Neplatnosti úvěrové smlouvy s odkazem na to, že nebyly splněny zákonné podmínky § 16 či § 15 odst. 2 obch. zák., za nichž dochází k vázanosti právním úkonem osoby jiné či osoby překračující zmocnění, se může dovolávat pouze podnikatel, který takovým jednáním má být zavázán k poskytnutí úvěru (§ 267 odst. 1 obch. zák.).

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy JUDr. M. Š. a soudkyň JUDr. H. H. a JUDr. V. P. v právní věci žalobce M. B. F. L., se sídlem M., Seychelles ( reg. č. …), zastoupeného JUDr. P. V., advokátem v P., proti žalovaným 1./ V. K., nar…, bytem v K., IČ…, zastoupenému JUDr. T. V., advokátem v J., 2./ J. K., nar…, bytem v S., zastoupenému JUDr. J. M., advokátem v J., 3./ S., a.s., se sídlem v N., IČ…, zastoupenému JUDr. Z. S., advokátem v Č., o 2.000.000,- Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 12.9.2005, č.j. 6 C 253/2004-323, t a k t o : Rozsudek soudu prvního stupně se p o t v r z u j e s výjimkou výroku v odstavci II., o nákladech řízení mezi účastníky, v odstavci III., o nákladech řízení ve vztahu k ČR, v němž se ve vztahu k žalovanému J. K. m ě n í tak, že se žalobci a ČR právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému J. K. n e p ř i z n á v á. Žalovaní V. K. a S., a.s. jsou povinni zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení každý v částce 12.197,50 Kč, žalovaný J. K. je povinen zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení v částce 6.098,50 Kč; co do zbývajících 6.099,- Kč se žalobci náhrada nákladů odvolacího řízení vůči J. K. n e p ř i z n á v á. Uvedené částky jsou žalovaní povinni zaplatit na účet právního zástupce žalobce do tří dnů od právní moci rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci částku 2.000.000,- Kč spolu s úroky z úvěru ve výši 174.659,50 Kč, s úroky z prodlení ( do 31.8.2003 ) ve výši 3.758.977,20 Kč a dále s úroky z prodlení ve výši 29,5 % p.a. z částky 2.174.659,50 Kč od 1.9.2003 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku s tím, že v rozsahu plnění jednoho ze žalovaných zanikne povinnost plnění ostatních žalovaných, přičemž žalobce je oprávněn domáhat se uspokojení této pohledávky a jejího příslušenství vůči žalovanému J. K. jen z výtěžku prodeje objektu bydlení č.p. 163 v K. na pozemku – parcela č. 395 a pozemku – parcela č. 395 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 283 m2 a pozemku – parcela č. 396 – zahrada o výměře 427 m2, zapsaných na LV č. 292 pro k.ú. K., obec S. u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště T. ve vlastnictví J. K. Každému z žalovaných uložil zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 47.217,- Kč. Každému z žalovaných uložil zaplatit na náhradě nákladů řízení ČR částku 4.331,50 Kč. Vyšel ze zjištění, že právní předchůdce žalobce Agrobanka Praha, a.s., se sídlem v P.( tento peněžní ústav, který následně vstoupil do likvidace a změnil sídlo – P…, postoupil předmětnou pohledávku na základě smlouvy o postoupení pohledávky z 16.5.2005 žalobci; tuto smlouvu soud prvního stupně vyhodnotil jako platnou a usnesením z 30.6.2005, č.j. 6 C 253/2004-267, které právní moci nabylo 20.7.2005, připustil vstup tohoto žalobce do řízení namísto žalobce původního ) uzavřel s žalovaným V. K.( dále jen žalovaný I. ) dne 4.6.1996 smlouvu o úvěru č…., na základě níž byl žalovanému I. dne 18.6.1996 poskytnut úvěr ve výši 2.000.000,- Kč ( z této částky bylo 850.000,- Kč užito na úhradu dluhu z předchozího úvěru, který byl tomuto žalovanému poskytnut na základě smlouvy o úvěru z 3.5.1995, reg. č….). Podle článku VII. této smlouvy se práva a povinnosti smluvních stran řídí touto smlouvou a obecnými úvěrovými podmínkami banky ze dne 1.5.1996, které jsou ke smlouvě připojeny. Základ a výše úroků a úroků z prodlení vyplývá z článku IV. odstavec 1 smlouvy, § 8, § 14 a § 19 obecných úvěrových podmínek, článku 2., článku 10 části první pracovního předpisu centrály AGB č. 13 ( jenž je vnitřním organizačním předpisem, na který odkazuje § 8 odst. 2 obecných úvěrových podmínek ). Žalovaný I. se zavázal úvěr zaplatit do 30.5.1997. To nesplnil. Ke dni vydání rozsudku soudu prvního stupně dlužil 2.000.000,- Kč – jistina úvěru, 174.659,- Kč – úroky z úvěrů do 31.12.1997, 3.758.977,20 Kč – úroky z prodlení z jistiny a úroků ( § 19 odst. 1, odst. 2 obecných úvěrových podmínek ) do 31.8.2003, když 29,5 % úrok z prodlení ( odpovídá 17,5 % základní úrokové sazbě od 2 6.1997 + 12 % podle § 19 odst. 1 obecných úvěrových podmínek ). Výši dluhu okresní soud zjistil ze znaleckého posudku a jeho doplnění ing. M. M., znalce z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, který byl k tomuto znaleckému posudku i vyslechnut. Žalovaný I. dne 28. 5. 2001 dluh písemně uznal – tehdy dluh představoval jistinu 2.000.000,- Kč a úroky včetně úroků z prodlení naběhlé do 30.4.2001 ve výši 2.277.207,10 Kč. Dluh z předmětné úvěrové smlouvy byl zajištěn zástavní smlouvou z 4.6.1996, č. 48/96-754, kterou uzavřel s právním předchůdcem žalovaný J. K.( dále jen žalovaný II. ), jenž jako vlastník zastavil rodinný domek č.p. 163 s parcelou č. 395 a parcelou č. 396 zapsané v katastru nemovitostí pro obec S. a k.ú. K. u Katastrálního úřadu v J. na LV č. 292. V této smlouvě ( bod VI. ) žalovaný II. vyslovil souhlas s tím, aby věřitel nemovitosti prodal ( za podmínek vyplývajících z § 299 odst. 2 obch. zák. v tehdejším znění ) v případě nezaplacení dluhu. Již 4.6.1996 žalovaný II. zmocnil Česko-americkou realitní společnost ( tak jak také bylo v bodě VI. uvedené smlouvy dohodnuto ) k realizaci prodeje v situaci, že nastanou dohodnuté podmínky. Dluh z předmětné úvěrové smlouvy byl zajištěn ručením obchodní společnosti S., a.s. ( dále jen žalovaný III. ). Žalovaný III. byl k zaplacení dluhu v celkové výši 5.933.655,10 Kč ( 2.000.000,- Kč – jistina, 174.659,50 Kč – úroky, 3.758.977,20 Kč – úroky z prodlení, 18,40 Kč – debet na běžném účtu ) vyzván přípisem z 23.9.2003, který mu byl doručen 29.9.2003. Soud prvního stupně z provedených důkazů nevyvodil závěr, že by žalovanému I. vznikl právní nárok na poskytnutí nového úvěru v roce 1997. Vrácení finančních prostředků včetně příslušenství byl právní předchůdce žalobce oprávněn požadovat již od roku 1997. Je pravda, že na úvěrové smlouvě s reg. č… jsou jako osoby jednající za věřitele uvedeni ing. L. D., CSc., ředitel filiálky a ing. J. Ch., vedoucí odboru komerčních služeb, a že na smlouvě o zřízení zástavního práva reg. č. … jsou uvedeny tytéž osoby. Přitom na úvěrové smlouvě je podpis pouze ing. Ch., další podpis na této smlouvě není podpisem ing. D., CSc., na zástavní smlouvě jsou podpisy jiných osob, než ing. D., CSc. a ing. Ch. Soud prvního stupně však v souvislosti s tímto zdůraznil, že právní předchůdce žalobce ani žalobce nezpochybňovali platnost daných smluv, nezpochybňovali, že byli za věřitele podepsány osobami k tomu oprávněnými, jednajícími v zastoupení, přičemž s ohledem na znění ustanovení § 267 odst. 1 obch. zák. to je pouze věřitel, který by se mohl neplatnosti předmětných smluv dovolávat. Výše úroků a úroku z prodlení ( až 21,5 % p.a. a až 29,5 % p.a. ) není podle okresního soudu v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu § 265 obch. zák. Uvedený soud zdůraznil, že každý z účastníků jednal v rámci daných, a tedy zřejmých, dispozicí, soudní znalec potvrdil, že dohodnuté úroky, jakkoliv z dnešního pohledu vysoké, byly v té době běžné, vyžadované i jinými peněžními ústavy na „tuzemském trhu s bankovními produkty“. Žaloba, tak jak je formulována ve vztahu k žalovanému II., je v souladu s ustanovením § 151f obč. zák. ve znění účinném do 31.8.1998 ( v podrobnostech viz. odůvodnění napadeného rozsudku. ). Proti tomuto rozsudku se odvolali všichni žalovaní. Žalovaný I. namítá, že úvěrovou smlouvu podepsal za právního předchůdce žalobce pouze ing. J. Ch., ing. L. D., CSc. nikoliv – podepsala ji nezjištěná osoba. Proto závěr okresního soudu o řádně uzavřené smlouvě je nesprávný a přinejmenším předčasný ( podepisování za společnost se totiž mělo dít tak, že k obchodnímu jménu připojí svůj podpis s uvedením jména a funkce dva členové představenstva nebo další pracovníci v rozsahu plné moci nebo v rozsahu stanoveném podpisovým řádem ). Dále žalovaný I. namítá, že sjednaná výše úroků odporuje zásadám poctivého obchodního styku. Žalovaný I. totiž uzavíral v pořadí již druhou úvěrovou smlouvu s příslibem, že dojde k přeúvěrování. Daný příslib, byť nebyl dán právně závaznou formou, však žalobce nedodržel. Je zjevné, že žalobce požaduje úroky, které „za cca 4 roky dosahují výše úvěrem poskytnuté částky, takže za pouhé 4 roky by žalobce dostal dvojnásobek zapůjčené částky“. Žalovaný I. je přesvědčen, že jde o typický případ nemravnosti, která nemůže být v souladu se zákonem. Žalovaný II. namítá, že podle záhlaví zástavní smlouvy měli právního předchůdce žalobce zastupovat ing. D., CSc. a ing. Ch. Jména těchto osob byla uvedena i v podpisové části smlouvy. Místo ing. D., CSc. se podepsala nezjištěná osoba s dodatkem v.z., místo ing. Ch. se podepsala nezjištěná osoba. Jestliže na smlouvě o zřízení zástavního práva chybí podpisy jednajících osob, jde o absolutní neplatnost takového právního úkonu ve smyslu § 40 odst. 3 obč. zák. Žalovaný II. svým chováním nezavdal důvod k podání žaloby a sám žádnou právní povinnost neporušil. Domnívá se, že v rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku ho soud prvního stupně zavázal k náhradě nákladů řízení, ačkoliv – i při vytýkaném nesprávném právním posouzení věci – měl postupovat podle § 143 o.s.ř. Žalovaný III. namítal, že znalecký posudek nebyl dostatečně určitý, nestanovoval postupy a metody výpočtu. Znalec vysvětlil posudek dopisem zaslaným soudu, tento však „žalovaný III. neobdržel předem a při jednání mu nebyl dán prostor pro jeho prostudování a vyjádření se k němu“. Ručitelské prohlášení pokládá žalovaný III. za neplatné. Prosté označení ručení „s příslušenstvím“ je neurčité ve smyslu ustanovení § 37 obč. zák. V tomto směru odkázal na závěry vyplývající z rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nevyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2772/2000. Žalovaný III. učinil právní úkon ručení s vědomím, že bude bankou i žalovaným I. dostáto všem slibům a neměl tak důvod se detailně seznámit se závazky, které žalovaný I. přebírá a v jaké výši. Navíc žalovanému III. nebyl znám obsah úvěrové smlouvy, ani obecných úvěrových podmínek či vnitřních předpisů banky. Původní žalobce čekal s uplatněným svých pohledávek vůči žalovanému I. a žalovanému III. šest let, v souvislosti s čímž došlo k enormnímu nárůstu příslušenství i vůči žalovanému III., který je v postavení pouhého ručitele a situaci svým jednáním nezavinil. Původní žalobce ani jednou žalovaného III. neinformoval o neplnění povinností žalovaným I. Neomluvitelně a v rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku proto předmětné pohledávky uplatnil až s 6 letým zpožděním. Jednání žalobce je v rozporu s ustanovením § 265 obch. zák. Odvolací soud po zjištění, že odvolání, která zákon nevylučuje, byla podáno v zákonné 15 denní lhůtě účastníky řízení ( § 201, § 202, § 204 odst. 1 o.s.ř. ), a že se opírá o způsobilé odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. e), písm. f), písm. g) o.s.ř., věc projednal podle § 212 o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné pouze ve vztahu k žalovanému II. v části napadeného rozsudku o nákladech řízení. Odvolací soud odkazuje na pečlivě vypracované odůvodnění napadeného rozsudku ve vztahu ke skutkovým zjištěním a právnímu hodnocení a i s ohledem na odvolací námitky rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k právnímu hodnocení ( skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná a odvolací soud z nich vychází ) doplňuje, upřesňuje či částečně mění takto: : Podle § 15 odst. 1 obch. zák., kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází. Podle § 15 odst. 2 obch. zák. ( ve znění po novele – zák. č. 370/2000 Sb. ) překročí-li zástupce podnikatele zmocnění podle odstavce 1, je takovým jednáním podnikatel vázán, jen jestliže o překročení třetí osoba nevěděla a s přihlédnutím ke všem okolnostem případu vědět nemohla. Podle § 16 obch. zák. podnikatele zavazuje i jednání jiné osoby v jeho provozovně, nemohla-li třetí osoba vědět, že jednající osoba k tomu není oprávněna. Je zřejmé, že ustanovení § 15 odst. 2 a § 16 obch. zák. jsou vedeny snahou vnést stav právní jistoty i do vztahů, kdy za toho kterého podnikatele činí právní úkony osoba k takovému jednání neoprávněná. V situaci, že nastanou další zákonné podmínky zmíněnými ustanoveními předpokládané, je podnikatel takovým právním úkonem vázán ( ať je učiněn v jakékoliv formě, tedy i písemné ) i tehdy, pokud jej učinila nejen jím pověřená osoba, která překročila rozsah svého pověření, ale pokud jej učinila „osoba jiná“. Je to tedy právě takovýto podnikatel, který se může bránit námitkou neplatnosti právních úkonů ( s odkazem na to, že nebyly splněny zákonné podmínky § 15 odst. 2, § 16 obch. zák. ), a tedy tvrzením, že takovýmito úkony není vázán. Na ochranu právě takovéhoto subjektu je neplatnost právního úkonu stanovena ( viz. ustanovení § 267 odst. 1 obch. zák., které zakotvuje princip relativní neplatnosti právního úkonu jako odchylky od obecného pravidla absolutní neplatnosti podle § 39, § 40 odst. 1 obč. zák. ), neboť právě takovýto subjekt má být zavázán právním úkonem, který neučinil. Další subjekt či subjekty, které s takovouto jinou osobou překračující pověření či jednající bez pověření „jednali o vstupu“ do dvoustranného či vícestranného smluvního vztahu, se neplatnosti takovýchto právních úkonů dovolávat nemohou, neboť dosáhly toho, čeho svým projevem vůle sledovaly. Vstoupily do smluvního vztahu s podnikatelem, s nímž do smluvního vztahu vstoupit chtěly a je na tomto podnikateli, zda se tomu ubrání námitkami ve smyslu § 15 odst. 2 či § 16 obch. zák. Žalovaný I. chtěl vstoupit do smluvního vztahu s Agrobankou Praha, a.s. Úvěrovou smlouvu reg. č. … dne 4.6.1996 ve filiálce tohoto peněžního ústavu v J. podepsal. Ještě dne 18.5.2004, jak vyplývá ze soudního protokolu, vycházel z toho, že za právního předchůdce žalobce smlouvu podepsali ing. Ch. a ing. D., CSc. Pokud za ing. D., CSc. smlouvu podepsal „někdo jiný“, je to právě zmíněný peněžní ústav a následně žalobce, kteří by mohli namítat neplatnost daného právního úkonu a tedy to, že v důsledku nesplnění zákonných podmínek § 16 obch. zák. nejsou právním úkonem „nezjištěné osoby“ vázáni. Tak tomu ovšem v daném případě není. Právní předchůdce žalobce ani žalobce nezpochybňují svoji vázanost daným právním úkonem a bylo již vysvětleno, že žalovaný I. platnost právního úkonu takovéto „neznámé osoby“ zpochybnit nemůže, neboť jejím prostřednictvím vstoupil do smluvního vztahu právě s tím subjektem, s nímž do smluvního vztahu vstoupit chtěl. Podobné lze uvést i ve vztahu k zástavní smlouvě z e dne 4.6.1996. Žalovaný II. projevil vůli vstoupit do smluvního vztahu s Agrobankou Praha, a.s. a zajistit pohledávku tohoto peněžního ústavu zástavním právem ke svým nemovitostem. Agrobanka Praha, a.s. a následně žalobce nezpochybňují, že do takovéhoto smluvního vztahu s žalovaným II. vstoupili, byť za zmíněný peněžní ústav smlouvu podepsali v tomto řízení nezjištěné osoby. Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že předmětné úvěrová a zástavní smlouvy nemohou být neplatné, jestliže se jejich neplatnosti dovolávají žalovaní I. a II., tedy osoby, které s ohledem na znění § 267 odst. 1 obch. zák. k tomu nejsou oprávněné. Smluvní pokuty i úroky z prodlení se běžně chápou jako nástroje ke zvýšení právní jistoty věřitelů. Prostředky právního zajištění závazku posilují postavení věřitele vůči dlužníkovi a snižují jeho nejistotu v právních vztazích. Podle ustálené judikatury soudů ( srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.12.2005, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, uveřejněné pod č. 53 v časopise Soudní judikatura, ročník 2003 ) ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. ( o tom, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy ) patří k právním normám s relativně neurčitou ( abstraktní ) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda jednání účastníka občanskoprávního vztahu je v souladu či v rozporu s dobrými mravy, zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nebo § 39 obč. zák. je třeba vždy učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu ( odvolací soud nepochybuje, že podle stejných hledisek je třeba hodnotit pojem „výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku“, zmíněný v ustanovení § 265 obch. zák. ). Nejvyšší soud v rozsudku z 15.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ohledně úroků dohodnutých podle § 658 odst. 1 obč. zák. ve vztahu ke smlouvě o půjčce vyslovil právní závěr, že ujednání o úrocích ve výši 60 % ročně z dlužné částky ( i s přihlédnutím k tomu, že úroková míra z úvěrů poskytovaných bankami činila v době uzavření smlouvy o půjčce 9 – 15,5 % ročně ) je v rozporu s dobrými mravy a tedy ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. neplatné. Odvolací soud si je vědom, že dohodnuté úroky nejsou sankcí, nýbrž „cenou peněz“ hrazenou tím, kdo si peníze vypůjčil ( srov. § 657 a násl. obč. zák., § 497 a násl. obch. zák. ). Takovouto sankcí jsou však úroky z prodlení, jejichž placení může dlužník zabránit řádným plněním si svých právních povinností ve vztahu k peněžitého dluhu. Z tohoto pohledu lze vyslovit závěr, že „do rámce dobrých mravů“ spadají ( právě s ohledem na dodržení platební morálky a tedy zvýšení právní jistoty věřitelů ) úroky dohodnuté ve větším rozsahu než úroky „běžné“. V daném případě si právní předchůdce žalobce a žalovaný I. dohodli úroky o 6,5 % vyšší, než činí Prima rate úroková sazba banky ( článek IV. odstavec 1 smlouvy ) a dále si dohodli, že banka je oprávněna bez souhlasu klienta změnit základní úrokovou sazbu ( § 8 odst. 3 obecných úvěrových podmínek ). Taktéž si dohodli, že v případě prodlení je banka oprávněna účtovat žalovanému I. úrok z prodlení až o 12 % vyšší, než činí základní úroková sazba banky ( § 19 odst. 1 obecných úrokových podmínek ). To, že je dluh z úvěrové smlouvy úročen úroky z prodlení ve výši 29,5 % ( 17,5 % + 12 % ) je tedy důsledkem ujednání, přičemž výše úroků, od níž se odvíjela výše úroků z prodlení, odpovídala obvyklé výši úroků požadované peněžními ústavy za úvěry v té době ( viz. znalecký posudek ing. M. M.). Dohodnuté sankční zvýšení o 12 % nemůže překročit hranici jednání v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, jestliže úroky z prodlení mají mít i sankční charakter a jestliže částka odpovídající úrokům z prodlení narostla především proto, že žalovaný I. ( jak sám vypověděl – č.l. 153 spisu ) po měsíci červnu 1997 už neplatil nic ani na úrocích, ani na jistině. Občanský zákoník ani obchodní zákoník neumožňují věřiteli požadovat po dlužníkovi příslušenství ( úrok z prodlení ); pro případ prodlení s placením příslušenství pohledávky tím není dotčeno právo účastníků dohodnout se, že smluvené úroky se stanou součástí jistiny ( viz. rozsudek Nejvyššího soudu z 23 .4. 2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002 ). V § 19 odst. 2 obecných úvěrových podmínek si právní předchůdce žalobce a žalovaný I. dohodli možnost požadování úroků z prodlení i pro případ prodlení s placením úroků. Důvodně je tedy dohodnutým úrokem z prodlení úročena i částka 174.659,50 Kč představující úroky naběhlé do 31.12.1997. Vznikl-li nárok zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky v době do 31.8.1998, rozumí se soudním rozhodnutím, na základě kterého lze podle ustanovení § 36 odst. 1 zák. č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, provést veřejnou nedobrovolnou dražbu, jednak rozhodnutí, které ukládá zástavnímu dlužníku povinnost zaplatit zajištěnou pohledávku ( popř. též její příslušenství ) s tím, že uspokojení této pohledávky se oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy, jednak rozhodnutí, kterým se ukládá dlužníku zaplatit zajištěnou pohledávku ( popř. též její příslušenství ), domáhá-li se zástavní věřitel prodeje zástavy, která je ve vlastnictví dlužníka ( rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.11.2005, sp. zn. 21 Cdo 2672/2004 ). Vzhledem k tomu, že nárok právního předchůdce žalobce jako zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky vznikl dnem 31.5.1997 ( dluh z úvěrové smlouvy měl být uhrazen k 30. 5. 1997), žaluje žalobce žalovaného II. správně na zaplacení celé dlužné částky, byť je zřejmé, že při vázanosti na výtěžek z prodeje zastavených nemovitostí, má vyhovění žalobě nad tento rámec pouze formální charakter. Žalovaný III. se písemným prohlášením z 4.6.1996 zaručil, že uspokojí věřitele, jestliže žalovaný I. nesplní své závazky ze smlouvy o úvěru ze 4.6.1996. V článku I. tohoto prohlášení uvedl toto : „Tato záruka se vztahuje na veškeré pohledávky věřitele za dlužníkem včetně příslušenství vyplývající ze smlouvy o úvěru reg. č… uzavřené mezi věřitelem a dlužníkem dne 4.6.1996. Ručitel podpisem této záruční listiny potvrzuje, že mu bylo věřitelem předáno jedno vyhotovení předmětné smlouvy o úvěru, a že se s podmínkami předmětné smlouvy o úvěru seznámil“. Ze smlouvy o úvěru ze 4.6.1996 vyplývá, že její součástí jsou i obecné úvěrové podmínky ( článek VII. smlouvy ). To, zda žalovaný III. tyto obecné úvěrové podmínky obdržel či zda se jinak seznámil s jejich obsahem, nemůže bez dalšího ovlivnit platnost a účinnost jeho ručitelského prohlášení ( pokud by snad jednal v omylu ve smyslu § 49a obč. zák., což však netvrdil – pouhý nedostatek informací vycházející i z možného neuvědomění si významu takovéhoto právního úkonu znaky § 49a obč. zák. nenaplňuje – potom by se teoreticky vzato musel dovolávat relativní neplatnosti takovéhoto právního úkonu, což však nečinil ). V rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z 11.9.2003, sp. zn. 31 Cdo 2772/2000 ( na tento rozsudek odkazoval ve svém odvolání žalovaný III. ) byl vysloven tento právní závěr : „Je-li příslušenstvím věci hlavní nemovitost, je základním předpokladem k tomu, aby mohlo příslušenství na jinou osobu spolu s věcí hlavní přejít, vyjádření vůle toto příslušenství převést, a to v písemné formě. Teprve vyjádření vůle převést příslušenství věci, kterým je nemovitost, vytváří předpoklady pro zkoumání, zda tato vůle byla vyjádřena dostatečně určitě pro to, aby mohla vyvolat právní účinky sledované účastníky“. Tento závěr však neznamená prostý návrat k předchozí judikatuře, která požadovala přesné označení příslušenství, aniž by rozlišovala jeho různé druhy ( R 7/1987 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ). Přesná identifikace příslušenství v právním úkonu bude vyžadována tehdy, bude-li jí nemovitost, která je předmětem evidence v katastru nemovitostí. Bude-li příslušenstvím nemovitost, která evidenci v katastru nemovitostí nepodléhá, mělo by stačit k jejímu převodu vyjádření, že věc se převádí „s příslušenstvím“. Ovšem i tu je k převodu příslušenství třeba výslovný projev vůle, který musí být učiněn, jde-li o nemovitost, písemně. I nadále totiž platí, že příslušenství nepřechází „bez dalšího“, ale je třeba vyjádřit, že věc se převádí i s příslušenstvím. Z ustanovení § 121 odst. 3 obč. zák. vyplývá, že příslušenstvím pohledávky jsou úroky, úroky z prodlení, poplatek z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním. Ve smlouvě o úvěru ( jíž se ručitelské prohlášení výslovně dovolává ) je ve spojení s obecnými úvěrovými podmínkami uvedeno, že příslušenstvím jsou úroky a úroky z prodlení. Žalobce požaduje v tomto řízení právě toto příslušenství a není podstatné, zda uvedená smlouva zmiňuje i příslušenství jiné. Jestliže je v ručitelském prohlášení projevena vůle zajistit i příslušenství ze smlouvy, která jako příslušenství výslovně zmiňuje úroky a úroky z prodlení, potom ve vztahu k takovémuto příslušenství je takovýto právní úkon dostatečně určitý a není tudíž neplatný ve smyslu § 37 obč. zák. Je pravda, že právní předchůdce žalobce vyzval žalovaného III. k zaplacení dluhu až přípisem z 23.9.2003, tedy v době, kdy úrok z prodlení dosáhl částky 3.758.977,20 Kč. Riziko nespolehlivosti hlavního dlužníka však žalovaný III. na sebe svým ručitelským prohlášením vzal ( případný slib „přeúvěrování dluhu“ v dalším roce neměl právní charakter a žalovaný III. z něho nemohl vyvozovat žádné právní závěry ), přičemž nebyl v pozici osoby, která se nemohla bránit narůstajícím úrokům z prodlení co nejrychlejším splněním svého ručitelského závazku. Žalovaný III. v tomto směru nebyl „odkázán až na informace z výzvy k zaplacení“ – ve smyslu § 305 obch. zák. je totiž věřitel povinen bez zbytečného odkladu sdělit ručiteli na požádání výši své zajištěné pohledávky. Pokud žalobce požaduje i na žalovaném III. celou dlužnou částku, tedy včetně úroků a úroků z prodlení, nelze dovodit, že jedná v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ( § 265 obch. zák. ). Žalovaný II. zajistil žalobcovu pohledávku zřízením zástavního práva k nemovitostem. Pro případ nezaplacení dluhu vyslovil souhlas s postupem zástavního věřitele podle tehdejšího ustanovení § 299 odst. 2 obch. zák., k čemuž zároveň udělil plnou moc Česko-americké realitní společnosti, a.s. I v průběhu řízení před soudem prvního stupně upozorňoval na ochotu nést důsledky plynoucí ze zástavní smlouvy a na to, že svým chováním nezavdal důvod k podání žaloby ( vyjádření z 16.3.2004 ). Byl i ochoten s žalobcem např. uzavřít smlouvu, podle níž by své nemovitosti navrhl do dražby podle § 17 a násl. zák. č. 26/2000 Sb. (vyjádření z 25.6.2004 ). Vzhledem k výše uvedenému byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. s výjimkou výroku v odstavci II., o nákladech řízení mezi účastníky, v odstavci III., o nákladech řízení ve vztahu k ČR, v němž byl podle § 220 odst. 1 o.s.ř. ve vztahu k žalovanému II. změněn tak, že se žalobci a ČR právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému II. nepřiznává. Důvody zvláštního zřetele hodné ( § 150 o.s.ř. ) pro nepřiznání nákladů řízení před soudem prvního stupně spatřuje odvolací soud v tom, že žalovaný II. vytvořil žalobci podmínky pro zpeněžení zastavených nemovitostí. Za takovéto situace by tudíž bylo nepřiměřenou tvrdostí, pokud by se žalovaný II. do výše hodnoty zastavených nemovitostí podílel na úhradě dluhu a navíc měl další výdaje představující náhradu nákladů řízení. Je vhodné uvést, že žalovaný II. nemůže mít vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení ve smyslu § 143 o.s.ř. Nezavdat svým chováním příčinu k podání žaloby by mělo především znamenat, že řízení bylo zahájeno, aniž by žalovaný II. porušil své povinnosti, anebo je sice porušil, avšak byl ochoten závadný stav mimosoudně plně odčinit, k čemuž nedošlo jen pro nedostatek potřebné součinnosti ze strany žalobce. Ta skutečnost, že právní předchůdce žalobce nevyužil svého ( později zaniklého ) práva vyplývajícího z ustanovení § 299 odst. 2 obch. zák. měla význam z hlediska využití § 150 o.s.ř. Ustanovení § 143 o.s.ř. v souvislosti s řízením před soudem prvního stupně nebylo možné využít již proto, že v závěrečné části tohoto řízení ( o nákladech řízení se rozhoduje až tehdy, když se řízení končí - § 151 odst. 1 o.s.ř. ) žalovaný II. již žádné mimosoudní vyřešení sporu nenabízel a žádal zamítnutí žaloby. Žalobce byl v odvolacím řízení zcela úspěšným, má proto vůči žalovaným právo na náhradu nákladů řízení v plném rozsahu ( § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. ). V souvislosti s právním zastoupením žalobce požadoval zaplacení částky 30.750,- Kč ( paušální odměna – vycházeno je z punkta 2.000.000,- Kč – podle § 3 odst. 1, § 16 odst. 2 vyhl. č. 484/2000 Sb. ve výši 61.500,- Kč, je krácena o 50 % ve smyslu § 18 odst. 1 téže vyhlášky ). Náhrady ostatních nákladů řízení se žalobce výslovně vzdal. Uvedenou částku je třeba zvýšit o 19 % vzhledem k tomu, že právní zástupce žalobce je plátcem DPH ( § 137 odst. 3 o.s.ř. ). Na náhradě celkové částky 36.592,50 Kč by se každý z žalovaných měl podílet 1/3. Žalovaným I. a III. bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku vždy 12.197,50 Kč. Žalovanému II. bylo uloženo zaplatit žalobci na takovýchto nákladech řízení částku 6.098,50 Kč. Jakkoliv byl formálně vzato žalovaný II. neúspěšným v celém rozsahu, je zřejmé, že fakticky byl neúspěšný co do částky přibližně 1.000.000,- Kč, neboť pouze v tomto rozsahu lze „předpokládat výtěžek z prodeje“ ( tuto částku odvolací soud určuje pouze odhadem a pouze pro potřeby rozhodnutí o nákladech řízení, když si uvědomuje, že cena zastavených nemovitostí v roce 1996 byla – jak vyplývá ze zástavní smlouvy – 898.839,- Kč ). Je proto správné, aby žalovaný II. nesl jen 50 % náklady ve vztahu k částce, která se stala základem pro výpočet paušální odměny. Co do zbývající částky nebyla žalobci náhrada nákladů odvolacího řízení vůči žalovanému II. přiznána ( § 150 o.s.ř. ). Uvedené částky jsou žalovaní povinni zaplatit na účet právního zástupce žalobce ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku ( § 149 odst. 1, § 160 odst. 1, § 151 odst. 4 o.s.ř. ). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné pouze za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že tento rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení rozsudku u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 24. března 2006