I. Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 je aplikovatelné pro určení místní příslušnosti (čl. 22 bod 1) v řízení o určení vlastnictví k nemovitosti i v případě, je-li žaloba podána po 1.5.2004 a podává ji účastník, který nemá bydliště v žádném z členských států. II. Je-li účastníkem řízení stát (Česká republika), musí soud vždy zjistit organizační složku, která bude v řízení za stát jednat, popř. musí jednat za stát s Úřadem pro zastupování státu. Řízení nelze nikdy zastavit s odůvodněním, že se nezjistila řádná organizační složka a Úřad pro zastupování státu také není kompetentní. Alternativa právní věty:I. Pro řízení o určení vlastnictví k nemovitosti, která se nachází na území České republiky, je výlučně příslušný český soud (čl. 22 bod 1, čl. I bod 1 nařízení Rady /ES/ č. 44/2001) bez ohledu na to, že žalobkyně nemá zde bydliště.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. M. B. a soudců JUDr. J. H. a JUDr. F. K. v právní věci žalobkyně A. P., nar…, bytem M., Zimbabwe, zastoupené G. P. P., bytem P., jako obecným zmocněncem, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, pracoviště Jindřichův Hradec, o určení vlastnictví k nemovitostem, o odvolání žalobkyně proti usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 20.9.2006, č.j. 6 C 174/2006-60, t a k t o : Usnesení soudu prvního stupně se m ě n í tak, že řízení se n e z a s t a v u j e a soudní poplatek se žalobkyni n e v r a c í . O d ů v o d n ě n í : Napadeným usnesením soud prvního stupně zastavil řízení ( výrok v odstavci I. ), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení ( výrok v odstavci II. ) a ve výroku v odstavci III. vyslovil, že po právní moci usnesení se žalobkyni vrací zaplacený soudní poplatek ve výši 3.000,- Kč. Okresní soud vycházel z toho, že jde o řízení, ve kterém se žalobkyně domáhá určení, že je vlastnicí celé řady nemovitostí v k.ú. Třeboň, přestože zapsána v katastru nemovitostí jako vlastnice není a jako vlastník je zapsána Česká republika. Okresní soud zjistil, že příslušnost k hospodaření s majetkem státu, o který je veden spor, je Národní památkový ústav se sídlem v Praze. Dále se okresní soud zabýval otázkou, zda v tomto sporu Českou republiku má zastupovat Ministerstvo kultury, jak to v žalobě označila žalobkyně, či má jednat za Českou republiku někdo jiný. Vycházel z toho, že za Českou republiku podle § 21a odst. 1 o.s.ř. jedná buď Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, a to v případech stanovených podle zvláštního právního předpisu, anebo organizační složka státu, která za stát pak jedná v ostatních případech. V projednávané věci zjistil, že Národní památkový ústav, který vznikl ke dni 1.1.2003, je státní příspěvkovou organizací s vlastní právní subjektivitou a není organizační složkou státu. Zkoumal, kdo v takovém případě má v předmětném řízení za stát jednat a dospěl k závěru, že Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových jednat v této věci za stát nemůže vzhledem k ustanovení § 2 odst. 1, § 3 odst. 1, § 4 a § 5 zák. č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Zaujal názor, že předmětné řízení není žádným z případů, které taxativně vyjmenovává shora uvedený zákon, když stanoví kompetenci úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových pro oblast jednání za stát. Zejména okresní soud zdůraznil, že nebylo naplněno ustanovení § 3 cit. zákona, které podmiňuje kompetenci úřadu tím, že jde o věc určení vlastnického práva státu. Podle okresního soudu předmětná věc takovým řízením není, protože jde o určení vlastnického práva žalobkyně a nikoliv státu. I když jde převážně o nemovité kulturní památky, není splněn shora uvedený prvotní předpoklad. Okresní soud dále dospěl k závěru, že za stát v tomto řízení nemůže jednat ani žádná organizační složka státu, protože to vylučuje zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Důvodem pro tento závěr je skutečnost, že hospodaření se státním majetkem v předmětných nemovitostech přísluší Národnímu památkovému ústavu, který je státní příspěvkovou organizací s právní subjektivitou, přičemž příslušnost určité organizační složky je podmíněna tím, že tato složka s předmětným majetkem hospodaří. Podle okresního soudu nemůže v této věci za stát jednat ani Národní památkový ústav, a to právě proto, že jako samostatná právnická osoba s právní subjektivitou není povolán za stát vystupovat. Z těchto zjištění okresní soud učinil závěr, že Česká republika je sice způsobilá být účastníkem řízení, avšak samostatně jednat před soudem je způsobilá jenom ve spojení s příslušnou státní organizační složkou. Správnou organizační složkou není podle názoru okresního soudu ani Ministerstvo kultury se sídlem v Praze, ani Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, a proto žaloba nemůže být projednána, neboť není splněna podmínka řízení záležející v procesní způsobilosti státu ve smyslu § 20 odst. 1 o.s.ř. Neexistence odpovídající organizační složky, podle okresního soudu, vyvolává nezpůsobilost České republiky samostatně jednat před soudem, což je ve smyslu § 104 odst. 1 o.s.ř. nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit. Proti tomuto usnesení se žalobkyně včas odvolala. Namítala nesprávnost právního názoru okresního soudu. Podle ní není pro žalobu na určení vlastnictví rozhodující, které organizace s nemovitostmi hospodaří, nýbrž pouze a jedině, kdo je jejich vlastníkem. Žalobkyně poukázala na § 21a odst. 1 o.s.ř., podle kterého za stát před soudem vystupuje buď Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových v případech stanovených podle zvláštního právního předpisu, nebo v ostatních případech organizační složka státu příslušná podle zvláštního právního předpisu. Soud je povinen zjistit, která z organizačních složek, popř. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, je v daném případě příslušná vystupovat za stát v konkrétním řízení a s touto složkou pak v řízení dále jednat. Soud tak činí podle odvolatelky i v případech, kdy žalobce v žalobě označil v návrhu na zahájení řízení organizační složku nesprávně. Rozhodující je podle žalobkyně, že jako žalovaná je označena Česká republika, přičemž chybné označení organizační složky není vadou podání, ani nedostatkem podmínek řízení a soud tak bez jakékoliv součinnosti se žalobcem nesprávnost odstraní a bez dalšího začne s příslušnou organizační složkou či Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových jednat. Žalobkyně žádá, aby jí bezdůvodně nebyla brána možnost projednat její žalobu u soudu, protože je to pouze soud, který je povinen zjistit organizační složku, která je oprávněna Českou republiku v tomto řízení zastupovat. Vytýkala soudu prvního stupně, že takto nepostupoval a řízení zastavil, když správnou organizační složku nenalezl. Žádala, aby napadené usnesení bylo zrušeno a věc vrácena prvoinstančnímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení podle § 212a odst. 1 o.s.ř. ( i z důvodů, které v odvolání nebyly uplatněny ) a rozhodl bez nařízení odvolacího jednání ( § 214 odst. 2 písm. c) o.s.ř. ). Odvolání žalobkyně je důvodné. S žalobkyní je nutno zcela souhlasit, pokud ve svém odvolání poukazuje na to, že soud má v soudním řízení, kde vystupuje Česká republika ( stát ) jako účastník řízení, zjistit správnou organizační složku státu, která bude za stát jednat. Správné je i to, že soud není vázán tím, kterou organizační složku označí žalobce. Ostatně z toho vycházel i soud prvního stupně. Jeho pochybení však spočívá v tom, že si nevyložil správně ustanovení § 21a odst. 1 o.s.ř., které ve svém odůvodnění citoval. Podle něj za stát před soudem vystupuje buď Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, a to v případech stanovených zvláštním předpisem, jímž je zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, nebo v ostatních případech příslušná organizační složka státu. Z uvedeného ustanovení plyne, že tímto ustanovením jsou pokryta všechna soudní řízení. To znamená, že vždy musí existovat nějaká organizační složka, která za stát jedná, ať již to je Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, který je také organizační složkou ( viz. § 1 odst. 3 zák. č. 201/2002 Sb. ) anebo organizační složka státu příslušná podle zvláštního právního předpisu v ostatních případech. Již z koncepce uvedeného ustanovení plyne, že soud vždy musí najít nějakou organizační složku, která bude v soudním řízení za stát jednat. Okresní soud správně postupoval, když se zabýval nejprve otázkou, zda má být organizační složkou jednající za stát v této věci Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Správně vycházel ze zákona č. 201/2002 Sb., zejména z jeho ustanovení § 3 odst. 1 písm. a/. Podle uvedeného ustanovení úřad jedná v řízení před tuzemskými soudy a rozhodčími orgány ve věci určení vlastnického práva státu 1/ k nemovité věci, jejíž ocenění podle zvláštního právního předpisu přesahuje v době zahájení řízení částku 25.000.000,- Kč, 2/ k nemovité nebo movité věci prohlášené za národní kulturní památku, 3/ ke stavbě, která je sídlem parlamentu … atd. Pro souzenou věc jsou důležité jen bod 1/ a bod 2/. Okresní soud správně posoudil uvedené případy jako případy, kdy Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových ( dále jen Úřad ) je povinen jednat jménem státu namísto příslušné organizační složky. Odvolací soud zaujal názor, že souzená věc je právě takovým řízením, před tuzemským soudem, kde předmětem řízení je určení vlastnického práva státu. Nelze totiž předmět řízení uvedený v citovaném ustanovení vykládat tak zužujícím způsobem, jak to učinil soud prvního stupně. Tento zužující výklad vyúsťuje v názor, že zákonem určeným předmětem řízení není případ, kdy se v žalobě směřující vůči státu požaduje určení, že vlastníkem žalovaných věcí, u nichž je zapsáno v katastru nemovitostí vlastnictví státu, je žalobce. Podle odvolacího soudu je však i takovéto řízení ( souzená věc ) řízením, kde se zkoumá, zda vlastníkem předmětných nemovitostí je stát či jiná osoba. Není rozhodné, že se to zkoumá k žalobě jiné osoby a ne na základě žaloby státu. Jde stále o věc určení vlastnického práva státu ve smyslu shora uvedeného ustanovení. Je nutno vycházet z toho, že povinné jednání Úřadu ( za stát ) zahrnuje jednání státu jako účastníka řízení jak v pozici žalobce, tak i žalovaného. Takový je i výklad zaujatý v Bulettinu advokacie č. 6 – 7/2003 – v článku „Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových aneb finanční prokuratura po česku“. Jestliže je takto vyřešeno, že v probíhajícím řízení jde o věc určení vlastnického práva státu, lze zaujmout názor, že jde o právo k nemovité věci, resp. k souboru věcí, jehož ocenění přesahuje v době zahájení řízení částku 25.000.000,- Kč. Ze žaloby totiž plyne takový rozsah předmětu řízení (38 nemovitostí, z nichž část představuje „Třeboňský zámek“ a přilehlé parcely ), že celý soubor nepochybně hodnotový limit zákona splňuje. Kromě toho, jak již zjistil i soud prvního stupně z výpisu z katastru nemovitostí, je řada nemovitostí ( většina ) národní kulturní památkou. Odvolací soud nepovažuje za potřebné zabývat se tím, které nemovitosti jsou podřaditelné jen pod bod 2/, když základní kritérium ( řízení o určení vlastnického práva ) je splněno a nepochybně je splněno i kritérium bodu 1. Uvedený názor se nevymyká ani ustanovení § 5 citovaného zákona. To uvádí, že postup podle ustanovení § 3 nelze použít a/ měl-li by Úřad jednat v řízení ve věci týkající se majetku, s nímž je příslušné hospodařit Ministerstvo obrany …, b/ měl-li by Úřad jednat v řízení ve věci týkající se majetku, s nímž je příslušná hospodařit Bezpečnostní informační služba …, c/ je-li Úřad sám příslušnou organizační složkou ( § 18, § 19 ), d/ vylučuje-li to zvláštní právní předpis nebo mezinárodní smlouva …., e/ měl-li by Úřad jednat v řízení na místo příslušného orgánu, kterému zvláštní právní předpis přiznává způsobilost být účastníkem v tomto řízení a který má pro toto řízení i procesní způsobilost, f/ jde-li o řízení týkající se ochrany zahraničních investic, g/ jde-li o řízení o výkon rozhodnutí. Pro posouzení této věci přichází v úvahu pouze písm. e/, a to v souvislosti s tím, že právo hospodaření k souzeným nemovitostem má Národní památkový ústav. Odvolací soud však dospěl k závěru, že ani citované ustanovení pod písm. e/ nebrání závěru, že v tomto řízení má jednat za Českou republiku Úřad. Vyloučen pod uvedeným ustanovením je totiž jen případ, kdy by Úřad „měl jednat na místo příslušného orgánu, kterému zvláštní právní předpis přiznává způsobilost být účastníkem v tomto řízení a který má pro toto řízení i procesní způsobilost“. Ustanovení obsahuje ( pod čarou ) odkaz na § 19 a § 20 občanského soudního řádu. V souvislosti s uvedenými ustanoveními občanského soudního řádu je nutno ustanovení pod písm. e/ vyložit tak, že by muselo jít o případ, kdy Úřad by měl jednat na místo takového příslušného orgánu, který nemá způsobilost být účastníkem řízení ze zákona, ale kterému tuto způsobilost být účastníkem pro konkrétní řízení přiznává jen zvláštní právní předpis a přiznává mu ho právě jen pro speciální řízení. Takovým orgánem však Národní památkový ústav není. Jak plyne ze správného zjištění okresního soudu učiněného z rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 1.1.2003 o splynutí dosavadních státních příspěvkových organizací řízených Ministerstvem kultury na úseku státní památkové péče v Národní památkový ústav, a ze statutu Národního památkového ústavu, je uvedený subjekt státní příspěvkovou organizací s vlastní právní subjektivitou a není organizační složkou státu. Ustanovení písm. e/ § 5 zákona č. 201/2002 Sb. přitom vylučuje Úřad jen v případech, kdy by měl jednat na místo příslušného orgánu, který obecně ze zákona právní subjektivitu nemá a je mu proto jen pro určitá řízení zvláštním zákonem přiznávána ( viz. finanční úřad v daňových věcech ). Z ustanovení § 54 zák. č. 219/2000 Sb., o majetku státu, plyne, že státní příspěvkové organizace ( a další tam jmenované organizace ), které ve vztahu k majetku dosud vykonávaly právo hospodaření, popř. právo společného hospodaření podle dosavadních předpisů anebo které budou ještě obdobně zřízeny, jsou právnickými osobami a hospodaří s majetkem. Takovou státní příspěvkovou organizací je i Národní památkový ústav. Je právnickou osobou, a nelze jej proto zařadit pod ustanovení § 5 písm. e) zákona č. 201/2002 Sb. a tím vyloučit Úřad z jednání za stát ve věcech, které spravuje právě Národní památkový ústav. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že v této věci je Úřad oprávněn ve smyslu § 3 odst. 1 písm. a) bod 1 a 2 jednat za Českou republiku, která je ve věci žalovaným. Postupoval proto dle ustálené judikatury tak, že již svým usnesením tento závěr vyjádřil ( viz záhlaví usnesení ) a začal s Úřadem v této věci jednat ( Úřadu musí být usnesení odvolacího soudu doručeno ). Lze jen připomenout, že v tomto stadiu řízení se řeší výlučně procesní problematika ( kdo má jednat za stát a zda je stát i v této věci způsobilý jednat ) a nikoli pasivní legitimace státu, což je otázka hmotněprávních předpisů. Odvolací soud napadené usnesení podle § 220 odst. 3 o.s.ř. změnil tak, že řízení se nezastavuje a soudní poplatek se žalobkyni nevrací. Výrok o nákladech řízení vzhledem k charakteru rozhodnutí odpadá. Výrok o soudním poplatku byl napaden odvoláním žalobkyně jako výrok závislý ( § 212 písm. b) o.s.ř. ). I když okresní soud uvedl jako důvod pro zastavení řízení ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř., ve skutečnosti ( podle obsahu jeho argumentů ) zastavil řízení podle § 107 odst. 5 o.s.ř. proto, že povaha věci mu neumožňuje pokračovat v řízení ( viz slova, že řízení se zastavuje s ohledem na specifika konkrétního případu ). Na závěr je třeba uvést, že v tomto řízení jde o věc s cizím prvkem, protože žalobkyně bydlí mimo Českou republiku. Žaloba byla podána dne 19.6.2006, tedy poté, co Česká republika vstoupila do Evropské unie ( 1.4.2004 ). Je tedy nutno posuzovat, zda na otázku mezinárodní příslušnosti českého soudu dopadá nařízení Rady (ES) č. 44/2001. Z hlediska věcného se toto nařízení vztahuje, protože jde o ryze občanskoprávní věc ( čl. 1 bod 1 ), konkrétně o ochranu vlastnictví. Z hlediska personálního je ho nutno užít, protože nařízení se vztahuje na všechny osoby, ať již jsou žalobci nebo žalovaní, kteří vystupují v řízeních spadajících do působnosti nařízení. Osobní působnost citovaného nařízení totiž nijak omezena není. Vzhledem k charakteru sporu jde v tomto řízení o výlučnou příslušnost upravenou v článku 22 zmíněného nařízení. Podle bodu 1 uvedeného článku mají bez ohledu na bydliště účastníků výlučnou příslušnost pro řízení, jejichž předmětem jsou věcná práva k nemovitostem a nájem nemovitostí, soudy členského státu, na jehož území se nemovitost nachází. V tomto případě jde o ochranu vlastnického práva jako práva věcného u nemovitostí, které se nacházejí na území členského státu Evropské unie ( na území České republiky ), a proto je český soud mezinárodně příslušný. Lze také připomenout, že výlučnou příslušnost zkoumal soud z úřední nemovitosti, na rozdíl od některých jiných situací týkajících se mezinárodní příslušnosti. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení je dovolání přípustné a podává se do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, a to k Nejvyššímu soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Jindřichově Hradci. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 27. října 2006