Soudní exekutor, pověřený provedením exekuce podle zákona č. 120/2001 Sb., není subjektivně legitimován k podání odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o poukázání rozdělované podstaty správci konkursní podstaty úpadce - povinného.

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře – rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. R. O. a soudkyní JUDr. M. P. a JUDr. I. K. ve věci exekuce oprávněného V. z. p. ČR, se sídlem P. 4, IČ…, proti povinnému J. K., nar…, bytem Ž., o odvolání soudního exekutora Mgr. Radka Karafiáta, Exekutorský úřad se sídlem Jihlava, Královský Vršek 25, proti usnesení Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 27.9.2005 č.j. 5 Nc 1665/2003-51, t a k t o : Odvolání soudního exekutora se o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Citovaným rozhodnutím soud I. stupně vyslovil, že po právní moci usnesení bude rozdělovaná podstata, nacházející se na účtu soudního exekutora ve výši 1.346.667,- Kč s úroky ve výši 1,2 % z částky 200.000,- Kč od 22.9.2004 do data odepsání z účtu a ve výši 1,2 % z částky 1.146.667,- Kč od 29.11.2004 do data odepsání z účtu, poukázána k rukám správce konkurzní podstaty JUDr. Jiřího Kozáka. Vycházel ze zjištění, že soudní exekutor dne 21.9.2004 provedl dražbu nemovitostí, při které byl udělen příklep vydražiteli Mgr. J. P. Usnesení soudního exekutora o udělení příklepu nabylo právní moci 9.10.2004. Vydražitel ve stanovené lhůtě doplatil nejvyšší podání, takže se ke dni 21.9.2004 stal ve smyslu § 336e odst. 2 o.s.ř. vlastníkem vydražených nemovitostí. Soudní exekutor předkládá spis s návrhem na provedení rozvrhového řízení, byť usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26.10.2004 č.j. 11 K 16/2004-20, byl na majetek povinného prohlášen konkurs. Okresní soud má ve smyslu § 14 odst. 1 písm. e) zák. č. 328/1991 Sb. z tohoto důvodu za to, že k prohlášení konkursu na majetek povinného došlo ještě před provedením výkonu rozhodnutí. Tím nelze mínit samotnou dražbu či udělení příklepu, ale exekuce je provedena teprve právní mocí rozvrhového usnesení. Samotné nemovitosti již do konkursní podstaty spadat nemohou. Nejvyšší podání zaplacené vydražitelem je však jakýmsi ekvivalentem její hodnoty a je nutno je pokládat za majetek povinného. Proto tato rozdělovaná podstata spadá do konkursní podstaty povinného dle § 6 odst. 1, 2 zák.č. 328/1991 Sb. Pokud se jedná o postavení soudního exekutora, který v řízení vykonal řadu činností, není možno za dané situace rozhodnout s odkazem na § 5 odst. 3 vyhl. č. 330/2001 Sb. ani o tom, že by měl z rozdělované podstaty nějaký nárok soudní exekutor v rámci uspokojení jeho exekučních nákladů. Proto soud I. stupně nepřistoupil k provedení rozvrhového jednání a rozhodl, že rozdělovaná podstata se poukazuje k rukám správce konkurzní podstaty. V zákonné lhůtě 15 dnů podal proti tomuto usnesení odvolání soudní exekutor. Svou legitimaci k podání odvolání dovozuje ze skutečnosti, že toto rozhodnutí „negativně rozhoduje“ i o jeho nároku na náhradu nákladů exekuce. Další část odvolání pak obsahuje rozbor právního názoru exekutora na danou situaci a jeho nesouhlas s právními závěry okresního soudu o tom, že rozdělovaná podstata představuje majetek povinného a že nelze rozhodnout o nároku exekutora na uspokojení exekučních nákladů z rozdělované podstaty. Odvolatel požaduje zrušení tohoto usnesení a vrácení věci soudu I. stupně k provedení rozvrhu. Odvolací soud se v prvé řadě, před věcným přezkumem napadeného usnesení, zabýval splněním procesně formálních předpokladů pro vedení odvolacího řízení. Podle § 201 o.s.ř. účastník může napadnout rozhodnutí okresního soudu nebo rozhodnutí krajského soudu vydané v řízení v prvním stupni odvoláním, pokud to zákon nevylučuje. Z této procesní úpravy vyplývá, že odvolání je univerzálním řádným opravným prostředkem, který lze podat v případě, že ho zákon ve vztahu ke konkrétnímu rozhodnutí připouští (objektivní přípustnost) a současně že odvolání podává účastník, který je k tomu oprávněn (subjektivní legitimace). Předmětné usnesení soudu I. stupně má charakter rozhodnutí svého druhu, kterým je rozhodováno o naložení s rozdělovanou podstatou. Vzhledem k tomu má nepochybně povahu významnější než usnesení upravující vedení řízení. Proto ve shodě s tím, jakého poučení se účastníkům od okresního soudu dostalo, vychází odvolací soud z toho, že proti předmětnému rozhodnutí je odvolání objektivně přípustné. Současně ale s ohledem na to, že odvolání nepodává žádný z účastníků, bylo nutno posoudit, zda je podáno osobou, která je k tomu subjektivně legitimována. V nalézacím řízení dochází k vydání dílčích procesních rozhodnutí, jež se týkají práv a povinností třetích osob (např. o uložení pořádkové pokuty svědkovi, o přiznání znalečného apod.) a kde těmto osobám nelze upřít subjektivní oprávnění podat opravný prostředek. Rovněž i exekuční řízení netvoří jednolitý celek a v určitých jeho fázích zákon přiznává procesní práva a povinnosti nejen jeho účastníkům (případně manželu povinného), ale i dalším osobám (spoluvlastníkům prodávané věci, dražitelům, plátci mzdy apod.). Tyto osoby se proto rovněž stávají účastníky exekučního řízení, ale pouze jeho úseku, v nichž jim právní úprava přiznává procesní práva, popř. jim ukládá procesní povinnosti. V rámci nich jim nepochybně přísluší uplatnit vůči rozhodnutím vydaným v dané fázi opravný prostředek. Soudní exekutor má i ve vztahu k uvedenému zcela specifické postavení (které lze připodobit snad pouze postavení notáře pověřeného projednáním dědictví), když jeho činnost v exekučním řízení se pokládá za činnost soudu (§ 28 ex. řádu). Ovšem vzhledem k tomu, že tento předpis svěřuje rozhodování některých věcí v exekučním řízení soudu, dochází v důsledku toho k tomu, že některé z těchto rozhodnutí se dotýká i práv a povinností pověřeného exekutora (např. při rozhodování o nákladech exekuce, o uložení pořádkové pokuty exekutorovi). V těchto případech soudy podle dnes již vcelku ustálené judikatury vycházejí z toho, že exekutor je oprávněn rozhodnutí tohoto se týkající napadnout opravným prostředkem. V daném případě ale usnesení soudu I. stupně ani neukládá soudnímu exekutorovi žádnou povinnost, ani nerozhoduje jakýmkoliv způsobem o jeho oprávnění, takže nelze uvažovat o tom, že by toto rozhodnutí jakkoliv zasahovalo do jeho práv či mu způsobovalo určitou újmu. Pokud odvolání tvrdí, že napadené usnesení „negativně rozhoduje“ o jeho nároku na náhradu nákladů exekuce, vychází patrně z odůvodnění tohoto rozhodnutí, v němž je vysloveno, že ani s odkazem na § 5 odst. 3 vyhl. č. 330/2001 Sb. v dané situaci „nelze rozhodovat“ o nároku soudního exekutora na uspokojení exekučních nákladů. Již z toho je ale přece zřejmé, že okresní soud o těchto nákladech žádným způsobem nerozhoduje. Navíc je třeba zdůraznit, že z hlediska posouzení legitimace k podání odvolání je relevantní pouze výrok předmětného rozhodnutí (§ 159a o.s.ř.), kterým se rozdělovaná podstata poukazuje správci konkurzní podstaty povinného. Z toho tudíž jednoznačně vyplývá, že usnesení se svým obsahem netýká postavení exekutora, ani kladným, ani negativním způsobem nerozhoduje o náhradě nákladů exekuce. Na základě těchto úvah dospěl odvolací soud k závěru, že soudní exekutor není subjektivně legitimován k podání odvolání proti tomuto rozhodnutí. Proto bylo jeho odvolání podle § 218 písm. b) o.s.ř. odmítnuto. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení dovolání není přípustné. V Táboře dne 31.1.2006