Ve sporu o náhradu škody vzniklé porušením smlouvy, podle níž mělo být plněno v bydlišti žalovaného, bydlícího v SRN, nemá soud bydliště českého žalobce pravomoc (mezinárodní příslušnost) a řízení musí být zastaveno, když žalovaný tuto námitku vznesl při prvním svém úkonu, který mu náleží.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. M. B. a soudců JUDr. J. H. a JUDr. F. K. v právní věci žalobce M. C. s.r.o., IČ…, se sídlem v L., zastoupeného Mgr. F. P., advokátem v Č., proti žalovanému: J. O., bytem v O., Spolková republika Německo, o 95.000,- Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26.10.2006 č.j. 30 C 292/2005 – 93, t a k t o : I. Usnesení soudu prvého stupně se p o t v r z u j e . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Napadeným usnesením soud prvního stupně zastavil řízení (výrok v odstavci I.) a o nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok v odstavci II.). Své rozhodnutí odůvodnil tím, že v této věci není dána mezinárodní příslušnost Okresního soudu v Českých Budějovicích ve smyslu nařízení (ES) č. 44/2001 ze dne 22.12.2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen nařízení). Jak z hlediska bydliště žalovaného, tak z hlediska zvláštní mezinárodní příslušnosti podle článku 5 bod 1 cit. nařízení je dána podle okresního soudu pravomoc soudů Spolkové republiky Německo, protože předmětem řízení je náhrada škody vzniklá porušením smluvní povinnosti, která měla být splněna ve Spolkové republice Německo, přičemž žalovaný ve svém prvním vyjádření ve věci vznesl námitku proti příslušnosti Okresního soudu v Českých Budějovicích. Jde podle okresního soudu o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, a proto muselo být řízení zastaveno. Odkázal na ustanovení § 104 odstavec 1 o.s.ř. Proti tomuto usnesení se žalobce včas odvolal. Namítal, že občanský soudní řád je v souladu s ustanoveními nařízení ES č. 44/2001, a proto musí být uplatněn občanský soudní řád, konkrétně jeho ustanovení § 86 odstavec 2 o.s.ř. Dovozoval, že žalovaný „má v místě žalobce majetek a sice dluh, když podle obecného právního výkladu se za majetek považují též pasíva. Podle odvolatele se jedná o další kritérium pro určení místní příslušnosti a jeho užití není nařízením ES č. 44/2001 zakázáno ani vyloučeno. Podle odvolatele je aplikace ustanovení § 86 odstavec 2 o.s.ř. s nařízením č. 44/2001 v souladu. Závěr okresního soudu o nemožnosti aplikovat v tomto případě ustanovení občanského soudního řádu není podle odvolatele správný, neboť se jím činí závěr, že občanský soudní řád je v rozporu s nařízením č. 44/2001. Podle odvolatele je napadené usnesení zásahem do práva na soudní ochranu zaručeného Listinou základních práv a svobod. Když požádal o soudní ochranu předepsaným způsobem a splnil zákonné podmínky, nemůže mu být právo na soudní ochranu odpíráno. Náklady na soudní spor ohledně žaloby podané u německého soudu by představovaly podle odvolatele finanční a časovou zátěž, kterou po něm není možno spravedlivě požadovat. Interpretace nařízení č. 44/2001 okresním soudem je nesprávná a zakládá postup, který je v rozporu se smyslem a účelem občanského soudního řízení a občanského soudního řádu. Je zásahem do ústavně zaručeného práva jednotlivce na soudní ochranu. Navrhoval, aby napadené usnesení bylo zrušeno a věc vrácena soudu prvého stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení podle § 212a odst. 1 o.s.ř. a rozhodl bez nařízení odvolacího jednání, jak to umožňuje ustanovení § 214 odst. 2 písm. c) o.s.ř. Odvolání není důvodné. Již ve svém usnesení ze dne 9.5.2006 č. j. 5 Co 1003/2006 – 61 odvolací soud vyložil, že v této věci je nutno mezinárodní příslušnost (pravomoc českého soudu) posuzovat podle nařízení (ES) č. 44/2001, přičemž je vyloučeno použití občanského soudního řádu. Plyne to ze skutečnosti, že žaloba byla podána po 1.5.2004, tedy po vstupu České republiky do Evropské unie. Jen písařskou chybou je v citovaném usnesení odvolacího soudu odkaz na článek 65 bod 1 citovaného nařízení, neboť správně mělo jít o článek 66 bod 1, který se týká časové účinnosti citovaného nařízení pro Českou republiku. Odvolací soud tehdy také odkázal na článek 249 Bruselské smlouvy Evropského společenství, ze které vyplývá bezprostřední aplikovatelnost zmíněného nařízení ve všech členských státech. Článek 68 citovaného nařízení pak uvádí v bodě 1, že nařízení nahrazuje mezi členskými státy Bruselskou úmluvu a podle bodu 2 v rozsahu, v jakém toto nařízení Bruselskou úmluvu nahrazuje, se jakýkoli odkaz na Úmluvu považuje za odkaz na toto nařízení. Nařízení č. 44/2001 (tzv. Brusel I.) je přednostně použitelné ve vztahu k vnitrostátním předpisům, tedy k občanskému soudnímu řádu. Pokud by nastal konflikt s občanským soudním řádem, musí se přednostně použít právě nařízení Brusel I. (č. 44/2001). Nelze tedy dát odvolateli za pravdu, že by měl být přednostně používán občanský soudní řád. Nelze proto použít ustanovení § 86 odstavec 2 občanského soudního řádu. Odvolací soud je však toho názoru, že ustanovení občanského soudního řádu jsou z hlediska problematiky v této věci řešené zcela v souladu shora citovaným nařízením (ES). Citované nařízení totiž přesně uvádí, kdy je nutno použít jeho ustanovení, a kdy lze i podle nařízení č. 44/2001 mezinárodní příslušnost přesto posuzovat podle občanského soudního řádu. Nejde tedy o žádný konflikt mezi zmíněnými předpisy. V souzené věci však citovaná ustanovení nařízení č. 44/2001 vedou k závěru o nedostatku mezinárodní příslušnosti Okresního soudu v Českých Budějovicích. Tuto mezinárodní příslušnost je nutno řešit proto, že žalovaný, poté, co mu byla žaloba doručena a měl možnost poprvé se vyjádřit, mezinárodní nepříslušnost procesního soudu namítl. Za takové situace okresní soud musel tuto námitku řešit a vyřešil ji, dle názoru odvolacího soudu, správně. Odvolací soud souhlasí zcela se všemi úvahami uvedenými v napadeném usnesení, a proto může na závěry okresního soudu zcela odkázat. Odvolací soud nesdílí námitku žalobce, že by aplikace nařízení č. (ES) 44/2001 měla za následek zásah do Listiny základních práv a svobod. Jde totiž o to, že žalobce sice požádal o soudní ochranu, avšak nikoliv procesním právem předepsaným způsobem. Žaloval u mezinárodně nepříslušného soudu. Na úvahách odvolacího soudu nemění nic ani námitka odvolatele týkající se nákladnosti sporu. Tato otázka je pro posouzení mezinárodní příslušnosti zcela bezvýznamná. Jestliže je Česká republika členským státem Evropské unie, musí se řídit předpisy, které Evropská unie vydala, a které Česká republika svým vstupem do svého právního řádu převzala. Znamená to, že předpisy Evropské unie se musí řídit nejen státní orgány, ale i všechny fyzické a právnické osoby. Tedy i každý žalobce, žaluje-li u českého soudu, musí si předem vyřešit otázku, zda tento soud je skutečně mezinárodně příslušným soudem. Odvolací soud vzhledem k uvedeným úvahám věcně správné usnesení soudu prvého stupně podle § 219 o.s.ř. potvrdil. O nákladech odvolacího řízení rozhodl podle § 146 odstavec 1 písmeno c) o.s.ř. Žalovanému totiž žádné náklady nevznikly, proto se neuplatní speciální ustanovení § 146 odstavec 2 věta prvá o.s.ř., ale obecné ustanovení týkající se zastavení řízení. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení je dovolání přípustné a lze jej podat do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, a to k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Českých Budějovicích. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 19. prosince 2006