1. Pravomoc českých soudů nelze posuzovat podle nařízení Rady (ES) č. 44/2001 v případě, že žaloba je podána před 1. květnem 2004, a to ani v souvislosti s ustanoveními tohoto nařízení o uznání a výkonu rozhodnutí. 2. Je-li v majetkové věci písemně ujednána pravomoc cizího soudu, při čemž žaloba je podána před 1. květnem 2004, je písemně dohodnutá pravomoc výlučná, leda by se strany posléze dohodly jinak. Neuplatní se proto v tomto případě ustanovení § 37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. M. B. a soudců JUDr. J. H. a JUDr. F. K. v právní věci žalobce D. S., a.s., IČ…, se sídlem v B., zastoupeného Mgr. F. K., advokátem se sídlem v Č., proti žalovanému W. S., W., Rakousko, zastoupenému JUDr. R. M., advokátem se sídlem v T., o zaplacení částky 61.772,61 EUR, o odvolání žalobce proti usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 29.4.2005, č.j. 5 C 438/2004-85, t a k t o : I. Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Napadeným usnesením soud prvního stupně zastavil řízení a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Odůvodnil svůj výrok o zastavení řízení tím, že české soudy nejsou v této věci pravomocné. Vycházel z toho, že žaloba na zaplacení peněžité částky ze smlouvy o vedení účtu byla podána 29.4.2004, tedy ještě před vstupem České republiky do Evropské unie. Dále vycházel ze zjištění, že ve smlouvě o otevření účtu z 23.4.2002 je obsažena dohoda, že spory budou řešeny před rakouskými soudy. Touto dohodou o pravomoci byla podle okresního soudu založena výlučná pravomoc rakouských soudů. Dále se okresní soud zabýval ustanovením § 37 zák. č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, a ustanovením § 87 písm. c) o.s.ř. o místní příslušnosti dané na výběr pro případ, že je vybrán soud, v jehož obvodu je umístěna organizační složka žalovaného, týká-li se spor této složky. Dospěl k závěru, že i když byla původně žalována i organizační složka 1. žalovaného ( jako 2. žalovaný ), přesto z toho nelze vyvozovat založení pravomoci českého soudu, protože spor se organizační složky mající sídlo v Jindřichově Hradci, netýká. Dále se okresní soud zabýval i ustanovením příslušných článků 66 nařízení Rady ( ES ) č. 44/2001, o soudní příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Okresní soud má za to, že je třeba respektovat smluvní autonomii stran, které si dohodly pravomoc rakouských soudů, i proto, že takový závěr odpovídá příslušným ustanovením shora uvedeného nařízení Rady o uznání a výkonu rozhodnutí mezi členskými státy Evropské unie. To i za situace, že žaloba byla podána předtím, než toto nařízení vstoupilo pro Českou republiku v platnost. Okresní soud odkázal na ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. o nedostatku podmínek řízení ( v tomto případě pravomoci soudů ) jako podmínky neodstranitelné. Proti tomuto usnesení se včas odvolal žalobce. Uvedl, že upravuje svou žalobu v označení strany žalované tak, že nadále je řízení vedeno jen vůči jednomu žalovanému, a to vůči tomu, který byl původně označen jako žalovaný č. 1. Odvolatel uznal, že pod označením 2. žalovaného byla uvedena pouze organizační složka 1. žalovaného a fakticky tak byl žalován pouze jediný subjekt. Nesouhlasil s názorem soudu prvního stupně o neexistenci pravomoci českých soudů a vytýkal soudu prvního stupně, že nesprávně vyložil ustanovení článku 66 odst. 2 písm. b) nařízení Rady ( ES ) č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Výtka směřovala k tomu, že řízení bylo zahájeno před vstupem České republiky do Evropské unie, a proto je na místě postupovat při posuzování pravomoci českých soudů podle ustanovení § 37 zák. č. 97/1963 Sb. Poukazoval na ustanovení § 37 odst. 2 uvedeného zákona a namítal, že z tohoto ustanovení neplyne, že by „mezinárodní“ pravomoc založená na základě „prorogace“ byla založením výlučné pravomoci. Podle jeho názoru lze proti žalovanému podat žalobu k soudu, jehož pravomoc plyne z ustanovení § 37 odst. 1 cit. zákona ve spojení s ustanovením § 86 odst. 3 o.s.ř. Dále se zabýval dopadem příslušných ustanovení nařízení č. 44/2001, zejména těch, ve kterých se hovoří o uznání rozhodnutí soudu jiného členského státu. Odvolatel tedy zdůrazňoval, že pravomoc českých soudů je dána proto, že je dána místní příslušnost Okresního soudu v Jindřichově Hradci, neboť spor se týká organizační složky umístěné právě v Jindřichově Hradci. Odkazoval v tomto smyslu na ustanovení § 37 zák. č. 97/1963 ( bez bližšího určení odstavců ). Podle odvolatele je nepodstatné, pokud si strany dojednaly pravomoc rakouských soudů, protože toto ujednání nemůže vyloučit pravomoc českých soudů vyplývající ze zákona. Ujednáním ( podle odvolatele ) pravomoc cizozemského soudu může být založena, avšak s jejím založením zákon nespojuje zánik pravomoci tuzemských soudů. Navrhuje zrušení napadeného usnesení a vrácení věci soudu prvního stupně. Odvolání žalobce je včasné ( § 204 o.s.ř. ), podané oprávněnou osobou ( § 201 o.s.ř. ) a přípustné ( § 201 a § 202 o.s.ř. ). V této věci nebylo nutno nařizovat odvolací jednání ( § 214 odst. 2 písm. c) o.s.ř. ). Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení nejen z důvodů uvedených odvolatelem ( § 212a odst. 1 o.s.ř. ). Odvolání není důvodné. Ani odvolatel nezpochybňuje, že mezi účastníky řízení byla uzavřena písemná smlouva, kterou byla dohodnuta pravomoc rakouských soudů pro spory plynoucí ze smlouvy, z níž se žaluje. Nařízením Rady ( ES ) č. 44/2001 ze dne 22.12.2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, jsou upraveny dvě oblasti. Jednak příslušnost soudů členských státu Evropské unie a jednak uznávání a výkon soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. V napadeném usnesení bylo nutno zabývat se otázkou pravomoci českých nebo rakouských soudů, což je otázka, která spadá pod oblast prvou ( příslušnost soudů v občanských a obchodních věcech ). Je obecně známo, že pojmem „příslušnost“ míní shora uvedené nařízení totéž, co občanský soudní řád pod pojmem pravomoc ( českých soudů ). Zmíněné nařízení stanoví pravidla pro určení „státu“, jehož soudy budou konkrétní věc projednávat. O tuto otázku jde právě v souzené věci. Je ovšem nutno vzít v úvahu, že žaloba byla podána ještě před vstupem České republiky do Evropské unie, takže nelze pro posouzení pravomoci českého ( nebo rakouského ) soudu vycházet z uvedeného nařízení. Plyne to z článku 66 bod 1 citovaného nařízení, podle kterého se nařízení vztahuje pouze na řízení zahájená po vstupu tohoto nařízení v platnost. O žádnou veřejnou listinu v této souvislosti nejde. Není důvod vztahovat na posouzení příslušnosti ( pravomoci ) soudů pro určité řízení otázku vykonatelnosti rozhodnutí, které z tohoto řízení vzejde. Proto je dle názoru odvolacího soudu zbytečné zabývat se článkem 66 bod 2, jak to činil okresní soud i účastníci samotní. Jestliže není nařízení Rady č. 44/2001 použitelné pro tuto věc, je nutno vycházet ze zákona č. 97/1963 Sb. v současném znění. O pravomoci českých soudů hovoří ustanovení § 37 odst. 1, 2 a 3. Podle § 37 odst. 1 cit. zákona je pravomoc českých soudů v majetkových sporech dána, je-li dána podle českých předpisů jejich příslušnost ( míněno místní příslušnost ). Podle § 37 odst. 2 cit. zákona může být pravomoc českých soudů v majetkových sporech založena také písemnou úmluvou stran. Podle § 37 odst. 3 cit. zákona mohou české subjekty pro majetkové spory písemně ujednat i příslušnost cizozemského soudu. Z úpravy provedené cit. zákonem plyne, že je výslovně povoleno, aby si český subjekt ujednal písemně příslušnost cizozemského soudu. Jestliže se tak stane, je zcela logické a ničemu neodporující, že takovýmto písemným ujednáním je pravomoc cizozemského soudu založena. Lze to dovodit z všeobecně uznávané zásady, že je-li dohoda stran zákonem předpokládaná, pak má vždy přednost před zákonným ustanovením, které naopak dopadá jen tehdy, není-li dohodnuto jinak. Z této zásady odvolací soud vychází, pokládá ji za provedenou výslovně i nařízením Rady ( ES ) č. 44/2001, byť se toto nařízení na souzenou věc nevztahuje. Odvolací soud argumentuje jeho článkem 23 jen pro zvýraznění všeobecného uznávání shora uvedené zásady. Uvedený článek předpisu Evropské unie také uvádí, že dohodnou-li se strany, z nichž alespoň jedna má bydliště na území členského státu, že v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud nebo soudy tohoto členského státu, je příslušný soud nebo soudy tohoto státu. Pokud se strany nedohodnou jinak, je tato příslušnost výlučná. Odvolací soud je toho názoru, že v této věci jsou příslušnými soudy dohodnuté soudy rakouské, z čehož plyne, že pravomoc českých soudů dána není. Jiný výklad by odporoval dispozitivnímu ustanovení § 37 odst. 3 zák. č. 97/1963 Sb. Okresní soud proto rozhodl výrokem správně, když řízení zastavil s odkazem na ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. o nedostatku jedné z podmínek řízení ( pravomoci českých soudů ). Vzhledem k uvedenému bylo napadené usnesení podle § 219 o.s.ř. potvrzeno. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 146 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř. Pro úplnost je nutno připomenout, že v této věci se odvolací soud zabýval i otázkou, zda pravomoc soudů ( českých a rakouských ) není upravena dvoustrannou smlouvou mezi oběma státy. Zjistil však, že tomu tak není, ač smlouva mezi oběma státy existuje a byla vydána jako vyhláška pod č. 9/1963 Sb. Ustanovení o pravomoci soudů obou členských stran však neobsahuje. Proto je nutné řídit se zákonem č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení je dovolání přípustné. Podává se do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, a to k Nejvyššímu soudu ČR v Brně, v tomto případě prostřednictvím Okresního soudu v Jindřichově Hradci. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 9. září 2005