Pohledávka exekutora na nákladech exekuce, která patří při rozvrhu rozdělované podstaty do třetí skupiny podle § 337c odst. 1 písm. c) o.s.ř., má vždy stejné pořadí jako pohledávka oprávněného, pro jejíž pořadí je rozhodující den, kdy k soudu došel jeho návrh na nařízení exekuce podle § 337c odst. 5 písm. a) o.s.ř.

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře – rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy JUDr. R. O. a soudců JUDr. I. K. a JUDr. M. P. ve věci exekuce oprávněného A. H., bytem R., zast. Mgr. A. K., advokátkou v R., proti povinnému Z. J., nar…, bytem Ch., o rozdělení podstaty, o odvolání soudní exekutorky JUDr. Hany Šajnerové proti usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 20.1.2006 č. j. 4 Nc 4335/2004-16, t a k t o : I. Usnesení soudu I. stupně se p o t v r z u j e . II. Žádný z účastníků ani soudní exekutorka nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Napadeným usnesením rozdělil soud prvního stupně výtěžek dražby konané v průběhu této exekuce, který představoval částku 720.000,- Kč, tak, že uspokojil pohledávku oprávněného ve výši 604.800,- Kč z celkově požadované částky 715.758,- Kč a pohledávku soudní exekutorky ve výši 115.200,- Kč z celkové pohledávky 137.000,- Kč. Rozhodl tak po rozvrhovém jednání konaném dne 20.1.2006, při kterém stanovil rozsah a výši pohledávek, které bylo možno v rámci rozvrhu uspokojit, a dále bylo navrženo zařazení těchto pohledávek do pořadí a skupin, a to dle § 337b a § 337c o.s.ř. ve spojení s § 68 a § 52 odst. 1 exekučního řádu. Jelikož ve skupině a) a b) vymezené v § 337c o.s.ř. se nenacházely žádné pohledávky a ve skupině c) to byly pohledávky oprávněného a soudní exekutorky, pak soud rozhodl o poměrném rozdělení těchto pohledávek ve vztahu k rozdělované podstatě, neboť výtěžek dražby nestačil na uspokojení celé pohledávky oprávněného a všech nákladů soudní exekutorky. Proti tomuto usnesení podala v zákonné lhůtě 15 dnů odvolání soudní exekutorka. Namítla, že § 28 ex. řádu stanoví, že exekuci provede ten exekutor, kterého v návrhu na provedení exekuce navrhne oprávněný a kterého soud svým rozhodnutím pověří provedením exekuce. Úkony exekutora se považují za úkony soudu. Výkladem tohoto ustanovení lze jednoznačně dovodit, že osoba exekutora je fyzickou osobou, na kterou stát přenesl část svých mocenských pravomocí, čili výkon exekutorské činnosti, a v přesně zákonem stanovených okruzích činnosti jej postavil na úroveň soudu. Ustanovení § 69 ex. řádu pak stanoví, že při výkonu exekuce prodejem nemovitostí se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Z toho je zřejmé, že se při ní postupuje tak, jako by postupoval soud při výkonu rozhodnutí, tedy stát. Zákonodárce tedy akceptuje, že je tu kromě soudu další úřad, který vykonává jeho pravomoc. Zvláště v oblasti exekuce prodejem nemovitostí je zjevné, že exekutor je nedílnou součástí rozhodovacího procesu spolu se soudem a je mu na roveň postavený (vydává rozhodnutí, ustanovuje znalce, rozhoduje o ceně, vydává dražební vyhlášku). Je proto nutné přisvědčit názoru, že náklady soudního exekutora, které vzniknou v souvislosti s výkonem jeho činnosti v tomto případě jsou nákladem při zastupování státu při výkonu soudní pravomoci a tudíž mají být uspokojeny v první skupině dle § 337c odst. 1 písm. a) o.s.ř. Zcela přehlédnout nelze ani možné praktické dopady zařazení pohledávky exekutora do třetí skupiny dle § 337c odst. 1 písm. c), kdy soudní exekutor, který do té doby z vlastních finančních prostředků připravil a realizoval dražbu, nebude uspokojen vůbec nebo jen ve zcela minimální výši, která nepokryje vložené prostředky. Vzhledem k tomu, že soudní exekutor je velmi omezen v možnosti odmítnout provedení požadovaných úkonů, a k tomu, že vykonává exekuční činnost za úplatu, je ve zřejmém rozporu, pokud by byla zařazena jeho pohledávka na úhradu nákladů exekuce do třetí skupiny. I vyhláška č. 330/2001 Sb., o odměně exekutora, v § 5 odst. 3 stanoví samostatný postup pro výpočet odměny exekutora za provedenou dražbu, která často přesahuje nároky oprávněného v exekutorském spisu. Odměna je stanovena jako ze součtu všech uspokojených přihlášených pohledávek, a je tedy v přímé souvislosti s výtěžkem dražby. Není možné v exekutorském spise vymáhat odměnu, která bude například mnohonásobně převyšovat dluh povinného v tomto spise. Soudní exekutorka navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení změnil a rozdělovanou podstatu rozvrhl tak, že z ní dle § 337c odst. 1 písm. a) o.s.ř. uspokojí pohledávku soudní exekutorky v částce 137.000,- Kč a dle § 337c odst. 1 písm. c) o.s.ř. pohledávku oprávněného v částce 583.000,- Kč. Účastníci se k odvolání soudní exekutorky nevyjádřili. Odvolací soud projednal věc dle § 212 o.s.ř. v účinném znění a přezkoumal napadené usnesení v celém rozsahu, aniž bylo třeba dle § 254 odst. 6 o.s.ř. ve spojení s § 52 odst. 1 ex. řádu nařizovat jednání. Poté dospěl k závěru, že odvolání soudní exekutorky není důvodné. V daném případě vymáhal oprávněný svou pohledávku vůči povinnému dle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního řádu). Tento zákon upravuje, kromě jiného, v hlavě IV. způsoby provedení exekuce, v dílu 3 exekuci prodejem movitých věcí a nemovitostí. Konkrétně se jedná o ustanovení § 66 až § 69 cit.zák. Ta vymezují některá práva a povinnosti exekutora při provádění tohoto způsobu exekuce a současně také stanoví, které úkony a která rozhodnutí provádí soud. Pokud se týká fáze exekuce, kdy je rozhodováno o rozvrhu, pak § 68 ex. řádu stanoví, že při provedení exekuce prodejem nemovitostí povinného exekutor provádí přípravné úkony pro rozhodnutí soudu o rozvrhu, neprovádí však rozvrhová jednání. Částky přiznané věřitelům exekutor vyplatí podle pravomocných rozvrhových usnesení. Exekutor vrátí spis soudu, jakmile se vydražitel stal vlastníkem vydražené nemovitosti. Z tohoto ustanovení je tedy zřejmé, že rozhodnutí o rozvrhu patří do pravomoci soudu. Exekuční řád však neupravuje postup soudu při rozvrhovém jednání, v daném případě ani soudní exekutorkou namítanou otázku rozhodování o tom, ve které skupině má být uspokojena její pohledávka za náklady exekuce. Podle § 69 zák.č. 120/2001 Sb. nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se na provádění exekuce prodejem movitých věcí a nemovitostí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu upravující výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí a nemovitostí. Takto okresní soud také postupoval a při rozdělování podstaty vycházel z § 337c o.s.ř. Ten sice vymezuje, v jakých skupinách se uspokojují které pohledávky, ale s ohledem na časovou posloupnost, kdy byly vydávány občanský soudní řád a exekuční řád, není na zařazení pohledávky nákladů exekutora v citovaném ustanovení pamatováno. Pak je tedy třeba dané ustanovení vykládat v souladu s obecnými pravidly pro jeho užití a dosavadní soudní praxí. Konkrétně k této otázce se vyjádřil Nejvyšší soud ČR ve svém Stanovisku k výkladu zák.č. 120/2001 Sb. pod sp.zn. Cpjn 200/2005, který v bodu XVIII. uvádí, že pohledávka exekutora na náhradu nákladů exekuce se při exekuci prodejem nemovitostí uspokojí z rozvrhu rozdělované podstaty ve třetí skupině (§ 337c odst. 1 písm. c) o.s.ř.). Vycházel přitom i z rozhodnutí soudů nižších stupňů, která ve stanovisku cituje. Pokud se na některá odvolává i soudní exekutorka, neuvádí blíže jejich přesná označení. Nejvyšší soud však tato rozhodnutí cituje (Okresní soud Plzeň – město sp.zn. 73 Nc 447/2002, Městský soud v Praze sp.zn. 14 Co 92/2005, Okresní soud v Jihlavě sp.zn. 8 Nc 4573/2003, Okresní soud v Havlíčkově Brodě sp.zn. 0 Nc 4046/2002). Zdejší odvolací soud tedy s ohledem na toto výkladové stanovisko neuznal odvolací námitku soudní exekutorky o zařazení její pohledávky na náhradu nákladů exekuce do jiné skupiny než učinil soud prvního stupně, důvodnou. Nejvyšší soud se však ve svém stanovisku již nezabýval otázkou, jak je třeba následně uspokojit v rámci třetí skupiny při souběhu pohledávek pohledávky oprávněného a soudního exekutora, zda podle pořadí, či v případě, že mají stejné pořadí, pak poměrně, jak to stanoví § 337c odst. 2 o.s.ř. Pokud by soud postupoval při uspokojení pohledávek patřících do této skupiny podle pořadí, pak v daném řízení by vzniklo právo na uspokojení pohledávky oprávněnému, neboť ten podal návrh na nařízení exekuce v době (9.8.2004), kdy soudní exekutorka ještě nebyla ustanovena k provedení exekuce. To nastalo až usnesením Okresního soudu v Táboře ze dne 20.8.2004 č. j. 4 Nc 4335/2004-4. Za takové situace by ovšem nemělo význam postupovat při uspokojení pohledávky exekutora na náhradě nákladů exekuce dle citovaného ustanovení, pokud by s ohledem na stanovisko Nejvyššího soudu bylo třeba brát v úvahu právě pořadí pohledávek patřících do této skupiny. Pak zbývá jeden jediný logický závěr, a to rozdělit výtěžek dražby poměrně, jak správně učinil soud prvního stupně. Okresní soud sice nepochybil ani ve stanovení poměru rozdělovaných částek, ale jeho rozhodnutí není v této části zcela přesné. Při stanovení poměru bylo třeba vyjít z toho, že v dané skupině připadá v úvahu uspokojit celkem 852.758,- Kč (100%). V poměru s pohledávkou oprávněného 715.758,- Kč tato představuje 84%. V poměru s pohledávkou soudní exekutorky se jedná o 16%. Podle tohoto výsledného poměru tedy bylo třeba rozvrhnout i rozdělovanou podstatu ( 84% ze 720.000,- Kč je 604.800,- Kč a 16% ze 720.000,- Kč je 115.200,- Kč). Pro shora uvedené důvody proto odvolací soud napadené usnesení dle § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil. Podle § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů řízení, a to jak ve vztahu mezi účastníky, tak ve vztahu mezi účastníky a soudní exekutorkou tak, že na tyto nemá právo žádný z nich, neboť účastníkům v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly a soudní exekutorka se svým odvoláním neuspěla. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. V Táboře dne 30. června 2006