Není-li obviněný při rozhodování podle § 71 odst. 5 tr.ř. nebo § 71 odst. 6 tr.ř. prvostupňovým soudem vyslechnut k otázkám dalšího trvání jeho vazby, lze tuto vadu odstranit výslechem obviněného před stížnostním soudem.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28.7.2005 v Českých Budějovicích v trestní věci obžalovaného D. M., nar., trvale bytem , t.č. ve vazbě ve Věznici , pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr.zák., o jeho stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 7.7.2005, č.j. 2 T 25/2005-164, t a k t o : Podle § 149 odst. 1 písm. a) tr.řádu se ke stížnosti obžalovaného D. M. napadené usnesení v celém rozsahu z r u š u j e a znovu se rozhoduje tak, že podle § 71 odst. 4, 6 tr.řádu se obžalovaný D. M. p o n e c h á v á ve vazbě z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) tr.řádu, když podle § 73 odst. 1 písm. b,c) tr.řádu se nepřijímá slib obžalovaného k nahrazení vazby a vazba se nenahrazuje ani dohledem probačního úředníka. Odůvodnění Napadeným usnesením rozhodl okresní soud tak, že podle § 71 odst. 4, 6 tr.ř. se obžalovaný D. M. ponechává ve vazbě z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) tr.ř. Stalo se tak s odůvodněním, že obžalovaný je důvodně stíhán pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr.zák., přičemž je dáno riziko, že trestnou činnost by mohl opakovat, neboť sám uvedl, že motivem jeho jednání byla tíživá životní situace, a navíc se stíhaného jednání dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu uloženého mimo jiné i pro násilnou trestnou činnost. Prvostupňový soud uzavřel, že propuštěním obžalovaného na svobodu by došlo k podstatnému ztížení trestního řízení. Proti tomuto usnesení podal řádně a včas stížnost obžalovaný. Ve stížnosti zopakoval okolnosti, pro které byl okresním soudem ponechán ve vazbě, neztotožnil se však s jejich vyhodnocením okresním soudem. Poukázal na to, že jeho tíživá rodinná finanční situace se pobytem ve vazbě nezlepší, když jeho manželka je na mateřské dovolené, navíc je cizinka a má ztížené možnosti si přivydělat. Pokud se měl dopustit skutku ve zkušební době podmíněného propuštění, upozornil, že z minulého čtyřletého trestu odpykal vše s výjimkou 4 měsíců, navíc trest mu byl ukládán za trestnou činnost jiného charakteru, neboť pro násilnou trestnou činnost dle § 235 odst. 1 tr.zák. byl postižen Okresním soudem v Karviné, což však nebylo jeho poslední odsouzení. Zdůraznil, že pokud by ho okresní soud přizval k neveřejnému zasedání, mohl navrhnout alternativy nahrazující vazbu, mohl by vyvracet důvody vazby. Navrhl, aby byl na základě § 73 odst. 1 písm. b) tr.ř. z vazby propuštěn, když je připraven dát písemný slib vazbu nahrazující. Dále zmínil, že manželka mu zajistila práci a našla společnost, která by byla ochotna odkoupit jeho firmu. Manželka rovněž zajistila práci pro sebe a v případě propuštění by tak stěžovatel byl finančně zajištěn a tím eliminována obava, že by se mohl opětovně dopustit trestné činnosti pro špatné finanční poměry. Dodal, že je schopen doložit příslib zaměstnavatele o budoucí pracovní smlouvě i zaměstnání své manželky. Vyslovil lítost nad svým jednáním, z něhož má neustálé výčitky svědomí, pro což musel opakovaně vyhledat vězeňského psychologa, uvedl, že potřebuje svou rodinu a jeho rodina potřebuje i jeho. Podle § 147 odst. 1 tr.ř. přezkoumal krajský soud z podnětu stížností obžalovaného správnost všech výroků napadeného usnesení, proti nimž může stěžovatel podat stížnost, i řízení předcházející napadenému usnesení, a dospěl k následujícím závěrům. S pohledu poslední judikatury Ústavního soudu ČR je nutno konstatovat, že řízení předcházející napadenému usnesení bylo zatíženo vadou spočívající ve skutečnosti, že obžalovanému nebyl dán prostor, aby se vyjádřil jako strana procesu k otázce dalšího trvání jeho vazby. Ústavní soud ČR ve svých rozhodnutích (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp.zn. Pl. ÚS 45/04 a sp.zn. IV. ÚS 269/05) konstatoval, že dle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva je třeba na řízení, jimiž je přezkoumávána důvodnost dalšího trvání omezení osobní svobody, nutno vztáhnout stejné požadavky, jaké jsou kladené na prvotní rozhodování o zbavení osobní svobody. Současně ze zmíněných rozhodnutí Ústavního soudu vyplynulo, že při absenci takového slyšení osoby vazebně omezené před rozhodnutím o jejím ponechání ve vazbě by každý další den, resp. i hodina strávená ve vazbě mohla být považována za pokračování v neústavním zásahu do její osobní svobody, nebude-li tato doba vyplněna procesními úkony směřujícími k přezkumu oprávněnosti dalšího držení stěžovatele ve vazbě. Dle přesvědčení krajského soudu je z posledně citovaného nutno dovodit, že vada spočívající v tom, že obžalovanému před rozhodováním o jeho ponechání ve vazbě nebyl dán prostor být slyšen jako procesní strana, je vadou zhojitelnou, neboť stížnostní soud v rámci řízení o stížnosti obžalovaného může procesními úkony spočívajícími v jeho předvolání před stížnostní senát a v poskytnutí mu prostoru k tomu, aby své stanovisko k dalšímu trvání vazby presentoval, vyplnit dobu, která by mohla být považována za pokračování v neústavním zásahu do osobní svobody stěžovatele. Krajský soud takto postupoval, kdy vyrozuměl obžalovaného o konání neveřejného zasedání, seznámil ho s předmětem rozhodování v neveřejném zasedání a upozornil ho právě na možnost vyjádřit se k otázkám dalšího trvání vazby. Současně ho upozornil i na možnost využít právo vzdát se takového slyšení. Dalším argumentem pro závěr o zhojitelnosti vady spočívající v absenci slyšení obžalovaného před prvostupňovým soudem postupem zvoleným v této věci je skutečnost, že stížnostní řízení tvoří s řízením prvostupňovým jeden celek a je bez něho pojmově nerealizovatelné. Zachování práv vazebně omezeného obviněného na slyšení coby procesní strany k otázce dalšího trvání vazby dle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je třeba zajistit v rámci řízení o dalším trvání vazby jakožto celku, z čehož dle přesvědčení krajského soudu plyne závěr, že byl-li by obžalovaný k dalšímu trvání vazby slyšen v rámci tohoto řízení před prvostupňovým soudem, rozhodoval by stížnostní soud ve stížnostním řízení o téže otázce již bez jeho dalšího slyšení, neboť toto jeho právo na slyšení coby procesní strany dle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod bylo zajištěno u soudu prvého stupně. Má-li být smyslem slyšení obviněného coby procesní strany naplnění zásady bezprostřednosti a práva na přístup k soudu, pak lze s určitou nadsázkou uvažovat o tom, že slyšení obviněného až před stížnostním orgánem mu (obviněnému) umožňuje bezprostředně působit svými argumenty na subjekt, který v jeho záležitosti definitivně rozhoduje a obviněného argumentace tak má větší důraz, než seznámí-li se s ní druhostupňový orgán pouze prostřednictvím spisového materiálu orgánu prvostupňového. Obžalovaný v rámci svého vyjádření v neveřejném zasedání rozvedl skutečnosti zmiňované v jeho stížnosti a dodal, že neblahá tíživá situace jeho rodiny je naléhavá a v případě nepropuštění z vazby povede k tomu, že jeho manželka bude muset odcestovat do Běloruska, neboť v ČR je odkázána na nedostačující sociální dávky. Vyslovil obavu, že s manželkou se již možná nikdy nesetká vzhledem k nevyzpytatelnosti režimu prezidenta Lukašenka. Před nástupem trestu, který očekává, by se chtěl o manželku a potomka postarat, stejně jako i o své rodiče. Prohlásil, že vazba pro něho byla postačující výstrahou, uvědomil si, že pochybil, opatřoval-li si peníze způsobem, za který je stíhán, nyní však má možnost nástupu do zaměstnání a prodeje své firmy. Odmítl obavu, že by měl páchat další trestnou činnost, neboť si je vědom, že by tím dostal rodinu do potíží. Slíbil dostavit se na jakékoliv předchozí předvolání, hlásit změnu bydliště a pobytu a nepáchat žádnou další trestnou činnost. Navrhl také, že vazbu by bylo možno nahradit dohledem probačního úředníka. Ani po presentaci stanoviska obžalovaného k dalšímu trvání jeho vazby nedospěl stížnostní soud k závěru, že oproti předcházejícím rozhodování o vazbě obžalovaného by nastaly změny relevantní pro otázku trvání vazebních důvodů. Je tak v zásadě pouze opakováním, že obžalovaný je důvodně podezřelý ze spáchání stíhaného trestného činu, k němuž se doznává, jeho doznání je potvrzováno výpovědí poškozené, jakož i dalšími v řízení opatřenými důkazy. V době rozhodování stížnostního soudu byly ve spise k dispozici i znalecké posudku z oboru zdravotnictví, oboru soudního lékařství a odvětví psychiatrie, jejichž provedení a důsledné vyhodnocení může v hlavním líčení vést již zřejmě k meritornímu rozhodnutí. Také okolnosti shledaného vazebního důvodu dle § 67 písm. c) tr.ř. zůstaly nezměněny. Obžalovaný se měl jednání zakládajícího důvodné podezření ze stíhaného trestného činu dopustit ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu, přičemž nelze dát za pravdu stěžovateli, pokud namítal, že onen trest, z něhož byl podmíněně propuštěn, mu nebyl ukládán za násilnou trestnou činnost. Z trestního rejstříku totiž plyne, že předmětným trestem byl čtyřletý souhrnný trest z rozsudku Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 3 T 100/2000 ukládaný jednak za trestný čin podle § 148 odst. 1, 2 písm. e), c) tr.zák. a jednak i za sbíhající se trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr.zák., jímž byl obžalovaný pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního sudu v Karviné sp.zn. 5 T 19/98. Jak již bylo opakovaně zmiňováno, lze si velmi obtížně představit důraznější pohrůžku, než zřetelně konkrétní hrozbu omezení osobní svobody spočívající v riziku nařízení zbytku trestu. Pokud obžalovaného od jednání zakládajícího podezření z trestné činnosti neodradila ani takto silná hrozba, lze sotva vkládat reálné naděje v to, že by tento efekt mohl být dosažen jiným opatřením, a to ani obžalovaným nabízeným slibem či dohledem probačního úředníka. Obžalovaný se totiž dnes – v době svého vazebního omezení – staví do pozice osoby, která hodlá nastoupit do zaměstnání, plánuje získat prostředky k obživě i k náhradě finanční či nefinanční újmy legálním převodem obchodního podílu. Nelze se ovšem nepozastavit nad otázkou, proč obžalovaný tyto kroky neučinil v době, kdy měl pro svou tíživou osobní situaci jednat nyní stíhaným způsobem. Vyvstávají tak opodstatněné pochybnosti, nakolik by obžalovaný byl ochoten nyní dávaným slibem se řídit i v době, kdy by na něho již vazbou působeno nebylo a zda by vážnost dávaného slibu nepřehodnotil. Totéž platí i o dohledu probačního úředníka. Stěžovateli lze zřejmě přitakat v tvrzení, že jeho pobytem ve vazbě se nezlepší jeho neblahá finanční situace, smyslem vazby však není zlepšit jeho výdělkové poměry a revitalizovat rodinný rozpočet jeho samotného či jeho rodiny, nýbrž cílem vazebního omezení je uchránit společnost před rizikem spočívajícím v potencionálním opakování stíhané trestné činnosti. Kromě toho je třeba mít na zřeteli, že jakkoli finanční situace rodiny obžalovaného nemusí být dobrá a jakkoli lze připustit, že pobytem stěžovatele ve vazbě psychicky strádá jeho rodina, je třeba zájem společnosti chránit se před potencionálním rizikem z opakování trestné činnosti klást nad partikulární zájem členů rodiny obžalovaného. Pokud jde o psychické strádání obžalovaného samého, přistupuje k výše zmíněnému ještě fakt, že to byl obžalovaný sám, kdo se vlastním jednáním přivedl do situace, která mu dle jeho tvrzení činí psychické potíže a ty jsou tak přímým následkem jeho chování. Z popsaných podstatných důvodů stížnostní soud ke stížnosti obžalovaného napadené usnesení zrušil pro vadu spočívající v absenci jeho slyšení a po nápravě uvedené vady mohl znovu rozhodnout tak, jak uvedeno ve výroku tohoto usnesení.