Došlo-li ke zrušení konkurzu na obžalovaného jakožto úpadce, nemůže být dle § 228 odst. 1 tr.ř. rozhodnuto o jeho povinnosti zaplatit poškozenému škodu, pokud tato vyplývá z pohledávky, která se ve smyslu § 23 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, pokládá za zjištěnou a kterou úpadce výslovně nepopřel.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 27.1.2005 v Českých Budějovicích v trestní věci obžalovaného P. Č., nar... ve , trvale bytem , okres , zdržující se též na adrese ..., pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., pokračující trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák., o jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 7.9.2004, č.j. 18 T 196/2003-369, t a k t o : I. Podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr.ř. se k odvolání obžalovaného P. Č. napadený rozsudek částečně z r u š u j e , a to v celém výroku o náhradě škody. II. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen. O d ů v o d n ě n í Napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto takto: obžalovaný P. Č. se uznává vinným, že I. jako osoba podnikající pod obchodním jménem Č. P. – B., ..., IČO si dne 7.4.2000 ústně objednal u firmy Z. R., klempířství a pokrývačství, ..., IČO klempířské a pokrývačské práce na stavbách ve ... v celkové hodnotě 65.625,- Kč, když objednané práce byly provedeny a vyfakturovány fakturou č. ze dne 28.8.2000, se splatností dne 8.9.2000, přičemž ani po urgencích nebyla faktura obžalovaným zaplacena a obžalovaný již při učinění objednávky byl srozuměn s tím, že objednané práce nebude schopen z důvodu insolventnosti zaplatit, čímž způsobil výše uvedenému poškozenému škodu ve výši 65.625,- Kč, t e d y - ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli malou, II. 1. jako osoba podnikající pod obchodním jménem P. Č., ..., provozovna ..., IČO si v období březen – duben roku 2001 ústně objednal u firmy Z. R., klempířství a pokrývačství, , IČO klempířské a pokrývačské práce na stavbách v ... v celkové hodnotě 241.500,- Kč, za které uhradil předem zálohu ve výši 50.000,- Kč a současně od firmy J. Š. – pokrývačství, ..., IČO v téže době si objednal rovněž pokrývačské práce na stavbách v ... v celkové hodnotě 101.590,- Kč, když objednané práce byly provedeny a vyfakturovány fakturou č. ze dne 15.8.2001, se splatností dne 31.8.2001 v částce 191.500,- Kč firmou Z. R., klempířství a pokrývačství, IČO a fakturou číslo ze dne 12.9.2001, se splatností dne 28.9.2001 firmou J. Š.–pokrývačství, IČO , přičemž ani po urgencích nebyly faktury obžalovaným zaplaceny a obžalovaný již při učinění objednávky byl srozuměn s tím, že objednané práce nebude schopen z důvodu insolventnosti zaplatit, čímž způsobil výše uvedeným poškozeným celkovou škodu ve výši 293.090,- Kč, 2. jako osoba podnikající pod obchodním jménem P. Č., IČO si od firmy V. B., a.s., divize , se sídlem ulice... základě objednávky č. ze dne 19.4.2001 a č. ze dne 16.5.2001 pronajal na dobu neurčitou trubkové lešení „Leko“ a lešenové podlážky, a to 2ks kovových přepravek, 32 ks nánožek, 160ks nastavovacích spojek, 650 ks upínacích spojek, 172 ks lešenových trubek – 2 metry, 130 ks lešenových trubek – 4 metry, 107 ks lešenových trubek – 6 metrů a 400 ks lešenových podlážek, když tyto převzal ve dnech 23.4., 2.5., 16.5. a 18.5.2001, jak vyplývá z výdejových listin, když byl srozuměn s povinností hradit měsíční nájem dle ceníku, když toto nájemné nehradil za dobu od dne 23.4. do 30.6.2001 v částce 28.020,- Kč (faktura č. ze dne 11.7.2001, se splatností dne 25.7.2001), za dobu od 1.7. do 31.7.2001 v částce 19.830,54 Kč (faktura č. ze dne 6.8.2001, se splatností dne 20.8.2001), za dobu od 1.8. do 31.8.2001 v částce 19.830, 54 Kč (faktura č. ze dne 5.9.2001, se splatností dne 19.9.2001), za dobu od 1.9. do 30.9.2001 v částce 19.190,90 Kč (faktura č. ze dne 3.10.2001, se splatností dne 17.10.2001, přičemž obžalovaný po celou dobu roku 2000 byl srozuměn s tím, že není schopen dostát svým obchodním závazkům i z roku 1997 a 1998 a po datu 26.10.2000 musel být srozuměn s tím, že je předlužen a že nájemné nebude moci uhradit, když tímto jednáním způsobil celkovou škodu ve výši 86.871,98 Kč poškozené firmě H. , a.s., se sídlem ..., o.z. – V.a.s., divize , o.z., Č., IČO jakožto právnímu nástupci firmy V. B., a.s., divize, celkem jednáním pod bodem 1-2 způsobil škodu 379.961, 98 Kč, t e d y - ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli malou, III. jako daňový subjekt podnikající jako fyzická osoba pod obchodním jménem Č. P., B., IČO ke dni 30.5.1997 (den ukončení zdanitelného plnění – den kolaudace) neodvedl daň z přidané hodnoty za výstavbu rodinného domku manželů P. a R. K., ze základu 2.308.662,- Kč včetně DPH ve výši 5%, tedy částku 109.893,- Kč, když obžalovaný vystavoval pouze zálohové faktury a neprovedl vyúčtování dokončení díla, t e d y - ve větším rozsahu zkrátil daň, č í m ž s p á c h a l ad I) trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zákona, ad II) pokračující trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zákona, ad III) trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zákona, když se jedná o trestní zákon účinný od 1.1.2002, a o d s u z u j e s e podle § 250 odst. 2 tr. zákona za užití § 35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody na 18 (osmnáct) měsíců. Podle § 58 odst. 1 tr. zákona a § 59 odst. 1 tr. zákona se obžalovanému výkon tohoto trestu p o d m í n ě n ě odkládá na zkušební dobu 3 (tří) let. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu je obžalovaný p o v i n e n zaplatit na náhradě škody poškozenému J. Š., nar., bytem na náhradě škody částku 100.988,- Kč (stotisícdevětsetosmdesátosm korun českých) a poškozenému Z. R., nar. , 255.551,- Kč (dvěstěpadesátpěttisícpětsetpadesátjedna korun českých). Podle § 229 odst.1 tr. řádu se poškozený H. a.s., se sídlem o d k a z u j e se svým uplatněným a nepřiznaným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto rozsudku podal řádně a včas odvolání obžalovaný, a to prostřednictvím své obhájkyně. Rozsudek napadl v celém rozsahu, dokazování označil za neúplné, když okresní soud odmítl provést jím navrhované důkazy a vyslovil nesouhlas s hodnocením důkazů provedených soudem prvého stupně. K trestným činům podvodů odvolatel vyzdvihl, že svou finanční situaci v letech 2000 a 2001 nehodnotil jako kritickou, neboť dle výhledu příjmů ze sjednaných zakázek neměl důvod očekávat, že své závazky by nebyl schopen splatit. Vytkl okresnímu soudu, že nepřihlédl k faktu, že počátkem roku 2001 obžalovaný zvýšil počet zaměstnanců a rozšířil firmu, přičemž tato okolnost nebyla předmětem hodnocení možností úhrady závazků obžalovaného znalcem. Zpracovanému znaleckému posudku vyčetl, že vycházel pouze z částečných účetních výkazů nezachycujících peněžní toky z budoucích zakázek, znalec si neopatřil kompletní účetnictví a navíc ve znaleckém posudku přijímal neadekvátní závěry právně kvalifikující jednání obžalovaného, což znalci nepřísluší. Upozornil, že pokud by byl přesvědčen, že své závazky nebude plnit a jen uměle prodlužoval chod firmy před krachem, jistě by nepřibíral nové zaměstnance. Svědci – poškození Š. a R. byli s pozdějším placením za jimi odvedené práce srozuměni, přes nezaplacení dřívější faktury přijali práce na dalších zakázkách od obžalovaného a ten neměl úmysl tyto podvést. Okresní soud nevyhodnotil, že obžalovaný mohl práce těmto svědkům proplatit až při vyúčtování řádným daňovým dokladem, který však oba poškození vystavili až v době, kdy byl nucen podat návrh na konkurz. Odvolatel se ohradil proti výpovědím svědka H., T. a P., když prvé dva označil za jemu nepřátelsky nakloněné a neobjektivní a stran svědkyně P. poukázal na to, že účetnictvím obžalovaného se zabývala pouze z podkladů, které jí předal H. K trestnému činu podle § 148 odst. 1 tr.zák. obžalovaný odmítl, že by došlo k naplnění skutkové podstaty, zdůraznil, že stavbu měl na starost svědek T., což vyplynulo i z výpovědi svědka K. Okresnímu soudu vytkl, že nijak nezhodnotil skutečnost, že předmětná stavba vlastně nebyla nikdy právně ukončena, což byl nedostatek, o němž se obžalovaný dozvěděl až při kontrole v roce 1999. Tento nedostatek nijak nepopíral, doměření daně se nebránil a na základě zajišťovacího příkazu finančního úřadu ještě před zahájením trestního stíhání celou daň během několika měsíců uhradil. Vyzdvihl, že doměření daně bylo provedeno z faktur v účetnictví, tedy nikoli fiktivních faktur, a obžalovanému tak nelze klást k tíži úmysl zkrátit daň. Navrhl, aby odvolací soud objektivně zhodnotil provedené důkazy a napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil. Podle § 254 odst. 1 tr.ř., nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle § 253 tr.ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání. Podle § 254 odst. 2 tr.ř., mají-li však vytýkané vady původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přezkoumá odvolací soud správnost takového výroku, na který v odvolání napadený výrok navazuje, jestliže oprávněná osoba mohla proti němu podat odvolání. Podle § 254 odst. 3 tr.ř., jestliže oprávněná osoba podá odvolání proti výroku o vině, přezkoumá odvolací soud v návaznosti na vytýkané vady vždy i výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, bez ohledu na to, zda bylo i proti těmto výrokům podáno odvolání. Ve smyslu citovaných zákonných ustanovení přezkoumal odvolací soud napadený rozsudek v celém jeho rozsahu, přezkoumal rovněž řízení, které rozsudku předcházelo a dospěl k následujícím závěrům. Řízení předcházející napadenému rozsudku netrpělo žádnými vadami, které by vedly k tomu, že napadený rozsudek by nemohl obstát. Okresní soud v hlavním líčení provedl procesně řádným způsobem důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nutném pro jeho rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr.ř.). To platí bez výhrad stran prokázání objektivní stránky trestného činu, kde je třeba říci, že tato odvoláním není nikterak zpochybňována, obžalovaný tedy nebrojí proti prokázání existence právních vztahů s poškozenými, výše dlužných částek ani poskytnutí případné částečné úhrady. Námitky odvolatele směřují proti závěrům okresního soudu týkajícím se prokázání subjektivní stránky trestného činu, tedy jeho úmyslného zavinění. Krajský soud nezastává názor, že by byla potřeba v tomto směru dokazování jakkoli doplňovat, a to ani způsobem, jak se domáhala před okresním soudem obhajoba. Návrhy na doplnění dokazování směřující k opatření spisu katastrálního úřadu a veškeré dokumentace V. týkající se žádosti obžalovaného o úvěr důvodně prvostupňový soud označil za nadbytečné. Je třeba poukázat na to, že úplnost dokazování nelze interpretovat jako povinnost provést veškeré navržené důkazy, ale že dokazování lze označit za úplné tehdy, pokud poskytuje podklady potřebné ke zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, a to v takovém rozsahu, který umožňuje řádné rozhodnutí ve věci. Důkazy, jichž se obžalovaný domáhá, by mohly osvědčit, že obžalovaný žádal o úvěr i že tento úvěr mu nebyl pro nemožnost poskytnutí zajištění úvěru nemovitostí přiznán, takový závěr by však nemohl nic podstatného měnit na tom, že situace obžalovaného v době, kdy sjednával zakázky s poškozenými Š. a R., a kdy sjednával a setrvával ve sjednaných právních vztazích s poškozenou firmou H.a.s. nebyla natolik dobrá, aby byl schopen sjednaným závazkům dostát a žádostí o úvěr se snažil nedostatek finančních prostředků vyřešit. I kdyby snad obžalovanému úvěr přiznán byl, je nutno vidět, že v době uzavírání inkriminovaných právních vztahů s poškozenými či setrvávání v nich toto najisto obžalovaný postaveno neměl a spoléhal tak na nejistou událost budoucí, ohledně níž musel počítat s variantou, že výsledek bude negativní a úvěr mu poskytnut nebude. Neúplnost dokazování neshledal ani krajský soud stran odvolacích námitek směřujících proti nedostatečnosti či závadnosti v řízení opatřeného znaleckého posudku znalce B. Obžalovaný v prvé řadě brojí proti tomu, že znalec neměl k dispozici veškeré účetnictví a argumentuje výpovědí svědka L. – správce konkurzní podstaty obžalovaného jako úpadce. Je pravda, že svědek L. uvedl, že znalec si nevzal kompletní účetnictví (č.l. 291), současně však vypověděl, že se tak stalo ohledně těch částí účetnictví, které znalec potřeboval. Také znalec B. uvádí ve svém znaleckém posudku, že od správce konkurzní podstaty převzal všechny správcem archivované účetní doklady a sestavy podstatné pro zpracování znaleckého posudku (č.l. 168). Ohledně vstupů ke zpracování znaleckého posudku platí, že znalecké zkoumání musí vycházet z informací podstatných pro formulaci znaleckých závěrů a je proto třeba, aby znalec si tyto podstatné údaje opatřil. To znalec učinil a jím zpracovaný posudek nelze odmítat jen proto, že si nezajistil veškeré (i nepodstatné) části účetnictví. Ani krajský soud tak neshledal důvod, pro který by znalecký posudek měl být zpochybňován či pokládán za neúplný a neprůkazný. Odvolatel dále znaleckému posudku vyčítá, že znalec přijímal neadekvátní závěry, kdy kvalifikoval jednání obžalovaného jako naplnění skutkové podstaty trestného činu. Dle názoru odvolacího soudu však znalec svá oprávnění nepřekročil a tvrzení, že se pouštěl do právních úvah náležejících soudu, nelze plně přitakat. O opaku spíše svědčí vyjádření znalce z č.l. 205, kde uvádí, že nemůže dokládat, zda postup správce daně je prokazatelný pro účely trestního řízení, jakož i jeho vyjádření z č.l. 207, kde znalec odmítl činit závěry, které mu nepřísluší. Lze připustit, že jisté formulace tvrzení znalce, které se mohou jevit tak, že znalec zaujímá stanovisko stran naplnění znaků skutkové podstaty nejsou nejšťastnější, nemá to však vliv na vlastní znalecká zjištění, tedy na posouzení informační hodnoty účetnictví pro obžalovaného, tj. zda mohl vědět o své finanční situaci. Pokud krajský soud dokazování doplňoval, stalo se tak pouze listinným důkazem – konkurzním spisem obžalovaného jako úpadce. Toto dokazování krajský soud prováděl z důvodu náležitého přezkumu napadeného výroku o náhradě škody, kdy dokazování bylo zaměřeno na právní tituly poškozenými v konkurzu uplatněných pohledávek, dále na otázky popření přihlášených pohledávek obžalovaným – úpadcem při přezkumném jednání, a konečně na to, zda konkurz i nadále trvá či zda již byl zrušen. Důkazy provedené okresním soudem tento rovněž řádně a pečlivě hodnotil tak, jak mu ukládá ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Je nutno zdůraznit, že hodnocení důkazů je výsostným právem nalézacího soudu, tedy soudu prvostupňového, který důkazy v převážné většině rovněž sám provádí a má tak pro jejich hodnocení nejlepší předpoklady. Odvolací soud může toliko přezkoumávat, zda hodnotící úvahy prvostupňového soudu jsou logické a nerozporuplné, a pokud tomu tak je, je hodnocením důkazů soudem prvého stupně vázán (§ 263 odst. 7 tr. ř. poslední věta). Krajský soud se ztotožňuje s dostatečně podrobnými a vyváženými hodnotícími úvahami okresního soudu tak, jak jsou tyto náležitě rozvedeny v odůvodnění napadeného rozsudku a na tomto místě není třeba znovu je rozebírat, neboť by to představovalo toliko jejich opakování. Nad rámec myšlenkových pochodů prvostupňového soudu lze dodat snad jen následující. Odvolatel polemizuje s hodnotícími úvahami okresního soudu a zdůrazňuje některá svá stanoviska, která však ani okresním soudem zásadně zpochybňována nejsou. To platí především o námitkách obžalovaného k věrohodnosti svědků H. a T., jakož i k výpovědní hodnotě údajů podávaných svědkyní P. Ani okresní soud nikterak netvrdí, že osoby uvedených dvou svědků by pokládal za věrohodné a bez dalšího přijímal informace, které se z nich podávaly. Okresní soud nepřehlédl nesrovnalosti ve výpovědích obou uváděných svědků, poukázal na to, že H. popíral podání návrhů na předběžná opatření a připustil to až po předestření soudem, tvrdil, že nedošlo k vypořádání sdružení, současně však nemohl popřít svůj podpis na dohodě o vypořádání sdružení. Obdobně prvostupňový soud také neponechal stranou zájmu, že svědek T. v rozporu s výpověďmi poškozených R. a Š. tvrdil, že s těmito nikdy nejednal, snažil se uvádět, že nikdy neslyšel jméno investorů K. v rozporu s výpovědí svědka K. i listinnými důkazy a stavěl se do pozice, že řadu událostí si již nepamatuje. Zásadní okolností pro přijatelnost hodnotících úvah prvostupňového soudu je však to, že okresní soud výpovědi svědků H. a T. nepokládá za takové, o něž by opíral svá skutková zjištění, a pokud je zjišťování skutkového stavu vůbec přijímá, činí tak pouze v situaci, kdy tvrzení H. či T. jsou podepřena jinými důkazními zdroji, o nichž nevyvstávají důvodné pochybnosti. Obdobně okresní soud nepřeceňuje svědeckou výpověď svědkyně P. Skutková zjištění tak prvostupňový soud staví zejména na znaleckém posudku ve spojení s výpověďmi poškozených Š. a R. Ani krajský soud neshledává důvodu, proč by svědci Š. a R. měli být pokládáni za nevěrohodné, oba shodně uvedli, že o zásadních potížích obžalovaného neměli ponětí a dozvěděli se o nich až při poslední akci na O. Připustil-li pak svědek R. určité své srozumění s opožděným placením, vysvětlil, že standardní prodleva činila 3 až 4 měsíce, setrval však na tom, že nebyl obžalovaným informován o jeho potížích s penězi a po určité době se obžalovaný stal i nekontaktním (č.l. 274). Pokud svědek Š. tvrdil, že se cítil podveden především T., vyšel okresní soud důvodně z výpovědi svědka R., neboť právě ten byl dle svého vyjádření i dle vyjádření svědka Š. aktivnější při sjednávání zakázek za oba poškozené. Jak krajský soud vyložil shora, nepokládá zpracovaný znalecký posudek za neakceptovatelný, navíc je nutno zohlednit, že skutková zjištění nejsou opřena výlučně jen o zpracovaný znalecký posudek a o výpovědi svědků R. a Š. Je třeba poukázat na sestavy závazků obžalovaného (č.l. 182 a násl.), z nichž vyplývá, že obžalovaný již v průběhu roku 1998 se s některými platbami dostával do problémů, přičemž na č.l. 186 a dále jsou uvedeny i platby se splatností let 1997 až 1999, které zůstaly zcela neuhrazeny. Konečně pak nelze přehlížet ani vyjádření obžalovaného samotného, který ve své výpovědi v podstatě připustil, že „vytloukal klín klínem“. Obžalovaný takto vypověděl, že neblahou finanční situaci pokaždé řešil tak, že přijal novou zakázku, kterou zafinancoval a ze zisku uhradil předešlé nedoplatky (č.l. 273 p.v.). Pokud odvolatel vytýkal okresnímu soudu, že nevzal v úvahu skutečnost, že obžalovaný mohl práce poškozeným R. a Š. vyplatit až po vystavení řádného daňového dokladu, což poškození učinili až tehdy, kdy obžalovaný již musel na sebe podat návrh na konkurz, nemůže tato námitka obstát. Obžalovanému totiž není kladeno za vinu pouhé nezaplacení faktury poškozeným R. a Š., a to ani faktur poškozené firmě H. a.s., ale podstata stíhaného trestného činu spočívá v tom, že obžalovaný své smluvní partnery dostatečně neinformoval a vyvolal tak v nich představu, že je solventním podnikatelským subjektem, od něhož mohla druhá smluvní strana očekávat řádnou úhradu za jí poskytnutá plnění. Ani okresní soud netvrdí, že obžalovaný by byl veden přímým úmyslem a mohl by snad být pokládán za pachatele podvodu v tom smyslu, jak pojmu podvod bývá laicky rozuměno, tedy že obžalovaný by si kupředu vymyslel lež a touto by vmanévroval poškozené do pro ně nevýhodné situace. U obžalovaného však důvodně prvostupňový soud shledal úmyslné zavinění ve formě nepřímého úmyslu, neboť obžalovaný přebíral na sebe závazky a setrvával v právních vztazích i v situaci, kdy věděl, že je zatížen řadou splatných závazků z minulosti, které nehradí, a kdy spoléhal na to, že nově převzaté nebo trvající závazky uhradí, získá-li dostatek finančních prostředků. Pokud pak by finanční prostředky nezískal (což nastalo v projednávaném případě), byl s tímto stavem srozuměn a nové závazky i za takové situace převzal či v nich setrval. Obstát nemohly ani námitky týkající se trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Jak vyplývá z výpovědi svědka K., ale i z protokolu o kolaudačním jednání, byl obžalovaný přítomen kolaudaci domku investora K. a věděl rovněž o tom, že s K. se rozešli ve zlém, kdy K. shledával na provedeném díle vady. Obžalovaný nikterak nezpochybňoval výpověď svědka K., který již nehodlal uhrazovat žádné další platby nad stanovený rozpočet oproti akceptaci toho, že nedodělky či vady díla si zrealizuje sám za takto „ušetřené“ peníze. Odvolateli tak muselo být jasné, že žádná další plnění pro K. už realizovat nebude, musel nechat vyklidit staveniště a nemohlo mu být nezřejmé, že nezbude než provést konečné vyúčtování. Obhajobě lze dát za pravdu, že doměření DPH bylo provedeno tak, že hodnota zdanitelného plnění byla zjištěna součtem zálohových faktur. To však nelze interpretovat tak, že obžalovaný by se nemohl dopustit trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné dávky. Obhajoba obžalovaného by mohla obstát, pokud by ve svém účetnictví měl obsaženo konečné vyúčtování, z něhož by bylo zřejmé, že celková hodnota obžalovaným poskytnutých plnění byla uhrazena zálohami, že z finální faktury svědek K. již nic dalšího platit nebude a na takovéto finální faktuře vyčíslil DPH. Pokud by pak DPH nebylo odvedeno, nejednalo by se o zakrývání daňové povinnosti, ale mohlo by to být vykládáno pouze jako pochybení či nedopatření obžalovaného. To však není projednávaný případ, neboť žádné takové finální vyúčtování obžalovaný ve svém účetnictví neměl a právě absencí konečné faktury vyvolával dojem, že zdanitelné plnění týkající se dodávky díla K. dosud nebylo uskutečněno. Takové jednání pak okresní soud právem posoudil jako trestný čin podle § 148 odst. 1 tr. zák. Relevantní není ani námitka, že obžalovaný dlužné DPH uhradil ještě před zahájením trestního stíhání. Pouhé dodatečné dobrovolné splnění zkrácené daně totiž především nemá za následek zánik trestnosti, jako je tomu v případě účinné lítosti dle § 147a tr. zák., navíc i při účinné lítosti dle citovaného ustanovení je z povahy věci nutnou náležitostí právě dobrovolnost dodatečného splnění povinností. Pro zánik trestnosti obecnou účinnou lítostí dle § 66 tr. zák., což by při trestném činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky mohlo připadat v úvahu, je pak nezbytné, aby pachatel dobrovolně škodlivý následek trestného činu zamezil nebo napravil a nebo aby o něm v době, kdy škodlivému následku mohlo být ještě zabráněno, učinil oznámení. To však není projednávaný případ, neboť úhradou dlužné DPH již obžalovaný pouze hradil činem způsobenou škodu, nelze však toto pokládat za odstranění škodlivého následku činu ve smyslu § 66 písm. a) tr. zák., neboť škodlivý následek nespočíval pouze jen ve vlastní způsobené škodě, ale i v tom, že stát byl mystifikován ohledně určité povinnosti daňového subjektu a v důsledku takového uvedení v omyl se mu řádně a především včas nedostalo plnění. Ke zjištění zmíněného uvedení v omyl musela být provedena daňová kontrola a teprve poté se oprávněný domohl svého plnění. O účinnou lítost by tak mohlo jít pouze v případě, že obžalovaný by sám upozornil na to, že neprovedl finální vyúčtování díla a ponížil tak svou povinnost na placení DPH. Okresní soud tak provedením úplného dokazování a vyváženým hodnocením důkazů učinil správná a úplná skutková zjištění. Pochybení krajský soud neshledal, ani pokud jde o použitou právní kvalifikaci, rovněž v tomto směru lze na právní úvahy okresního soudu v odůvodnění napadeného rozsudku plně odkázat. Ani trest, který okresní soud obžalovanému uložil, nelze označit za nezákonný či nepřiměřeně přísný. Okresní soud správně zohlednil veškeré polehčující i přitěžující okolnosti, důvodně poukázal na dosavadní trestní bezúhonnost obžalovaného, nepřehlédl ani jeho snahu stavět se nakonec k celé záležitosti korektně a stranou pozornosti neponechal ani fakt, že podvodná jednání obžalovaného nebyla vedena přímým úmyslem. V souladu se zákonem obžalovanému ukládal trest úhrnný, správně také určil trestní sazbu ohrožující obžalovaného, a pokud ve výměře trestu odnětí svobody 6 měsíců až 3 léta obžalovanému uložil trest mírně nad její třetinou, nelze takový trest pokládat za nepřiměřeně přísný. Totéž platí o zkušební době v polovině zákonného rozpětí, na níž byl výkon uloženého trestu odložen. Obstát však nemohl dle přesvědčení odvolacího soudu výrok o náhradě škody. Okresní soud řádně poškozené Š., R. a H. a.s. připustil k hlavnímu líčení dle § 206 odst. 3, 4 tr. ř., neboť v té době sice probíhal na obžalovaného konkurz, ten však dosud nebyl skončen a mohla nastat situace, že konkurzní řízení skončí dříve, než řízení trestní, a že bude možno v trestním řízení rozhodovat o poškozenými uplatněných nárocích na náhradu škody. V době rozhodování odvolacího soudu, ale i v době rozhodování soudu prvostupňového, však byla situace odlišná. Okresní soud vyhlásil rozsudek 7.10.2004, kdy již bylo v právní moci rozvrhové usnesení konkurzního soudu a dokonce i vydáno usnesení o zrušení konkurzu (usnesení je ze dne 27.4.2004, byť nabylo právní moci až 9.12.2004). Existence zmíněných rozhodnutí konkurzního soudu pak měla zásadní dopad na možnost poškozených uplatňovat v trestním řízení nárok na náhradu škody. Podle § 45 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb. o konkurzu a vyrovnání v platném znění (dále jen ZKV) zrušením konkurzu zanikají účinky prohlášení konkurzu uvedené v § 14 odst. 1 písm. a) až e), g), i) a l); platnost a účinnost úkonů provedených v průběhu konkurzu tím není dotčena. Podle § 45 odst. 2 ZKV pak lze na základě seznamu přihlášek pro zjištěnou pohledávku, kterou úpadce výslovně nepopřel, po zrušení konkursu vést výkon rozhodnutí na úpadcovo jmění. Podle § 23 odst. 1 ZKV se pohledávka pokládá za zjištěnou, byla-li uznána správcem a nebyla-li popřena žádným z konkursních věřitelů. Popření pohledávky úpadcem se poznamená v seznamu přihlášených pohledávek, ale nemá pro zjištění pohledávky význam. Jak vyplynulo z konkurzního spisu, přihlásili poškození R., Š. a H. a.s. do konkurzu pohledávky, které byly předmětem i nyní projednávaného trestního stíhání pod body I. a II. napadeného rozsudku. Tyto pohledávky nebyly popřeny ani správcem, ale ani úpadcem (č.l. 125, 130, 132, 133 a 150 spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 11 K 18/2001). Pro úplnost je nutno dodat, že firma H. a.s. se do konkurzu připojila ještě s další pohledávkou, vyplývající z náhrady škody za obžalovanému vydané a nevrácené lešení, což však nebylo předmětem nyní projednávaného trestního stíhání. Ohledně této další pohledávky došlo v konkurzu k částečnému popření správcem konkurzní podstaty. Pohledávky týkající se bodu I. a II. však nebyly popřeny ani správcem, ani úpadcem a po usnesení o zrušení konkurzu ohledně nich nastoupily účinky ustanovení § 45 odst. 2 ZKV, tedy že na podkladě seznamu přihlášek bylo možno vést výkon rozhodnutí na úpadcovo jmění. Jinak řečeno, zrušením konkurzu nastal takový následek, že možnosti uplatňování nároku na náhradu škody v trestním řízení, natož pak rozhodnutí o poškozenými v trestním řízení uplatněných nárocích dle § 228 a § 229 tr. ř., počala bránit existence exekučního titulu vydaného pro tytéž pohledávky, jaké byly uplatněny v trestním řízení. Krajský soud proto napadený rozsudek musel ve výroku o náhradě škody zrušit, aniž by bylo potřeba učinit nové meritorní rozhodnutí ve smyslu § 259 odst. 4 tr.ř. Z popsaných podstatných důvodů bylo rozhodnuto, jak uvedeno ve výroku tohoto usnesení.