Dlouhodobý výkon trestu odnětí svobody účastníka v členském státu je okolností, podle které se usuzuje na místo obvyklého pobytu ve smyslu čl. 5 odst. 2 nařízení Rady (ES) č. 44/2001.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. M. B. a soudců JUDr. J. H. a JUDr. F. K. v právní věci žalobce L. P. , r.č…, t.č. Věznice Valdice, proti žalované H. P., bytem V., Rakouská republika, zastoupené JUDr. Z. K., advokátem se sídlem v Č., o výživné pro rozvedeného manžela, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne l9.5.2OO6, č.j. l6 C l6l/2OO5 – 329, t a k t o : I. Rozsudek soudu prvního stupně se p o t v r z u j e . II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku l2.O93,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované JUDr. Z. K., advokáta v Č. Od ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na určení výživného pro bývalého manžela za dobu od l9.4.2OO5 ve výši lO.OOO,- Kč měsíčně /výrok v odst. I./. Výrokem v odstavci II. okresní soud uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení 24.32O,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalované. Okresní soud především posuzoval svoji mezinárodní příslušnost vzhledem k tomu, že jde o věc s mezinárodním prvkem. Vycházel z nařízení Rady /ES/ č. 44/2OOl ze dne 22.l2.2OOO, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech /dále jen „nařízení“/. Uvedl, že na souzenou věc uvedené nařízení dopadá jak z hlediska jeho teritoriální a časové působnosti, tak i z hlediska věcné působnosti uvedeného nařízení. Uzavřel pak, že v dané věci je nutno posoudit mezinárodní příslušnost soudů podle článku 5 odst. 2 citovaného nařízení. Vycházel ze zjištění, že žalobce byl v době podání žaloby umístěn ve Vazební věznici v Českých Budějovicích a České Budějovice jsou tedy jeho místem obvyklého pobytu ke dni podání žaloby. Proto je dána mezinárodní příslušnost Okresního soudu v Českých Budějovicích, kam byla žaloba podána. Vzhledem k tomu, že oba účastníci mají jak české, tak i rakouské občanství, okresní soud použil jako hmotné právo předpisy českého zákona o rodině. Pro použití českého hmotného práva okresní soud vycházel z § 2 zák. č. 97/l963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním /dále jen ZMPSP/, konkrétně z jeho § 2l odst. l. Aplikoval pak ustanovení § 92 odst. l zákona o rodině a zejména ustanovení § 96 odst. 2 zákona o rodině týkající se možnosti nepřiznat výživné, pokud by to bylo v rozporu s dobrými mravy. Dospěl k závěru, že již obsah rozvodového rozsudku, ze kterého vyplývá opakované násilí a bezdůvodné omezování žalované žalobcem v průběhu trvání jejich vztahu, naplňuje obsah hypotézy shora uvedené právní normy o nepřiznání výživného. Ohledně svého závěru o tom, že přiznání výživného by bylo v tomto případě v rozporu s dobrými mravy, odkázal také na trestní rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích /v odůvodnění omylem uveden Okresní soud v Českých Budějovicích/ ze dne 4.ll.2OO5, č.j. l T l3/2OO5, který byl potvrzen ve výroku o vině i trestu odvolacím soudem, a podle kterého byl žalobce uznán vinným trestným činem vraždy a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na 25 let. Trestného činu se dopustil tím, že dne 22.7.2OO3 zastřelil dvě osoby. Okresní soud uzavřel, že za situace, kdy mu získat vlastní příjem znemožňuje výkon trestu /a před tím vazby/ uvalený na něj pro tak závažný trestný čin a za situace, kdy se k žalované choval za trvání manželství způsobem popsaným v rozvodovém rozsudku, bylo by přiznání výživného v rozporu s dobrými mravy. Proti tomuto rozsudku se žalobce včas odvolal. Namítal, že žalobu podal v době, kdy byl „zproštěn Nejvyšším soudem v Brně trestné činnosti“, a v době od 24. března 2OO5 /kdy byl zrušen předchozí trestní rozsudek/ do 4. ledna 2OO6 /kdy nabyl právní moci nový trestní rozsudek/ platí presumpce neviny a z toho musí soud vycházet. Vytýkal soudu prvního stupně, že neprovedl žádné důkazy a neprověřil, že „žalovaná lže“. Poukazoval na to, že před tímto trestním odsouzením měl čistý trestní rejstřík. Lidská tragédie /čímž má žalobce na mysli skutek, za který byl odsouzen/ vznikla podle odvolání právě kvůli žalované a jejímu milenci. Vznikla také kvůli tomu, že policie místo toho, aby hájila jeho práva, naopak jej fyzicky a psychicky týrala a neumožňovala mu rok a půl vstup do jeho nemovitostí. Odkazoval na to, že žalovaná ještě v lednu 2OOl ve svém dopise líčila jeho osobu kladně a zcela jinak, než jej potom vylíčila u soudu. Také českobudějovičtí soudci a policisté svým postupem celou tragédii umožnili. Žalobce uváděl, že ve věznici o něj není postaráno a výživné od bývalé manželky by nutně potřeboval i na nákup léků, kterých se mu nedostává. Žalobce trval na tom, že se „nechal vypsat ze svazku občanství České republiky“ a z toho by se mělo vycházet. Při odvolacím jednání žalobce navrhl svědectví svého syna J. P., který by měl prokázat, že se vždycky o rodinu a manželku řádně stará a že se neštěstí v L. stalo kvůli žalované, protože ona vyhodila na ulici i svého syna J. a sebrala mu věci. Syn by měl prokázat také to, že musel svou matku žalovat v Rakousku, protože dobrovolně alimenty neplatila. Navrhoval také provést důkazy listinami, které by měly prokázat skutečný příjem žalované. Před odvolacím jednáním předložil žalobce písemné podání ze dne 27.9.2OO6, obsahující námitku podjatosti senátu složeného z předsedkyně JUDr. M. B., JUDr. J. H. a JUDr. F. K. Obsahem této námitky je tvrzení, že tento senát již v minulosti ve všech svých rozhodnutích dal najevo, že není schopen nestranně a spravedlivě rozhodnout a je vůči němu podjatý. Žalobce uváděl, že tento senát jej „cílevědomě okrádá o jeho majetek a nepřiznává mu náhradu škody“. Zamítl asi lO až l5 jeho žalob, respektive odvolání. Odvolatel v tomto podání rozebíral jednotlivé věci, ve kterých rozhodoval uvedený senát. Odvolací soud však věc projednal i přes námitku podjatosti, protože se řídil ustanovením § l5b odst. l a 2 o.s.ř. ve spojení s § 2ll o.s.ř. Podle § l5b odst. l o.s.ř. předloží soud věc k rozhodnutí o námitce podjatosti s vyjádřením dotčených soudců svému nadřízenému soudu. V řízení lze zatím učinit jen takové úkony, které nesnesou odkladu. Podle § l5b odst. 2 o.s.ř. ustanovení odstavce l neplatí, byla-li námitka uplatněna před nebo v průběhu jednání, při němž byla věc rozhodnuta, a má-li soud za to, že námitka není důvodná. Podle § 2ll o.s.ř. platí pro řízení u odvolacího soudu přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného. V této věci byla námitka podjatosti žalobcem uplatněna těsně před odvolacím jednáním, při kterém měla být věc rozhodnuta a také rozhodnuta byla. Zároveň odvolací senát má za to, že námitka není důvodná, protože jejím důvodem jsou okolnosti tkvící v rozhodování odvolacího senátu v této věci a v jiných věcech stejných účastníků. Podle § l4 odst. 4 o.s.ř. nejsou důvodem k vyloučení soudce okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Právě proto, že okolnosti, které odvolatel jako důvody vyloučení senátu uvádí, jsou vyňaty citovaným ustanovením z důvodů pro vyloučení soudce, má odvolací soud za to, že námitka podjatosti žalobce důvodná není. Proto jednal ve věci a také rozhodl. Odvolání žalobce není důvodné. Odvolací soud akceptuje jak skutkové, tak i právní závěry soudu prvního stupně. Dokazování soudu prvního stupně je dostatečné pro právní posouzení věci. Důkazy žalobcem navržené /výslech syna J. P. a listinné důkazy o příjmech žalované/ nejsou potřebné, protože syn účastníků byl vyslechnut při ústním jednání okresního soudu dne l6.2.2OO6 /č.l. l76 a násl./, byť nikoliv jako svědek, ale jako účastník řízení, které tehdy společně probíhalo jak ohledně žaloby otce L. P., tak ohledně výživného syna J. P. Listinné důkazy, které žalobce navrhl, a které měly prokázat příjem žalované, nejsou potřebné proto, že okresní soud založil své rozhodnutí na jiných rozhodných skutečnostech, než je příjem žalované. Založil jej na zjištění, že žalobce se k žalované v průběhu manželství nechoval tak, jak by to vyžadoval manželský vztah, ale choval se násilnicky a agresivně. Manželství také bylo rozvedeno z převážné viny žalobce. Příčinou rozvratu vztahu účastníků byla dle zjištění okresního soudu, učiněného z rakouského rozvodového rozsudku, stupňující se a přitom bezdůvodná žalobcova žárlivost a agresivita. Z odůvodnění rakouského rozvodového rozsudku dle zjištění okresního soudu plyne, že žalobce žalované opakovaně vyhrožoval a napadal ji. Dále okresní soud vycházel z pravomocného odsouzení žalobce pro trestný čin dvojnásobné vraždy, ke kterému došlo na území České republiky v L., kde celá rodina občas pobývala. Sám žalobce zdůrazňuje, že k uvedenému činu došlo mimo jiné pro neurovnané vztahy mezi účastníky. I odvolací soud je toho názoru, že za situace, kdy se žalobce choval k žalované za trvání manželství v rozporu se zásadami manželského soužití a že rozvod byl výlučně z jeho viny, přičemž vzájemný vztah účastníků a zejména nestandardní vztah žalobce k žalované byl příčinou jeho pozdějšího vysoce nebezpečného trestního jednání, bylo by přiznání výživného ze strany rozvedené manželky ve prospěch žalobce v rozporu s dobrými mravy. Je tedy i dle názoru odvolacího soudu naplněna hypotéza ustanovení § 96 odst. 2 zákona o rodině, podle kterého výživné nelze přiznat, jestliže by to bylo v rozporu s dobrými mravy. Na závěr je nutno uvést, že odvolací soud souhlasí i s posouzením mezinárodní příslušnosti v této věci a s použitím českého hmotného práva. V podrobnostech o této části problematiky lze zcela odkázat na správné a vyčerpávající odůvodnění soudu prvního stupně. Vzhledem k uvedenému napadený rozsudek podle § 2l9 o.s.ř. jako ve výroku věcně správný potvrdil. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § l42 odst. l a při částečném použití ustanovení § l5O o.s.ř., vše ve spojení s § 224 odst. l o.s.ř. I odvolací soud aplikoval, stejně jako soud prvního stupně, ustanovení § l5O o.s.ř., a přiznal úspěšné žalované náhradu nákladů odvolacího řízení pouze z jedné poloviny. Stejně jako soud prvního stupně spatřuje i odvolací soud důvody pro použití ustanovení § l5O o.s.ř. v současné situaci žalobce a /oproti tomu/ žalované. Odměna advokáta žalované činí 4O.5OO,- Kč /§ 3 odst. 2 a odst. l bod 6 vyhl. č. 484/2OOO Sb./. Podle § l8 odst. l citované vyhlášky je nutno snížit tuto odměnu o 5O %, protože žalovaná učinila v odvolacím řízení pouze jediný úkon /účast při odvolacím jednání/. Celková výše odměny činí proto 2O.25O,- Kč. K tomu je třeba přičíst 75,- Kč režijního paušálu a l9 % DPH /3.86l,75 Kč/, takže celkem činí náklady žalované v odvolacím řízení 24.l86,75 Kč. Vzhledem k aplikaci ustanovení § l5O o.s.ř. z jedné poloviny, přísluší žalované náhrada v odvolacím řízení ve výši l2.O93,- Kč. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 27. září 2OO6