Poté, co bylo řízení ve věci u obecných soudů skončeno a je účastníkem tohoto skončeného řízení podána ústavní stížnost, nelze u obecných soudů vyhovět návrhu tohoto účastníka na vydání předběžného opatření v již skončené věci podle § 102 o.s.ř., neboť žádné řízení ve věci již neběží. Předběžné opatření podle § 74 o.s.ř. by přicházelo v úvahu pouze v případě, že by žalobce tvrdil, jakou žalobu ve věci chce podat a muselo by být z návrhu zřejmé, k jakému řízení by měly být poměry upravovány.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. J. P. a soudců JUDr. A. V. a JUDr. F. K. v právní věci žalobce P. P., bytem P., zastoupeného Mgr. F. K., advokátem se sídlem Č., proti žalovanému P. S., bytem M., správci konkurzní podstaty úpadce P. H., nar…, bytem Z., o vydání předběžného opatření, o odvolání žalobce proti usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 11.2.2005, č.j. 8 C 716/2005-32, t a k t o : Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e . Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Napadeným usnesením soud prvního stupně zamítl návrh, aby soud předběžným opatřením zakázal žalovanému zpeněžovat nemovitosti, a to budovu č.p. 2243 na st. parcele č. 4201 a st. parcele č. 4201 ( zastavěná plocha nádvoří ), jež jsou zapsány pro obec a k.ú. P. v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště P. na LV č. … ( bod I. ). O nákladech řízení rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o vydání předběžného opatření ( bod II. ). Ve věci již bylo rozhodováno obecnými soudy, naposledy rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.7.2004,č.j. 29 Odo 1157/2003-173 a dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11.6.2003, č.j. 4 Cmo 142/2002-147, kterým návrhu na vyloučení z konkurzní podstaty vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 903/2000 nebylo vyhověno a bylo zamítnuto. Dne 8.11.2004 podal žalobce proti rozsudku Nevyššího soudu ústavní stížnost, o které nebylo doposud rozhodnuto. Domnívá se, že jsou tedy podmínky pro vydání předběžného opatření obecnými soudy. Soud prvního stupně vychází ze skutečnosti, že obecné soudy již ve věci pravomocně rozhodly a poukazuje na § 80 a § 79 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Pokud chce se ústavní stěžovatel domoci odložení vykonatelnosti nebo předběžného opatření, musí postupovat podle těchto ustanovení zákona. Proti tomuto usnesení se žalobce včas odvolal. Domnívá se, že rozhodnutí soudu prvního stupně není správné, neboť o předběžném opatření podle § 80 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud rozhodnout pouze v případě, kdy ústavní stížnost směřuje proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí. Není tedy vyloučeno, aby rozhodnutí o předběžném opatření vydal obecný soud v rámci občanského soudního řízení. Ani odkaz soudu prvního stupně na § 79 odst. 2 o Ústavním soudu není namístě. Žalobce v návrhu na vydání předběžného opatření specifikoval povahu rozhodnutí, proti kterým podal ústavní stížnost s tím, že se jednalo o rozhodnutí o zamítnutí žaloby na vyloučení předmětných nemovitostí z konkurzní podstaty. Žaloba o vyloučení nemovitosti z konkurzní podstaty je žalobou určovací. Nařízení odkladu vykonatelnosti však přichází v úvahu pouze tehdy, může-li být podle napadeného rozhodnutí nařízen výkon rozhodnutí. Jestliže se napadené rozhodnutí podle části VI. o.s.ř. nevykonává, což je právě např. rozhodnutí ve věci určovacích žalob, lze se účinkům takového pravomocného rozhodnutí bránit u příslušného soudu prvního stupně návrhem na vydání předběžného opatření. Domnívá se, že podmínky pro vydání předběžného opatření v rámci občanského soudního řízení jsou splněny a navrhuje, aby odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrhu na vydání předběžného opatření bude vyhověno. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je podáno osobou k tomu oprávněnou, je podáno včas a je přípustné, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně podle § 212 o.s.ř., a to bez nařízení odvolacího jednání, jak mu to umožňuje ustanovení § 214 odst. 2 písm. c) o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. Lze souhlasit s argumentací žalobce, že odkaz soudu prvního stupně na ustanovení § 79 a § 80 zák. č. 182/93 Sb., o ústavním soudnictví není namístě. Podle § 79 odst. 2 může sice Ústavní soud na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, nicméně s ohledem na charakter napadeného rozhodnutí, kdy se jedná o určovací žalobu, by se věc nevyřešila. Ustanovení § 80 zák. č. 182/1993 Sb. se týká ústavní stížnosti proti jinému zásahu orgánu veřejné moci než je rozhodnutí. Nemůže tedy žalobce z tohoto ustanovení vycházet. Odvolací soud je však názoru, že i když argumentace soudu prvního stupně v tomto směru není přesná, je jeho rozhodnutí správné. Podle § 74 odst. 1 o.s.ř. před zahájením řízení může předseda senátu nařídit předběžné opatření, je-li třeba, aby zatímně byly upraveny poměry účastníků nebo je-li obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen. Podle § 102 odst. 1 o.s.ř. je-li třeba po zahájení řízení zatímně upravit poměry účastníků nebo je-li po zahájení řízení obava, že by výkon rozhodnutí v řízení posledně vydaného mohl být ohrožen, může soud nařídit předběžné opatření. V daném případě je zřejmé, že není možné nařídit předběžné opatření ve smyslu § 102 o.s.ř., neboť nebylo žádné řízení zahájeno. V dané věci naopak řízení bylo pravomocně skončeno, když Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 4.3.2002, č.j. 13 Cm 903/00-133 vyloučil k návrhu žalobce nemovitosti zahrnuté do soupisu konkurzní podstaty konkurzu vedeného pod č.j. 11 K 37/98 za a/ obytný dům Budějovické předměstí č.p. 2243 na stavební parcele č. 4201 – zastavěná plocha, objekt k bydlení, b/ stavební parcela č. 4201 zastavěná plocha objekt k bydlení o výměře 101 m2, a to ze soupisu konkurzní podstaty úpadce P. H., r.č…, IČ…, Č. K odvolání žalovaného proti výše citovanému rozsudku Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11.6.2003, č.j. 4 Cmo 142/2002-147 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 29.7.2004, č.j. 29 Odo 1157/2003-173 pak dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze zamítl. Žalobce tedy využil i mimořádný opravný prostředek a řízení u obecných soudů bylo skončeno. Žádné nové řízení neběží. Použití ustanovení § 102 o.s.ř. tedy není namístě, neboť žádné řízení v současné době neprobíhá. Přichází tedy v úvahu pouze předběžné opatření podle § 74 odst. 1 o.s.ř. Z návrhu na nařízení takovéhoto předběžného opatření však musí být zřejmé, jaký návrh ve věci samé hodlá žalobce podat a teprve tehdy může soud při nařízení předběžného opatření žalobci zároveň podle § 76 odst. 3 o.s.ř. uložit, aby návrh na zahájení řízení ve lhůtě kterou určí, podal. Určení předmětu řízení, který je vymezen v návrhu ve věci samé je plně v rukou žalobce. Podmínkou pro nařízení předběžného opatření před zahájením řízení ve věci samé je, aby bylo zřejmé k jakému řízení by měly být poměry upravovány. Vzhledem k tomu, že tato podmínka nebyla v daném splněna, neboť v návrhu na nařízení předběžného opatření žalobce ani netvrdí, že by mínil nějaký návrh ve věci samé podat, rozhodl okresní soud správně, pokud návrh na nařízení předběžného opatření zamítl. Odvolací soud má za to, že ve věci nelze předběžné opatření vydat, rozhodnutí soudu prvního stupně bylo věcně správné a jako takové bylo potvrzeno podle § 219 o.s.ř. Výrok o nákladech odvolacího řízení vychází z ustanovení § 224 odst. 1, § 145 o.s.ř., když žalovanému žádné náklady odvolacího řízení nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustné dovolání. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 14. března 2005