsouzená je toho názoru, že pokud okresní soud s ohledem na nepřítomnost odsouzené rozhodl podle § 202 odst. 2 tr.ř., že veřejné zasedání bude konáno v nepřítomnosti odsouzené, nepostupoval správně, neboť náležitě nezohlednil ust. § 238 tr.ř. Z ust. § 238 tr.ř. totiž vyplývá, že přiměřeně lze užít na veřejné zasedání ustanovení o hlavním líčení pouze v taxativně stanovených případech, a to pokud jde o veřejnost (§ 199-201 tr.ř.), řízení (§ 203-204 tr.ř.), počátek (§ 205-206 tr.ř.) a odročení (§ 219 tr.ř.). Podle názoru odsouzené vzhledem k tomu, že ust. § 202 tr.ř. o přítomnosti při hlavním líčení není vypočteno v § 238 tr.ř., nelze přiměřeně použít uvedené ustanovení pro veřejné zasedání, neboť v takovém případě by došlo k zásadnímu zkrácení práv obviněného. Odsouzená dále napadenému usnesení vytýká, že bylo nesprávně rozhodnuto o zabrání shora uvedených finančních prostředků. Domnívá se totiž, že pokud by tyto finanční prostředky byly užity ke spáchání trestného činu, získány trestným činem nebo jako odměna za něj, nebo byly nabyty, byť jen zčásti, za věc získanou z trestné činnosti, měl být odsouzené uložen trest propadnutí věci. V době rozhodování o trestném činu kuplířství podle § 204 odst. 1 tr.zák., kterým byla odsouzená v této trestní věci uznána vinnou, byly pro uložení trestu propadnutí věcí splněny všechny podmínky. Pokud soud takovýto trest neuložil, nemůže nyní s odkazem na obecný zájem rozhodnout o zabrání věci podle § 73 odst. 1 písm. c) tr.zák. Navíc se odsouzená domnívá, že uvedené finanční prostředky nemají žádnou souvislost s trestným činem, kterého se odsouzená měla dopustit. Ze všech těchto důvodů proto odsouzená navrhla, aby krajský soud jako soud odvolací napadené usnesení v celém rozsahu zrušil. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud příslušný k projednání stížnosti přezkoumal podle § 147 odst. 1 tr.ř. správnost napadeného usnesení a řízení tomuto rozhodnutí předcházející a dospěl k těmto závěrům. Stížnostní námitky odsouzené lze rozdělit do dvou skupin. Odsouzená namítá nejprve procesní pochybení okresního soudu, který veřejné zasedání provedl v nepřítomnosti odsouzené. Druhý okruh námitek odsouzené směřuje přímo do výroku okresního soudu ohledně zabrání věci podle § 73 odst. 1 písm. c) tr.zák. Předně je jako nedůvodnou nutno odmítnout námitku odsouzené, že okresní soud nesprávně rozhodl podle § 202 odst. 2 tr.ř. za užití § 238 tr.ř. o konání veřejného zasedání v nepřítomnosti odsouzené. Je skutečností, že citované ustanovení § 238 tr.ř. výslovně nezmiňuje ustanovení § 202 tr.ř. jako ustanovení, které lze přiměřeně použít na veřejné zasedání. Krajský soud je však toho názoru, že ust. § 202 tr.ř. nutno dávat do úzké souvislosti s § 205 odst. 1, 2 tr.ř., tedy s ustanovením, jehož přiměřené použití § 238 tr.ř. dovoluje. Podle § 205 odst. 1 tr.ř. hlavní líčení zahájí předseda senátu sdělením věci, která bude projednávána. Potom předseda senátu zjistí, zda se dostavily osoby, které byly k hlavnímu líčení předvolány nebo o něm vyrozuměny, a zjistí jejich totožnost. U osob, u kterých je třeba zachovat lhůtu k přípravě, zjistí, zda tato lhůta byla zachována. Podle § 205 odst. 2 tr.ř. jestliže se některá z předvolaných osob nedostavila, rozhodne soud po slyšení přítomných stran, zda je možno líčení přesto provést či zda je nutno je odročit. S ohledem na citované ust. § 205 odst. 2 tr.ř. tak musí předseda senátu mj. zkoumat přítomnost osob, za jejichž účasti má být konáno hlavní líčení, resp. veřejné zasedání. V případě obviněného proto soud musí vážit také ust. § 202 tr.ř.a rozhodnout, zda je možné hlavní líčení, resp. veřejné zasedání, konat v nepřítomnosti obviněného či je nutno veřejné zasedání odročit. Na základě této argumentace proto musely být námitky odsouzené M. J. o nemožnosti přiměřeného použití § 202 tr.ř. na veřejné zasedání jako nedůvodné odmítnuty. Po přezkoumání řízení, které předcházelo napadenému usnesení, však krajský soud dospěl k závěru, že okresní soud se dopustil jiného procesního pochybení. Je vhodné zrekapitulovat, že okresní soud po podání návrhu státní zástupkyní na zabrání shora uvedených věcí nařídil ve věci veřejné zasedání a měl snahu odsouzenou k veřejnému zasedání předvolat. V takovéto své snaze však byl neúspěšný, a to jak v případě veřejného zasedání, které mělo být konáno dne 6.1.2005, tak 24.3.2005. V případě obou veřejných zasedání byly zásilky odsouzené vzhledem k jejich nedoručení uloženy na poště. Odsouzená si tyto zásilky v desetidenní úložní lhůtě nevyžádala. Dále považuje krajský soud za nutné zdůraznit, že okresní soud odsouzenou k veřejnému zasedání předvolával, tedy zasílal jí vzor č. 8 tr.ř. (viz. sdělení č. 2 Ministerstva spravedlnosti ze dne 1.2.2002 o vydávání vzorů doporučených pro použití v trestním a občanském soudním řízení). Takovéto předvolání k veřejnému zasedání však s ohledem na ustanovení § 64 odst. 4 písm. a) tr.ř. není možné uložit. Okresní soud následně v této věci jednal v nepřítomnosti odsouzené za situace, kdy v souladu s § 64 odst. 2 tr.ř. měl zásilku doručovanou odsouzené za doručenou desátý den poté, co byla zásilka na poště uložena. V tomto ohledu však okresní soud pochybil, neboť fikce doručení předpokládaná citovaným ustanovením dopadá pouze na uložení zásilky, jejímž obsahem je vyrozumění o konání veřejného zasedání (vzor č. 7a tr.ř.). V tomto směru lze poukázat na rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 38/2003). Lze tak uzavřít, že okresní soud neměl splněny podmínky pro jednání v nepřítomnosti odsouzené, měl jednání odročit, a pokud tak neučinil, znamená takovýto jeho postup zkrácení práv odsouzené na řádný proces. Jako důvodnou pak krajský soud shledal stížnost odsouzené i ve vztahu k výroku okresního soudu ohledně zabrání shora uvedených věcí, který soud učinil s odkazem na § 73 odst. 1 písm. c) tr.zák. Krajský soud se se stížností odsouzené ztotožňuje v tom směru, že okresní soud uvedený výrok učinil, aniž měl splněn jakoukoli z alternativ předpokládaných ustanovením § 73 odst. 1 tr.zák. Podle § 73 odst. 1 tr.zák. nebyl-li uložen trest propadnutí věci uvedené v § 55 odst. 1 tr.zák., může soud uložit, že se taková věc zabírá, a) náleží-li pachateli, kterého nelze stíhat nebo odsoudit, b) náleží-li pachateli, od jehož potrestání soud upustil nebo c) vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, popřípadě jiný obdobný zájem. S ohledem na citaci uvedeného ustanovení je zřejmé, že žádná z alternativ uvedeného ustanovení na posuzovaný případ nedopadá. V trestní věci odsouzené při rozhodování o její vině a trestu jistě okresní soud mohl zvažovat propadnutí shora uvedených finančních prostředků, pokud by dovodil, že tyto věci byly užity ke spáchání trestného činu, byly ke spáchání trestného činu určeny, byly trestným činem získány nebo jako odměna za něj nebo, byť jen zčásti, byly nabyty za věc získanou trestným činem. Pokud okresní soud takovýto trest odsouzené v předchozím řízení neuložil, nelze nyní dodatečně rozhodnout o zabrání uvedených věcí s odkazem, že to vyžaduje obecný zájem. Zabrání věci z tohoto důvodu, za situace, kdy uvedené finanční prostředky nemohou být zabrány ani podle ust. § 73 odst. 1 písm. a), b) tr.zák., dopadá na zcela jiné případy, než jsou zjišťované okolnosti v této trestní věci (srovnej rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 46/1992). Ze všech těchto důvodů proto krajský soud musel napadené usnesení okresního soudu podle § 149 odst. 1 písm. a) tr.ř. zrušit jako rozhodnutí nezákonné a nesprávné a znovu rozhodl tak, že návrh státní zástupkyně na zabrání shora specifikovaných finančních prostředků se zamítá. Do budoucna by měl okresní soud posoudit, zda uvedených finančních prostředků bude třeba k dalšímu řízení. V případě, že tomu tak nebude, měl by v souladu s § 80 odst. 1 tr.ř. rozhodnout o vrácení věcí tomu, kdo je vydal, resp. komu byly odňaty.