Při určení výše nároku znalce na ušlý výdělek za dobu strávenou podáním ústního znaleckého posudku při jednání před státním orgánem včetně čekací doby a doby strávené na cestě k jednání a zpět, musí znalec orgánu, který určuje dle § 111 odst. 2 tr.ř. znalečné, doložit jednak druh výdělečné činnosti, s níž se kryje doba strávená podáním ústního znaleckého posudku včetně čekací doby a doby strávené na cestě k jednání a zpět, a jednak výši výdělku připadajícího právě na onen druh výdělečné činnosti, který nemohl pro ústní podání posudku vykonávat. Dokumentem rozhodným pro stanovení ušlého výdělku, není-li jím potvrzení zaměstnavatele, je zejména daňové přiznání k dani z příjmu fyzických osob za zdaňovací období, které nejblíže předcházelo znaleckému úkonu, za který znalec účtuje odměnu a není-li takové daňové přiznání při dodržení všech zákonných lhůt k podání řádného daňového přiznání k dispozici, je tímto dokumentem daňové přiznání k dani z příjmu fyzických osob za nejbližší další předcházející zdaňovací období. Dosáhl-li znalec příjmů, o které měl přijít kvůli ústnímu podání posudku, čekací době a cestě k jednání a zpět, pouze z jediné samostatné výdělečné činnosti, jíž je činnost znalecká, pak náhrada ušlého výdělku nepřipadá z povahy věci v úvahu, neboť znalec tím, že podává znalecký posudek před státním orgánem a cestuje k jednání a zpět, realizuje právě tuto svou samostatně výdělečnou činnost a žádný výdělek mu neuchází. Dosáhl-li znalec příjmů, o které měl přijít kvůli ústnímu podání posudku, čekací době a cestě k jednání a zpět, z vícero druhů samostatně výdělečné činnosti, musí doložit, jaká alikvotní část z celkových příjmů a výdajů ze samostatně výdělečných činností připadá právě na aktivitu, kterou znalec nemohl pro účast u jednání, čekací dobu a cestu k jednání a zpět vykonávat. Nelze-li to pro povahu a vzájemnou provázanost těchto aktivit doložit, musí znalec na pokladě údajů z jím vedeného znaleckého deníku osvědčit, jakých příjmů dosáhl ze znalecké činnosti a jakých příjmů z ostatních samostatně výdělečných aktivit. Základem pro výpočet ušlého výdělku pak bude rozdíl mezi celkovými příjmy dosaženými ze všech samostatně výdělečných činností a příjmy plynoucími pouze ze znalecké činnosti. Výdajová složka připadající na znaleckou činnost pak v takovém případě bude zjistitelná jako procentní podíl na celkových výdajích, který odpovídá procentnímu podílu, v jakém jsou příjmy ze znalecké činnosti vůči celkovým příjmům.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl předsedou senátu dne 30.3.2006 v Českých Budějovicích v trestní věci obžalovaného R. K., nar. , trvale bytem , pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr.zák., o znalečném pro znalce Ing. M. U., nar. , t a k t o : Podle § 111 odst. 2 tr.ř. se určuje znalečné pro ing. M. U. podle § 16 a § 25 odst. 2 vyhlášky č. 37/1967 Sb. ve znění pozdějších předpisů na odměně znalce za · 2 hodiny přípravy k veřejnému zasedání konanému dne 28.3.2006 částkou 700,- Kč, · za podání znaleckého posudku při znaleckém výslechu ve veřejném zasedání dne 28.3.2006 za 1 hodinu částkou 350,- Kč, celkem tedy částkou 1.050,- Kč. O d ů v o d n ě n í : V řízení týkajícím se obžalovaného R. K. vyvstala před odvolacím soudem potřeba vyslechnout znalce z oboru dopravy ing. M. U. Znalec byl předvolán k veřejnému zasedání nařízenému na 28.3.2006. K tomuto veřejnému zasedání se řádně a včas dostavil a splnil svou znaleckou povinnost. Za tyto úkony znalec předal ve veřejném zasedání odvolacímu soudu vyúčtování znalečného, v němž požadoval uhradit celkovou částku 1.130,- Kč. Požadovaných 1.130,- Kč specifikoval tak, že se jedná o 700,- Kč za dvě hodiny přípravy na veřejné zasedání nařízené na 28.3.2006 a dále o 430,- Kč z titulu ztráty ušlého výdělku za jednu hodinu účasti a cesty k veřejnému zasedání dne 28.3.2006. Ve vyúčtování znalečného znalec upřesnil, že ušlý výdělek vypočetl ve smyslu § 29 vyhl. č. 37/1992 Sb. z daňového základu vyděleného fondem pracovního času zkráceného o dovolenou na zotavenou. K vyúčtování znalečného dále doložil část daňového přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2004, konkrétně přílohu č. 1 pro výpočet dílčího základu daně z příjmu z podnikání a jiné samostatné výdělečné činnosti dle § 7 zák. č. 586/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o daních z příjmů). Ze zmíněné přílohy vyplynulo, že v předmětném zdaňovacím období znalec vykázal příjmy, které jsou předmětem daně z příjmů podle § 7 zákona o daních z příjmů ve výši 1.204.025,- Kč, výdaje související s těmito příjmy ve výši 397.937,- Kč a odpisy ve výši 171.172,- Kč tak, že dílčí základ daně z příjmů podle § 7 zákona o daních z příjmů představoval částku 634.916,- Kč. K výzvě odvolacího soudu, aby upřesnil své vyúčtování takovým způsobem, aby bylo zřejmé, zda dílčí základ daně z příjmů fyzických osob dle § 7 zákona o daních z příjmů je tvořen příjmy a výdaji dosaženými z vícero druhů výdělečné činnosti a jaké částky příjmů a výdajů připadají na každý z jednotlivých druhů této výdělečné činnosti znalec uvedl, že vyúčtování zpracoval v souladu s § 29 vyhl. č. 37/1992 Sb. a poukázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jímž bylo měněno rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, sp.zn. 33 T 8/2000 ze dne 27.9.2000, kde z rozhodnutí Vrchního soudu Praha plyne, že znalcem nyní uplatňovaný výpočet výše ušlého výdělku je správný. Podle § 111 odst. 1 tr.ř. platí o náhradě hotových výloh a o odměně za znalecký úkon (znalečné) zvláštní předpisy. Podle § 111 odst. 2 tr.ř. výši znalečného určí ten, kdo znalce přibral a v řízení před soudem předseda senátu bez zbytečného odkladu, nejpozději do dvou měsíců od vyúčtování znalečného. Zvláštními předpisy, na něž je odkazováno v ust. § 111 odst. 1 tr.ř., je jednak zákon č. 36/1967 Sb. o znalcích a tlumočnících ve znění pozdějších předpisů a jednak vyhl. č. 37/1967 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen znalecká vyhláška). Podle § 16 znalecké vyhlášky činí odměna za znalecký posudek podle jeho náročnosti a podle míry odborných znalostí, které bylo nutné k jeho podání vynaložit, za jednu hodinu práce 100,- Kč až 350,- Kč. Podle § 25 odst. 2 znalecké vyhlášky se při určování odměny za znalecký úkon hodnotí především a) povaha a rozsah úkonů a stupeň odborné kvalifikace potřebné k jeho provedení, a to v každé z položek provedeného úkonu, b) charakter a účelnost pomocných prací; při znaleckém úkonu je studium spisu zpravidla součástí úkonu, c) přiměřenost doby trvání úkonu, a to též porovnání s obdobnými odbornými úkony a částkami odměn za něj účtovanými, d) dodržení stanovené lhůty znalcem, zejména bylo-li uloženo spěšné provedení úkonu a e) zda úkon spočíval v přezkoumávání rozsudku provedeného jiným znalcem. Z posledně citovaných ustanovení má krajský soud za to, že znalec řádně vyúčtoval svou odměnu za přípravu na veřejné zasedání dne 28.3.2006 ve výši 700,- Kč za dvě hodiny po 350,- Kč. Ve veřejném zasedání byla projednávána složitá dopravní nehoda, k jejímuž vyřešení bylo zapotřebí využití veškeré znalecké odbornosti znalce Ing. U., který musel být připraven na to, aby ve veřejném zasedání dokázal zodpovědět dotazy odvolacího soudu, event. stran trestního řízení, týkající se průběhu nehodového děje. Takováto činnost dle krajského soudu není mechanickou aktivitou, ale naopak vyžaduje zapojení veškerých tvůrčích a odborných schopností znalce tak, aby tento při soustředěné přípravě k jednání náležitě nastudoval veškeré relevantní okolnosti projednávaného případu jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemném souhrnu, tyto náležitě posoudil a byl schopen z nich činit závěry patřičně podložené a logicky obhajitelné. Z tohoto pohledu tak ani příprava na jednání nemůže být pokládána za pouhé přečtení si již zpracovaného znaleckého posudku a pokud znalec za tuto aktivitu své znalecké činnosti požadoval úhradu v nejvyšší hodinové sazbě, tedy v částce 350,- Kč za hodinu, shledal krajský soud tento požadavek správným a opodstatněným. Naproti tomu však krajský soud nemohl dát znalci zapravdu v požadavku na úhradu ušlého výdělku v jím požadované částce 430,- Kč. Znalci zřejmě lze přisvědčit, že mohl být uveden v omyl paušalizačním poučením uvedeným v předvolání znalce (vzorem č. 12 skupiny tr.ř. užívaného v trestním řízení), které ve svém bodě III. zjednodušeně cituje ust. § 29 odst. 3 vyhl. č. 37/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen jednací řád), tak že bod III poučení znalce dle vzoru 12 tr.ř. zní „nejste-li v pracovním poměru nebo v poměru obdobném pracovnímu poměru, avšak jste výdělečně činný a budete žádat náhradu za ztrátu výdělku, předložte k tomuto účelu poslední platební výměr orgánu vykonávajícího správu daně, jenž předcházel dni, za který budete nárok uplatňovat“. Plné znění ust. § 29 odst. 3 jednacího řádu přitom zní takto: „U účastníka, který není v pracovním poměru nebo v poměru obdobném pracovnímu poměru, je však výdělečně činný, podklad pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku tvoří částka vypočtená ze základu daně z příjmu fyzických osob dělená počtem pracovních hodin stanovených zvláštním předpisem připadajících na týž kalendářní rok. Výši základu daně z příjmů fyzických osob prokazuje účastník posledním platebním výměrem orgánu vykonávajícího správu daně, jež předcházel dni, kdy je nárok na náhradu uplatňován; pokud nelze výši ztráty na výdělku tímto způsobem prokázat, přísluší účastníku náhrada za ztrátu na výdělku v částce 17,- Kč za hodinu, nejvýše však 136,- Kč za jeden den“. Ačkoli znalci bylo zasláno předvolání s výše uvedeným poučením, nemá krajský soud zato, že ust. § 29 odst. 3 jednacího řádu by bylo bez dalšího aplikovatelné přímo na znalce. Z výše uvedené citace § 29 odst. 3 jednacího řádu vyplývá, že toto ustanovení se vztahuje na účastníka řízení. Ačkoli i znalec je účastníkem řízení v části, v níž je řešena otázka jeho znalecké odměny, je třeba pojem „účastník“ užitý v ustanovení § 29 odst. 3 jednacího řádu vykládat restriktivně a nezahrnovat do něho i znalce, neboť na toho se vztahuje speciální ustanovení § 33 odst. 2 jednacího řádu, podle něhož o náhradách poskytovaných znalcům a tlumočníkům platí zvláštní předpisy. Výpočet ušlého výdělku, o který znalec přišel z důvodu své účasti u soudního jednání, tak nelze dle přesvědčení krajského soudu automaticky vypočítávat odkazem na § 29 odst. 3 jednacího řádu, tedy tak, jak činí znalec. Naopak je primárně nutno užít zvláštní předpis, kterým je již shora zmíněná znalecká vyhláška. Přes určité novelizace původního znění znalecké vyhlášky zůstala tato norma stran otázky náhrady ušlého výdělku poplatná době svého vzniku, neboť ve svém ust. § 28 upravujícím náhradu cestovních a jiných výdajů, řeší toliko náhradu mzdy, aniž by počítala s tím, že znalec nemusí být v pracovním či obdobném poměru, z něhož by pobíral mzdu, ale může být osobou samostatně výdělečně činnou. Ustanovení § 28 odst. 1 písm. b) znalecké vyhlášky tak zní, že znalec, který podává znalecký posudek má nárok na náhradu mzdy za dobu strávenou podáním ústního znaleckého posudku při jednání před státním orgánem včetně čekací doby a doby strávené na cestě k jednání a zpět, jestliže jde o dobu, která se kryje s jeho pracovní dobou. Je nade vší pochybnost zřejmé, že při striktní a formalistické aplikaci citovaného ustanovení by byla založena zřetelná nerovnost jednotlivých osob před zákonem, neboť v takovém případě by náhrada ušlého výdělku mohla být přiznána pouze znalcům pobírajícím mzdu a nikoli znalcům, kteří dosahují příjmů z jiné výdělečné činnosti. Za takové situace nezbývá, než využít analogie a i stran znalců, kteří jsou osobami samostatně výdělečně činnými, přiznávat náhradu výdělku, který jim ušel v důsledku podání ústního znaleckého posudku u státního orgánu. Teprve při úvahách o analogii je pak namístě aplikovat ust. § 29 odst. 3 jednacího řádu. Ovšem i ust. § 29 odst. 3 jednacího řádu nese s sebou jistá úskalí. Dle tohoto ustanovení má totiž výše základu daně z příjmů fyzických osob být prokazována posledním platebním výměrem orgánu vykonávajícího správu daně. Pokud však daňový subjekt řádně zpracuje daňové přiznání tak, že správce daně v něm neshledá žádné pochybení, nemusí k vydání platebního výměru dojít v podstatě nikdy, což by při striktní aplikaci § 29 odst. 3 tr.ř. znamenalo, že výši základu daně z příjmů fyzických osob by takový daňový poplatník nemohl být nikdy schopen prokázat. Rovněž si lze představit situace, kdy daňová kontrola proběhne v období velmi vzdáleném od doby, kdy znalec uplatňuje úhradu ušlého výdělku a platový výměr vystavený správcem daně reflektuje příjmy a výdaje daňového subjektu z oné dávné doby, od níž do doby, kdy byl znalcem učiněn úkon, za který požaduje úhradu ušlého výdělku, došlo k podstatné změně výše příjmů a výdajů. Za takového stavu je dle názoru krajského soudu nezbytné při zjišťování výše ztráty na výdělku vycházet z daňového přiznání k dani příjmu fyzických osob za zdaňovací období, které nejblíže předcházelo znaleckému úkonu, za který znalec účtuje odměnu. Není-li ovšem takové daňové přiznání při dodržení všech zákonných lhůt k podání řádného daňového přiznání k dispozici, je třeba vycházet z příjmů a výdajů dosažených v nejbližším předcházejícím zdaňovacím období týkajícím se daně z příjmu fyzických osob, za které byl daňový subjekt povinen k datu předložení znaleckého vyúčtování podat řádné daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob. Tento závěr opírá krajský soud o následující úvahu. Při striktním požadavku na předložení daňového přiznání k dani příjmu fyzických osob za zdaňovací období nejblíže předcházející provedení znaleckého úkonu by totiž došlo k situaci, že předpisem nižší právní síly (§ 29 odst. 3 jednacího řádu) by se daňovému subjektu stanovovaly přísnější povinnosti, než jaké pro něho plynou z předpisu vyšší právní síly (§ 40 odst. 3 zák. č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků ve znění pozdějších předpisů). Na tom nic nemění ani fakt, že ony přísnější povinnosti by dopadaly na daňový subjekt jen v rámci řízení o přiznání znalečného a nijak by nemodifikovaly jeho povinnosti pro účely řízení daňového, neboť tím, že daňový subjekt by v řízení o přiznání znalečného mohl být úspěšný jen tehdy, předložil-li by daňové přiznání k dani příjmu fyzických osob za zdaňovací období nejblíže předcházející znaleckému úkonu, byl by tím z povahy věci nucen podat toto daňové přiznání dříve, něž jak by byl povinen jinak. Zcela markantně je tato nerovnost zřetelná na příkladu, kdy znalecký úkon by byl učiněn před soudem již 2. ledna 2006, a kdy po znalci by pak bylo požadováno, aby již měl v tento den nejen zpracováno, ale i podáno řádné daňové přiznání k dani příjmu fyzických osob za nejblíže předcházející zdaňovací období, tedy za rok 2005, ačkoli taková povinnost by jinak znalce stíhala až k 31.03.2006, event. k 30.06.2006 . V projednávaném případě znalec Ing. U. vykonal úkon, za který požaduje úhradu ušlého výdělku, dne 28.3.2006. To je v době, kdy ještě neměl k dispozici daňové přiznání k dani z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 2005, a kdy ani ještě nebyl povinen toto daňové přiznání podat (to ani v případě, že by daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob nepodával na základě plné moci k zastupování daňovým poradcem). Nejbližším předcházejícím zdaňovacím obdobím, za které byl znalec k datu předložení svého znaleckého vyúčtování povinen podat řádné daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob tak byl rok 2004, který je rozhodným zdaňovacím obdobím pro zjištění výše jeho ušlého výdělku. Předložil-li tedy znalec část svého daňového přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2004 (viz. č.l. 152-153), pak postupoval dle krajského soudu správně. Přes tuto skutečnost nemohl krajský soud požadavku znalce na úhradu ušlého výdělku vyhovět, neboť z předložených podkladů nebylo možno rozlišit, zda příjmy a výdaje uvedené znalcem v příloze č. 1 jeho daňového přiznáni k dani z příjmů fyzických osob za rok 2004, dosáhl z jediného druhu samostatné výdělečné činnosti, anebo zda tyto příjmy a výdaje byly tvořeny z vícero druhů výdělečné činnosti a jaké částky příjmů a výdajů připadly na každý z jednotlivých druhů výdělečných aktivit. Ačkoli ust. § 29 odst. 3 jednacího řádu, a již vůbec ne ustanovení znalecké vyhlášky, nevznáší požadavek na tuto podrobnější specifikaci příjmů a výdajů dosažených ze samostatné výdělečné činnosti, má krajský soud za to, že taková specifikace je pro řádné a spravedlivé přiznání nároku na náhradu ušlého výdělku nezbytná. K tomuto závěru vedou krajský soud následující úvahy. Náhrada ušlého výdělku pro účastníky soudního řízení, případně pro svědky vychází z konstrukce, že po dobu, kterou tyto osoby tráví u soudního jednání, nemohou dosahovat výdělku ze svého povolání, ať už toto povolání je vykonáváno v zaměstnaneckém či obdobném poměru anebo jako samostatná výdělečná činnost. Stěžejním rozdílem v postavení těchto osob oproti pozici znalce či tlumočníka však je skutečnost, že svědci či účastníci soudního řízení nejsou za svůj výstup u soudního jednání nikterak honorováni, zatímco znalcům a tlumočníkům za jejich výstup u soudního jednání náleží odměna. Pokud pak znalec či tlumočník za účast u soudního jednání požaduje náhradu ušlého výdělku, může z povahy věci jít pouze o výdělek, kterého dosáhl z jiného druhu činnosti než znalecké činnosti vykonávané podle zákona č. 36/1967 Sb. ve znění pozdějších předpisů pro veřejnoprávní instituce. Opačný výklad by vedl k nelogickému závěru, kdy znalec či tlumočník by v podstatě požadoval náhradu ušlého výdělku z činnosti, kterou nemohl vykonávat proto, že tentýž druh činnosti v tu samou dobu vykonával při soudním jednání. S nadsázkou řečeno, jde o stejnou situaci, jako kdyby obhájce v trestním řízení hájící klienta X požadoval za dobu své účasti u soudního jednání týkajícího se klienta X náhradu ušlého výdělku, o který přišel proto, že v tutéž dobu se nemohl věnovat klientovi Y. Obdobně absurdně by vyzníval požadavek opraváře automobilu, který by za opravu určitého vozu požadoval dvojnásobnou částku s odůvodněním, že v době, kdy onen vůz opravoval, nemohl současně opravovat vůz jiný. Ad absurdum dovedeno by takto mohl požadovat i několika násobek základního plnění s argumentem, že mu ušel výdělek i z oprav dalších a dalších vozidel. Z rozvedených důvodů je dle názoru krajského soudu nezbytné zjišťovat, zda příjmy dosažené znalcem ze samostatné výdělečné činnosti pocházejí z vícero druhů aktivit a náhrada ušlého výdělku se pak může týkat pouze výdělku, který ušel z aktivit jiných než ze znalecké činnosti. Takto si lze představit například znalce - lékaře, který je povolán k soudnímu jednání v době, kdy provozuje lékařskou praxi. Je zřejmé, že v době, kdy vystupuje před soudem a plní svou znaleckou povinnost, nemůže současně být ve své soukromé ordinaci a dosahovat příjmů z ní plynoucích. Po právu pak takovému znalci - lékaři náleží vedle znalecké odměny i náhrada ušlého výdělku, ovšem pouze takového výdělku, kterého dosáhl z provozování oné soukromé lékařské praxe. V případě, kde znalec bude dosahovat příjmů podle § 7 zákona o daních z příjmů pouze ze znalecké činnosti pak náhrada ušlého výdělku nepřipadá z povahy věci v úvahu, neboť znalec tím, že podává znalecký posudek v soudním řízení, právě vykonává znaleckou činnost, z níž dosahuje příjmů dle § 7 zákona o daních z příjmů a žádný výdělek mu tedy ucházet nemůže, neboť ho právě realizuje tím, že vystupuje před soudem. Cestuje-li pak takový znalec k soudu či tráví-li určitou dobu čekáním, je nutno i tento čas pokládat za výkon znalecké činnosti, za který znalci přísluší nikoli náhrada ušlého výdělku, ale odměna, zřejmě však odměna při samé spodní hranici rozpětí stanoveného v § 16 znalecké vyhlášky, neboť po dobu cestování či čekání na soudní jednání nevykonává znalec onu činnost odborně náročného sofistikovaného charakteru jakou je např. příprava na soudní jednání (viz. shora). Jakkoli by se takový přístup mohl zdát jako velmi přísný a příjmům znalcům a tlumočníkům nepřející, je třeba mít na zřeteli, že znalecká či tlumočnická činnost vykonávaná pro veřejnoprávní instituce, není primárně podnikáním, tedy soustavnou činností prováděnou za účelem dosažení zisku (§ 2 odst. 1 obch. zák.), ale jejím účelem je především služba ve veřejnoprávní oblasti, totiž při použití odborných znalostí umožnit veřejnoprávním subjektům objasnění skutečností důležitých pro jimi vedená řízení (soudní, správní). Na tomto základním postavení znalecké činnosti nemění nic fakt, že znalci jsou současně za své znalecké aktivity honorováni a příjmy jimi dosahované podléhají dani z příjmů fyzických osob. Pouze pro úplnost je třeba zdůraznit, že i zákon o daních z příjmů nepodřazuje znaleckou činnost pod podnikatelské aktivity, které jsou vymezeny v § 7 odst. 1 zákona o daních z příjmů, ale zařazuje je do kategorie příjmů z jiné samostatné výdělečné činnosti [§ 7 odst. 2 písm. c) zákona o daních z příjmů] V případech, kdy znalec bude současně vykonávat ještě jiné druhy činností podřaditelných pod podnikání či jinou samostatnou výdělečnou činnost, bude záležet vždy na konkrétním případě charakteru oněch činností, zda ušlý výdělek požadovaný za dobu účasti podání znaleckého posudku u veřejnoprávního subjektu bude možno vypočítávat ze souhrnu všech těchto výdělečných činností anebo pouze z některé z nich. I tato úvaha vychází z faktu, že při výkonu vícero druhů samostatné výdělečné činnosti nemůže subjekt tyto vykonávající současně pracovat na vícero místech. Tam, kde jednotlivé činnosti budou natolik odlišné co do charakteru aktivit, místa výkonu, či vymezení pracovní doby, tam bude namístě rozlišovat, o výdělek z které z činností znalec přišel tím, že právě v konkrétní dobu musel být u soudu či jiného veřejnoprávního subjektu, pro který vykonával znaleckou činnost. Lze si ovšem představit, že jednotlivé činnosti budou obdobného charakteru, kdy jejich náplně se mohou navzájem proplétat tak, že nepůjde stanovit, že právě konkrétní dobu osoba samostatně výdělečně činná pracovala jen na jedné z nich. Pak bude nutno vycházet při výši ušlého výdělku z výdělku dosahovaného všemi neznaleckými druhy činností. Pro úplnost je zapotřebí dodat, že potíže by neměl činit ani technický způsob výpočtu výdělku, který připadl na neznaleckou samostatnou výdělečnou činnost. Zřetelné to bude v těch případech, kde jednotlivé neznalecké činnosti budou odlišné, kdy v takových případech bude namístě předpokládat, že účetní evidence již jen z důvodů transparentnosti a informačně výpovědní hodnoty pro osobu samostatně výdělečně činnou bude pro každý druh této jiné výdělečné činnosti vedena odděleně podle jednotlivých divizí či součástí jednotlivých výdělečných aktivit osoby samostatně výdělečně činné. V případech, kde půjde o vícero druhů činností obdobného charakteru, u nichž oddělení jejich náplní bude obtížné, pak by rovněž zjištění alikvotních částí příjmů na ně připadajících a alikvotní části příjmů připadajících na znaleckou činnost nemělo činit obtíže. Znalec vykonávající znaleckou činnost má totiž povinnost vést znalecký deník, z něhož při řádné evidenci by měl být schopen zjistit, jakých příjmů dosáhl právě ze znalecké činnosti vykonávané pro veřejnoprávní subjekty v příslušném zdaňovacím období. Při zjištění této částky pak základem pro výpočet ušlého výdělku bude rozdíl mezi celkovými příjmy dosaženými ze všech činností podle § 7 zákona o daních z příjmů a příjmy plynoucími pouze ze znalecké činnosti. Výdajová složka připadající na znaleckou činnost pak v takovém případě bude zjistitelná jako procentní podíl na celkových výdajích odpovídající procentnímu podílu, v jakém jsou příjmy ze znalecké činnosti vůči celkovým příjmům. Konečně pak v případech, v nichž dochází k souběhu příjmů ze závislé činnosti a ze samostatné výdělečné činnosti nemůže být poprávu vznášen požadavek na náhradu ušlého výdělku pocházejícího z obou okruhů těchto aktivit. Osoba, která dosahuje takového souběhu příjmů totiž také nemůže souběžně vykonávat činnost závislou a činnost samostatně výdělečnou. Za dobu účasti u soudu jí tak bude náležet ušlý výdělek, o který přišla jen za tu činnost, kterou nemohla vykonávat právě v době, kdy se musela účastnit soudního jednání. Připadla-li tedy doba účasti u soudního jednání na dobu běžně vykonávanou ve prospěch zaměstnavatele (tedy na nezávislou činnost), může být požadován pouze ušlý výdělek plynoucí z tohoto druhu činnosti. Připadla-li pak doba účasti znalce u soudu na dobu, kdy již běžně vykonává samostatnou výdělečně činnou aktivitu, vyplývá pak výše ušlého výdělku vždy jen z příjmů dosahovaných v samostatné výdělečné činnosti, přičemž sestává-li se samostatná výdělečná činnost z vícero druhu činnosti, pak půjde o ušlý výdělek pouze z toho druhu činnosti, kterou znalec pro svou účast u soudu právě nemohl vykonávat, tak jak je rozvedeno v předcházejících odstavcích. Ze zmíněného plyne, že nároky znalců na přiznání ušlého výdělku je nutno posuzovat vždy jednotlivě podle každého konkrétního případu a skladby aktivit, z nichž znalec dosahuje výdělku, které mu mohou při účasti u soudního jednání unikat. V projednávaném případě znalec nedoložil, zda ušlý výdělek, který uplatňoval, pochází z vícero druhů výdělečné činnosti anebo zda je ušlým výdělkem plynoucím pouze ze znalecké činnosti. Krajský soud proto musel dospět k závěru, že v době, kdy znalec vystupoval ve veřejném zasedání dne 28.3.2006, mu žádný výdělek neucházel, neboť právě v tu dobu výdělečnou činnost, totiž činnost znaleckou, vykonával a tedy i v době, kdy vystupoval před soudem, svůj výdělek tvořil. Z tohoto důvodu nemohlo být znalci přiznáno ani 17,- Kč za hodinu předpokládaných v § 29 odst. 3 jednacího řádu, coby částky stanovené pro osoby samostatně výdělečně činné jako náhrada ušlého výdělku v případech, kdy výši ztráty na výdělku nebylo možno prokázat. Naproti tomu však znalci za dobu jeho účasti u veřejného zasedání krajský soud přiznal odměnu, a to v téže sazbě v jaké byla znalci přiznána odměna za přípravu na veřejné zasedání. Dle názoru krajského soudu výstup znalce ve veřejném zasedání na něho klade tytéž nároky, jaké byly shora rozvedeny stran přípravy znalce k veřejnému zasedání a o výši sazby odměny za účast u soudního jednání pak platí totéž, co již bylo uvedeno výše. Na samý závěr má krajský soud zato, že i kdyby bylo možno přitakat argumentaci znalce, že ušlý výdělek mu náleží z částek vypočtených v jím doložené příloze č. 1 k daňovému přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2004, pak vlastní způsob výpočtu není dle krajského soudu správný. Znalec totiž vycházel pouze z rozdílu mezi příjmy a výdaji, tedy z částky 806.088,- Kč, aniž by v této zohlednil odpisy, které tento rozdíl snižují. Bylo-li by tedy možno dát znalci zapravdu měl by dle názoru krajského soudu vycházet z dílčího základu daně, tedy z částky 634.916,- Kč a teprve tuto částku dělit počtem pracovních hodin připadajících na zdaňovací období roku 2004. Navíc i stanovení počtu hodin připadajících na kalendářní rok, totiž ponížení těchto hodin o dovolenou, není dle přesvědčení krajského soudu správné. Pokud znalec odkázal na § 102 odst. 1 zákoníku práce, totiž na základní výměru dovolené, která činí 4 týdny, tak v tomto směru je sice jeho výpočet správný, ovšem odpočet hodin dovolené od celkového pracovního fondu připadajícího na zdaňovací období roku 2004 nezohledňuje ustanovení § 110b odst. 1 zákoníku práce, podle něhož za dobu čerpání dovolené přísluší náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku a případné naturální požitky. I náhrada mzdy za čerpanou dovolenou tak je příjmem, v důsledku čehož je nezbytné i dny dovolené včítat do počtu pracovních hodin dle § 83 odst. 1 zákoníku práce. Při výpočtu ušlého výdělku tak nelze dobu dovolené odečítat od celkové částky pracovních hodin připadajících na příslušné zdaňovací období. Ze všech shora popsaných důvodů dospěl krajský soud k závěru, že znalci Ing. U. lze namísto jím požadovaných 1.130,- Kč přiznat toliko částku 1.050,- Kč, a proto bylo rozhodnuto tak, jak uvedeno ve výroku tohoto usnesení.