Nárok cizozemského zaměstnavatele spočívající v částce vyplacené svému zaměstnanci dle cizozemského práva v souvislosti s jeho pracovní neschopností způsobenou dopravní nehodou zaviněnou pracovníkem žalovaného zaměstnavatele při služební cestě, je nutno posoudit podle § 440 obč. zák.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. M. B. a soudkyň JUDr. J. H. a JUDr. V. Z. v právní věci žalobce H.-G.-S. F. M. KG, se sídlem P., Spolková republika Německo, zastoupeného JUDr. J. M., advokátem v K., proti žalovanému J. t., a.s., IČ…, se sídlem Č., zastoupeného JUDr. J. R., advokátem se sídlem Č., za vedlejšího účastenství na straně žalovaného Č., a.s., P. /adresa k doručování – Č. p., a.s., odbor TOP – likvidace PU NZP, tým LZPU, P., o zaplacení částky l.O65,28 EUR s příslušenstvím, o odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka na jeho straně proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne l4.l2.2OO4, č.j. 33 C 2O9/2OO3 – 228, ve znění opravného a zároveň doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 7.l.2OO5, č.j. 33 C 2O9/2OO3 – 239, t a k t o : I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku v odstavci I., o platební povinnosti žalovaného, p o t v r z u j e . II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku v odstavci III. a V., o nákladech řízení, m ě n í takto : Žalovaný a vedlejší účastník jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 33.396,6O Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce JUDr. J. M., advokáta v K. III. Žalovaný a vedlejší účastník jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 4.362,5O Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce JUDr. J. M., advokáta v K. O d ů v o d n ě n í Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 864,34 EUR spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 22.8.2OOl do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku /výrok v odstavci I./. Řízení o části žaloby, kterou žalobce požadoval zaplacení 2OO,94 EUR spolu s 8,5 % úrokem z prodlení ročně od 22.8.2OOl do zaplacení, okresní soud zastavil /výrok v odstavci II./. Dále žalovanému /ve znění opravného usnesení/ uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 54.437,5O Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce JUDr. J. M., advokáta se sídlem v K. /výrok v odstavci III./. Výrokem v odstavci IV. okresní soud rozhodl, že žalobci bude po právní moci rozsudku vrácena záloha na znalecké dokazování ve výši 2.l5O,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Doplňujícím usnesením ze dne 7. l. 2OO5, č.j. 33 C 2O9/2OO3 – 239 okresní soud rozhodl o nákladech řízení vedlejšího účastníka /výrok v odstavci V./ tak, že vedlejší účastník na jejich náhradu nemá právo s odůvodněním, že v řízení mu žádné náklady nevznikly a navíc žalovaný, na jehož straně vedlejší účastník stojí, byl ve věci neúspěšný. Okresní soud rozhodoval poté, co byl jeho předchozí zamítavý rozsudek zrušen odvolacím soudem s právním názorem, že důvodnost nároku žalobce je nutno posuzovat v prvé řadě podle kolizních norem platných ve Spolkové republice Německo, protože škodou je v tomto případě částka žalobcem vyplacená v důsledku nemocnosti jeho zaměstnankyně způsobené pracovnicí žalované. Odvolací soud tehdy vyslovil názor, že škoda žalovanému nevznikla v České republice, ale ve Spolkové republice Německo, a proto je nutno postupovat podle kolizních norem tohoto státu. Okresní soud zkoumal proto kolizní ustanovení obsažené v právním řádu Spolkové republiky Německo, konkrétně zákon ze dne l8. srpna l996. Zjistil, že článek 4O uvedeného zákona stanoví, že nároky z nedovoleného úkonu se řídí právem státu, ve kterém osoba povinná k náhradě jednala. Poškozený může požadovat, aby se na místo tohoto práva použilo právo státu, ve kterém k výsledku došlo, a to s dalším omezením. Protože poškozený v souzené věci /žalobce/ se nedomáhal použití práva státu, ve kterém k výsledku došlo, dospěl okresní soud k závěru, že je třeba užít hmotného práva státu, ve kterém osoba povinná k náhradě jednala, což je české hmotné právo. Odkaz německého práva na právo české je dle okresního soudu možno ve smyslu ustanovení § 35 zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním přijmout, neboť to odpovídá rozumnému a spravedlivému uspořádání právního vztahu, o který v dané věci jde. Okresní soud vzal v úvahu, že české právo řeší předmětnou záležitost ve svém ustanovení § 44O obč. zák. obdobně jako právo německé. Použitím ustanovení § 44O obč. zák. pro danou věc se okresní soud cítil zavázán dřívějším zrušovacím usnesením odvolacího soudu. Po právní stránce tedy okresní soud dovodil, že jestliže žalobce postupoval podle právního řádu Spolkové republiky Německo jako německá zaměstnavatelská společnost a vyplatil své zaměstnankyni zraněné při dopravní nehodě způsobené protiprávním jednáním zaměstnankyně žalovaného náhradu mzdy za období její pracovní neschopnosti od l. 8. do 2l. 8. 2OOl, má ve smyslu § 44O obč. zák. právo postihu vůči žalovanému. Protože bylo zjištěno, že žalobce vyplatil své zaměstnankyni jako náhradu mzdy částku 864,34 EUR, byla okresním soudem v této částce žalovanému uložena platební povinnost vůči žalobci. O náhradě nákladů řízení okresní soud rozhodl s poukazem na ustanovení § l42 odst. l o.s.ř., přičemž přiznal žalobci jako náhradu nákladů odměnu advokáta podle § 3 vyhl. č. 484/2OOO Sb., režijní paušál podle vyhl. č. l77/96 Sb. /§ l3/ a dále cestovné při použití osobního automobilu na trase K. – Č. a l9 % DPH. Opravným usnesením ze dne 7. l. 2OO5, č.j. 33 C 2O9/2OO3 – 239 okresní soud opravil svůj rozsudek ze dne 5. l. 2OO5, č.j. 33 C 2O9/2OO3 – 228 v bodě III. tak, že vyčíslil náhradu nákladů řízení, o jejíž platební povinnosti již předtím rozhodl rozsudkem /bez jejich vyčíslení/ částkou 54.437,5O Kč. Toto usnesení je ve svém bodě I. usnesením opravným, ve svém bodě II. usnesením doplňujícím, protože jím byl zároveň rozsudek okresního soudu doplněn o bod V., ve kterém bylo rozhodnuto, že vedlejší účastník nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku, avšak výslovně jen proti výrokům v odstavci I., o platební povinnosti ve věci samé a v odstavci III., o nákladech řízení, se včas odvolal žalovaný. Namítal, že okresní soud věc nesprávně právně posoudil, a to v důsledku své vázanosti rozhodnutím odvolacího soudu, kterým byl první rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. Poukazoval na to, že ve svém prvém rozsudku dospěl okresní soud k odlišnému právnímu závěru, který byl správný. Podle odvolatele byla veškerá škoda související s dopravní nehodou způsobenou zaměstnankyní žalovaného zaměstnankyni žalobce podle českého právního řádu prostřednictvím pojišťovny uhrazena. Žaloba požadující náhradu škody v částce, kterou žalobce vyplatil své zaměstnankyni jako poškozené účastnici dopravní nehody podle německých právních předpisů /náhradu mzdy po dobu její pracovní neschopnosti způsobené dopravní nehodou/, je podle odvolatele nedůvodná, protože český právní řád žádný takový nárok nezná. Odvolatel nesouhlasil s právními úvahami odvolacího soudu uvedenými v dřívějším zrušovacím usnesením, které okresní soud v napadeném rozsudku uvedl, a které se týkají použití ustanovení § 44O obč.zák. Podle odvolatele jde o specifickou škodu vzniklou dle německého práva, kterou nelze aplikovat na náhradu škody podle práva českého. Dále odvolatel namítal, že použití hmotného práva mělo být posouzeno podle Haagské úmluvy, případně § l5 ZMPS, o právu místa, kde škoda vznikla, nebo místa, kde došlo ke skutečnosti, která zakládá nárok na náhradu škody. Nárok je tedy podle odvolatele nutno posoudit podle českého hmotného práva, který však žalovaný nárok nezná. Žalobce ve svém odvolání navrhl, aby o věci jednal v odvolacím řízení jiný senát. Tento svůj požadavek odůvodnil takto : „Přesto a právě proto, že nemáme pochybnost o tom, že stávající senát v dané věci jednal nezaujatě, dlesvého nejlepšího vědomí, lze jen těžko předpokládat při druhém projednávání u téhož senátu ve stejné věci úplnou nezaujatost, jestliže soudce již jednou v dané věci vyjádřil závazně svůj názor“. Výslovně žalovaný napadl také výrok o nákladech řízení postrádající jejich vyčíslení v písemném vyhotovení rozsudku před jeho opravou. Vedlejší účastník na straně žalovaného ve svém odvolání napadl výrok rozsudku v odstavci I., o platební povinnosti žalovaného ve věci samé, a výrok rozsudku v odstavci III., o nákladech řízení uložených žalovanému. Své námitky proti výroku o nákladech řízení tento odvolatel konkrétně neuvedl. Jeho námitky týkající se rozhodnutí soudu ve věci samé jsou zcela stejné jako námitky žalovaného. I vedlejší účastník považuje rozhodnutí soudu prvního stupně za nesprávné proto, že okresní soud se řídil nesprávným právním závěrem odvolacího soudu vysloveným ve dřívějším zrušovacím usnesení. Také vedlejší účastník je toho názoru, že v této věci je nutno aplikovat Haagskou úmluvu a na základě ní české hmotné právo. I on považuje za nesprávné, že okresní soud dle názoru vysloveného odvolacím soudem považoval škodu žalobce za vzniklou v Německu a že v důsledku toho vycházel z české kolizní normy vedoucí k aplikaci německého práva, které ve své kolizní normě odkazuje zpět na české hmotné právo. Zejména pak vedlejší účastník považoval též za nesprávné, že okresní soud aplikoval ustanovení § 44O obč. zák., jak to naznačoval odvolací soud ve svém zrušovacím usnesení. I on trval na svém závěru, že české hmotné právo žalovaný nárok neupravuje a žaloba tedy nemůže být důvodná. Oba odvolatelé navrhli, aby odvolací soud věc projednal bez nařízení jednání. Totéž navrhl i žalobce ve svém vyjádření k odvolání. Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhl potvrzení napadeného rozsudku s odkazem na správné právní posouzení věci okresním soudem. Poukázal na to, že všichni účastníci se nakonec shodli na tom, že věc je třeba posoudit podle českého hmotného práva /ať již v důsledku zpětného odkazu německé kolizní normy či přímo/ a nesouhlasil s tím, že by nemělo být užito ustanovení § 44O obč. zák. Na podporu svého názoru, že je zcela spravedlivé a navíc i ve shodě s českým právem přiznat žalobci žalovanou částku, žalobce uvedl i další argument. Podle něho lze žalovanou částku považovat i za bezdůvodné obohacení, které vzniklo žalovanému tím, že žalobce vyplácel své zaměstnankyni náhradu mzdy v důsledku její pracovní neschopnosti zaviněné událostí, za kterou nese odpovědnost žalovaný. Žalobce tak podle svého stanoviska plnil své zaměstnankyni to, co jí měl po právu plnit žalovaný (§ 454 obč. zák., o bezdůvodném obohacení). Odvolací soud se musel nejprve vypořádat s námitkou žalovaného, že „při druhém projednávání u téhož senátu ve stejné věci lze jen těžko předpokládat úplnou nezaujatost, jestliže soudce již jednou v dané věci vyjádřil závazně svůj názor“. Tuto námitku nelze posoudit jinak, než jako námitku podjatosti odvolacího soudu. Podle § l4 odst. l o.s.ř., jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Podle § l4 odst. 4 o.s.ř., nejsou důvodem k vyloučení soudce okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Podle § 226 odst. l o.s.ř., bylo-li rozhodnutí zrušeno a byla-li věc vrácena k dalšímu řízení, je soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu. Je nutno připomenout, že odvolací soud sice rozhoduje po l. 4. 2OO5, tedy za účinnosti novely o.s.ř. č. 59/2OO5 Sb., avšak řídí se přechodnými ustanoveními /článek 2 bod 2 citované novely/, proto postupuje podle dosavadních právních předpisů. Podle přechodných ustanovení se totiž odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Napadený rozsudek byl vydán před účinností novely o.s.ř., proto se postupuje podle dosavadního znění o.s.ř. účinného do 3l.3.2OO5. Podle § l5b odst. l o.s.ř., soud předloží věc k rozhodnutí o námitce podjatosti s vyjádřením dotčených soudců svému nadřízenému soudu. V řízení lze zatím učinit jen takové úkony, které nesnesou odkladu. Podle § l5b odst. 2, ustanovení odstavce l neplatí, byla-li námitka uplatněna před nebo v průběhu jednání, při němž byla věc rozhodnuta a má-li soud za to, že námitka není důvodná. V tomto případě je žalovaným vznesená námitka podjatosti senátu odvolacího soudu, který má věc přidělenu podle rozvrhu práce k projednání a rozhodnutí, odůvodněna tím, že lze předpokládat ze strany odvolacího senátu zaujetí stejného právního názoru, který zaujal v předchozím zrušovacím usnesení, a který žalovaný považuje za nesprávný. Takto zdůvodněnou námitku podjatosti odvolací soud považuje za nedůvodnou, protože jsou jí namítány okolnosti /předchozí zaujetí určitého právního názoru/, které spočívají v postupu senátu v řízení o projednávané věci. Protože námitka byla uplatněna v odvolání, ve kterém se zároveň navrhuje, aby bylo rozhodováno odvolacím soudem bez nařízení jednání /stejný návrh podali všichni účastníci odvolacího řízení/, přičemž odvolací soud tyto návrhy akceptoval a rozhodl bez nařízení odvolacího jednání /§ 2l4 odst. 3 o.s.ř./, jsou dány podmínky ustanovení § l5b odst. 2 o.s.ř. pro to, aby námitka podjatosti nebyla před rozhodnutím odvolacího soudu předkládána nadřízenému soudu, jak je tomu v jiných případech dle § l5b odst. l o.s.ř. Proto odvolací senát, který se písemně k námitce podjatosti ve spise vyjádřil tak, že námitku podjatosti za důvodnou nepovažuje, protože ani jedna z členek senátu nemá žádný vztah k účastníkům ani k věci ani k právním zástupcům /což se ani v námitce podjatosti nenamítá/, věc nadřízenému soudu nepředložil a ve věci rozhodl. Jak již shora řečeno, bylo rozhodnuto bez nařízení odvolacího jednání, jak to umožňuje ustanovení § 2l4 odst. 3 o.s.ř. Podle uvedeného ustanovení není jednání třeba nařizovat tehdy, bylo-li odvolání podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí ; to neplatí, jestliže odvolací soud postupuje podle § 2l3 o.s.ř. V tomto případě je z obsahu obou odvolání zřejmé, že vytýkají soudu prvního stupně pouze nesprávné právní posouzení věci, přičemž všichni účastníci od volacího řízení navrhli, aby odvolací soud rozhodl bez nařízení odvolacího jednání. Odvolací soud neprováděl žádné dokazování ve smyslu § 2l3 o.s.ř. Proto nic nebrání tomu, aby bylo rozhodnuto bez nařízení odvolacího jednání. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek ve znění opravného a doplňujícího usnesení, a to podle § 2l2 věta prvá o.s.ř. Nepřezkoumával proto výrok v odstavci II., o zastavení části řízení ohledně zaplacení částky 200, 94 EUR s příslušenstvím, který odvoláním ani žalovaného ani vedlejšího účastníka nebyl napaden, a nabyl tak samostatně právní moci /§ 2O6 odst. 2 o.s.ř./ jako rozhodnutí o právu se samostatným skutkovým základem. Přezkoumány byly k odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka na jeho straně jen výroky v odstavci I., III., IV. a V. /tento ve znění doplňujícího usnesení/. Napadené výroky byly přezkoumány z hlediska ustanovení § 2l2a odst. l o.s.ř., tedy nejen z důvodu uplatněného odvolateli, ale i ze všech ostatních odvolacích důvodů upravených v ustanovení § 2O5 odst. 2 o.s.ř. Odvolání žalovaného ani vedlejšího účastníka není důvodné. Oba odvolatelé namítají nesprávné právní posouzení věci okresním soudem, tedy uplatňují odvolací důvod podle § 2O5 odst. 2 písm. g/ o.s.ř. Odvolací soud jejich závěr nesdílí, a sám nezjistil, že by byl rozhodnutím okresního soudu naplněn některý z dalších odvolacích důvodů zákonem upravených. Okresní soud vyšel ze zjištění, že pracovnice žalovaného způsobila dopravní nehodu, při které byla zraněna pracovnice žalobce /německá státní občanka zaměstnaná u německého žalobce/. K dopravní nehodě došlo na území České republiky. Žalobce podle německého práva platil v době pracovní neschopnosti své zaměstnankyně, způsobené zaviněním pracovnice žalovaného při dopravní nehodě, náhradu mzdy, která představuje žalovanou částku. Podle německého práva se může v takovém případě zaměstnavatel obrátit na osobu, která nemocnost jeho zaměstnance způsobila, s nárokem na náhradu toho, co bylo zaměstnanci na náhradě mzdy vyplaceno. Žalobce tak učinil i ve vztahu k českému subjektu – zaměstnavateli té osoby, která škodu způsobila při služební cestě. Odvolací soud z tohoto skutkového stavu vychází a po právní stránce jej posuzuje zcela stejně jako soud prvního stupně. Stále sdílí svůj právní názor na charakter nároku, který je v tomto případě uplatněn. Škodou je v tomto případě částka, kterou žalobce zaplatil v souvislosti s tím, že jeho zaměstnankyně byla nemocná, a že její nemocnost vyvolal první žalovaný, protože prostřednictvím své zaměstnankyně způsobil dopravní nehodu. Nejde o škodu, která by vznikla v místě, kde došlo k dopravní nehodě, a nejde ani o škodu, která by vznikla v okamžiku dopravní nehody. Škoda, která je žalována, vznikla žalobci až tím, že vyplatil své zaměstnankyni žalovanou částku. Škoda vznikla ve Spolkové republice Německo. Z toho také okresní soud správně vycházel a zjišťoval, jak německé právo obdobné nároky upravuje svými kolizními normami. Zjistil, že kolizní norma německého práva v takovém případě odkazuje zpět na české hmotné právo. Řídil se právním názorem odvolacího soudu i v tom, jaké ustanovení českého hmotného práva přichází v úvahu. Dospěl tak k užití ustanovení § 44O obč zák. Podle uvedeného ustanovení, kdo odpovídá za škodu způsobenou zaviněním jiného, má proti němu postih. Jako postih vůči zaměstnavatelské společnosti je nutno hodnotit žalovaný nárok, neboť žalovaný zaměstnavatel /jinak poškozené pracovnici žalobce odpovídající za způsobenou škodu/ musí odpovídat nejen za škodu způsobenou přímo poškozené osobě, ale i za další újmu způsobenou jinému /žalobci/ v souvislosti s dopravní nehodou, jejíž viníkem byla zaměstnankyně žalovaného. Odvolací soud proto napadený rozsudek jako věcně správný podle § 2l9 o.s.ř. ve věci samé potvrdil. Odvolací soud přezkoumal i výrok o nákladech řízení mezi účastníky obsažený v odstavci III. a V. /ten ve znění doplňujícího usnesení/. Dospěl k závěru, že okresní soud nevyčíslil náklady řízení zcela správně a také po právní stránce povinnost k jejich zaplacení zcela správně neposoudil. Okresní soud nevzal v úvahu, že vedlejší účastník má v řízení zcela stejná práva a povinnosti jako žalovaný, na jehož straně vedlejší účastník v řízení působil, a proto je také povinen společně a nerozdílně s ním zaplatit žalobci náklady řízení, jestliže žalovaný byl neúspěšný /viz. výklad v komentáři Beckova edice - § 93/. Okresní soud také neuvážil, že řízení bylo v části zastaveno /o části žaloby dožadující se zaplacení částky 2OO,94 EUR s příslušenstvím/, a to pro zpětvzetí žaloby, tedy pro procesní zavinění žalobce. Pak nelze uvažovat tak, že by žalobci měly být nahrazeny náklady řízení zcela. Jeho náklady musí být počítány z částky, která byla žalována. Výsledkem správné úvahy je to, že žalobce měl úspěch jenom ve čtyřech pětinách, zatímco v jedné pětině bylo řízení zastaveno pro procesní zavinění a náklady ve vztahu k této části je nutno hodnotit obdobně jako neúspěch žalobce. Pak žalobci přísluší jen náhrada tří pětin jím vynaložených nákladů. Přitom odměna se musí počítat z částky l.O65,28 EUR, což představuje 34.O88,96 Kč. Odměna dle vyhl. č. 484/2OOO Sb. činí /§ 3 odst. l bod 5/ částku 9.62O,- Kč za řízení v jednom stupni. Protože náklady, o nichž rozhodoval soud prvního stupně, v tomto případě představují odměnu za tři řízení v jednom stupni /první prvostupňové řízení, odvolací řízení, druhé prvostupňové řízení/ činí odměna celkem 28.86O,- Kč. K tomu je nutno připočíst lO x 75,- Kč režijního paušálu podle § l8 vyhl. č. l77/l996 Sb. Žalobcem účtované jízdné činí celkem 5.4OO,- Kč a jím účtované hotové výdaje lO.6O5,- Kč. Celkem tyto položky činí 45.6l5,- Kč. Připočtením l9 % DPH v částce 8.666,- Kč a soudního poplatku z žaloby l.38O,- Kč představují prvostupňové náklady řízení 55.66l,- Kč. Z toho tři pětiny, na které má žalobce nárok, činí 33.396,6O Kč. Vzhledem k uvedenému odvolací soud změnil napadený výrok o nákladech řízení na částku shora uvedenou. Uložil jí zaplatit společně a nerozdílně žalovanému a vedlejšímu účastníkovi na jeho straně. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § l42 odst. l a § 224 odst. l o.s.ř. za situace, kdy předmětem odvolacího řízení byla částka 864,34 EUR, což je 27.658,- Kč. Odměna podle shora citované vyhlášky /§ 3 odst. l bod 5/ činí 8.65O,- Kč /po zaokrouhlení dle § l6 odst. 2 citované vyhlášky/. K tomu je nutno připočíst 75,- Kč režijního paušálu /jeden úkon, tj. vyjádření k odvolání/. Z celkové částky 8.725,- Kč přísluší žalobci jen 5O % vzhledem k ustanovení § l8 odst. l /jeden úkon v odvolacím řízení – vyjádření k odvolání/. Žalobce byl v odvolacím řízení úspěšný zcela, proto mu přísluší celá částka 4.362,5O Kč. Na závěr je nutno uvést, že odvolací soud nerozhodoval zvláštním rozhodnutím o odvolání vedlejšího účastníka ze dne l4.l.2OO5 /č.l. 247 a 248 spisu/, které bylo reakcí vedlejšího účastníka na doručení opravného usnesení týkajícího se nákladů řízení. V odvolání vedlejšího účastníka je uvedeno, že směřuje proti výroku rozsudku, opraveného opravným usnesením. Nejde tedy o odvolání proti opravnému usnesení, ale o odvolání proti opravenému výroku rozsudku, ke kterému má účastník /v tomto případě i vedlejší účastník/ právo podle § 2O4 odst. l věta druhá. Podle uvedeného ustanovení totiž bylo-li vydáno opravné usnesení týkající se výroku rozhodnutí, běží odvolací lhůta znovu od právní moci opravného usnesení. Protože výrok o nákladech řízení byl napaden již v souvislosti s napadením výroku ve věci samé jak žalovaným, tak i vedlejším účastníkem, byl výrok o nákladech řízení /v odstavci III. i v odstavci V./ přezkoumán již v důsledku těchto odvolání, přičemž byl přezkoumán ve znění jak opravného, tak doplňujícího usnesení. Proto není již třeba žádného výroku odvolacího soudu, kterým by bylo reagováno na odvolání vedlejšího účastníka ze dne l4. l. 2OO5, které směřuje proti opravenému výroku o nákladech řízení. Lze jen dodat, že v tomto případě právo odvolat se proti výroku o nákladech řízení, byť povinnost směřuje jen proti žalovanému, náleží i vedlejšímu účastníkovi. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné, ledaže dovolací soud na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozsudku odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Českých Budějovicích dospěje k závěru, že jde ve věci samé o rozhodnutí zásadního právního významu. Rozsudek lze vykonat, pokud by nebyla povinnost v něm stanovená včas a řádně splněna, a to k návrhu oprávněného. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 7. dubna 2OO5