O své místní nepříslušnosti a zastavení řízení ( čl. 24 nařízení Rady /ES/ č. 44/2001) může soud - s výjimkou věcí, kde je výlučná příslušnost (čl. 22 nař.) - rozhodnout až poté, co žalobu s výzvou k vyjádření doručí žalovanému.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. M. B. a soudců JUDr. J. H. a JUDr. F. K. v právní věci žalobce M. C., s.r.o., se sídlem L., IČ…, zastoupeného Mgr. F. P., advokátem v Č., proti žalovanému J. O., bytem O., Spolková republika Německo, o 95.000,- Kč, o odvolání žalobce proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13.10.2005, č.j. 30 C 292/2005-29, t a k t o : Usnesení soudu prvního stupně se m ě n í tak, že řízení se n e z a s t a v u j e . O d ů v o d n ě n í : Napadeným usnesením soud prvního stupně zastavil řízení ( výrok v odstavci I. ) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Okresní soud zastavil řízení podle § 104 odst. 1 občanského soudního řádu s odůvodněním, že v něm jde o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, přičemž za neodstranitelný nedostatek podmínky řízení považoval to, že ve věci není dána mezinárodní příslušnost českého soudu. Podle okresního soudu je tuto problematiku nutno posuzovat podle nařízení ( ES ) č. 44/2001, tedy předpisu Evropské unie, protože žaloba byla podána již v době, kdy Česká republika byla členem Evropské unie a platilo tedy pro ni toto nařízení. Okresní soud odkázal na článek II. bod 1, článek III. bod 1 a na článek V. bod 3 uvedeného nařízení a dovodil, že jako obecná mezinárodní příslušnost dle citovaného nařízení, tak i mezinárodní příslušnost na výběr daná je dána u soudu Spolkové republiky Německo (dále jen SRN). Vycházel z toho, že žalovaný jednak bydlí v SRN, a jednak jde ve věci o náhradu škody, tedy nárok z protiprávního jednání žalovaného, ke kterému mělo dojít na území SRN, neboť žalovaný měl dodat předmět kupní smlouvy v místě svého bydliště a dle žalobce nedodal, čímž mělo dojít ke škodné události. Proti tomuto usnesení se žalobce včas odvolal. Namítal, že mezinárodní příslušnost (pravomoc českého soudu) měla být posouzena podle zák. č. 97/1963 Sb. o mezinárodním právu soukromém a procesním. Poukazoval v tomto směru na ustanovení § 37 tohoto zákona, podle kterého je pravomoc českých soudů dána, je-li dána jejich příslušnost. Příslušnost Okresního soudu v Českých Budějovicích žalobce dovozuje z ustanovení § 86 odst. 2 občanského soudního řádu. Podle názoru žalobce musí být občanský soudní řád v souladu s ustanoveními nařízení ES č. 44/2001, protože Evropská unie vyžadovala soulad vnitrostátních předpisů členských států s komunitárním právem. Pokud je podle žalobce v § 86 odst. 2 občanského soudního řádu uvedeno, že proti tomu, kdo nemá jiný příslušný soud v České republice, je možno uplatnit majetková práva u soudu, v jehož obvodu má majetek, tak v daném případě žalovaný má v místě bydliště žalobce majetek, a sice dluh. Podle odvolatele se musí dluh považovat za pasiva a jde proto o další kritérium pro určení místní příslušnosti soudu. Užití citovaného § 86 odst. 2 občanského soudního řádu není nařízením ES č. 44/2001 zakázána, ani vyloučena, protože jednotlivá ustanovení občanského soudního řádu a nařízení ES č. 44/2001 si vzájemně neodporují. Aplikace ustanovení § 86 odst. 2 občanského soudního řádu je s nařízením ES č. 44/2001 podle odvolatele v souladu. Občanský soudní řád je podle odvolatele k nařízení ES č. 44/2001 lex specialis, což znamená, že obsahuje zvláštní vlastní úpravu, kterou je nutno přednostně aplikovat. Podle odvolatele okresní soud tyto zásady nerespektoval a jeho usnesení pak představuje zásah do práva na soudní ochranu zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle odvolatele je nezanedbatelnou skutečností také to, že náklady na soudní spor ohledně případné žaloby podané u německého soudu by nutně představovaly pro žalobce takovou finanční a časovou zátěž, že není možné po něm spravedlivě požadovat, aby vynakládal tak obrovské finanční částky na předmětný spor. Odvolatel požadoval zrušení napadeného usnesení a „uložení soudu prvního stupně, aby v řízení pokračoval“. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení podle § 212a odst. 1 o.s.ř., tedy nejen z důvodů uplatněných v odvolání. Rozhodnuto bylo bez nařízení odvolacího jednání ( § 214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř. ). Odvolání žalobce je sice důvodné, avšak s argumentací odvolatele souhlasit nelze. Okresní soud zcela správně posuzoval svou pravomoc ( mezinárodní příslušnost ) podle nařízení ( ES ) č. 44/2001. I odvolací soud je toho názoru, že v tomto případě ustanovení občanského soudního řádu na danou problematikou vztáhnout nelze. Jestliže byla podána žaloba dne 27.7.2005, tedy za účinnosti shora uvedeného nařízení Evropské unie pro Českou republiku ( od 1.5.2004 ), je nutno aplikovat nařízení ( ES ) č. 44/2001. Tyto zásady vyplývají z článku 65 bod 1 citovaného nařízení. Toto nařízení je bezprostředně aplikovatelné ve všech členských státech ( článek 249 Bruselské smlouvy Evropského společenství ) a je také podle judikatury Evropského soudního dvora přednostně aplikovatelné před jakýmikoliv ustanoveními národního práva. Uvedené nařízení se vykládá nezávisle na národním právu a jeho výklad musí být shodný ve všech členských státech. Odvolateli proto nelze dát za pravdu v tom, že by se mělo uplatňovat pro posouzení mezinárodní příslušnosti v této věci některé ustanovení občanského soudního řádu. Naopak, jestliže je nutno aplikovat shora uvedené nařízení Evropské unie, je vyloučena možnost použití občanského soudního řádu. To vyplývá ze shora uvedené zásady bezprostředního použití evropského předpisu, a zejména jeho přednostního použití, jako zásad plynoucích z Bruselské úmluvy, která je podkladem pro shora uvedené nařízení Evropské unie. Napadené usnesení tedy nepředstavuje z tohoto pohledu zásah do práva na soudní ochranu. Okresní soud správně vycházel i z toho, že v souzené věci je nutno kromě obecné mezinárodní příslušnosti posuzovat mezinárodní příslušnost také podle ustanovení o příslušnosti dané na výběr. Jde totiž o spor na náhradu škody vzniklé, jak je v žalobě tvrzeno, porušením smluvní povinnosti plynoucí z kupní smlouvy. Okresní soud posuzoval tuto příslušnost podle článku 5 odst. 3 citovaného nařízení, podle kterého může být osoba, která má bydliště na území některého členského státu v jiném členském státě žalována ve věcech týkajících se protiprávního jednání či jednání, které je postaveno na roveň protiprávnímu jednání, u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události. Toto ustanovení se vztahuje na věci týkající se deliktu či quasideliktu a podle judikatury Evropského soudního dvora zahrnuje veškeré nároky, které směřují k uplatnění odpovědnosti žalovaného, ale jen na ty, a které nesouvisí se smlouvou nebo se smluvními nároky ve smyslu článku 5 odst. 1 citovaného nařízení. Evropský soudní dvůr vykládá totiž článek 5 odst. 1 písm. a) citovaného nařízení tak, že žaloba na náhradu škody vzniklé porušením smluvní povinnosti je žalobou ze smlouvy ve smyslu článku 5 odst. 1 a příslušný je soud, v jehož obvodu měla být splněna ona smluvní povinnost, v důsledku jejíhož porušení vznikla žalobci škoda. Okresní soud správně dovodil, že smluvní povinnost měla být splněna v bydlišti žalovaného (SRN) , protože tam mělo být předáno auto, které bylo předmětem kupní smlouvy, jejíž povinnost byla podle tvrzení v žalobě porušena, čímž měla vzniknout škoda. Potud jsou úvahy soudu prvního stupně správné. Okresní soud však pochybil v tom, že nerespektoval ustanovení článku 24, 25 a 26 shora citovaného nařízení. Z článku 25 a 26 plyne, že s výjimkou věcí uvedených v článku 22 (výlučná příslušnost), nesmí soud, u něhož je podána žaloba, ex officio přezkoumávat svoji mezinárodní příslušnost. Tak může a musí učinit pouze ve věcech uvedených v článku 22. V ostatních věcech svoji mezinárodní příslušnost zkoumá pouze na základě námitky žalovaného vznesené nejpozději s prvním vyjádřením k žalobě, tj. dříve, než je založena jeho příslušnost dle článku 24 a nebo, pokud se žalovaný nevyjádří k žalobě, tj. pokud neučiní úkon, který je dle národního procesního práva považován za první obranu proti žalobě adresovanou soudu. Právě o tom, jaký význam má vyjádření žalovaného k žalobě, příp. jeho nevyjádření se k žalobě pojednává také článek 24 o tzv. podřízení se jurisdikci. Uvedený článek uvádí, že není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže žalovaný v řízení učiní nějaký úkon. To neplatí, pokud žalovaný učiní úkon jen proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 22 výlučně příslušný. V této souvislosti je nutno upozornit, že český překlad článku 24 nařízení je nepřesný (stejně jako je nepřesný u článku 26 odst. 1), a proto je shora citován již přesnější a výstižnější překlad, který odpovídá judikatuře Evropského soudního dvora. Ten ve smyslu původního článku 18 Bruselské úmluvy dovodil, že nepředchází-li námitky nedostatku mezinárodní příslušnosti procesního soudu obraně žalovaného ve věci samé, nelze je uplatnit poté, co žalovaný učinil podání, jež je dle příslušného procesního práva třeba považovat za jeho první vyjádření ve věci učiněné vůči procesnímu soudu. Z toho plyne, že ve smyslu článku 24 nařízení ( ES ) č. 44/2001 může žalovaný založit příslušnost ( jinak nepříslušného ) procesního soudu za situace, kdy se ve věci vyjádří, aniž by namítal nepříslušnost procesního soudu a aniž by se tak muselo stát při soudním jednání. Jde o obdobný princip, který zná ustanovení § 105 odst. 1 o.s.ř., podle kterého žalovaný založí místní příslušnost procesního soudu, jež jinak místně příslušný není, tím, že neuplatní námitku místní nepříslušnosti při svém prvním úkonu ve věci samé. Z uvedeného je nutno dovodit, že soud nemůže ve věci, kdy ovšem nejde o výlučnou příslušnost ( článek 22 citovaného nařízení ), vyslovit svou mezinárodní nepříslušnost dříve, než poskytne žalovanému možnost k žalobě se vyjádřit. To však okresní soud neučinil, protože žalovanému doručil žalobu až v souvislosti s doručováním napadeného usnesení o zastavení řízení. Nedal tak žalovanému možnost založit mezinárodní příslušnost Okresního soudu v Českých Budějovicích. Pokud by okresní soud žalobu doručil, mohl zastavit řízení pro nedostatek mezinárodní příslušnosti jen v případě, že žalovaný by se buď vůbec nevyjádřil nebo by mezinárodní nepříslušnost namítl. Pokud by však žalovaný žádnou námitku vůči mezinárodní příslušnosti Okresního soudu v Českých Budějovicích nevznesl a k žalobě by se věcně vyjádřil, čímž by dal najevo, že mu „nevadí“, že byl žalován právě u soudu v Českých Budějovicích, byla by mezinárodní příslušnost tohoto soudu založena. Z uvedeného vyplývá, že okresní soud rozhodl o své mezinárodní nepříslušnosti předčasně, aniž by respektoval ustanovení článku 24, 25 a 26 citovaného nařízení ( ES ). Z toho důvodu bylo nutno napadené usnesení podle § 220 odst. 3 o.s.ř. změnit tak, že řízení se nezastavuje. I když byla žaloba žalovanému soudem prvního stupně již doručena, stalo se tak v souvislosti s doručováním rozhodnutí o tom, že řízení se zastavuje. Žalovaný proto vycházel z toho, že řízení se proti němu před Okresním soudem v Českých Budějovicích již nevede a nebyl proto z jeho strany důvod k věci samé se vyjadřovat. Je proto na místě, aby žalovanému byla okresním soudem společně s rozhodnutím odvolacího soudu doručena výzva k vyjádření se ve věci se stanovením lhůty k takovému vyjádření. Teprve poté bude učiněno zadost předpisům Evropské unie obsaženým v nařízení č. 44/2001 a podle reakce žalovaného bude moci okresní soud znovu uvažovat o dalším postupu. Na závěr je nutno uvést, že soud nemůže zohlednit námitky žalobce týkající se finančních nákladů s uplatněním nároku v jiné členské zemi EU. Jestliže je Česká republika členem EU, musí se její občané podřídit předpisům EU bez ohledu na možné finanční rozdíly mezi soudními náklady. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 9. května 2006