Soud řízení zastaví, jestliže oprávněná osoba vykonává dlouhodobý trest odnětí svobody v ČR a v době podání žaloby byla umístěna v obvodu jiného soudu než kam byla podána žaloba. Dlouhodobý výkon trestu v členském státě je třeba považovat za místo obyvklého pobytu ve smyslu čl. 5 odst. 2 nařízení Rady (ES) č. 44/2001.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. M. B. a soudců JUDr. J. H. a JUDr. F. K. v právní věci žalobce J. P., t.č. Věznice Plzeň., zastoupeného L. P., r.č…, t.č. Věznice V., jako obecným zmocněncem, proti žalované H. P., bytem V., Rakouská republika, české občance, zastoupené JUDr. Z. K., advokátem se sídlem v Č., o výživné zletilého syna, o odvolání žalobce proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne l9.5.2OO6, č.j. l6 C l6l/2OO5 – 325, t a k t o : I. Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í Napadeným usnesením se soud prvního stupně prohlásil za nepříslušný k projednání a rozhodnutí žaloby J. P. vůči žalované o stanovení výživného /výrok v odstavci I./. Ve výroku v odstavci II. okresní soud řízení v plném rozsahu zastavil. Výrokem v odstavci III. žalované nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Okresní soud vycházel ve svém rozhodnutí z nařízení Rady /ES/ č. 44/2OOl ze dne 22.l2.2OOO, příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech /dále jen „nařízení“/. Dovodil, že věc má mezinárodní prvek, a zmíněné nařízení na ni dopadá jak z hlediska jeho teritoriální, časové, tak i věcné působnosti. Poukázal na to, že jde o spor o výživné zletilého syna, přičemž takový spor vyloučen z dopadu zmíněného nařízení není. Dovodil, že ve smyslu článku 25 zmíněného nařízení neshledal, že by byla dána výlučná příslušnost soudu, neboť se nejedná o žádný z případů vyjmenovaných v článku 22 nařízení. Vzhledem k tomu, že žalovaná strana v rámci svého prvého vyjádření k žalobě namítla nepříslušnost českého soudu, nedošlo podle okresního soudu k založení mezinárodní příslušnosti Okresního soudu v Českých Budějovicích ani podle článku 24 zmíněného nařízení. Dále okresní soud poukázal na článek 5 zmíněného nařízení, podle jehož druhého odstavce může být ve věci výživného žalována osoba, která má bydliště na území některého členského státu, v jiném členském státě u soudu místa, kde má oprávněný k výživě bydliště nebo místo obvyklého pobytu. Okresní soud bydliště oprávněného v této věci posuzoval v souladu s článkem 59 zmíněného nařízení podle českých právních předpisů. Dospěl k závěru, že oprávněný v této věci, což je žalobce J. P., byl v době podání žaloby /dne l9.4.2OO5/ vazebně stíhán a ke dni podání žaloby byl umístěn ve Vazební věznici. Ohledně žalované vycházel okresní soud z toho, že její bydliště je ve V., tj. v Rakousku. V české obci L./v obvodu Okresního soudu v Českých Budějovicích/ žalovaná podle zjištění soudu prvního stupně bydliště nemá a trvale se zde nezdržuje. Okresní soud uzavřel, že vzhledem k tomu, že žalobce J. P. byl v době podání žaloby umístěn ve vazební věznici mimo obvod Okresního soudu v Českých Budějovicích, není dána mezinárodní příslušnost tohoto soudu k projednávání žaloby o určení výživného zletilého syna. Na tom nic nemění podle okresního soudu ani to, že žalobce J. P. podal svou žalobu společně se svým otcem, který žaloval o své výživné pro (rozvedeného) manžela, přičemž mezinárodní příslušnost pro tuto druhou žalobu u Okresního soudu v Českých Budějovicích dána je. Okresní soud se vzhledem k uvedenému názoru prohlásil za nepříslušný a řízení s odkazem na § lO4 o.s.ř. zastavil. O nákladech řízení rozhodl podle § l46 odst. 2 o.s.ř. a § l5O o.s.ř. Proti tomuto usnesení se žalobce včas odvolal. Namítal, že žalobu podal u správného soudu, protože podle článku 5 odst. 2 nařízení Rady (ES) č. 44/2OOl se taková žaloba podává u soudu, kde má oprávněná osoba místo obvyklého pobytu. Dovozoval, že u něho byl dán předpoklad, že jeho vazební věznicí bude Věznice v Č., a to od 25.3.2OO5. Jenom náhodou se stalo, že do Vazební věznice v Č. nebyl přemístěn již ke dni podání žaloby, protože tehdy nebyl ze zdravotních důvodů schopen převozu. Tak se stalo, že ještě v den podání žaloby byl ve Vazební věznici v P. Měl však do Č. být přemístěn v souvislosti se zrušením původního rozsudku, což bylo 24. března 2OO5. Podle odvolatele je postup soudu prvního stupně důkazem podjatosti soudce, který hledá sebemenší záminku, aby se zbavil zodpovědnosti rozhodnout proti žalované. To podle odvolatele soudce JUDr. T. prokázal dalším záporným rozsudkem ve věci jeho otce. Ve věci, kde byl vydán rozsudek, porušil podle odvolatele soudce jeho právo vyslýchat žalovanou, klást jí otázky. V průběhu odvolacího jednání zástupce žalobce J. P. L. P. předložil odvolacímu soudu písemné podání nazvané „Námitka z podjatosti soudců a senátu složeného z JUDr. M. B., JUDr. J. H. a JUDr. F. K. ze dne 27.9.2OO6“. V námitce podjatosti senátu vyřizujícího jak věc žalobce J. P., tak i věc žalobce L. P., odvolatel uvedl, že tento senát nebyl ani v minulosti schopen nestranně a spravedlivě rozhodnout a je zcela jasně podjatý vůči žalobci. Dokazuje to opakovaně zamítavými rozhodnutími, kterými odvolatele „cílevědomě okrádá o majetek a nepřiznává mu náhradu škody“. Tento senát podle odvolatele svými usneseními prokazuje, že je na straně žalované. Poukazoval na to, že měl podáno lO až l5 žalob u tohoto senátu a všechny mu byly zamítány. Uváděl příklady jednotlivých jeho věcí souzených zmíněným senátem. Podle odvolatele senát „dělá proti jeho osobě procesní intriky“. Odvolatel nevěří ve spravedlivé rozhodování tohoto senátu, a proto podává námitku podjatosti. Odvolací soud přes vznesenou námitku podjatosti ve věci rozhodl. Již v úvodu odvolacího jednání seznámil účastníky s tím, že jde o situaci řešenou ustanovením § l5d o.s.ř. V odstavci l citovaného ustanovení se uvádí, že k rozhodnutí o námitce podjatosti soud věc předloží s vyjádřením dotčených soudců svému nadřízenému soudu. V řízení lze zatím učinit jen takové úkony, které nesnesou odkladu. Podle odst. 2 neplatí ustanovení odst. l, byla-li námitka uplatněna před nebo v průběhu jednání, při němž byla věc rozhodnuta, a má-li soud za to, že námitka není důvodná. Dle § 2ll o.s.ř. platí uvedené ustanovení i pro odvolací řízení. Odvolací soud má za to, že námitka odvolatele týkající se podjatosti senátu, jemuž věc přísluší podle rozvrhu práce, není důvodná, protože se jako důvod podjatosti uvádí postup soudu a jeho rozhodování v jiných věcech žalobce nebo jeho obecného zmocněnce. Podle § l4 odst. 4 o.s.ř. totiž důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Právě okolnosti, které jsou shora citovaným ustanovením vyňaty z důvodů pro vyloučení soudce, odvolatel uvádí. Přitom námitku podjatosti vznesl před odvolacím jednáním, při kterém odvolací soud hodlal rozhodnout a také rozhodl. Pak tedy neplatí postup podle § l5 odst. l o.s.ř. a věc nemusela být s námitkou podjatosti předkládána nadřízenému soudu. Vzhledem k uvedenému odvolací soud projednal věc žalobce J. P. a přezkoumal napadené usnesení podle § 2l2a odst. l o.s.ř. Odvolání není důvodné. Odvolací soud zcela sdílí všechny závěry soudu prvního stupně, a to jak závěry skutkové, tak i závěry právní. Souhlasí s tím, že v této věci je na místě aplikovat nařízení Rady /ES/ č. 44/2OOl, protože jde o věc s mezinárodním prvkem, žaloba byla podána poté, co Česká republika vstoupila do Evropské unie /stalo se tak l..5.2OO4, přičemž žaloba byla podána l9.4.2OO5/, aplikováno je nařízení soudem státu, který je členem Evropské unie a jde o takový charakter sporu, na který se nařízení vztahuje /spor o výživné/. Odvolací soud zcela souhlasí i s argumentem soudu prvního stupně, že nejde v této věci o výlučnou příslušnost /článek 22 citovaného nařízení/ a nedošlo k založení příslušnosti ani podle článku 24, protože žalovaná nepříslušnost českého soudu namítla při svém prvém vyjádření. Bez výhrad je nutno akceptovat i posouzení soudu prvního stupně podle článku 5 citovaného nařízení. I odvolací soud je toho názoru, že Okresní soud v Českých Budějovicích by byl ve smyslu citovaného článku mezinárodně příslušným soudem jedině tehdy, kdyby žalobce měl bydliště nebo místo obvyklého pobytu v obvodu Okresního soudu v Českých Budějovicích. I odvolací soud však vychází z toho, že žalobce J. P. měl v době podání žaloby obvyklý pobyt /přičemž bydliště nelze brát v úvahu jednak vzhledem k tomu, že žalobce je v dlouhodobém výkonu trestu na ll let a jednak i proto, že trvalé bydliště v České republice nemá v obvodu Okresního soudu Plzeň/. Je proto správný závěr soudu prvního stupně, že je-li žalobce ve výkonu trestu odnětí svobody v České republice, který má dle rozsudku trvat ll let, přičemž v době podání žaloby byl umístěn mimo obvod Okresního soudu v Českých Budějovicích, není dána mezinárodní příslušnost tohoto soudu ve smyslu článku 5 odst. 2 shora citovaného nařízení. Ani dle odvolacího soudu na věci nic nemění to, že žalobce J. P. podal žalobu společně se svým otcem v jediném podání adresovaném Okresnímu soudu v Českých Budějovicích, byť pro druhou věc /žalobce L. .P./ je Okresní soud v Českých Budějovicích soudem mezinárodně příslušným. Jde totiž o odlišné nároky, které spolu souvisejí jen tím, že je žalována v obou případech jedna a tatáž osoba, jejíž osobní a majetkové poměry mají pro úspěšnost obou žalob určitý význam, který však není zásadní a výlučný. Tyto dvě věci lze oddělit a není důvod pro to, aby byly projednávány stejným soudem. Správný je i závěr soudu prvního stupně, že nařízení Rady (ES) znamená i určitý zásah do místní příslušnosti, takže nelze postupovat podle příslušných předpisů občanského soudního řádu o místní příslušnosti. Je nutno důsledně posuzovat mezinárodní příslušnost /v pojmech o.s.ř. se jedná o pravomoc/ a v případě, že dána není podle citovaného nařízení, je nezbytné řízení zastavit pro nedostatek pravomoci soudu /mezinárodní příslušnosti/, ke kterému byla žaloba podána. Tak správně okresní soud postupoval. Odvolací soud vzhledem k uvedeným úvahám napadené usnesení jako věcně správné podle § 2l9 o.s.ř. potvrdil. Na závěr je nutno uvést, že odvolací soud vyrozuměl o jednání v této věci jen obecného zmocněnce žalobce, u kterého také zajistil přímou účast při odvolacím jednání, ač se nejednalo o rozhodnutí ve věci samé. Právě z tohoto důvodu odvolací soud nepovažoval za potřebné zajistit i účast samotného žalobce, který byl svým otcem zastoupen od počátku řízení, včetně sepisu žaloby a všech podání. Výslech žalobce nebyl potřebný, a proto nebyla potřebná ani přímá účast žalobce, řádně zastoupeného otcem, který byl odvolacího jednání přítomen. K odvolání žalobce je nutno uvést, že nezpochybňuje samotný fakt, ze kterého okresní soud vycházel, totiž že v době podání žaloby byl žalovaný umístěn ve Věznici v Plzni. V odvolání žalobce jen vysvětluje, proč tomu tak bylo. Zdůvodňuje, že to bylo kvůli jeho zdravotnímu stavu, a nebýt toho, byl by /při normálním průběhu okolnosti/ v době žaloby pobýval ve Věznici v Českých Budějovicích. Odvolací soud však musí vyjít ze zjištění, že žalobce v době podání žaloby v Českých Budějovicích ve vazební věznici nebyl. Není rozhodné, proč tomu tak bylo. Ani kdyby existovalo rozhodnutí o umístění žalobce do Věznice v Českých Budějovicích, pak stejně je rozhodné fyzické přemístění, protože jen tím se mění obvyklý pobyt, který je rozhodným hlediskem pro posouzení mezinárodní příslušnosti soudu. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § l42 odst. l a § l5O ve spojení s § 224 odst. l o.s.ř. Žalovaná měla sice v této věci plný úspěch, avšak věc žalobce J. P. nebyla rozhodnutím ve věci samé a byla projednána společně s věcí žalobce L. P., takže odvolací soud zaujal stejný právní názor na použití ustanovení § l5O o.s.ř. , přičemž důvody shledává v okolnostech tohoto případu, kde se řešila procesní problematika, navíc bez argumentace ze strany úspěšné žalované. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení je dovolání přípustné a podává se ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, a to k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Českých Budějovicích. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 27. září 2OO6