Den, kdy byl ve věci činný obhájce seznámen s tím, že rozsudek nabyl právní moci (že skončilo trestní stíhání ve smyslu ustanovení § 12 odst. 10 tr. řádu), nelze bez dalšího pokládat též za den, kdy se tento obhájce dozvěděl, že jeho povinnost obhajovat skončila (a počátek běhu prekluzivní lhůty podle § 151 odst. 2 věta druhá tr.ř.), a to s ohledem na znění § 41 odst. 5 tr. řádu, z něhož plyne zejména možnost podat dovolání a zúčastnit se řízení o něm u Nejvyššího soudu, k čemuž není potřeba nového výslovného zmocnění.

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře v neveřejném zasedání konaném dne 18. října 2006 projednal stížnost, kterou proti usnesení okresního soudu v Táboře ze dne 24.5.2006, č.j. 15 T 160/2003-208, v trestní věci odsouzeného K. B. , nar., t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve , podala Okresní státní zástupkyně v Táboře, a rozhodl t a k t o : Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost státní zástupkyně jako nedůvodná z a m í t á. O d ů v o d n ě n í : Shora citovaným usnesením tajemnice Okresního soudu v Táboře bylo rozhodnuto o výši odměny a náhrady hotových výdajů ustanoveného obhájce tak, že JUDr. V. V., advokátu se sídlem v (ve výroku usnesení chybně uvedeno jako sídlo město ) přiznává se za obhajobu ods. K. B. částka ve výši 278.574,50 Kč, za úkony, paušály a náhrady, jak jsou specifikovány ve výrokové části usnesení, přičemž co do zbytku ve výši 17.770,50 Kč, jak bylo obhájcem uplatňováno, se jeho návrh zamítá. Předmětné rozhodnutí právní moci nenabylo, když je v zákonem stanovené lhůtě napadla Okresní státní zástupkyně v Táboře stížností, kterou odůvodnila následovně: Podle § 151 odst. 2 věta druhá tr. řádu je třeba nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů uplatnit do 1 roku ode dne, kdy se obhájce dozvěděl, že povinnost obhajovat skončila. V daném případě tato povinnost skončila právní mocí rozsudku dne 2.3.2005, kdy ve věci rozhodl krajský soud. Jeho jednání byl obhájce přítomen a o zániku své povinnosti obhajovat obžalovaného se dozvěděl, svůj nárok však u okresního soudu uplatnil až dne 24.3.2006, tedy po uplynutí výše uvedené prekluzivní lhůty. Stěžovatelka má tedy za to, že okresní soud nepostupoval správně, když obhájci odměnu a náhradu hotových výdajů přiznal. Navrhla, aby krajský soud napadené usnesení zrušil a návrh obhájce zamítl. Krajský soud podle § 147 odst. 1 tr. řádu přezkoumal správnost všech výroků napadeného usnesení, přezkumu podrobil také řízení, které jeho vydání předcházelo. Učinil závěr, že stížnosti státní zástupkyně přisvědčit nelze. Z ustanovení § 151 odst. 2 skutečně vyplývá, že nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů podle zvláštního předpisu je třeba uplatnit do jednoho roku ode dne, kdy se obhájce dozvěděl, že povinnost obhajovat skončila, jinak nárok zaniká. K uplatnění nároku obhájce, jimž je podmíněno rozhodnutí o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů, je tedy nutné, aby povinnost obhajovat skončila. Pokud k zániku této povinnosti nedošlo některým ze způsobů uvedených v § 39 až § 40a, platí ustanovení § 41 odst. 5 tr. řádu, z něhož vyplývá, že nebylo-li zmocnění obhájce při jeho zvolení nebo ustanovení vymezeno jinak, zaniká při skončení trestního stíhání. I když zmocnění takto zaniklo, je obhájce oprávněn podat za obžalovaného ještě dovolání, zúčastnit se řízení o něm u Nejvyššího soudu, podat žádost o milost a o odklad výkonu trestu. K realizaci posledně vyjmenovaných úkonů obhajoby není tedy zapotřebí nového výslovného zmocnění. Odvolací soud je názoru, že zánik povinnosti obhájce zastupovat klienta není možno chápat ve zúžené podobě, tj. okamžikem, kdy meritorní rozhodnutí v předmětné trestní věci nabylo právní moci. Vychází přitom i ze znění výše citovaného § 41 odst. 5 tr. řádu, z něhož plyne oprávnění (ale za jistých okolností, zejména při projevu vůle mandanta de facto povinnost) i po právní moci meritorního rozhodnutí činit ve prospěch zastupovaného další úkony, k nimž nadto nemusí mít nové výslovné zmocnění. Z uvedeného pak nutno dovodit, že uplynutí jednoroční prekluzivní lhůty, stanovené § 151 odst. 2 tr. řádu, nelze počítat striktně ode dne, kdy rozhodnutí ve věci samé nabylo právní moci, nýbrž je nutno vycházet i z dalších okolností případu, zejména realizace práva obžalovaného podat mimořádný opravný prostředek, tj. dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Obdobný názor ostatně zastává již značná část aplikační praxe a tento se obdobně podává i z rozhodnutí Ústavního soudu ČR IV. ÚS 167/05, který vedle principu ochrany legitimního očekávání jako nezastupitelné podmínky realizace systému vlády práva zabývá se též otázkou předmětné lhůty k uplatnění oprávněného nároku obhájce na odměnu a náhradu hotových výdajů. Výslovně se zde zmiňuje, že z principu obligatorního zastoupení obhájcem v dovolacím řízení (§ 265d odst. 2 tr. řádu) je oprávnění obhájce v určitých případech staveno na roveň povinnosti. Dospěje-li pak obhájce postupem lege artis k závěru, že realizace přání obhajovaného podat dovolání může být z nějakého pohledu účelná (např. i z hlediska nutnosti vyčerpat všechny opravné prostředky), je podání dovolání jeho povinností, která, pokud by snad neměla vyplývat z trestního řádu, plyne ze zákona č. 85/1996 Sb. o advokacii či stavovských předpisů, upravujících výkon advokacie. Stanovil-li zákonodárce, že obhájce v dovolacím řízení nepotřebuje nové ustanovení, pak jediným rozumným výkladem je, že toto ustanovení nadále vykonává. Tomuto výkladu pak nemůže bránit ani ustanovení § 12 odst. 10 tr. řádu, které váže konec trestního stíhání na okamžik právní moci rozsudku, a to tím spíše, že rozhodnutím dovolacího soudu může být právní moc rozsudku dotčena. Pokud by byla striktně aplikována litera zákona ve vztahu k ustanovením § 41 odst. 5 a § 151 odst. 2 tr. řádu, mohlo by hrozit porušení ustanovení článku 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod podle něhož ,,… při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.“ Jinými slovy, zmíněná ustanovení tr. řádu nejsou natolik jasná, aby z nich zmíněný striktní postup mohl jednoznačně vyplynout. V dané věci mimořádný opravný prostředek (dovolání) podán nebyl. Ze spisového materiálu se však zjišťuje, že veřejné zasedání o odvolání obž. K. B. proti rozsudku Okresního soudu v Táboře v předmětné tr. věci bylo konáno v nepřítomnosti obžalovaného. Obhájce JUDr. V. tomuto jednání byl osobně přítomen, rozsudek krajského soudu mu byl doručen dne 23.3.2005. Ze sdělení obhájce ze dne 1.8.2006 (a přiloženého sdělení obviněného) vyplývá, že mandant předmětný rozsudek odvolacího soudu neobdržel, za uvedené situace je tudíž přesvědčen, že jeho povinnost poskytovat jmenovanému právní pomoc trvá. Následuje doručenka, z níž vyplývá, že rozsudek krajského soudu byl obž. B. doručen až dne 31.8.2006. Z uvedených okolností má krajský soud za to, že v době, kdy obhájce uplatnil ve smyslu § 151 odst. 2 tr. řádu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů za obhajobu obž. K. B., nebylo možno mít jeho nárok za zaniklý. V žádném případě totiž ještě neuplynula zákonná lhůta pro možnost podání dovolání, když jak se podává ze shora uvedeného, ani v okamžiku uplatnění nároku obhájce nebylo možno dovozovat, že by rozsudek krajského soudu byl obžalovanému doručen. Z dalších listin se pak zjišťuje, že jmenovaný byl až do 25.8.2005, kdy byl dodán do výkonu trestu odnětí svobody, neznámého pobytu. Za okolností, kdy obhájce neměl možnost bezprostředně po právní moci meritorního rozhodnutí ve věci projednat se svým mandantem otázky eventuální realizace úkonů, vyjmenovaných v § 41 odst. 5 tr. řádu, není možno dovozovat jeho povědomí o zániku povinnosti klienta obhajovat. Ze všech shora uvedených a zevrubněji rozebraných skutečností krajský soud dovodil, že nárok obhájce na odměnu a náhradu hotových výdajů za obhajování obv. K. B. v předmětné věci nezanikl, když zákonnou jednoroční lhůtu nemožno mít za uplynuvší. Proto přisvědčil rozhodnutí okresního soudu, který uplatněný nárok obhájci přiznal, opravný prostředek státní zástupkyně shledal nedůvodným a jako takový jej prostupem podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře v neveřejném zasedání konaném dne 18. října 2006 projednal stížnost, kterou proti usnesení okresního soudu v Táboře  ze  dne  24.5.2006,  č.j.  15 T 160/2003-208,   v  trestní věci  odsouzeného  K.   B. , nar., t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve  , podala Okresní státní zástupkyně v Táboře, a rozhodl  t a k t o : Podle § 148  odst. 1 písm. c)  tr. řádu se stížnost  státní  zástupkyně  jako  nedůvodná   z a m í t á. O d ů v o d n ě n í : Shora citovaným usnesením tajemnice Okresního soudu v Táboře bylo rozhodnuto o výši odměny a náhrady hotových výdajů ustanoveného obhájce tak, že JUDr. V. V., advokátu se sídlem v  (ve výroku usnesení chybně uvedeno jako sídlo město ) přiznává se za obhajobu ods. K. B. částka ve výši 278.574,50 Kč, za úkony, paušály a náhrady, jak jsou specifikovány ve výrokové části usnesení, přičemž co do zbytku ve výši 17.770,50 Kč, jak bylo obhájcem uplatňováno, se jeho návrh zamítá. Předmětné rozhodnutí právní moci nenabylo, když je v zákonem stanovené lhůtě napadla Okresní státní zástupkyně v Táboře stížností, kterou odůvodnila následovně: Podle § 151 odst. 2 věta druhá tr. řádu je třeba nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů uplatnit do 1 roku ode dne, kdy se obhájce dozvěděl, že povinnost obhajovat skončila. V daném případě tato povinnost skončila právní mocí rozsudku dne 2.3.2005, kdy ve věci rozhodl krajský soud. Jeho jednání byl obhájce přítomen a o zániku své povinnosti obhajovat obžalovaného se dozvěděl, svůj nárok však u okresního soudu uplatnil až dne 24.3.2006, tedy po uplynutí výše uvedené prekluzivní lhůty. Stěžovatelka má tedy za to, že okresní soud nepostupoval správně, když obhájci odměnu a náhradu hotových výdajů přiznal. Navrhla, aby krajský soud napadené usnesení zrušil a návrh obhájce zamítl. Krajský soud podle § 147 odst. 1 tr. řádu přezkoumal správnost všech výroků napadeného usnesení, přezkumu podrobil také řízení, které jeho vydání předcházelo. Učinil závěr, že stížnosti státní zástupkyně přisvědčit nelze. Z ustanovení § 151 odst. 2 skutečně vyplývá, že nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů podle zvláštního předpisu je třeba uplatnit do jednoho roku ode dne, kdy se obhájce dozvěděl, že povinnost obhajovat skončila, jinak nárok zaniká. K uplatnění nároku obhájce, jimž je podmíněno rozhodnutí o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů, je tedy nutné, aby povinnost obhajovat skončila. Pokud k zániku této povinnosti nedošlo některým ze způsobů uvedených v § 39 až § 40a, platí ustanovení § 41 odst. 5 tr. řádu, z něhož vyplývá, že nebylo-li zmocnění obhájce při jeho zvolení nebo ustanovení vymezeno jinak, zaniká při skončení trestního stíhání. I když zmocnění takto zaniklo, je obhájce oprávněn podat za obžalovaného ještě dovolání, zúčastnit se řízení o něm u Nejvyššího soudu, podat žádost o milost a o odklad výkonu trestu. K realizaci posledně vyjmenovaných úkonů obhajoby není tedy zapotřebí nového výslovného zmocnění. Odvolací soud je názoru, že zánik povinnosti obhájce zastupovat klienta není možno chápat ve zúžené podobě, tj. okamžikem, kdy meritorní rozhodnutí v předmětné trestní věci nabylo právní moci. Vychází přitom i ze znění výše citovaného § 41 odst. 5 tr. řádu, z něhož plyne oprávnění (ale za jistých okolností, zejména při projevu vůle mandanta de facto povinnost) i po právní moci meritorního rozhodnutí činit ve prospěch zastupovaného další úkony, k nimž nadto nemusí mít nové výslovné zmocnění. Z uvedeného pak nutno dovodit, že uplynutí jednoroční prekluzivní lhůty, stanovené § 151 odst. 2 tr. řádu, nelze počítat striktně ode dne, kdy rozhodnutí ve věci samé nabylo právní moci, nýbrž je nutno vycházet i z dalších okolností případu, zejména realizace práva obžalovaného podat mimořádný opravný prostředek, tj. dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Obdobný názor ostatně zastává již značná část aplikační praxe a tento se obdobně podává i z rozhodnutí Ústavního soudu ČR IV. ÚS 167/05, který vedle principu ochrany legitimního očekávání jako nezastupitelné podmínky realizace systému vlády práva zabývá se též otázkou předmětné lhůty k uplatnění oprávněného nároku obhájce na odměnu a náhradu hotových výdajů. Výslovně se zde zmiňuje, že z principu obligatorního zastoupení obhájcem v dovolacím řízení (§ 265d odst. 2 tr. řádu) je oprávnění obhájce v určitých případech staveno na roveň povinnosti. Dospěje-li pak obhájce postupem lege artis k závěru, že realizace přání obhajovaného podat dovolání může být z nějakého pohledu účelná (např. i z hlediska nutnosti vyčerpat všechny opravné prostředky), je podání dovolání jeho povinností, která, pokud by snad neměla vyplývat z trestního řádu, plyne ze zákona č. 85/1996 Sb. o advokacii či stavovských předpisů, upravujících výkon advokacie. Stanovil-li zákonodárce, že obhájce v dovolacím řízení nepotřebuje nové ustanovení, pak jediným rozumným výkladem je, že toto ustanovení nadále vykonává. Tomuto výkladu pak nemůže bránit ani ustanovení § 12 odst. 10 tr. řádu, které váže konec trestního stíhání na okamžik právní moci rozsudku, a to tím spíše, že rozhodnutím dovolacího soudu může být právní moc rozsudku dotčena.  Pokud by  byla striktně  aplikována litera zákona ve  vztahu k  ustanovením § 41 odst. 5 a § 151 odst. 2 tr. řádu, mohlo by hrozit porušení ustanovení článku 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod podle něhož ,,… při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.“ Jinými slovy, zmíněná ustanovení  tr. řádu nejsou natolik jasná, aby z nich zmíněný striktní postup mohl jednoznačně vyplynout. V dané věci mimořádný opravný prostředek (dovolání) podán nebyl. Ze spisového materiálu se však zjišťuje, že veřejné zasedání o odvolání obž. K. B. proti rozsudku Okresního soudu v Táboře v předmětné tr. věci bylo konáno v nepřítomnosti obžalovaného. Obhájce JUDr. V. tomuto jednání byl osobně přítomen, rozsudek krajského soudu mu byl doručen dne 23.3.2005. Ze sdělení obhájce ze dne 1.8.2006 (a přiloženého sdělení obviněného) vyplývá, že mandant předmětný rozsudek odvolacího soudu neobdržel, za uvedené situace je tudíž přesvědčen, že jeho povinnost poskytovat jmenovanému právní pomoc trvá. Následuje doručenka, z níž vyplývá, že rozsudek krajského soudu byl obž. B. doručen až dne 31.8.2006. Z uvedených okolností má krajský soud za to, že v době, kdy obhájce uplatnil ve smyslu § 151 odst. 2 tr. řádu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů za obhajobu obž. K. B., nebylo možno mít jeho nárok za zaniklý. V žádném případě totiž ještě neuplynula zákonná lhůta pro možnost podání dovolání, když jak se podává ze shora uvedeného, ani v okamžiku uplatnění nároku obhájce nebylo možno dovozovat, že by rozsudek krajského soudu byl obžalovanému doručen. Z dalších listin se pak zjišťuje, že jmenovaný byl až do 25.8.2005, kdy byl dodán do výkonu trestu odnětí svobody, neznámého pobytu. Za okolností, kdy obhájce neměl možnost bezprostředně po právní moci meritorního rozhodnutí ve věci projednat se svým mandantem otázky eventuální realizace úkonů, vyjmenovaných v § 41 odst. 5 tr. řádu, není možno dovozovat jeho povědomí o zániku povinnosti klienta obhajovat. Ze všech shora uvedených a zevrubněji rozebraných skutečností krajský soud dovodil, že nárok obhájce na odměnu a náhradu hotových výdajů za obhajování obv. K. B. v předmětné věci nezanikl, když zákonnou jednoroční lhůtu nemožno mít za uplynuvší. Proto přisvědčil rozhodnutí okresního soudu, který uplatněný nárok obhájci přiznal, opravný prostředek státní zástupkyně shledal nedůvodným a jako takový jej prostupem podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.