V restitučním sporu o vydání nemovitosti nelze rozhodnout mezitímním rozsudkem. Takový rozsudek musí odvolací soud zrušit podle § 219a odst. 1 písm. a) o.s.ř. pro vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava. Vada řízení spočívá v tom, že soud prvního stupně nerespektoval ustanovení § 152 odst. 2 o.s.ř. o podmínkách vydání mezitímního rozsudku.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. M. B. a soudců JUDr. J. H. a JUDr. F. K. v právní věci žalobkyně S. S., nar..., bytem E., I., Spojené státy americké, zastoupené JUDr. V. J., advokátem se sídlem v P., proti žalované J., a. s., se sídlem v S., zastoupené obecným zmocněncem JUDr. Š. M., bytem Č., o nahrazení projevu vůle a o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/91 Sb., o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 31.10.2005, č.j. 6C 281/2001-370, t a k t o : Rozsudek soudu prvého stupně se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení. Odůvodnění: Napadeným rozsudkem vydaným jako rozsudek mezitímní okresní soud rozhodl, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle zákona č. 87/91 Sb., § 3 odst. 2 ve vztahu k nemovitostem původně patřícím panu K. S., zapsaným v knihovních vložkách pozemkové knihy č. 845 pro k. ú. Český Krumlov, č. 922 pro k. ú. Český Krumlov, č. 1082 pro k. ú. Český Krumlov a č. 164 pro k. ú. Přísečná v rozsahu 1/6 k celku a k nemovitostem zapsaným v pozemkových knihách č. 813 a č. 252 v k. ú. Český Krumlov v rozsahu 1/4 k celku (výrok v odstavci I.). Výrokem v odstavci II. rozhodl, že rozhodnutí o nahrazení nedostatku projevu vůle o vydání nemovitostí a nákladech řízení se zůstavuje konečnému rozhodnutí. Okresní soud vycházel ze zjištění, že žalobkyně je dcerou K. S., který byl jednak z 1/6 vlastníkem podílu na veřejné obchodní společnosti, vlastnici nemovitostí zapsaných v pozemkové knize v jejích vložkách č. 845, 922, 1082 a 164, a jednak byl vlastníkem 1/4 nemovitostí zapsaných v pozemkové knize v jejích vložkách č. 813 a 252. Okresní soud zjistil, že svůj podíl 1/6 na veřejné obchodní společnosti otec žalobkyně převedl za války na svého bratra F. S., což učinil proto, že měl obavu o svůj majetek, neboť měl za manželku Židovku. Okresní soud dovodil, že tento právní úkon učinil otec žalobkyně v důsledku rasové diskriminace, jak to předpokládá ustanovení § 1 odst. 1 dekretu č. 5/45, a tento jeho právní úkon je tedy neplatný. Veřejná obchodní společnost byla podle zjištění okresního soudu znárodněna a tímto způsobem přešel její majetek na stát. Dle okresního soudu tak nemovitosti, které původně vlastnila veřejná obchodní společnost, přešly na stát podle § 6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 87/91 Sb.. Pokud jde o další nemovitosti zapsané v pozemkové knize v knihovních vložkách č. 813 a 252, okresní soud zjistil, že na stát přešly bez jakéhokoliv právního důvodu, neboť stát je začal používat jako vlastník, ač v pozemkové knize žádný zápis o jeho vlastnictví nebyl. Okresní soud pak dovodil, že v tomto případě na stát nemovitosti přešly podle § 6 odst. 2 citovaného restitučního zákona. Okresní soud vyloučil, že by nemovitosti byly konfiskovány, jak tvrdila žalovaná. Důvody, pro které okresní soud vydal mezitímní rozsudek, uvedl v závěru odůvodnění napadeného rozsudku. Rozhodl jen o základu věci proto, že mezi účastníky se stále nabízí možnost jednání o jiném způsobu vykrytí restitučního nároku a hlavním problémem sporu bylo, zda žalobkyně nárok má či nikoliv, když žalovaný namítal, že restituční důvod není (že majetek byl konfiskován). Podle okresního soudu je proto vydání mezitímního rozsudku účelné pro případné další vyřešení sporu mezi účastníky i s ohledem na to, že žádná z žalovaných nemovitostí není ve vlastnictví žalovaného a spor by musel být řešen podle § 9 odst. 1 zákona č. 87/91 Sb., popřípadě podle § 3 odst. 2 zákona č. 92/91 Sb.. Okresní soud neměl za prokázáno, že může dojít k vydání nemovitostí a uvažoval o tom, zda nejsou, s ohledem na obranu žalovaného, splněny podmínky postupu podle § 8 odst. 1 a 3 citovaného zákona (nevydání věci). Proti tomuto rozsudku se včas odvolala žalovaná. Namítala, že nesouhlasí se závěrem soudu prvého stupně o znárodnění firmy W.S. a spol., protože již v průběhu řízení dokládala, že firma byla konfiskována podle dekretu č. 108/1945. Do konfiskovaných podniků byli ustanoveni národní správci, a to bylo i v tomto případě. Národním správcem byl ustanoven otec žalobkyně. Odvolatelka poukazovala na výměr o konfiskaci, který zaslala okresnímu soudu v dubnu 2005 (výměr ze dne 22.12.1947). Podle odvolatelky žalobkyně není oprávněnou osobou, protože se na tento případ restituční zákon nevztahuje. Žalobkyně v písemném vyjádření k odvolání zpochybňovala, že žalovaná podala řádné odvolání. Podle žalobkyně žalovaná ve svém podání, označeném jako odvolání, neuvedla, čeho se domáhá a neuvedla ani, v jakém rozsahu rozsudek soudu prvého stupně napadá. Podle žalobkyně, jestliže žalovaná neuvedla řádně odvolací návrh a neuvedla rozsah, v jakém se domáhá přezkoumání napadeného rozsudku, nemůže tyto nedostatky již napravit, protože, zejména pokud jde o rozsah, je zákonem stanovená nepřekročitelná časová hranice shodná se lhůtou k odvolání. Podle žalobkyně je podání, označené žalovanou jako odvolání, pouhým jejím vyjádřením názoru k rozhodnutí okresního soudu, které je však již pravomocné a podání žalované je bez právního významu. Po věcné stránce (pro případ, že by se odvolací soud s názorem žalobkyně neztotožnil) žalobkyně poukázala na správnost napadeného rozsudku jak po stránce skutkové, tak po stránce právní. Dle žalobkyně okresní soud rozhodl ve shodě s právním názorem odvolacího soudu, který byl dříve v této věci vysloven. Odkazovala na zjištění okresního soudu učiněného z žalovaným předloženého konfiskačního výměru a uváděla, že i kdyby ke konfiskaci došlo, musel by být konfiskační výměr shledán neplatným z důvodů, které již byly u okresního soudu uvedeny. Odvolací soud projednal věc v celém jejím rozsahu, protože z obsahu odvolání žádné meze odvolacího přezkumu nevyplynuly (§ 212 o.s.ř.). Je sice pravda, že odvolatel ve svém odvolání neuvedl výslovně, že se odvolává proti celému rozsudku, avšak neuvedl také, že se odvolává jen proti některé jeho části. Doslova uvedl, že se odvolává proti mezitímnímu rozsudku okresního soudu, přičemž uvedl datum a spisovou značku. Jestliže však neuvedl ve svém odvolání, že klade určité meze odvolacího přezkumu (§ 212 o.s.ř.), je odvolací soud povinen projednat věc v celém jejím rozsahu. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že odvolání žalovaného nedostatkem vytýkaným žalobkyní (nedostatkem uvedení, v jakém rozsahu se rozsudek napadá) netrpí. Odvolání má všechny náležitosti pro jeho projednání i přesto, že neobsahuje odvolací návrh. Ten je sice náležitostí odvolání ve smyslu § 205 odst. 1 o.s.ř., ale není takovou náležitostí, pro kterou by muselo být odvolání odmítnuto. Ostatně odvolací návrh žalované lze vyvodit z poslední věty jejího odvolání, kde se uvádí, že dle názoru jejího žalobkyně oprávněnou osobou není. Nepochybně žalovaná chce, aby tímto způsobem odvolací soud rozhodl. Z uvedeného plyne, že odvolací soud shledal odvolání projednatelným i vzhledem k tomu, že obsahuje odvolací důvody, které lze podřadit pod ustanovení § 205 odst. 2 písm. g/ (nesprávné právní posouzení věci okresním soudem). Podle § 212a odst. 1 o.s.ř. lze rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny. Tak je tomu i v tomto případě, kdy byl okresním soudem vydán mezitímní rozsudek ve věci samé. Odvolací soud může napadené rozhodnutí přezkoumat ze všech odvolacích důvodů, které jsou uvedeny v ustanovení § 205 odst. 2 o.s.ř., byť nejsou odvolatelem namítány. Je povinen zkoumat, zda není dán (mimo jiné) i odvolací důvod dle § 205 odst. 2 písm. c/ o.s.ř., tj., zda řízení není postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ostatně k takovému přezkumu řízení vede odvolací soud i ustanovení § 212a odst. 5 o.s.ř., podle kterého odvolací soud též přihlédne k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř.. K jiným vadám řízení před soudem prvního stupně přihlíží odvolací soud, jen když mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a jen jestliže za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava. Odvolací soud při přezkumu řízení dospěl k závěru, že okresní soud se dopustil právě takové vady, která je uvedená ve druhé větě § 212a odst. 5 o.s.ř.. Okresní soud totiž rozhodl mezitímním rozsudkem za situace, kdy podmínky pro takové rozhodnutí ve smyslu § 152 odst. 2 o.s.ř. dány nebyly. Okresní soud sice správně toto ustanovení citoval, avšak nesprávně jej vyložil. Mezitímním rozsudkem soud rozhoduje o základu věci. Základem věci je třeba rozumět posouzení všech otázek, které vyplývají z uplatněného nároku, s výjimkou okolností, které se týkají jen výše nároku. Z uvedeného vyplývá, že mezitímní rozsudek může být vydán jen v některých věcech, a to v těch, kde je žalovaná určitá výše nároku (v penězích). Tak tomu v tomto případě není. Jestliže je žalováno na restituční vydání nemovitostí, nejde o nárok, který by obsahoval určitou výši, neboť žalobkyně žaluje vydání konkrétních pozemků. Za výši nelze považovat ani to, že žaluje pozemky celé a předmětem zkoumání soudu je, zda má nárok na vydání pozemků celých, či jenom určitého spoluvlastnického podílu na nich. Ze smyslu mezitímního rozsudku podle § 152 odst. 2 o.s.ř. plyne, že jím může být rozhodnuto pouze o základu projednávané věci, nikoliv jen o dílčí sporné právní otázce, týkající se uplatnění žalobního návrhu ( viz. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2824/99 uveřejněný v Soudní judikatuře 1/2002 a obdobně R 44/96). Za základ projednávané věci, o němž soud může rozhodnout mezitímním rozsudkem, je zpravidla nutno považovat všechny sporné otázky vyplývající z uplatňovaného návrhu, které musí soud posoudit, má-li o věci rozhodnout, s výjimkou výše nároku. Rozhodnutím o základu projednávané věci není řešení předběžné otázky pro rozhodování ve věci samé. Posouzení předběžné otázky nemůže být vyjádřeno formou výroku, nýbrž se může projevit jen ve způsobu rozhodnutí o nároku ve věci samé a může být uvedeno jen v odůvodnění rozhodnutí (viz. Sborník Nejvyššího soudu I strana 116). Z uvedeného výkladu ustanovení upravujícího možnost vydání mezitímního rozsudku plyne, že v této restituční věci není namístě mezitímní rozsudek vydat. Okresní soud jen řešil předběžné otázky a výsledek jejich řešení vtělil do výroku napadeného mezitímního rozsudku. Takový postup správný není. Důvody, které okresní soud pro vydání mezitímního rozsudku uvedl, nelze akceptovat. Důvodem pro vydání mezitímního rozsudku nemůže být to, že se účastníkům dává možnost jednat o „jiném způsobu vykrytí restitučního nároku“, když se jím soudně vyřeší část jejich sporu. Důvodem pro vydání mezitímního rozsudku není ani argument okresního soudu, že jinak by spor musel být řešen ještě za použití § 9 odst. 1 zákona č. 87/91 Sb., případně podle § 3 odst. 2 zákona č. 92/91 Sb. Svým argumentem okresní soud sám přímo uvádí, že ve věci existují ještě otázky, které se týkají podstaty sporu, tedy toho, zda má či nemá být vyhověno restituční žalobě na vydání nemovitostí. I z toho plyne, že okresní soud neponechal konečnému rozhodnutí otázku výše, ale přímo otázku základu věci, což je nepřípustné. Totéž je možno uvést o dalším argumentu okresního soudu pro vydání mezitímního rozsudku, kterým je jeho odkaz na ustanovení § 8 odst. 1 a 3 zákona č. 87/91 Sb.. To je ustanovení upravující případy nevydání nemovitostí, což je opět podstata tohoto sporu. Jestliže okresní soud nerespektoval ustanovení § 152 odst. 2 o.s.ř. jako základní procesní ustanovení, zatížil své řízení tzv. jinou vadou ve smyslu § 212a odst. 5 věta druhá o.s.ř. a tuto vadu odvolací soud odstranit nemůže. Je tím naplněn odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. c/ o.s.ř. a jde zároveň o důvod pro zrušení napadeného mezitímního rozsudku podle § 219a odst. 1 písm. a/ poslední část věty. Z těchto důvodů odvolací soud podle naposledy uvedeného ustanovení napadený rozsudek zrušil v celém jeho rozsahu. Mohl tak učinit bez nařízení odvolacího jednání (§ 214 odst. 2 písm. d/ o.s.ř.). P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 7. února 2006