Jestliže povinný v průběhu exekuce zemřel a dědictví po něm sice podle § 462 obč. zák. připadlo státu, který však pro předluženost z něj nic nenabyl, nelze v řízení se státem pokračovat. Exekuce musí být podle § 104 odst. 1 o.s.ř. pro nedostatek způsobilosti zastavena a její náklady nese oprávněný, byť zastavení exekuce nezavinil.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. M. B. a soudců JUDr. J. H. a JUDr. F. K. v exekuční věci oprávněného a) Ing. J. H., nar… a b) E. H., nar…, obou bytem v S., zastoupených K. H., advokátem se sídlem ve S., proti povinnému J. V., nar…, IČ…, zemřelému dne …, naposledy bytem v S., o zastavení exekuce vedené pro částku 200.000,-Kč s příslušenstvím, o odvolání oprávněných proti usnesení Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 7.6.2005, č.j. 8Nc 2763/2003-15, t a k t o: I. Usnesení soudu prvého stupně se ve výroku v odstavci II. potvrzuje. II. Oprávnění nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: Napadeným usnesením soud prvého stupně zastavil exekuci a rozhodl, že oprávnění jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit soudní exekutorce JUDr. E. Č. na nákladech exekuce 3.570,-Kč do tří dnů od právní moci usnesení. Okresní soud odůvodnil své rozhodnutí tím, že exekuce se zastavuje z důvodu úmrtí povinného, po němž bylo dědictví předluženo a jeho dědicové dědictví odmítli. Předlužené dědictví tak připadlo státu a na základě dohody uzavřené v dědickém řízení byl majetek zemřelého povinného (hotovost 20.134,-Kč a vrak osobního automobilu v ceně 20.000,-Kč) přenechán dvěma věřitelům (Finančnímu úřadu ve S. a VZP OP S.) na částečnou úhradu jejich pohledávek. Okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v exekuci nelze dle § 107 odst. 1 a 2 o.s.ř. pokračovat, neboť stát, jemuž připadlo dědictví podle § 462 obč. zák, z něj nic nenabyl a za vymáhaný závazek dle § 470 odst. 1 obč.zák. neodpovídá. Okresní soud proto zastavil exekuci pro nepřípustnost (§ 268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř. za použití § 52 odst. 1 exekučního řádu). Podle § 89 exekučního řádu uložil soud oprávněným solidárně zaplatit exekutorce náklady, které vynaložila (odměnu 3.000,-Kč dle § 11 odst. 3 vyhl. č. 330/2001 Sb. a dále 19 % daň z přidané hodnoty z této částky ve výši 570,-Kč (§ 87 exekučního řádu ve spojení se zákonem č. 235/2004 Sb.). Proti tomuto usnesení, avšak výslovně jen proti výroku o nákladech řízení, se včas odvolali oprávnění. Namítali, že v případě použití ustanovení § 89 exekučního řádu o uložení nákladů exekuce oprávněnému při zastavení exekuce je nutno vždy hodnotit důvod zastavení exekuce, a to z pohledu, který z účastníků takový výsledek zavinil. V tomto případě je podle odvolatelů nutno přihlédnout k tomu, že povinný odmítal za svého života dlužnou částku zaplatit, naopak pravomocná rozhodnutí soudů napadal neúspěšnými mimořádnými opravnými prostředky. V takové situaci to rozhodně nebyli oprávnění, kteří zavinili zastavení řízení. Navrhovali, aby napadené usnesení bylo změněno tak, že se jim povinnost platit náklady exekuce neukládá. Odvolací soud přezkoumal pouze napadený výrok o nákladech řízení, protože byl vázán mezemi odvolání (§ 212 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 52 exekučního řádu). Rozhodnuto bylo bez nařízení odvolacího jednání, jak to umožňuje ustanovení § 214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.. Odvolání není důvodné. Okresní soud zhodnotil situaci, která nastala při provádění této exekuce úmrtím povinného, zcela správně. Podle § 87 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb. (exekuční řád) hradí náklady exekuce exekutorovi povinný. Podle § 89 citovaného zákona však může soud uložit oprávněnému, aby nahradil náklady exekuce, dojde-li k zastavení exekuce. Z uvedeného je zřejmé, že ustanovení § 89 exekučního řádu je specielním ustanovením upravujícím hrazení nákladů exekutora pro případ zastavení exekuce. Je sice pravda, že se použije zejména v případech, kdy to byl oprávněný, kdo procesně zavinil zastavení exekuce, ale nelze vyloučit jeho použití i v případě, jaký nastal v této věci. Obdobný právní názor zaujal Ústavní soud ve svém nálezu II ÚS 372/04 ze dne 8.8.2005. Poukázal na to, že stát exekučním řádem přenesl na exekutory část svých mocenských pravomocí a stanovil, že exekutor vykonává tuto činnost nezávisle a nestranně. Nezávislost exekutora je zabezpečena v rámci exekučního řádu mimo jiné též úpravou obsaženou v § 3, dle něhož exekutor vykonává exekuční a další činnost za úplatu a současně je omezen na výdělečných činnostech. Nelze také přehlédnout, že nemůže provedení požadovaných úkonů odmítnout, leda jen z velmi omezených důvodů. Podle Ústavního soudu musí být proto ustanovení exekučního řádu, která upravují náhrady nákladů exekuce, aplikována a interpretována s ohledem na specifické postavení exekutora v řízení o exekucích a s ohledem na nezbytnost zachování a šetření jeho nezávislosti. Nemůže proto dojít k situaci, že by exekutorovi nebyla zaplacena odměna a nahrazeny jeho náklady. Náklady exekuce tedy musí buď hradit povinný a není-li to možné, tedy jestliže soud dospěje k závěru, že jsou tu důvody pro to, aby neuložil povinnost k náhradě nákladů řízení povinnému, musí být rozhodnuto o uložení povinnosti náhrady nákladů oprávněnému. Oprávněný tak musí při podání návrhu na provedení exekuce toto riziko s ohledem na možnosti povinného zvážit. Tyto své úvahy Ústavní soud použil na případ, kdy povinný (právnická osoba) zanikl výmazem z obchodního rejstříku. V souzené věci je situace obdobná. Povinný zemřel a nemá právního nástupce, protože stát (jemuž dědictví připadlo) posléze z dědictví nic nenabyl, a proto také za dluhy povinného neodpovídá (§ 470 obč.zák.). Proto odvolací soud i v této věci považuje za správné, že náklady exekutora nesou oprávnění. Ani odvolací soud nepovažoval za potřebné (za situace, že dědictví sice připadlo státu, avšak stát z něj nic nenabyl) rozhodovat o právním nástupnictví ve smyslu § 107 o.s.ř., když se jedná pouze o rozhodnutí o nákladech řízení. I odvolací soud sdílí stanovisko okresního soudu, že v exekučním řízení nelze pokračovat, jestliže předlužené dědictví po zemřelém povinném připadlo státu, avšak v důsledku dohody s věřiteli stát ničeho nenabyl. Nepřešla na něj proto ani povinnost, o kterou v exekučním řízení jde. Dle názoru odvolacího soudu jde o zastavení dle § 104 odst. 1 o.s.ř. pro nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, a kterou je ztráta způsobilosti povinného být účastníkem řízení. I když tedy oprávnění zastavení řízení nezavinili, nastala taková situace, že přesto jsou povinni náklady exekutora nahradit, protože je nelze uložit zemřelému povinnému, který v tomto případě nemá právního nástupce. Z těchto důvodů odvolací soud napadený výrok o náhradě nákladů exekutora podle § 219 o.s.ř. (ve spojení s § 52 exekučního řádu) potvrdil jako ve výroku věcně správný. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto v souvislosti s tím, že odvolatelé úspěch v odvolacím řízení neměli. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 27. září 2005