1. Na soudní řízení zahájená před 1. květnem 2004 se nařízení Rady (ES) č. 44/2001 nevztahuje. 2. Na posouzení naléhavého právního zájmu na určení existence společného jmění manželů k nemovitostem ( event. k její ideální polovině) nemá za této situace (nedopadá-li uvedené nařízení) žádný vliv, zda se vede či nevede v Rakousku spor o vypořádání společného majetku rozvedených manželů, ani to, zda jsou či nejsou v Rakousku rozvedeni. 3. Význam by mělo pro toto řízení jen to, kdyby byl ve věci vypořádání společného jmění manželů v Rakousku vydán pravomocný rozsudek po 1. květnu 2004.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. M. B. a soudců JUDr. J. H. a JUDr. F. K. v právní věci žalobce L. P., nar…, bytem V., Rakousko, t. č. ve vazbě ve Vazební věznici Ministerstva spravedlnosti České republiky v Č., zastoupeného JUDr. B. M., advokátem v B., proti žalované H. P., nar…, bytem V., Rakousko, zastoupené JUDr. V.F., advokátem se sídlem v Č., o určení vlastnictví k nemovitostem, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 11.11.2005, č.j. 14C 43/2002-322, t a k t o: Rozsudek soudu prvního stupně se zrušuje a věc s e mu vrací k dalšímu řízení. Odůvodnění: Napadeným rozsudkem soud prvého stupně zamítl žalobu na určení, že žalobce je se žalovanou H. P. spoluvlastníkem jedné ideální poloviny nemovitostí v SJM, a to domu č.p. 68 a stavební parcely č. 95/1, zahrady č. 96, zastavěné plochy 95/2, vše zapsáno na LV č. 237 pro obec a k.ú. L. u Katastrálního úřadu v Č. O nákladech řízení rozhodl tak, že žalovaná nemá právo na jejich náhradu. Rozhodl i o tom, že stát nemá právo na náhradu nákladů řízení. Okresní soud vycházel ze zjištění, že žalovaná je vedena v katastru nemovitostí jako výlučná vlastnice všech nemovitostí popsaných ve výroku rozsudku, a že jednu polovinu těchto nemovitostí nabyla děděním a druhou polovinu získala na základě dohody o zrušení podílového spoluvlastnictví uzavřené s V. Š. dne 28.9.1992. Podle této dohody žalovaná vyplatila na vypořádací podíl částku 180.000,-Kč. Účastníkem dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví žalobce nebyl. Okresní soud zjistil dobu trvání manželství účastníků (uzavřeno dne 25.6.1982, rozvedeno dne 30. 12.2002 v Rakousku). Vzal v úvahu, že žalovaná se žalobou ze dne 22.12.2003 domáhá u Okresního soudu v L. (Rakousko) vypořádání majetku po rozvodu manželství účastníků a navrhuje, aby nemovitosti v L. zůstaly v jejím výlučném vlastnictví. Vycházel z toho, že žalobce se proti žalované domáhá ve věci 10 C 103/2001 Okresního soudu v Českých Budějovicích uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu nemovitostí do jeho vlastnictví s tvrzením, že žalovaná je vlastníkem nemovitostí popsaných ve výroku rozsudku souzené věci, a že pod sp. zn. 24 C 97/2002 se žalobce domáhá proti žalované zaplacení částky z titulu náhrady škody představující znehodnocení domu č.p. 68 v L. Po právní stránce okresní soud posoudil věc jen z hlediska existence naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80 písm. c/ o.s.ř.. Dospěl k závěru, že na straně žalobce není dán naléhavý právní zájem, protože „daná nemovitost“ bude řešena v rámci vypořádání majetku účastníků po rozvodu buď jako nemovitost částečně patřící do společného majetku, případně bude rozhodováno o investici ze společného majetku na výlučný majetek žalované. Otázka určení, zda žalobce je spoluvlastníkem poloviny nemovitostí, je podle okresního soudu otázkou, která je řešena jako předběžná otázka i v dalších sporech, jejichž předmět řízení okresní soud zjistil. Za tohoto stavu není podle okresního soudu postavení žalobce nejisté, protože svá práva může bránit již v probíhajících řízeních. Proti tomuto rozsudku se včas odvolal žalobce. Namítal, že žádný důkaz o probíhajícím sporu, týkajícím se vypořádání majetku po rozvodu manželství, okresní soud neprovedl a on sám žalobu v této věci neobdržel. Dokonce neobdržel ani rozsudek o rozvodu manželství a podle jeho názoru manželství trvá. Nepopíral, že žalovaná byla původně spoluvlastnicí jedné poloviny předmětných nemovitostí na základě dědictví po svém otci. Druhou polovinu však podle odvolání účastníci zakoupili dne 28.2.1992, tedy za trvání manželství, za částku 180.000,-Kč od V. Š., který byl bratrancem žalované. Tehdy na zakoupení této poloviny poskytl finanční prostředky ze svého podnikání. Tuto skutečnost prokazoval dopisem JUDr. K. Š., který byl adresován právnímu zástupci žalované ve Vídni. Později žalovaná začala tvrdit, že celá nemovitost je jejím výhradním vlastnictvím, a proto on podal žalobu. V průběhu řízení se žalovaná vyjádřila po pravdě tak, že za trvání manželství nabyla spolu s ním do společného jmění manželů jednu polovinu předmětných nemovitostí. Přesto však trvala na zamítnutí žaloby a nechtěla poskytnout součinnost k zápisu vlastnictví na katastrálním úřadu. Odvolatel odkazoval na ustanovení § 143 obč. zák. o tom, že společné jmění manželů tvoří i majetek nabytý některým z manželů za trvání manželství s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem. Znovu uváděl, že do dnešního dne nemohl docílit zápisu svého práva do katastru nemovitostí. Podle jeho názoru ostatní soudní řízení byla zahájena až později a nelze proto s odkazem na ně zamítat jeho žalobu pro nedostatek naléhavého právního zájmu. Žalovaná odmítá dát souhlas k zápisu do katastru nemovitostí. Žalobce zdůrazňoval, že chce, aby nemovitosti měl právo užívat jejich syn z titulu jeho spoluvlastnictví a i proto je podle něj naléhavý právní zájem dán. Odvolatel žádal, aby napadený rozsudek byl změněn tak, že bude jeho žalobě vyhověno. Odvolací soud především považuje za potřebné v této věci s cizím prvkem (oba účastníci bydlí v Rakousku) posoudit pravomoc Okresního soudu v Českých Budějovicích z hlediska mezinárodního. Žaloba byla podána 19.3.2002, čili před vstupem České republiky do Evropské unie, proto se komunitární právo (nařízení EU č. 44/2001) neuplatní. Pro posouzení pravomoci českých soudů je nutno vycházet ze zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním č. 97/1963 Sb., protože mezinárodní dvoustranná smlouva uzavřená mezi tehdejší ČSSR a Rakouskem ze dne 10.11.1961 (vyhláška č. 9/1963 Sb.) pravomoc českých soudů ve věcech s cizím prvkem neřeší. Podle § 37 odst. 1 citovaného zákona v současném znění, je dána pravomoc českých soudů v majetkových sporech, je-li dána podle českých předpisů jejich příslušnost. Podle § 88 o.s.ř. je namísto obecného soudu k řízení příslušný soud (písm. g/), v jehož obvodu je nemovitost, týká-li se řízení práva k ní, není-li dána příslušnost podle písmene b/. Podle písmene b/ by mohl být příslušným soud, který rozhodoval o rozvodu, jde-li o vypořádání manželů po rozvodu stran jejich společného jmění nebo jiného majetku a nebo o zrušení společného nájmu bytu. Soud podle uvedeného ustanovení však příslušným není, protože o rozvodu manželů P. rozhodoval rakouský soud. Zbývá tedy příslušnost podle písmene g/ - polohy nemovitosti. Vzhledem k tomu, že jde o nemovitosti v L., tedy v České republice, přičemž L. patří do obvodu Okresního soudu v Českých Budějovicích, je dána pravomoc tohoto soudu i z hlediska mezinárodního. Dále je nutno posoudit použití hmotného práva. Vzhledem k tomu, že ani o použití hmotného práva nemá dvoustranná smlouva s Rakouskem žádná ustanovení, je nutno opět aplikovat zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním. Podle § 5 citovaného zákona se věcná práva k nemovitostem i k věcem movitým, pokud v tomto zákoně nebo ve zvláštních předpisech není stanoveno jinak, řídí právem místa, kde věc je. Jiné ustanovení týkající se nemovitostí v citovaném zákoně odvolací soud neshledal a neshledal ani jinou úpravu týkající se věcných práv k nemovitostem v jiných (zvláštních) předpisech. Podle § 7 se ustanovení o zápisech do veřejných knih, platná v místě, kde nemovitost je, použijí i tehdy, když právní důvod vzniku, zániku, omezení nebo převodu knihovního práva se posuzuje podle jiného právního řádu. Toto ustanovení se v souzené věci neuplatní, protože jak vznik vlastnického práva, tak ustanovení o zápisech do veřejných knih, se řídí jediným právem, a to právním řádem České republiky. Z uvedeného plyne, že okresní soud rozhodoval správně, pokud žalobu o určení vlastnictví k polovině nemovitostí projednal a rozhodl, protože byla dána jeho pravomoc z hlediska mezinárodního. Ze shora řečeného však také plyne, že český soud nemůže jakýmkoliv způsobem zohledňovat existenci soudního řízení o vypořádání společného majetku účastníků, které probíhá v Rakousku. Je-li řízení o určení vlastnictví vedeno v České republice, přičemž je nutno použít českého práva, není rozhodné, jakým způsobem posoudí vlastnictví rakouský soud. Z tohoto pohledu odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek (§ 212a odst. 1 o.s.ř.), tedy nejen z důvodů uvedených v odvolání. Přezkoumal i řízení, které napadenému rozsudku předcházelo (§ 212a odst. 5 o.s.ř.). Právě toto přezkoumání řízení z hlediska vad uvedených v citovaném ustanovení vede odvolací soud k závěru o nutnosti zrušit napadený rozsudek pro vadu řízení spočívající v porušení ustanovení § 118a odst. 1 o.s.ř. (viz. dále). Odvolací soud totiž nesouhlasí s právním závěrem soudu prvého stupně, že není dán naléhavý právní zájem na určovací žalobě. Naopak odvolací soud naléhavý právní zájem spatřuje v tom, že žalobce chce docílit zapsání svého spoluvlastnictví v katastru nemovitostí. Není spokojen s tím, že ač podle jeho názoru je spoluvlastníkem poloviny předmětných nemovitostí, je v katastru nemovitostí zapsána pouze H. P. jako výlučná vlastnice všech nemovitostí jako celku. Je nepochybné, že snahou být zapsán v katastru nemovitostí také jako spoluvlastník jedné poloviny uvedených nemovitostí byl žalobce veden, když se obrátil na soud a „neumělým“ způsobem se snažil prostřednictvím rozhodnutí soudu zápis v katastru nemovitostí o svém spoluvlastnictví získat. Posléze upravil svůj žalobní petit na určení, že je spoluvlastníkem poloviny předmětných nemovitostí, a to s jediným cílem, aby do katastru nemovitostí jako spoluvlastník zapsán byl. V tom je třeba spatřovat naléhavý právní zájem žalobce na určovací žalobě. Tím více za situace, že žalovaná sama spolu s ním nechtěla bez sporu zápis změnit, a v průběhu řízení tvrdí, že ona je výlučnou vlastnicí všech nemovitostí. Žádný rozsudek (ani rakouský) nebyl do dne rozhodování okresního ani odvolacího soudu předložen, takže vlastnické vztahy jiným soudním rozhodnutím státu Evropské unie vyřešeny dosud nebyly. Pokud by byl rozsudek rakouského soudu vydán po 1.5.2004, a týkal-li by se vlastnictví jedné poloviny nemovitostí, o které rozhodoval soud v souzené věci, bylo by nutno vzít takový rozsudek v úvahu. Pokud však žádný rozsudek není, je právní postavení žalobce skutečně nejisté vzhledem k tomu, že žalovaná je sama zapsána v katastru nemovitostí jako výlučná vlastnice a žalobce tvrdí, že tento zápis skutečným právním vztahům neodpovídá. Odvolací soud nesdílí závěr soudu prvého stupně o nedostatku naléhavého právního zájmu, ani z hlediska existence dalších soudních řízení vedených u Okresního soudu v Českých Budějovicích. V těchto řízeních má být otázka vlastnictví poloviny předmětných nemovitostí řešena jen jako otázka předběžná a její vyřešení v každé z věcí by nemuselo být stejné, ale zejména by nic neznamenalo pro zápis do katastru nemovitostí. Proto existence těchto řízení nemůže být důvodem pro závěr, který učinil soud prvého stupně. Protože se okresní soud zabýval jen otázkou naléhavého právního zájmu, neprovedl dokazování k otázce určení vlastnictví v plném rozsahu. Zjistil pouze, že za trvání manželství byla žalovanou uzavřena dohoda o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, a že vedle jedné poloviny všech nemovitostí získané dříve děděním získala touto dohodou i druhou polovinu. Odstupujícímu spoluvlastníkovi byla zaplacena vypořádací částka 180.000,-Kč. Žalobce o ní tvrdil, že byla ze společných prostředků (případně z jeho podnikání), žalovaná se o původu těchto peněz nikdy nijak nevyjádřila. Z ustanovení § 143 obč. zák. ve znění účinném v době uzavření smlouvy o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (touto smlouvou dle tvrzení žalobce vzniklo spoluvlastnictví mezi ním a žalovanou) mimo jiné plyne, že v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka. Ustálená judikatura zastává názor, že jenom ta věc, která sice byla nabyta za trvání manželství některým z manželů, avšak za výlučné jeho prostředky (které měl před manželstvím, nebo které zdědil, případně mu byly darovány), se bezpodílovým vlastnictvím manželů nestává. Je proto rozhodnou skutečností, za jaké prostředky byla v souzené věci polovina všech nemovitostí žalovanou získána. Že tuto polovinu nezískal žalobce, ale pouze žalovaná, je zcela nesporné. To ovšem není z hlediska ustanovení § 143 obč. zák. rozhodné. Protože okresní soud takto neuvažoval, a to v souvislosti se svým nesprávným právním názorem na naléhavý právní zájem žalobce na určovací žalobě, nepoučil žalovanou, že musí tvrdit skutečnosti týkající se charakteru peněžních prostředků (jejich zdroje), které byly použity na zaplacení vypořádací částky ze smlouvy o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví s panem Š. Nepoučil ji ani o tom, že musí ke svým tvrzením navrhnout důkazy. Okresní soud tak porušil ustanovení § 118 odst. 1 a odst. 3 o.s.ř.. Podle § 213b odst. 2 o.s.ř. je porušení ustanovení § 118a odst. 1 až 3 soudem prvního stupně vadou řízení, jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního názoru odvolacího soudu. Právě taková situace v odvolacím řízení nastala. Odvolací soud zaujal jiný právní názor než soud prvého stupně a z toho vyplynulo, že okresní soud se podstatou věci z hlediska důkazního plně nezabýval a v souvislosti s tím také porušil ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř.. Tato vada mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť žalované nebyla dána možnost doplnit svá skutková tvrzení a navrhnout k nim důkazy a žalobci nebylo umožněno k takovému tvrzení a k případně navrženým důkazům se vyjádřit. Zároveň nemohla být za odvolacího řízení zjednána náprava, protože dokazování, které je třeba provést ohledně zdroje peněžních prostředků, nebylo okresním soudem vůbec provedeno a nelze vyloučit rozsáhlé doplnění dokazování (§ 213 odst. 4 věta za středníkem o.s.ř.). Podle § 219a odst. 1 písm. a/ o.s.ř. odvolací soud rozhodnutí zruší (mimo jiné), jestliže jsou tu takové vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava. Z uvedeného plyne, že je zde důvod pro zrušení napadeného rozsudku. Podle § 214 odst. 1 písm. d/ o.s.ř. nebylo nutno k projednání odvolání nařídit odvolací jednání. Na závěr je třeba připomenout, že žalobní petit by z hlediska své určitosti měl obsahovat správnou identifikaci domu č.p. 68 i parcelou, na které je postaven. Tento údaj v žalobním petitu chybí. Tento závěr je nutno učinit i přesto, že stavební parcela č. 95/1 je do žalobního petitu zahrnuta, avšak neplyne z toho, že dům č.p. 68 je na ní postaven. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 15. března 2006