Žádost o přiznání nároku na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu podanou obviněným (příp. jinou oprávněnou osobou) až po pravomocném skončení trestního stíhání (v praxi především až v souvislosti s rozhodováním o nákladech trestního řízení podle hlavy osmé trestního řádu - § 151 až § 156 tr. řádu), není třeba posuzovat jako samostatný návrh na rozhodnutí podle § 33 odst. 2 tr. řádu, o kterém může rozhodovat toliko předseda senátu, nýbrž skutečnosti v takovém podání rozvedené je oprávněn posoudit i jiný pracovník soudu příslušný na základě pověření předsedy senátu k rozhodování podle ustanovení § 155 odst. 1 tr. řádu, § 152 odst. 1 písm. b) tr. řádu (justiční čekatel, soudní tajemník a vyšší soudní úředník).

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31.7.2006 v trestní věci odsouzené J. L., nar. , trvale bytem , o stížnosti odsouzené proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 2.1.2003, č.j. 29T 13/2002–132, o povinnosti odsouzené nahradit státu odměnu a hotové výdaje ustanoveného obhájce, t a k t o : Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost odsouzené z a m í t á . O d ů v o d n ě n í : Ve věci Okresního soudu v Českých Budějovicích sp.zn. 29T 13/2002 byl dne 12.11.2002 vyhlášen odsuzující rozsudek, kterým byla odsouzená shledána vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1,2 tr. zákona účinného od 1.1.2002, jenž byl spáchán ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zákona. Za to jí byl uložen podmíněný trest odnětí svobody na jeden rok a pět měsíců se zkušební dobou stanovenou v délce tří let. Rozsudek právní moci nabyl dne 19.12.2002. Shora uvedeným usnesením pak bylo soudem (vyšší soudní úřednicí) rozhodnuto o povinnosti odsouzené uhradit státu náklady, jež vynaložil v souvislosti s náhradou nákladů na odměnu a hotové výdaje obhájce. Ten jí byl pro trestní řízení ustanoven, když byl dán důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 tr. řádu, který později zanikl. Výše této povinnosti byla stanovena na 7.187,-Kč. Okresní soud v odůvodnění usnesení konstatuje, že pravomocně byla rozhodnutím Služby kriminální policie a vyšetřování Okresního ředitelství Policie ČR v Českých Budějovicích pod ČVS: PVCB-1031/2001, přiznána odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 10.337,-Kč (!) a tyto peníze již byly uhrazeny. Poté je konstatováno, že odsouzená nemá nárok na obhajobu bezplatnou ani na obhajobu za sníženou odměnu, má možnost opatřit si prostředky na náklady obhajoby, neboť je mladá, zdravá a práce schopná a je namístě jí uložit povinnost nahradit státem na její obhajobu vynaložené peníze. Tuto částku pak, dodává soud, může hradit i formou dohodnutých splátek, případně i v budoucnu, po ukončení mateřské dovolené. Usnesení bylo odsouzené doručeno dne 6.2.2003. Ta je napadla stížností datovanou 6.2.2003, která byla soudu doručena dne 10.2.2003. Podací razítko soudu obsahuje zaškrtnutý způsob doručení stížnosti (poštou). Obálka, z níž by bylo možno zjistit, kdy byla stížnost předána k poštovní přepravě, však ve spise není. Ve své stížnosti (nesprávně označené jako odvolání), odsouzená žádá o „zproštění poplatku za soudní výlohy“. Jako důvod uvádí to, že žije ze životního minima a je nemajetná. Bydlí po podnájmech a se svými dvěma dětmi, z nichž jedno je ve věku pěti let a druhé ve věku šest měsíců, je ráda, že mají na jídlo. Okresní soud na základě takto koncipované stížnosti opatřil jak v roce 2003, tak nově i v roce 2006, zprávy o majetkových poměrech odsouzené. Takto bylo zjištěno, že odsouzené není vyplácen žádný důchod, jsou jí přiznány dávky státní sociální podpory, je dorovnávána do hranice životního minima, a to již od roku 2001. Tento stav trvá i nadále. Dále bylo zjištěno, že jmenovaná je osobou se základním vzděláním. Dlužno podotknout, že věc byla předložena stížnostnímu soudu až více než po třech letech od okamžiku, kdy byla stížnost proti usnesení okresního soudu podána. Krajský soud se může pouze domnívat, že se tak stalo proto, že stížnost odsouzené byla při porozsudkové agendě přehlédnuta, spis byl založen na spisovnu a teprve při kontrole zaplacení nákladů trestního řízení byla tato skutečnost zjištěna. Tento postup je nutno okresnímu soudu vytknout. Jakkoli se jedná o případ, který je i přes velké množství věcí zpracovávaných Okresním soudem v Českých Budějovicích výjimečný, neměl by se opakovat. Podle § 147 odst. 1 tr. řádu při rozhodování o stížnosti přezkoumá nadřízený orgán správnost všech výroků napadeného usnesení, proti nimž může stěžovatel podat stížnost a řízení předcházející napadenému usnesení. Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu nadřízený orgán zamítne stížnost, není-li důvodná. Jak bylo v této věci stížnostním soudem zjištěno, odsouzená podala stížnost proti napadenému usnesení za takových okolností, že je ji nutno považovat za stížnost včas podanou, a to v podobě, z níž je patrno, čeho se svojí stížností domáhá. Stížnosti však nelze vyhovět. Po přezkoumání napadeného usnesení, jakož i řízení mu předcházejícího, nezjistil stížnostní soud takové vady, které by si zasluhovaly zrušení napadeného usnesení. Krajský soud musí nicméně poznamenat, že ze spisu ani z odůvodnění napadeného usnesení nevyplývá, proč okresní soud rozhodl o povinnosti odsouzené uhradit náklady vynaložené státem pouze co do částky 7.187,-Kč, když je ze spisu na č.l. 7 až 8 patrno, že ustanovenou obhájkyní Mgr. M.K. byla účtována částka 10.337,-Kč. Tato částka pak byla proplacena (č.l.11). O částce 7.187,-Kč hovoří toliko tužkou psaný výpočet na č.l. 6 p.v., jehož autor ve spise není uveden. Jelikož však byla stížnost podána toliko odsouzenou, nelze s odkazem na ust. § 150 odst. 1 tr. řádu změnit z podnětu osoby, která stížnost podala, usnesení v její neprospěch. Oprava vyhotovení napadeného usnesení pak také v úvahu nepřichází, neboť to bylo oznamováno doručením, nebylo vyhlašováno, proto nelze použít ust. § 138 tr. řádu a § 132 tr.řádu. Odůvodnění usnesení okresního soudu není příliš obsáhlé, přesto lze souhlasit s důvody, jež vedly okresní soud k závěru o povinnosti odsouzené nahradit náklady, které stát v souvislosti s úhradou hotových výdajů a odměny jejího obhájce vynaložil. Nad jeho rámec má krajský soud za potřebné uvést, že institut bezplatné obhajoby nebo obhajoby za sníženou odměnu je součástí trestního řádu proto, aby možnost být v trestním řízení zastupován advokátem nebyla vyhrazena pouze těm osobám, které jsou schopny si obhájce zaplatit. Pokud by tomu tak bylo, bylo by porušováno právo na obhajobu, které náleží každému bez rozdílu (čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Z tohoto pohledu pak je nutno na tento institut nahlížet. Je zřejmé, že bude celá řada obviněných, kteří nebudou disponovat dostatečnými finančními prostředky na zaplacení obhájce. Je však třeba rozlišovat, zda se v konkrétním případě jedná o řízení, kde je dán důvod nutné obhajoby nebo nikoli, a v jakém stádiu řízení byl návrh podán, či se potřeba takového rozhodnutí objevila. Tuto otázku upravuje trestní řád v ust. § 33 odst. 2. Osvědčí-li obviněný, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu (§ 33 odst. 2 věta první tr. řádu). Vyplývá-li ze shromážděných důkazů, že obviněný nemá dostatek prostředků na náhradu nákladů obhajoby, může, je-li to třeba k ochraně práv obviněného, rozhodnout předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce o nároku na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu i bez návrhu obviněného (§ 33 odst. 2 věta druhá tr. řádu). Pokud byl pravomocným rozhodnutím obviněnému přiznán nárok na obhajobu bezplatnou nebo obhajobu za sníženou odměnu a obviněný o ustanovení obhájce požádá, bude mu obhájce neprodleně ustanoven. Obhájce ustanoví a pominou-li důvody pro rozhodnutí podle odstavce 2 (§ 33 tr. řádu) ustanovení zruší předseda senátu a v přípravném řízení soudce (§ 33 odst. 4 tr. řádu). Podle názoru krajského soudu je rozhodnutí podle § 33 odst. 2 tr. řádu rozhodnutím deklaratorním. Předseda senátu (resp. soudce) jím prohlašuje za existující objektivně nastalý stav spočívající v tom, že obviněný není v době tohoto rozhodování schopen hradit náklady své obhajoby a tato skutečnost ohrožuje uplatnění jeho ústavně zaručených práv na obhajobu. Proto se rozhodování o bezplatné obhajobě nebo obhajobě za sníženou odměnu podle § 33 odst. 2 tr. řádu uplatní pouze tam, kde probíhá takové řízení, ve kterém je rozhodováno o vině a potažmo trestu obviněného nebo v řízení jemu na roveň postaveném, ale nikoli také v případě, že je takové řízení pravomocně skončeno. Krajský soud zde zastává stanovisko, že úprava tzv. práva chudých míří na případy, kdy by v důsledku nedostatku finančních prostředků na straně obviněného bylo porušeno jeho právo na obhajobu, jež je ústavně zaručeno (čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) a plyne též z mezinárodních úmluv o lidských právech, jimiž je Česká republika vázána. Zde má soud na mysli zejména Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod publikovanou pod č. 209/1992 Sb. Ta ve svém čl. 6. odst. 3. písm. c) stanoví, že každý, kdo je obviněn ze spáchání trestného činu má vedle dalších i právo na to obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru, nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují. Z toho vyplývá, že pokud si obviněný zvolí obhájce sám a osvědčí, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady své obhajoby, musí být rozhodnuto ve smyslu § 33 odst. 2 tr. řádu, ať už se jedná o řízení, kde je dán důvod nutné obhajoby, či nikoli. Potom ovšem musí být rozhodnuto o jeho nároku bezodkladně tak, aby obviněný měl možnost tohoto dobrodiní zákona využít při volbě způsobu své obhajoby. Nesplnění této povinnosti předsedou senátu, resp. soudcem, by muselo vést k závěru, že bylo porušeno právo na obhajobu obviněného se všemi s tím spojenými procesními důsledky. Jestliže však je dán důvod nutné obhajoby (ve smyslu § 36 či 36a tr. řádu) a obviněný si obhájce nezvolí, ale je mu ustanoven soudem, může zajisté podat návrh na rozhodnutí o tom, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo obhajobu za sníženou odměnu. V takovém případě ovšem bude praktické (ježto o advokátních nákladech je v zásadě rozhodováno po právní moci rozhodnutí ve věci samé), vyčkat s rozhodnutím o nároku na bezplatnou obhajobu do doby, ve které má být rozhodováno o náhradě nákladů trestního řízení podle § 152 tr. řádu, neboť v té době může být situace obviněného jiná než v okamžiku podání návrhu. Nehledě na to, že obviněný nemusí být uznán vinným a potom by rozhodování podle § 152 odst. 1 tr. řádu postupem podle § 155 odst. 1 tr. řádu v úvahu vůbec nepřipadalo. Byl-li tento návrh na obhajobu bezplatnou nebo na obhajobu za sníženou odměnu podán v době, kdy probíhalo řízení, které skončilo pravomocným rozhodnutím o vině, musí o tomto návrhu rozhodnout předseda senátu, protože takové rozhodnutí je nutno chápat jako rozhodování vztahující se k zachování podmínek fair procesu. Při posuzování otázky, zda jsou na straně obviněného dány předpoklady pro rozhodnutí o tom, že má nárok na obhajobu bezplatnou či obhajobu za sníženou odměnu, je pak zapotřebí, aby obviněný doložil co nejvíce dokladů týkajících se jak jeho majetkových, tak osobních poměrů. Zde je takto třeba po obviněném požadovat předložení potvrzení katastrálního úřadu o vlastnictví nemovitostí, potvrzení registru motorových vozidel, rozhodnutí o přiznání invalidního důchodu či jiných listin dokládajících, že je obviněný poživatelem invalidního důchodu a v jaké výši, rozhodnutí o přiznání dávek státní sociální podpory či sociální pomoci, doklad o evidenci na úřadu práce, rozhodnutí o výživném, lékařské zprávy o zdravotním stavu, výpisy z účtu za období nejméně šesti měsíců zpětně, daňové přiznání apod. Jedině tak bude možno komplexně zhodnotit nejen aktuální stav prostředků obviněného, ale také jeho osobní možnosti v dohledné době prostředky legálním způsobem získat. Není však starostí soudu, aby tyto doklady sám opatřoval. Nepředloží-li je obviněný, ač řádně poučen, je to důvod pro nevyhovění jeho žádosti, ledaže ze shromážděných důkazů vyplývá, že nemá dostatek prostředků na náhradu nákladů obhajoby a je to třeba k ochraně jeho práv. Pak se uplatní postup podle § 33 odst. 2 věta druhá tr. řádu. Svou roli při rozhodování soudu mohou hrát též dluhy, jejichž existenci obviněný doloží. Zde je však zapotřebí zabývat se též okolnostmi, za kterých tyto dluhy vznikly. Pokud by bylo zjištěno, že vznikly v zásadě nezávisle na vůli obviněného, mohlo by to mít význam při rozhodování o nároku na bezplatnou obhajobu. Jestliže však tyto dluhy vznikly v důsledku činnosti obviněného, která nebyla prováděna s obvyklou opatrností a pečlivostí, nebo pokud obviněný neuvede, jak tyto dluhy vznikly, nemohou být důvodem pro vyhovění návrhu obviněného. Dále pak nelze zohledňovat jeho závazky v řádu několika málo měsíčních příjmů, u nichž lze předpokládat, že je v jeho silách v dohledné době (několika let) je uspokojit. Není totiž důvodu zohledňovat takové závazky obviněného, které nejsou takového charakteru, aby ho existenčně ohrožovaly a jež by v důsledku měly vést k závěru, že v souvislosti s jeho trestnou činností vzniknou státu nenávratné výdaje (viz obdobně usnesení Ústavního soudu sp.zn. II.ÚS 495/02, sp.zn. II.ÚS 403/06 či rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. 3 Tz 46/98 – v ASPI pod Jt 54/98). Navíc, pokud dojde k pravomocnému odsouzení obviněného, je jeho povinnost hradit náklady vynaložené státem na jeho obhajobu nutno považovat za další z činitelů výchovně na něj působících. Jiné to ovšem musí být za situace, kdy řízení pravomocně skončilo. Je-li žádost obviněného podána v době, kdy je nebo má teprve být rozhodnuto o odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného obhájce podle § 151 odst. 3 tr. řádu, nebo dokonce až tehdy, kdy je rozhodováno o povinnosti obviněného nahradit náklady trestního řízení, nemusí být rozhodováno ve smyslu § 33 odst. 2 tr. řádu, protože posouzení podmínek solventnosti obviněného se nedotýká zachování jeho práva na obhajobu. Při tomto rozhodování totiž nejde o případ, kdy musí být právo na obhajobu obviněného zajištěno i za cenu, že náklady na případně zvoleného obhájce uhradí stát, když sám obviněný není dostatečně majetný. V té době je věc pravomocně skončena a právo na obhajobu obviněného bylo již realizováno. Zákon zde hovoří o povinnosti odsouzeného nahradit státu odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci státem, pokud nemá nárok na obhajobu bezplatnou (je evidentní, že tato povinnost platí i v případě, že bylo již dříve rozhodnuto o nároku obviněného na obhajobu za sníženou odměnu, protože potom musí obviněný uhradit tu část nákladů obhajoby, o níž bylo rozhodnuto, že nárok na obhajobu za sníženou odměnu v této části dán není). Přitom naprosto není důvodu pro obligatorní rozhodování předsedou senátu o tom, zda u obviněného jsou v tomto okamžiku dány podmínky pro vyslovení, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo na obhajobu za sníženou odměnu. Takové rozhodnutí by bylo nad rámec ust. § 33 odst. 2 tr. řádu tak, jak byl výše vymezen. Je to také proto, že charakter řízení podle § 152 odst. 1 tr. řádu je jiný, než jaký je u řízení podle § 33 odst. 2 tr. řádu. Tam je to obviněný, kdo dokládá svou neschopnost hradit náklady obhajoby. Soud tyto důkazy sám neopatřuje. Naopak v řízení podle § 152 tr. řádu soud rozhoduje z úřední povinnosti a rozhodnutí jím vydané pak nedeklaruje existující stav, ale zakládá nové skutečnosti, nový právní vztah. Je tedy rozhodnutím konstitutivním. Toto rozhodnutí se sice opírá o předchozí rozhodnutí o výši odměny a náhradě hotových výdajů obhájce ve smyslu § 151 odst. 3 tr. řádu (jež je výsledkem návrhového řízení), ale soud, který v řízení podle § 152 odst. 1 tr. řádu rozhoduje, musí posoudit, zda zde nejsou takové okolnosti, pro které obviněný není povinen vzniklé náklady trestního řízení státu nahradit. Vychází přitom z celého spisu, může vyžadovat další doklady vztahující se k posouzení majetkových poměrů obviněného. Narozdíl od řízení podle § 33 odst. 2 tr. řádu také neposuzuje pouze aktuální stav solventnosti či nesolventnosti obviněného, ale musí uvažovat také o jeho budoucích možnostech legálním způsobem získat prostředky na uhrazení svých závazků vůči státu. Samozřejmě při tom nemůže přehlédnout, jestli v průběhu řízení byla řešena otázka bezplatné obhajoby. Bude-li zde existovat rozhodnutí soudce, resp. předsedy senátu, bude z něj v řízení podle § 152 odst. 1 tr. řádu vycházeno, ledaže byly zjištěny takové skutečnosti, které by mohly vést ke změně rozhodnutí podle § 33 odst. 2 tr. řádu, zejména, bude-li zjištěno, že pro pozitivní rozhodnutí o nároku obviněného na bezplatnou obhajobu nebyly v době jeho vydání dány podmínky. O této změně by ovšem musel rozhodovat předseda senátu. Rozhodnutí v řízení podle § 152 odst. 1 tr. řádu, obecně řečeno, pouze předseda senátu činit nemusí (a v praxi tak zpravidla ani nečiní), neboť v těchto věcech rozhodují na základě pověření předsedy soudu ve smyslu § 6 odst. 1 písm. e) vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy v platném znění justiční čekatelé a soudní tajemníci. Na základě ust. § 11 odst. 1 písm. h) zákona č. 189/1994 Sb., o vyšších soudních úřednících v platném znění mohou rozhodovat též vyšší soudní úředníci. Již ze shora zmíněných právních předpisů plyne, že toto rozhodování není zákonodárcem považováno za natolik zásadní, že by muselo být vždy svěřeno soudci, případně předsedovi senátu, jako je rozhodování za situace, kdy je posuzováno zachování ústavně zaručených práv. Proto tu mohou rozhodovat i již zmíněné další soudní osoby. Žádost obviněného podanou v tomto stadiu řízení vyšší soudní úředník, soudní tajemník nebo justiční čekatel však nepředkládá předsedovi senátu k rozhodnutí podle § 33 odst. 2 tr. řádu, ale vezme ji jako podklad pro zjišťování majetkových poměrů nyní již odsouzeného při rozhodování o jeho povinnosti nahradit státu výdaje, které vynaložil na jeho obhajobu. Není ovšem vyloučeno posoudit tuto žádost jako stížnost proti rozhodnutí učiněnému ve smyslu § 152 odst. 1 písm. b) tr. řádu, byla-li podána ve lhůtě k podání stížnosti stanovené (což je i tento projednávaný případ odsouzené L.). Stížnostní soud tak celou problematiku uzavírá takto : Jestliže by žádost o bezplatnou obhajobu byla podána až po právní moci rozhodnutí o vině, nebude o ní rozhodováno podle § 33 odst. 2 tr. řádu, ale v ní uvedené skutečnosti budou posouzeny v řízení podle § 152 odst. 1 tr. řádu. Potom o ní nemusí obligatorně rozhodovat předseda senátu, ale ty soudní osoby, které mohou v řízení podle § 152 odst. 1 tr. řádu rozhodovat. Jelikož nejsou majetkové poměry obviněného neměnné a rozhodnutí o obhajobě bezplatné nebo obhajobě za sníženou odměnu nárok obviněného pouze deklaruje, ale nezakládá, může být při změně poměrů obviněného rozhodnuto jinak. Může se tak ovšem stát pouze v rámci trestního řízení, pro které je tento institut upraven, nikoli po jeho skončení. Konečně může nastat situace, kdy je žádost obviněného o bezplatnou obhajobu či obhajobu za sníženou odměnu podána soudu až poté, co nabylo právní moci rozhodnutí, kterým mu byla povinnost nahradit státu náklady trestního řízení uložena. Takovou žádostí se trestní soud nemůže zabývat, protože na výkon rozhodnutí zakládajícího povinnost obviněného uhradit státu finanční prostředky není možno použít trestní řád, neboť ten speciální úpravu výkonu rozhodnutí neobsahuje Musí se proto použít obecné předpisy. To soud přípisem sdělí obviněnému a o žádosti nerozhoduje. K posledně uvedenému bodu je možno dodat, že se exekuční řízení řídí zák.č. 120/2001 Sb. (exekuční řád), občanský soudní řád pak upravuje jednotlivé způsoby výkonu rozhodnutí, které musí respektovat i exekuční řízení (srážky ze mzdy, prodej movitých věcí apod.). Pro oba způsoby výkonu pravomocných rozhodnutí pak platí úprava zastavení vykonávacího řízení obsažená v občanském soudním řádu (dále jen o.s.ř.). Exekuční řád v ust. § 55 odst. 1 uvádí, že zastavení exekučního řízení se řídí ust. § 268 a § 290 občanského soudního řádu. Ten v ust. § 268 odst. 1 písm. e) potom stanoví, že výkon rozhodnutí bude krom jiného zastaven i tehdy, jestliže průběh výkonu rozhodnutí ukazuje, že výtěžek, kterého jím bude dosaženo, nepostačí ani ke krytí jeho nákladů. Ust. § 290 odst. 1 o.s.ř. pak konstituuje speciální důvod pro zastavení výkonu rozhodnutí v případech, kdy je prováděn výkon rozhodnutí srážkami za mzdy a povinný déle než jeden rok nepobírá mzdu vůbec nebo alespoň v takové výši, aby z ní mohly být srážky prováděny. Je tedy patrno, že otázka, zda je obviněný schopen uhradit náklady své obhajoby poté, co mu tato povinnost byla uložena rozhodnutím podle § 152 odst. 1 písm. b) tr. řádu, může a musí být řešena s ohledem na jeho aktuální osobní a majetkové poměry pouze v řízení o výkonu rozhodnutí, resp. řízení exekučním. Proto platí následující : Po právní moci usnesení podle § 152 odst. 1 písm. b) tr. řádu podaná žádost obviněného o bezplatnou obhajobu nebo o obhajobu za sníženou odměnu nemůže být posuzována trestním soudem, ale může být řešena v rámci exekučního řízení či řízení o výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu, protože výkon rozhodnutí o povinnosti obviněného k náhradě nákladů trestního řízení už nespadá pod úpravu obsaženou v trestním řádu a nejde tak o řízení trestní. Stížnostní soud považoval za potřebné shora popsaným způsobem, jenž se jistě může jevit být až příliš obsáhlým, zdůvodnit své stanovisko k problematice rozhodování dle ust. § 33 odst. 2 tr. řádu a § 152 odst. 1 písm. b) tr. řádu. Je to proto, že praxe soudů prvního stupně není po dílčích novelách trestního řádu, které se dotýkají pouze ustanovení § 33 odst. 2, 3 tr. řádu, ale nikoliv už ust. § 152 odst. 1 písm. b) tr. řádu, jednotná. Přitom ust. § 152 odst. 1 písm. b) tr. řádu by si dle názoru stížnostního soudu zasluhovalo úpravu či doplnění, aby řízení podle něj vedené bylo jednoznačně vymezeno. Pro to všechno, co bylo výše uvedeno, musel stížnostní soud v projednávaném případě odsouzené L. uzavřít, že nebyl důvod ke zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci okresnímu soudu s odůvodněním, že o žádosti o bezplatnou obhajobu musí rozhodnout předseda senátu. Rozhodnutí příslušné vyšší soudní úřednice tak mohlo obstát jako věcně správné, neboť ta po zhodnocení všech rozhodných kritérií, jež byly shora popsány, dospěla ke správnému závěru, že odsouzená nemá nárok na obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu. Se zřetelem na věk, zdravotní stav, pracovní schopnost odsouzené, její majetkové a rodinné poměry lze skutečně učinit závěr o tom, že je odsouzená v dohledné době schopna částku 7.187,-Kč uhradit, když nelze vyloučit, že ji uhradí ve splátkách, na jejichž výši se s příslušným soudem dohodne. Může ji zaplatit také srážkami z příjmů, bude-li nařízena exekuce. To však za předpokladu, že nebude ohrožena její nutná výživa, anebo nutná výživa osob, vůči nimž má zákonnou vyživovací povinnost. Proto byla stížnost odsouzené jako nedůvodná dle ust. § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta.