Jestliže žalovanému, který neovládá český jazyk, není doručena žaloba přeložená soudním tlumočníkem do jeho mateřštiny, je porušeno jednak jeho právo na jednání v mateřštině, ale ve svém důsledku i právo jednat před soudem. Jde tak o vadu podle § 229 odst. 3 o.s.ř. a tudíž o vadu, ke které odvolací soud musí vždy přihlédnout ve smyslu § 212 odst. 5 věta první o.s.ř. Jde o vadu, kterou odvolací soud nemůže napravit a rozsudek musí zrušit.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. M. B. a soudců JUDr. J. H. a JUDr. F. K. v právní věci žalobkyně D. F., nar…, bytem Č., zast. JUDr. M. K., advokátkou se sídlem v Č., proti žalovanému L. F., nar..., státnímu občanu Itálie, v České republice bytem Č., zast. JUDr. B. B., advokátem se sídlem v Č., o rozvod manželství, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 24.5.2005, č.j. 9 C 479/2004 – 24, t a k t o : Rozsudek soudu prvého stupně se z r u š u j e a věc se mu v r a c í k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem soud prvého stupně rozvedl manželství uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 13.10.2000 před Městským úřadem v H. a rozhodl o nákladech řízení. Okresní soud vycházel ze zjištění, že žalovaný s rozvodem souhlasí, neboť ani on se v manželství dobře necítí. Má sice žalobkyni stále rád, avšak nemůže s ní zůstat, protože se k němu ošklivě zachovala. Dále okresní soud vycházel ze zjištění, že účastníci spolu intimně nežijí, společně nehospodaří a není mezi nimi oboustranný vztah, na základě kterého by bylo možno pokračovat v manželství. Okresní soud odkázal na § 24 odst. 1 zák. o rodině s připomínkou, že z manželství žádné děti nepocházejí. Proti tomuto rozsudku se odvolal žalovaný. Namítal, že v této věci je nutno postupovat podle § 24b zák. o rodině, podle něhož soud návrhu na rozvod nevyhoví, pokud s ním nesouhlasí manžel, který se na rozvratu převážně nepodílel a jemuž by byla rozvodem způsobena zvlášť závažná újma, jsou-li tu mimořádné okolnosti svědčící ve prospěch zachování manželství. Poukazoval na to, že s žalobkyní žili společně téměř 13 let, společně vychovávali jejího syna, s nímž má žalovaný dobrý vztah. Podle něho nelze pomíjet dlouhodobost soužití a výchovu tohoto dítěte. Podle odvolatele se okresní soud nezabýval dost důkladně námitkou žalobkyně, že manželství neplní funkci biologickou ani ekonomickou. Zdůrazňoval, že důvod skončení intimního soužití spočíval v objektivní okolnosti a ekonomickou funkci manželství do poslední chvíle plnilo. Navíc to bylo podstatnou součástí jejich vztahu, když žalovaný poskytl žalobkyni peníze na zakoupení domu v Českých Budějovicích a financoval jeho rekonstrukci i vybavení bytu. Umožnil žalobkyni i volnou dispozici s peněžními prostředky na svém bankovním účtu, což trvá dodnes. Žalobkyně mu však znemožnila užívat společný byt a žalovaný se musí zdržovat ve shora uvedeném koupeném domě, aniž by tam byly vhodné podmínky pro bydlení. Žalobkyně mu odmítá přiznat podíl na příjmech z domu, který byl koupen za jeho finanční prostředky. Žalovaný trvá na tom, že on se podstatnou měrou na rozvratu manželství nepodílel, naopak žalobkyně trávila dovolenou s jiným mužem. Jen italský temperament žalovaného způsobil, že spojil prezentaci svého citového vztahu k žalobkyni zároveň s vyjádřením o tom, že s ní nemůže žít. Jeho prohlášení soud neměl považovat za jednoznačné vyjádření souhlasu s rozvodem. Odkazoval na skutečnost, že musel komunikovat se soudem prostřednictvím tlumočníka a nebylo mu dovoleno vzít si advokáta. Podle jeho názoru podmínky pro rozvod manželství splněny nebyly. V průběhu odvolacího řízení žalovaný k výzvě odvolacího soudu předložil lékařskou zprávu o onemocnění srdce, dále výpis z účtu se záznamem o výběru (případně převodu) částky 2.650.000,- Kč dne 4.8.1999, kopii dopisu žalobkyně nájemci nebytových prostor v domě (o kterém žalovaný v odvolání hovořil), kterým se domáhá placení nájemného výhradně na svůj účet, a navrhl další svůj výslech o svém zdravotním stavu, financování investic do domu, zakoupení bytu a o vztazích mezi účastníky. Odvolací soud v této věci postupoval podle novely občanského soudního řádu, účinné od 1.4.2005, protože napadený rozsudek byl vydán po tomto datu (článek II., bod 2 přechodných ustanovení k novele o.s.ř. č. 59/2005 Sb.). Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212a odst. 1 o.s.ř., tedy i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny (§ 205 odst. 2 o.s.ř.). Sám odvolatel uplatnil odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř. Obsahem odvolání totiž namítal, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním (nezabýval se důsledně námitkami žalovaného) a v důsledku toho dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci o naplnění důvodů pro rozvod manželství. Nepoužil také správného ustanovení zákona o rodině. Odvolací soud pak sám dospěl k závěru, že jsou naplněny nejen odvolatelem uplatněné odvolací důvody, ale také odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. c) o.s.ř., protože řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tento závěr odvolací soud učinil poté co přezkoumal i řízení, které napadenému rozsudku předcházelo (§ 212a odst. 5 o.s.ř.). Jinou vadou řízení (než jsou vady uvedené ve větě prvé § 212a odst. 5 o.s.ř.) je skutečnost, že okresní soud žalovanému sice žalobu doručil, avšak žalobu nepřeloženou do jeho mateřského jazyka. Přitom z celého řízení plyne, že žalovaný český jazyk neovládá. Za takové situace je nutno vycházet z toho, že žalovanému nebyla žaloba řádně doručena, protože mu nebyl doručen překlad do italštiny za situace, kdy žalovaný má podle § 18 odst. 1 věta druhá o.s.ř. právo jednat před soudem ve své mateřštině. Toto právo neznamená jen to, že mu musí být ustanoven tlumočník při ústním jednání u soudu, ale znamená to i povinnost soudu přeložit žalovanému obsah žaloby tak, aby se mohl k žalobě kvalifikovaně ve své mateřštině za pomoci tlumočníka vyjádřit. Vedle shora citovaného práva na jednání ve své mateřštině bylo tak ve svém důsledku porušeno i právo žalovaného, aby mu byla žaloba doručena (§ 79 odst. 3 věta prvá o.s.ř.). Nemohl tak řádně hájit své zájmy, nemohl řádně posoudit, zda je pro něj vhodné zajistit si advokáta, a byla mu proto vzata i možnost řádně jednat před soudem. Tyto vady mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud sdílí též odvolací námitky žalovaného, že okresní soud nezjistil na základě jím provedených důkazů skutkový stav správně, protože jej zjistil neúplně. Jestliže totiž žalovaný neměl před jednáním u okresního soudu k dispozici žalobu přeloženou do svého mateřského jazyka, nemohl vědět, co přesně je obsahem žaloby a nemohl zaujmout jednoznačné stanovisko k rozvodu. Okresní soud pak neměl najisto postavenu otázku možnosti posouzení věci dle § 24b zák. o rodině. Shora zmíněná vada řízení je vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. Jde o vadu, ke které odvolací soud vždy přihlédne z úřední povinnosti a při její existenci musí napadený rozsudek zrušit a věc vrátit okresnímu soudu k dalšímu řízení, protože tuto vadu nemůže sám odvolací soud napravit. To plyne z § 212a odst. 5 věta prvá o.s.ř., kde je ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. zmíněno (na rozdíl od jiných vad řízení uvedených ve větě druhé cit. ustanovení, ke kterým odvolací soud přihlédne jen tehdy, jestliže za odvolacího řízení nemohla být sjednána náprava), v návaznosti na § 219a odst. 1 písm. a) o.s.ř. Podle § 219a odst. 1 písm. a) o.s.ř. odvolací soud rozhodnutí zruší (mimo jiné), jestliže jsou tu jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a za odvolacího řízení nemohla být sjednána náprava. Jak již shora řečeno, je základním důvodem pro zrušení napadeného rozsudku skutečnost, že žalovanému nebyla doručena žaloba přeložená soudním tlumočníkem do jeho mateřštiny, což mělo za následek i to, že mu byla odňata možnost kvalifikovaně před soudem ve své věci jednat. Aniž by odvolací soud přihlížel k tomu, že odvolatel v odvolání uvádí skutečnosti rozhodné pro posouzení této věci podle § 24b zák. o rodině, musel být napadený rozsudek podle § 219a odst. 1 písm. a) o.s.ř. pro tzv. jinou vadu řízení zrušen a věc vrácena soudu prvého stupně k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že v odvolacím řízení žalovaný navrhl i další důkazy (což však důvod ke zrušení není), je na okresním soudu, aby se, pokud žalovaný s rozvodem souhlasit nebude, zabýval věcí i z pohledu ust. § 24b zák. o rodině. Je nutno připomenout, že souhlas či nesouhlas s rozvodem je procesním stanoviskem, které účastník řízení v průběhu řízení může měnit. Na závěr je nutné uvést, že v této věci jsou české soudy nadány pravomocí, i když jde o věc s cizím prvkem (žalovaný je státním příslušníkem Itálie). Pravomoc českého soudu je nutno posoudit podle nařízení Rady Evropské unie č. 1347/2000. Řízení v této věci totiž bylo zahájeno dne 30.11.2004, tedy po vstupu ČR do EU, ale ještě před účinností novely - nařízení Rady č. 2201/2003, která je nyní účinná (od 1.3.2005). Podle článku 64 přechodných ustanovení (bod 1) se však tato novela použije jen pro řízení zahájená až po její účinnosti, tedy až po 1.3.2005. Protože v této věci byla žaloba podána před 1.3.2005, je nutno použít dřívějšího nařízení EU č. 1347/2000. Jde o nařízení Rady EU o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti obou manželů k dětem. Podle článku II., bod 1 tohoto nařízení je ve věcech týkajících se rozvodu manželství příslušným soudem soud toho členského státu, na jehož území mají manželé obvyklé bydliště. Vzhledem k tomu, že v této věci mají oba účastníci bydliště v Českých Budějovicích, tedy na území České republiky, je dána pravomoc soudů České republiky. Použití hmotného práva je dáno zákonem č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, v účinném znění. Je tomu tak proto, že dvoustranná smlouva mezi Českou republikou a Itálií uveřejněná pod č. 508/1990 Sb. žádná ustanovení o použití hmotného práva neobsahuje. Proto je nutno se řídit § 22 shora citovaného zákona, který stanoví, že pro rozvod manželství státních příslušníků různých států se použije české hmotné právo. V těchto směrech tedy okresní soud rozhodl správně, byť shora uvedené skutečnosti v odůvodnění svého rozsudku neuvedl. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 19. září 2005