Ztrátu výživného pro manželku, kterou jí dosud manžel poskytuje, nelze zpravidla považovat za zvlášť závažnou újmu ve smyslu § 24b zákona o rodině.

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře – rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. I. K. a soudců JUDr. R. O. a JUDr. L. V. v právní věci žalobce S. S., nar…, bytem P., t.č. T., zast. JUDr. J. P., advokátkou v T., proti žalované M. S., nar…, bytem Ch., o rozvod manželství, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 7.2.2006 č.j. 3 C 11/2005-42, t a k t o : I. Rozsudek soudu I. stupně se p o t v r z u j e . II. Účastníci nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. III. Žádost žalované o odročení odvolacího jednání nařízeného na den 30.5.2006 se z a m í t á. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem rozhodl soud I. stupně, že manželství žalobce S. S. a žalované M. S., roz. T., uzavřené dne 29.3.1996 před Městským úřadem v H., se rozvádí. Po provedeném řízení konstatoval skutečnost uzavřeného bezdětného manželství, rozdílnost výpovědí účastníků, pokud šlo o vylíčení průběhu manželství, podnikatelských aktivit žalované, způsobu financování chodu domácnosti, nákladů na bydlení i splácení vzniklých dluhů. Přesto měl z výpovědi účastníků za prokázané, že od října 2004 spolu nežijí ve společné domácnosti, nejsou v žádném kontaktu, proto dospěl k závěru, že manželství je hluboce a trvale rozvráceno a shledal podmínky pro jeho rozvod dle ust. § 24 odst. 1 zákona o rodině. Protože však žalovaná s rozvodem v posledním svém vyjádření projevila nesouhlas, zabýval se splněním podmínek uvedených v § 24b odst. 2 zákona o rodině. V tomto směru dospěl k závěru, že žádný z účastníků se na rozvratu manželství převážně nepodílel. Podrobně se mimo jiné zabýval též sociální situací žalované, v důsledku níž jí žalobce na základě soudního smíru platí výživné pro manželku v částce 3.000,- Kč měsíčně. V tomto směru uvedl, že rozvodem manželství tento nárok zaniká, mohl by přicházet v úvahu nárok na výživné pro rozvedenou manželku, přičemž za zjištěné sociální situace žalované považoval ztrátu výživného pro manželku za zvlášť závažnou újmu na její straně způsobenou rozvodem. Současně však shledal za nesplněnou další zákonnou podmínku spočívající v tom, že ve prospěch zachování manželství účastníků svědčí mimořádné okolnosti. Žalovaná sice je těžce nemocná, podstupuje dialýzu, nicméně v tomto směru není odkázána na pomoc žalobce. Její zdravotní stav tento způsob léčby vyžadoval až po rozchodu s ním. V současné době bydlí u svého syna v Ch., neboť byt v T. musela opustit pro dluh na nájemném. V případě zajištění bydlení tedy rovněž nebyla na žalobce odkázána. Uzavřel proto, že žalovaná osobní pomoc žalobce s ohledem na svůj zdravotní stav nepotřebovala a nepotřebuje, navíc to ani netvrdila. Ztráta výživného pro manželku jako závažná újma v případě rozvodu posouzena byla a podle názoru soudu I. stupně ta samá skutečnost nemůže současně naplňovat podmínky mimořádných okolností svědčících pro zachování manželství. Manželství proto rozvedl s odkazem na § 24 odst. 1 zákona o rodině, přičemž za hlavní příčinu rozvratu, s ohledem na obsah výpovědi účastníků, považoval neshody týkající se společného soužití. O nákladech řízení rozhodl za situace, kdy žádný z účastníků náklady řízení nepožadoval. Proti rozsudku podala v zákonné lhůtě odvolání žalovaná. Uvedla, že s rozvodem manželství nesouhlasí z důvodu, že v současné době není schopna právě pro svůj zdravotní stav zajistit si všechny životní potřeby bez výživného od žalobce. Má vysoké náklady se svojí nemocí spojené, ať již jde o nutnost zajištění kvalitní stravy, nákupu léků a dopravy na dialýzu. Opakovaně rekapitulovala průběh soužití se žalobcem a ke svým tvrzení navrhla výslech svědka M. S. mladšího. Uvedla, že netrvá na zachování manželství, které svojí funkci neplní, ale na „ochraně své osobnosti a cti“. Současně se ze zdravotních důvodů omluvila z neúčasti na jednání s návrhem na jeho odročení tak, aby se ho mohla účastnit osobně. Žalobce opakovaně poukázal na skutečnost, že žalovaná pobírá plný invalidní důchod, z něhož jsou jí prováděny exekuční srážky na dluh z podnikání, který má u finančního úřadu. Také on znovu opakoval svá tvrzení týkající se problémů jejich soužití zejména v otázkách finančních, na odstěhování žalované ze společného bydlení, čímž dala najevo, že zájem o soužití nemá, podala i návrh na rozvod v Ch., kam se odstěhovala. Žije jako příslušnice v domácnosti svého syna, který jí potřebnou pomoc zajišťuje, takže jeho pomoc nevyžaduje. Navrhl potvrzení napadeného rozsudku. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek dle § 212 o.s.ř. v celém rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání žalované nelze považovat za důvodné. Nejprve k procesní otázce zamítnutí návrhu žalované na odročení jednání a na provedení dalšího důkazu. V dané věci nařídil odvolací soud na úterý dne 30.5.2006 odvolací jednání. Účastníci byli o termínu ve značném předstihu vyrozuměni, žalovaná převzala obsílku dne 28.4.2006. V následně zaslaném vyjádření doručeném odvolacímu soudu 18.5.2006 se z důvodu nezbytné dialýzy v den nařízeného jednání omluvila a současně požádala o výslech navrženého svědka, u kterého chtěla být účastna. Nutnost dialýzy a jejích termínů (úterý, čtvrtek, sobota) doložila lékařskou zprávou. Podle § 119 odst. 1 o.s.ř. jednání může být odročeno jen z důležitých důvodů. Není pochyb o tom, že pro žalovanou životně nezbytná dialýza je důležitým důvodem pro odročení jednání, nicméně tak by tomu bylo pouze za situace, pokud by odvolací soud prováděl ve věci další dokazování, včetně výslechu žalovanou navrženého svědka. Okresní soud provedl v dané věci velice podrobné dokazování, jehož výsledky pojal a podrobně rozvedl v odůvodnění napadeného rozsudku. Žalovaná byla rovněž velice podrobně vyslechnuta k průběhu manželství. Návrh na další dokazování neměla a dalšího nařízeného jednání dne 31.1.2006 se již neúčastnila, když se předtím opět písemně k věci podrobně vyjádřila. Navíc i z tohoto jejího vyjádření plyne, že jediným důvodem, pro který chce manželství zachovat, je výživné, které jí žalobce jako manželce platí. Návrh na výslech svědka učinila až v rámci odvolacího řízení, přičemž jde jednak o důkaz, který mohla uplatnit již v řízení na I. stupni, navíc je tento důkaz bez významu vzhledem k důvodům, pro které trvá na existenci manželství se žalobcem. Nejde tak o důkaz, který by splňoval podmínky § 205a odst. 1 o.s.ř. a proto také odvolací soud rozhodl, že další dokazování provedeno nebude. Navíc je nutno uvést, že jde o jednání odvolacího soudu, který je soudem přezkumným a stanoviska stran byla dostatečně vyložena v průběhu řízení před soudem I. stupně stejně tak jako v odvolání žalované. Z toho je zřejmé, že osobní účast žalované u odvolacího soudu nebyla nezbytná. S ohledem na výše uvedené proto v zájmu naplnění zásady rychlosti a hospodárnosti řízení rozhodl odvolací soud dle § 119 o.s.ř. o tom, že se návrh žalované na odročení jednání zamítá. Okresní soud po provedeném dokazování, v němž velice podrobně vyslechl účastníky a provedl důkazy lékařskými zprávami prokazujícími jednak současný zdravotní stav žalované, jednak jeho vývoj vedoucí až k potřebě dialýzy třikrát v týdnu pro vážné onemocnění ledvin, dospěl k závěru, že manželství účastníků je poměrně dlouhodobě hluboce rozvrácené a nelze očekávat jeho zlepšení v žádném směru. Tento závěr v odůvodnění napadeného rozsudku dostatečně popsal se stanoviskem, že z tohoto pohledu považuje žalobu za důvodnou. Odvolatelka tento závěr nenapadá. Ztotožňuje se s ním i odvolací soud, neboť zákonné podmínky § 24 odst. 1 zákona o rodině jsou naplněny (hluboký a trvalý rozvrat bez možnosti obnovení manželského soužití). Vzhledem k tomu, že žalovaná (byť měnila v průběhu prvostupňového jednání svoje postoje) s rozvodem nesouhlasila, správně se proto okresní soud dále zabýval splněním podmínek § 24b zákona o rodině. Zmíněná zákonná úprava řeší tzv. ztížený rozvod (jedná se o tzv. tvrdostní klauzuli) kdy je nutné prokázat, že rozvod u jednoho z manželů je nespravedlivou tvrdostí do jeho pokračujících těžkostí. Soud nemůže manželství rozvést, když se jeden z manželů rozvodu brání, přičemž musí být splněny současně 3 podmínky. Musí jít o manžela, který se na rozvratu převážně nepodílel, dále podmínka, že rozvod by byl pro něj zvlášť závažnou újmou spíše v jeho osobní, než majetkové oblasti (i když ani ta není pochopitelně vyloučena) a třetí podmínkou je, aby existovaly mimořádné okolnosti svědčící pro zachování manželství (např. jeho délka, věk manželů, zdravotní stav …). Jak komentář ke zmíněnému ustanovení, tak - byť zatím sporadická - judikatura se shodují v tom, že ztížený rozvod nemůže a nesmí být absolutním zabráněním rozvodu. Proto soud manželství rozvede, jestliže manželé spolu nežijí nejméně po dobu 3 let. Pro všechny 3 varianty rozvodu, (tedy i variantu rozvodu tzv. dohodnutého) platí, že mají-li manželé nezl. děti, nemůže být manželství rozvedeno, je-li to v rozporu se zájmy těchto nezletilých dětí dané zvláštními důvody (např. trvalá zdravotní újma dítěte). Tato poslední varianta v dané věci v úvahu nepřichází. Okresní soud náležitě rozebral, proč dospěl k závěru, že na rozvratu manželství se nepodílel převážně ani jeden z účastníků. Tento závěr skutečně vyplynul z dokazování, které ukázalo, že příčiny byly na obou stranách, což ostatně potvrdili sami účastníci, kteří shodně hovořili o neshodách a hádkách v řadě oblastí společného soužití, nejen v oblasti finanční, byť ta se jeví jako nejvíce problémová, alespoň z pohledu žalobce. Žalovaná se zmiňovala nejen o nadávkách a fyzickém týrání, ale i o nevěře žalobce, žalobce naopak zmiňuje odcizení peněz, špatné i domácí hospodaření žalované, slovní urážky. Za této situace je nepochybné, že na rozvratu manželství se podíleli oba účastníci. Nyní k otázce zvlášť závažné újmy. Okresní soud uvedl, že ztrátu výživného pro manželku (v současné výši 3.000,- Kč) v případě rozvodu považuje za zvlášť závažnou újmu. Na rozdíl od soudu I. stupně je však odvolací soud názoru, že ztrátu výživného pro manželku nelze podřadit pod závažnou újmu. To proto, že na tyto životní situace pamatuje § 92 odst. 1 zákona o rodině, podle kterého rozvedený manžel, který není schopen sám se živit, může žádat od bývalého manžela, aby přispíval na přiměřenou výživu podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. I když tedy u výživného pro rozvedeného manžela se uplatňují jiná hlediska než u manžela (stejná hmotná i kulturní úroveň), i tato úprava je založena na sociálním zřeteli. Jestliže zákon o rodině pro vyživovací povinnost mezi rozvedenými manželi použil výraz „příspěvek na výživu rozvedeného manžela“, pak se to stalo proto, aby tato vyživovací povinnost byla odlišena od povinnosti manželů poskytovat si vzájemné výživné za trvání manželství. Jde o jinou kategorii vyživovací povinnosti, s jinými zákonnými podmínkami a zejména s jiným rozsahem těchto povinností. Nelze proto § 92 odst. 1 zákona o rodině vykládat tak, že by například rozvedená žena neměla zajištěnou nutnou výživu z prostředků svého bývalého manžela, ač ten k tomu prostředky má, a její nutná výživa by musela být doplňována z prostředků státních. Byla-li by tedy žalované zajištěna nutná výživa z prostředků žalobce, nelze ztrátu výživného pro manželku považovat za zvlášť závažnou újmu, jak to dovodil soud okresní. Naopak se závěry, které tento soud učinil ve vztahu k neexistenci mimořádných okolností svědčících pro zachování manželství se odvolací soud ztotožňuje a proto také odkazuje v celém rozsahu na odůvodnění této části rozsudku, aniž by měl potřebu k nim cokoliv dodávat. Snad jen to, že odvolatelka ani v rámci odvolacího řízení netvrdila, že by byla odkázána na osobní pomoc žalobce, důvodem jejího nesouhlasu je výhradě finanční stránka věci. Je však třeba zdůraznit, že jak výživné pro manželku, tak příspěvek na rozvedenou manželku nejsou kategorie neměnné, ale odvíjejí se od možností, schopností a majetkových poměrů povinného (§ 96 odst. 1 zákona o rodině), které mohou kdykoliv v průběhu další doby doznat změny. Nebylo by proto možno vyjít z toho, že částka 3.000,- Kč měsíčně je výživným“ definitivním“. Ze všech uvedených důvodů proto byl napadený rozsudek jako věcně správný dle ust. § 219 o.s.ř. potvrzen. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 144 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné. V Táboře dne 30.5.2006