1.Návrh na exekuci rozhodnutí cizího soudu (Rakouské republiky) vydaného před 1.5.2004 (vstup České republiky do Evropské unie) nelze posuzovat podle nařízení (ES) č. 44/2001, ale podle dvoustranné smlouvy (s Rakouskou republikou č. 9/1963 Sb.) a podle příslušných ustanovení zákona č. 97/ 1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním. 2. Je-li povinný, který jinak bydlí v Rakouské republice, v době zahájení exekučního řízení ve výkonu trestu odnětí svobody v České republice, je soudem místně příslušným (§ 45 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb.) soud, v jehož obvodu v době zahájení exekučního řízení vykonával trest odnětí svobody.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. M. B. a soudců JUDr. J. H. a JUDr. F. K., v exekuční věci oprávněné H. P., r.č…, bytem V., Rakouská republika, zastoupené JUDr. Z. K., advokátem se sídlem v Č., proti povinnému L. P., bytem V., Rakouská republika, t.č. ve Věznici ve V., Česká republika, o nařízení exekuce, o odvolání povinného proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 14.10.2005 č.j. 34 Nc 6756/2005 – 28,   t a k t o : Usnesení soudu prvého stupně se    p o t v r z u j e   v tomto správném znění. I.    Soud   n a ř i z u j e   podle rozsudku Okresního soudu Liesing, Rakouská republika, číslo jednací 8 C 864/02z  ze dne 23.4.2003, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 1.499,34 EUR a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny, exekuci na majetek povinného.   II.   Soud   p o v ě ř u j e   provedením této exekuce JUDr. Pavla Vyžrala, soudního exekutora se sídlem Exekutorského úřadu v Českých Budějovicích, Brožíkova 6, PSČ 370 01. III. Povinný nesmí po doručení tohoto usnesení nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, s výjimkou běžné obchodní činnosti, uspokojování základních životních potřeb a udržování a správy majetku. Právní úkon, kterým povinný poruší tuto povinnost, je neplatný. O d ů v o d n ě n í : Napadeným usnesením soud prvého stupně prohlásil rozsudek Okresního soudu v Liesingu ze dne 23.4.2003 sp. zn. 8 C 864/02z za vykonatelný v České republice (výrok v odstavci I.). Výrokem v odstavci II. okresní soud nařídil podle vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Liesingu ze dne 23.4.2003 spisové značky 8 C 864/02z  k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 1.499,34 EUR a pro náklady této exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny, exekuci na majetek povinného. Výrokem v odstavci III. pověřil provedením exekuce soudního exekutora JUDr. Pavla Vyžrala, se sídlem Exekutorského úřadu v Českých Budějovicích, Brožíkova 6. Výrokem v odstavci IV.  rozhodl, že povinný nesmí po doručení tohoto usnesení nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů s výjimkou běžné obchodní činnosti, uspokojování základních životních potřeb a udržování a správy majetku. Právní úkon, kterým povinný poruší tuto povinnost, je neplatný. Okresní soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že jde o exekuční věc s cizím prvkem, neboť se má vykonat rozhodnutí vydané soudem členského státu Evropské unie. Takové řízení podléhá režimu nařízení Rady Evropské unie č. 44/2001, a proto se musí soud nejprve zabývat tzv. uznávacím řízením. Podle okresního soudu předložený exekuční titul (rozsudek, podle něhož má být exekuce nařízena) netrpí vzhledem k článku 35 odstavec 1 citovaného nařízení žádným nedostatkem a soud neshledal ani žádnou jinou překážku (ve smyslu článku 34, 53 a 54 citovaného nařízení) pro uznání předkládaného rozsudku za vykonatelný exekuční titul v České republice. Okresní soud uzavřel, že oprávněná prokázala, že má za povinným  pohledávku, jejíž exekuci navrhuje, a proto je její návrh důvodný. Provedením exekuce pověřil okresní soud soudního exekutora, kterého oprávněná ve svém návrhu označila. Proti tomuto usnesení se povinný včas odvolal. Namítal, že není dána místní příslušnost soudu a návrh na nařízení exekuce není opodstatněný. Podle odvolatele se jedná o „podvod a klamání úřadů ze strany H. P.“. V době rozhodování soudu o nařízení exekuce pohledávka 1.499,34 EUR podle rozsudku sp. zn. 8 C 864/02z Obvodního soudu Liesing – Vídeň, Rakousko, neexistovala, protože jí oprávněná vymohla v rámci exekučního řízení u soudu ve Vídni – Liesing. Poukazoval na dvě spisové značky (9 E 53/04a- 30 ze dne 27.10.2005 a 9 E 53/04a – 41). Navíc oprávněná požadovala stejnou částku (a uplatnila u soudu v Liesingu – Vídeň) ve svém návrhu na rozdělení majetku ze dne 22.10.2003. V pozemkové knize vedené u soudu ve Vídni si oprávněná H. P. také své nároky zajistila. Podle odvolatele byla vymáhaná pohledávka uspokojena prodejem části jeho nemovitosti v celkové částce 72.000,- EUR vydražením u soudu v Liesingu včetně částky 1.499,34 EUR v tomto řízení vymáhané. Odvolatel žádal, aby napadené usnesení bylo zrušeno a oprávněná mu uhradila veškeré náklady. Oprávněná v písemném vyjádření k odvolání navrhla potvrzení napadeného usnesení. Vysvětlovala, že pohledávku, kterou vymáhá v České republice, v exekučních řízeních vedených v Rakousku nevymohla. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení v celém jeho rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Především je nutno uvést, že v tomto řízení nelze postupovat podle předpisů Evropské unie, konkrétně podle nařízení č. 44/2001. Je tomu tak proto, že Česká republika je vázána tímto nařízením až ode dne 1.5.2004, kdy se stala členem Evropské unie. K posouzení otázek souvisejících s tím, jak (od kdy) a na jaká rozhodnutí a listiny lze shora citované nařízení vztáhnout, slouží přechodná ustanovení tohoto nařízení (kapitola VI.). V článku 66 těchto ustanovení (bod 1) se uvádí, že toto nařízení se vztahuje pouze na řízení zahájená a veřejné listiny vypracované po vstupu tohoto nařízení v platnost. V bodě 2 uvedeného článku se uvádí, že pokud však bylo řízení zahájeno v členském státě původu přede dnem vstupu tohoto nařízení v platnost, rozhodnutí, která byla vydána po tomto dni, se uznají  a  vykonají  podle  kapitoly III.,  a)  pokud bylo řízení zahájeno v členském státě původu až poté, co Bruselská nebo Luganská úmluva vstoupila v platnost jak v členském státě původu, tak i v dožádaném členském státě; b) ve všech dalších případech za předpokladu, že soud byl příslušný podle                                                               pravidel, která se shodují   s pravidly pro určení příslušnosti obsaženými v kapitole II. nebo v dohodě uzavřené mezi členským státem původu a dožádaným členským státem, která byla platná v době zahájení řízení. Ze shora uvedeného bodu 2 článku 66 (a ostatně i z bodu 1, jestliže se veřejnou listinou rozumí i rozhodnutí soudu) je nutno dovodit, že nařízení č. 44/2001 nelze uplatnit na veřejné listiny (bod 1) a na rozhodnutí (bod 2) vydaná před vstupem tohoto nařízení v platnost. Pro rozhodování českých soudů to znamená, že rozhodným datem je 1.5.2004, kdy Česká republika vstoupila do Unie a pro ni teprve tehdy shora uvedené nařízení vstoupilo v platnost. Jestliže je podáván návrh na exekuci rozhodnutí rakouského soudu, které bylo (podle návrhu na exekuci a podle samotného tohoto rozhodnutí)  vydáno v roce 2003 (23.4.2003), nelze pro jeho uznání a výkon použít nařízení Evropské unie č. 44/2001. To však ještě neznamená, že předkládané rozhodnutí rakouského soudu by nemohlo být  v České republice vykonáno. Jestliže se nevztahují předpisy Evropské unie, je nutno vztáhnout na uznání a výkon rozhodnutí cizího soudu (v tomto případě rakouského) dvoustrannou smlouvu s Rakouskem a případně i zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním č. 97/1963 Sb., v současně účinném znění.  Je tedy třeba vyjít ze smlouvy mezi Českou republikou a Rakouskou republikou o vzájemném právním styku ve věcech občanskoprávních, o listinách a o právních informacích, uzavřené dne 10.11.1961, která nabyla účinnosti dnem 30.12.1962 a je uveřejněna ve Sbírce zákonů pod č. 9/1963. V jejím článku 3 odstavec 1 se uvádí, že pravomocná a vykonatelná rozhodnutí vydaná v jednom z obou smluvních států, kterými bylo uloženo žalobci osvobozenému podle článku 2 nebo podle právních předpisů platných ve státě, kde byla žaloba podána, od žalobní jistoty nebo složení zálohy, zaplacení nákladů řízení nebo soudních poplatků, jsou na návrh vykonatelná na území druhého smluvního státu. Návrh může být podán přímo u soudu, který je příslušný pro rozhodnutí o něm nebo u soudu, který ve věci rozhodl v první stolici. Toto ustanovení se však týká jen výkonu rozhodnutí o nákladech řízení ve vztahu ke státu. Plyne to z článku 2 uvedené smlouvy. V tomto případě jde sice o pravomocné a vykonatelné rozhodnutí soudu vydané v Rakousku, kterým bylo uloženo povinnému zaplacení nákladů řízení, ale ve prospěch oprávněné (respektive v nalézacím řízení byla platební povinnost uložena žalobci ve prospěch žalované). Dle shora citovaného ustanovení proto nelze postupovat. Další ustanovení o uznání a výkonu rozhodnutí již uvedená dvoustranná smlouva neobsahuje. Je proto nutno vycházet ze zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním. Podle § 37 odstavec 1 citovaného zákona je dána pravomoc českých soudů v majetkových věcech, je-li dána podle českých předpisů jejich příslušnost. Soudem příslušným pro rozhodnutí o návrhu na nařízení exekuce (nebo výkonu rozhodnutí) je soud, o němž to stanoví procesní předpisy České republiky.  Jde o občanský  soudní řád (o.s.ř.) a pro případ návrhu na nařízení exekuce jde o zákon č. 120/2001 Sb. (exekuční řád). V tomto případě byl podán návrh na exekuci podle naposledy uvedeného zákona. Jeho ustanovení § 45 odstavec 2 uvádí, že místně příslušným exekučním soudem je soud, v jehož obvodu má bydliště povinný, je-li fyzickou osobou, a nemá-li bydliště, soud, v jehož obvodu se zdržuje. Má-li povinný, který je fyzickou osobou bydliště na více místech, jsou místně příslušnými všechny soudy, v jejichž  obvodu bydlí s úmyslem zdržovat se tam trvale. Nemá-li povinný bydliště v České republice ani se v ní nezdržuje, je příslušným soud, v jehož obvodu má povinný majetek; má-li majetek v obvodu více soudů, je příslušným soud, kterému byla jako prvnímu doručena žádost exekutora o udělení pověření nebo návrh na provedení exekuce. V  tomto  případě má povinný bydliště v Rakousku. Tam má nepochybně úmysl zdržovat se trvale. Nemá tedy bydliště v České republice. Je tedy nutno zkoumat druhou eventualitu pro založení místní příslušnosti, tedy zda se povinný zdržoval, a to ve smyslu § 11 odstavec 1 o. s. ř. ve spojení s § 52 zákona č. 120/2001 Sb. v době zahájení exekučního řízení, v obvodu Okresního soudu v Českých Budějovicích. Výklad právního pojmu „zdržovat se“ použitého ve shora citovaném ustanovení musí být v souladu s výkladem obdobných ustanovení občanského soudního řádu, případně zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním ( zák. č. 97/1963 Sb.).  Tento  pojem  použitý  též v  § 45 odstavec 1 zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním, vyložil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne 27.10.2005 sp. zn. 30 Cdo 444/2004, uveřejněném v časopisem Ad notam 5/2005 na straně 178 tak, že místem, kde se fyzická osoba zdržuje, je místo, kde se tato osoba zdržuje bez úmyslu zdržovat se zde trvale.   Z  uvedeného  plyne,  že povinný  v této věci se zdržuje  v České republice, protože je zde ve výkonu trestu. V době podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí pobýval ve Vazební věznici České Budějovice, protože tam mu také byl doručen návrh na nařízení exekuce i napadené usnesení. Přemístěn byl do vězení ve V. až po podání návrhu na nařízení exekuce. Lze proto uzavřít, že povinný se zdržoval v době zahájení exekučního řízení nejen v České republice, ale přímo v obvodu Okresního soudu v Českých Budějovicích. Okresní soud v Českých Budějovicích je proto místně příslušným exekučním soudem ve smyslu § 45 odstavec 2 věta prvá exekučního řádu. Povinný sice nemá v obvodu tohoto soudu bydliště, bydliště totiž v České republice nemá, ale v obvodu uvedeného soudu se v době zahájení exekučního řízení zdržoval. Je proto dána nejen místní příslušnost Okresního soudu v Českých Budějovicích, ale i pravomoc českých soudů. Nutno připomenout, že je třeba rozlišovat mezi bydlištěm a místem, kde se osoba zdržuje, protože také ustanovení § 45 odstavec 2 zákona č. 120/2001 S. (exekuční řád) tyto pojmy rozlišuje. Zatímco pro posouzení bydliště nemají okolnosti dočasného charakteru jako je např. pobyt v nemocnici, výkon trestu odnětí svobody, studium, vojenská služba apod., žádný význam, nic nemění na bydlišti fyzické osoby, nejsou-li současně doprovázeny  takovými okolnostmi, z nichž lze s jistotou usuzovat, že fyzická osoba se v místě původně dočasného pobytu zdržuje s úmyslem trvale zde bydlet, nelze toto vztáhnout k místu, kde se osoba zdržuje ve smyslu shora citovaného ustanovení. Zákon č. 97/1963 Sb. obsahuje v oddíle 3 ustanovení o uznání a výkonu cizích rozhodnutí (§ 63 a násl.). Podle § 63 citovaného zákona mají rozhodnutí justičních orgánů cizího státu ve věcech uvedených v § 1, stejně jako cizí soudní smíry a cizí notářské listiny  v těchto věcech (dále jen cizí rozhodnutí) v České republice účinnost, jestliže nabyla podle potvrzení příslušného cizího orgánu právní moci a byla-li uznána českými orgány. Cizím rozhodnutím, které je v této věci vymáháno, je rozsudek Okresního soudu  Liesing v Rakouské republice ze dne 23.4.2003, č. j. 8 C 864/02z. Tento rozsudek je opatřen potvrzením Okresního soudu v Liesingu ze dne 6.6.2003 o tom, že toto rozhodnutí je pravomocné a vykonatelné. Žalobci L. P. se v něm ukládá povinnost nahradit žalované H. P. náklady řízení 1.499,34 EUR do 14 dnů k rukám zástupkyně žalované, jinak „se vystavuje exekuci“. V ustanovení § 64 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, jsou uvedeny případy, kdy cizí rozhodnutí nelze uznat ani vykonat (např. brání-li tomu výlučná pravomoc orgánu České republiky, nebo o témže právním poměru bylo českým orgánem vydáno pravomocné rozhodnutí nebo byla účastníkovi řízení, vůči němuž má být rozhodnutí uznáno, odňata postupem cizího orgánu možnost řádně se účastnit řízení nebo jestliže by se uznání příčilo československému veřejnému pořádku nebo není-li zaručena vzájemnost). Žádný takový případ v úvahu v této věci nepřichází a povinný také nic takového v odvolání nenamítá. Pokud jde o vzájemnost, ani v tomto směru odvolací soud nespatřuje žádnou překážku. Je pravda, že před vstupem České republiky do Evropské unie (1.5.2004) české soudy uplatňovaly zásadu, podle které nemůže soud v České republice nařídit soudní výkon rozhodnutí soudu cizího státu, je-li doloženo, že v tomto cizím státě není zaručena vzájemnost výkonu rozhodnutí českých soudů v majetkových věcech. Tehdy to bylo právě Rakousko, u kterého vzájemnost zaručena nebyla (rakouské soudy v konkrétní věci český rozsudek neuznaly), a proto tehdy také rozhodnutí rakouského soudu v ČR uznáno nebylo (rozhodnutí Krajského soudu v Brně z 25.7.1996 spisové značky 20 Co 28/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1997 pod číslem 18, sešit 4). Odvolací soud však  dospěl k závěru, že v současné době již nelze vycházet z toho, že by u Rakouska nebyla zaručena vzájemnost v uznávání a výkonu rozhodnutí, protože dnes jde o státy EU. Podle § 65 zákona č. 97/1963 Sb. se uznání cizího rozhodnutí v majetkových věcech nevyslovuje zvláštním výrokem. Cizí rozhodnutí je uznáno tím, že český orgán k němu přihlédne, jakoby šlo o rozhodnutí českého orgánu. Podle § 66 citovaného zákona lze za podmínek § 63 a § 64 cizí rozhodnutí o majetkových právech v České republice vykonat, bude-li nařízen jeho výkon českým soudem; nařízení výkonu je třeba vždy odůvodnit. Vzhledem k tomu, že zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním klade na roveň návrh na nařízení výkonu rozhodnutí a návrh na exekuci podle zvláštního právního předpisu (viz § 68c odstavec1),  lze postupovat podle tohoto zákona, i když je podán, jak je tomu v tomto případě, návrh na nařízení exekuce. Protože v této věci je podán návrh na nařízení exekuce zcela v souladu s ustanovením § 37 odstavec 2 a v souladu s § 44 odstavec 2 zákona č.120/2001 Sb. (exekuční řád),  při čemž je dána pravomoc                                                                českých soudů k rozhodnutí o takovém návrhu,  nebrání nařízení exekuce žádná okolnost. Proto odvolací soud exekuci nařídil. Napadený rozsudek byl v té souvislosti potvrzen   (§ 219 o.s.ř. ve spojení s § 52 odst. 1 exekučního řádu). Potvrzen byl však ve správném znění, protože formulace výroku musela odpovídat smyslu zákonné úpravy, ze které vycházel odvolací soud (zákon č. 97/1963 Sb.). Pokud odvolatel v odvolání namítá, že v době nařízení exekuce pohledávka, která je vymáhána, již neexistovala, protože oprávněná si ji vymohla již dříve v rámci exekučních řízení vedených u rakouských soudů, případně že tuto pohledávku uplatnila u soudu v Rakousku v řízení o rozdělení společného majetku, tyto okolnosti nemají na úvahu o nařízení exekuce žádný vliv. Při nařízení exekuce se nezkoumají. Podle § 44 odstavec 10 zákona číslo 120/2001 Sb. (exekuční řád) je proti usnesení o nařízení exekuce přípustné jen takové odvolání, v němž se namítají jen skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce. Nelze v něm namítat skutečnosti jiné. Jedinou skutečností, která  znamenala přípustnost odvolání v této věci bylo tvrzení povinného, že není dána místní příslušnost soudu, který napadené usnesení vydal. Ta je totiž úzce spjata s pravomocí českého soudu, jak vysvětleno shora. Obě tyto okolnosti jsou skutečnostmi  rozhodnými pro nařízení exekuce. Odvolací soud však dospěl k závěru, že pravomoc českého soudu dána je, protože je dána i místní příslušnost. Odvolání povinného je tedy přípustné, avšak není důvodné. P o u č e n í : Proti tomuto  usnesení není dovolání přípustné, ledaže dovolací soud na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, a to   k Nejvyššímu   soudu   v   Brně prostřednictvím Okresního soudu v Českých Budějovicích,   dospěje   k   závěru,  že jde ve věci samé o rozhodnutí zásadního právního významu. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 25. ledna 2006