Rozsudek o vyloučení věci z exekuce (§ 267 odst. 1 o.s.ř.), vydaný v době, kdy již věc byla prodána v dražbě, nebrání tomu, aby vlastník věci se úspěšně domáhal vydání výtěžku z prodeje této věci žalobou z tzv. lepšího práva.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. M. R. a soudkyní Mgr. V. C. a JUDr. J. F. v právní věci žalobce W., s.r.o., se sídlem P., zastoupeného JUDr. T. J., advokátem se sídlem v P., proti žalovanému P. P., nar…, bytem D., zastoupenému JUDr. V. Ř., advokátem se sídlem v P., o zaplacení 38.030,- Kč s příslušenstvím, o odvolání obou účastníků proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 13.12.2005, č.j. 6 C 103/2005 – 54, t a k t o : Rozsudek soudu prvního stupně se v odstavci I. ohledně částky 22.438,- Kč s 2 % úrokem od 1.4.2005 do zaplacení a ve výroku v odstavci II. p o t v r z u j e . Ve zbývající části výroku v odstavci I. a ve výroku v odstavci III. o nákladech řízení se m ě n í takto: Z a m í t á se žaloba, jíž se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení 7.562,- Kč s 2 % úrokem od 1.4.2005 do zaplacení. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 5.254,90 Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. T. J., advokáta se sídlem v P. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem okresní soud žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 30.000,- Kč s příslušenstvím ve výroku I. uvedeným a žalobu zamítl co do částky 8.030,- Kč s příslušenstvím. Okresní soud současně rozhodl, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce v tomto řízení podal tzv. žalobu z „lepšího práva“, jejímž prostřednictvím se domáhal po žalovaném zaplacení částky 38.030,- Kč. Žalobce tvrdil a prokazoval, že je vlastníkem movité věci – vzduchového kompresoru typ SE 180 Atmos – která byla sepsána a následně prodána v exekuci vedené proti společnosti L., s.r.o. exekutorem Martinem Tunklem pod spisovou značkou 2 EX 610/2003, a to na základě pověření soudu. Společnost L. měla původně s žalobcem uzavřenu leasingovou smlouvu, tuto porušila a vlastníkem konkrétní movité věci se proto nikdy nestala. Vlastníkem této věci po skončení leasingového vztahu zůstal žalobce. Věc byla v exekuci prodána, ač byla vyloučena rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19.4.2004, č.j. 14 C 52/2004 – 9 z výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí (správně exekuce), který byl veden u téhož obvodního soudu pod spis. zn. 12 Nc 5286/2003. Oprávněným v této exekuci byl žalovaný. Protože věci nebyly v exekuci prodávány jednotlivě, ale dražba movitých věcí proběhla pro celou řadu položek najednou, žalobce výši bezdůvodného obohacení, kterého se žalovanému dostalo v exekučním řízení vyčísluje částkou 38.030,- Kč, což je vyvolávací cena konkrétní movité věci. Dle žalobce je nepochybné, že nejméně za tuto částku byl konkrétní agregát Atmos SE 180 v dražbě prodán. Žalovaný se k žalobě vyjádřil tak, že se necítí být ve věci pasivně legitimován, má za to, že by žalobce se svým nárokem se měl obrátit na povinného. Namítal, že exekuce byla vedena pro celkovou částku 999. 858,- Kč, výtěžek exekuce byl 132.321,- Kč, bylo odečteno 54.700,- Kč na odměně a nákladech exekutora a nákladech exekuce, žalovanému byla vyplacena pouze částka 77.621,- Kč na úhradu jistiny. Z této částky odmítá žalovanou částku žalobci zaplatit. Po provedeném dokazování okresní soud přisvědčil žalobci, že v řízení bylo prokázáno, že je vlastníkem konkrétní movité věci, tato movitá věc byla prodána v dražbě v souvislosti s exekučním řízením vedeným proti společnosti L., oprávněným v tomto řízení byl žalovaný. Okresní soud dovodil, že je to tedy žalovaný, jemuž se dostalo bezdůvodného obohacení z prodeje věci, která neměla být v exekuci prodána a která byla vlastnictvím žalobce. Žalovaný je tedy pasivně legitimován v tomto sporu. Okresní soud přisvědčil žalobci, pokud jde o stanovení výše bezdůvodného obohacení částkou 38.030,- Kč, když s ohledem na způsob provádění dražby jednotlivých movitých věcí nelze k jiné částce dospět. Dle závěru okresního soudu není významné, že konkrétní movitá věc byla vyloučena z exekuce rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19.4.2004, č.j. 14 C 52/2004 – 9, neboť k vyloučení došlo až poté, kdy věc byla již v exekuci prodána. Žaloba o vyloučení konkrétní věci z exekuce měla být správně zamítnuta. Dle závěru okresního soudu žalobci nelze za situace, kdy se mu fakticky nepodařilo vyloučit věc z exekuce, odepřít právo na podání této žaloby z lepšího práva. Okresní soud však dovodil, že při stanovení výše bezdůvodného obohacení, které na straně žalovaného vzniklo, je třeba uvážit i částku nákladů, kterou si vyžádalo exekuční řízení. Částka 38.030,- Kč není, dle závěru okresního soudu, čistým výtěžkem, kterého se Petru Píšovi dostalo. Okresní soud poté přistoupil k volné úvaze podle § 136 o.s.ř. a vyčíslil náklady exekuce, které by si vyžádala tato exekuce v případě, že by předmětem exekuce byl pouze prodej konkrétního kompresoru za 38.038,- Kč. Okresní soud dovozuje, že odměna exekutora v takovém případě by činila 5.705,70 Kč, tj. 15 % z vymoženého plnění 38.038,- Kč a dále by vznikly další náklady alespoň v částce 2.332,30 Kč, neboť nelze přehlížet výdaje exekutora na cestovné, poštovné, náklady na znalecké posudky, odborná vyjádření apod. Tyto dvě částky nákladů okresní soud odečítá, neboť dle jeho závěru jde o částku, kterou by jistě představovaly náklady, které by žalovaný v pozici oprávněného z výtěžku prodeje kompresoru nemohl obdržet. Co do této částky byla tedy žaloba okresním soudem jako nedůvodná zamítnuta. Podle § 517 odst. 1 a 2 obč. zák. a vládního nařízení č. 142/1994 Sb. okresní soud žalobci přiznal i úrok z prodlení z přiznané částky, a to od 1.4.2005. O nákladech řízení okresní soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř., když dospěl k závěru, že neúspěch žalobce v tomto řízení byl nepatrný. S odkazem na § 150 o.s.ř. však úspěšnému žalobci jeho právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť by, dle závěru okresního soudu, bylo nepřiměřenou tvrdostí pro žalovaného, aby hradil náklady řízení žalobci. Žalovaný nemohl ovlivnit vzniklý stav věci, kdy soudní exekutor v rámci exekučního řízení prodal i kompresor vlastnicky povinné společnosti L. nepřináležející. Proti tomuto rozsudku včas podali odvolání žalobce i žalovaný. Žalobce podal odvolání do výroku v odstavci II. a III. z důvodů uvedených v § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř. Vytýkal okresnímu soudu úvahu o tom, že od žalobcem uplatněné částky je třeba odečíst náklady exekuce. Žalobce poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ČR spis. zn. 372/04 a na jeho závěry o tom, že náklady exekuce musí hradit buď povinný a není-li to možné, musí být rozhodnuto o uložení povinnosti náhrady nákladů oprávněnému. Oprávněný tak musí při podání návrhu na provedení exekuce toto riziko s ohledem na možnosti povinného zvážit. Žalobce dovozuje, že náklady exekuce hradí buď povinný nebo oprávněný, v žádném případě je nemůže hradit třetí osoba. Výše bezdůvodného obohacení nemá vztah k výnosnosti exekuce. Pokud se žalovaný neobohatil do celé žalované části, je třeba si položit otázku, kdo se tedy na úkor žalobce obohatil v části zbývající. Mohl by to být pouze povinný nebo exekutor, ani jeden z těchto subjektů však, dle žalobce, nepřichází v úvahu. Exekutor eviduje na účtu v průběhu exekuce jak plnění povinného v rámci exekuce, tak i výnosy z věcí prodaných v dražbě. Jde vždy plnění ve prospěch oprávněného, tedy žalovaného. I z toho žalobce dovozuje, že výše bezdůvodného obohacení nemůže mít vztah k nákladům či výnosům exekuce. Za nesprávné považuje žalobce i rozhodnutí o nákladech řízení, neboť soud nepřihlédl k tomu, že žalobce žalovaného před podáním žaloby vyzval k dobrovolnému plnění. To žalovaný odmítl a žalobce tedy neměl jinou možnost než obrátit se se svým nárokem na soud. Žalobce navrhl, aby jeho odvoláním napadené výroky byly změněny a žalobě bylo v plném rozsahu vyhověno. Žalovaný podal odvolání do výroku v odstavci I. a II., a to z důvodů uvedených v § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř. Žalovaný poukázal na skutečnost, že konkrétní movitá věc byla vydražena dne 18.8.2003 spolu s dalšími movitými věcmi, jak vyplývá z protokolu o dražbě ze dne 18.8.2003 a z usnesení z téhož data č.j. 2 EX 610/03 – 42. Až 1.3.2004 žalobce podal vylučovací žalobu podle § 267 odst. 1 o.s.ř. u Obvodního soudu pro Prahu 6. Obvodní soud měl tuto excindační žalobu zamítnout, neboť ji nelze podat tehdy, pokud věci již byly v dražbě prodány. Přesto Obvodní soud pro Prahu 6 vydal rozsudek č.j. 14 C 52/2004 – 9, jímž vyloučil věc z exekuce. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 22.5.2004. Pravomocné rozhodnutí soudu o tom, že určitá věc nebo majetková hodnota je vyloučena z exekuce, je důvodem k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. f) o.s.ř.. Zastavení exekuce však nepřicházelo již v úvahu, neboť vyloučená věc již byla vydražena. Přestože žalobce měl k dispozici pravomocné rozhodnutí soudu o vyloučení věci z exekuce, podal žalobu z lepšího práva podle § 267 odst. 1 o.s.ř.. Ta však dle žalovaného má sloužit k ochraně věřitele v případě, že exekuce již byla skončena, resp. movitá věc již byla prodána v dražbě. Žalovaný dovozuje, že jestliže zde bylo již pravomocné rozhodnutí soudu o vyloučení věci z exekuce, žalovaný nemohl žalovat tzv. žalobou z lepšího práva s odkazem na bezdůvodné obohacení žalovaného a navrhl, aby jím napadené výroky rozsudku soudu prvního stupně byly změněny a žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta. Odvolací soud zjistil, že přípustná odvolání byla podána osobami k tomu oprávněnými podle § 201 a § 202 o.s.ř. v zákonem stanovené lhůtě podle § 204 odst. 1 o.s.ř. a byly uplatněny odvolací důvody uvedené v § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř. Odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání ani jednoho z účastníků není důvodné. Jako nesprávnou však hodnotil odvolací soud volnou úvahu soudu o výši bezdůvodného obohacení a z tohoto důvodu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn. Odvolací soud sdílí zcela závěry soudu prvního stupně o aktivní i pasivní legitimaci účastníků v tomto řízení. Akceptuje stejně jako soud prvního stupně částku 38.030,- Kč, kterou žalobce vyčísluje hodnotu konkrétní movité věci – kompresoru Atmos SE 180 – resp. cenu, za kterou byla konkrétní movitá věc v exekučním řízení vydražena. S ohledem na způsob provádění dražeb v konkrétním exekučním řízení nelze skutečně dospět k částce jiné, než je cena vyvolávací. V tomto směru odvolací soud plně odkazuje na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud odkazuje i pokud jde o závěry o prokázání vlastnického práva žalobce ke konkrétní movité věci, o pasivní legitimaci žalovaného a o výši úroku z prodlení a okamžiku prodlení žalovaného. Tyto závěry soudu prvního stupně konečně nebyly žádným z podaných odvolání zpochybněny. Žalovaný v podaném odvolání výhradně namítal, že konkrétní movitá věc byla z konkrétní exekuce vyloučena již rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19.4.2004, č.j. 14 C 52/2004 – 9, tento rozsudek nabyl právní moci dne 22.5.2004. Tato skutečnost, dle přesvědčení žalovaného, brání tomu, aby žalobce mohl následně podat žalobu z tzv. „lepšího práva“ s odkazem na bezdůvodné obohacení žalovaného jako oprávněného v exekučním řízení. Odvolací soud této odvolací námitce žalovaného přisvědčit nemohl. S touto námitkou žalovaný vystoupil již v řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, nemá pochybnosti o tom, že žalobce nebyl zbaven možnosti domáhat se svých nároků podáním žaloby z tzv. „lepšího práva“, jak to činí v tomto řízení. V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod spis. zn. 14 C 52/2004 bylo sice rozhodnuto o vyloučení věci z exekuce, k vyloučení věci i k podání vylučovací žaloby došlo však opožděně, konkrétní movitá věc byla již dříve v rámci exekučního řízení prodána v dražbě. Žalobce pak nemá jinou možnost, než domáhat se vydání bezdůvodného obohacení po žalovaném, který v exekučním řízení měl majetkový prospěch z prodeje konkrétní movité věci, která neměla být předmětem exekučního řízení a k níž žalobce prokazuje své vlastnické právo. Občanský soudní řád ani exekuční řád neobsahují žádné ustanovení, které by formálně vylučovalo podání žaloby z „lepšího práva“ v případě, že byla již dříve podána žaloba excindační a že došlo k pravomocnému vyloučení věci z výkonu rozhodnutí (exekuce). Úspěšnost žaloby z „lepšího práva“ pak závisí výlučně na tom, zda soud v tomto řízení dospěje k závěru, že se žalovaný (oprávněný v exekučním řízení), v souvislosti s prodejem konkrétní věci ve vlastnictví žalobce v exekučním řízení skutečně bezdůvodně obohatil. Ani odvolací námitka žalobce o tom, že pro rozhodnutí o konkrétním nároku nemá význam žalovaným (oprávněným) uhrazená výše nákladů exekučního řízení není důvodná. Z hlediska hmotného práva totiž v tzv. žalobě z „lepšího práva“ jde o nárok z bezdůvodného obohacení, tedy o nárok podle § 451 a násl. obč. zák. Podle § 458 odst. 1 obč. zák. musí být tak vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Žalovaný v exekučním řízení obdržel pouze částku 77.621,- Kč, neboť od celkového výtěžku exekuce 132.321,- Kč byly odečteny náklady a odměna exekutora a náklady exekuce v celkové částce 54.700,- Kč, jak bylo zjištěno v řízení před soudem prvního stupně. Žalovaný tedy nenabyl bezdůvodné obohacení v celé žalované částce 38.030,- Kč, která představuje vyvolávací cenu konkrétní movité věci, ale pouze v částce snížené o náklady exekuce jistě vynaložené na realizaci prodeje konkrétní movité věci v exekučním řízení. Závěry soudu prvního stupně v tomto směru jsou tedy věcně správné. Pokud žalobce poukazoval na rozhodnutí ÚS ČR č. 372/04, jde o rozhodnutí, které na projednávanou věc nedopadá, řeší výlučně otázku nákladů exekučního řízení, v němž se vždy exekutorovi musí dostat odměny, ať již ze strany povinného či oprávněného. Při úvahách o stanovení konkrétní výše bezdůvodného obohacení na straně žalovaného soud prvního stupně správně přistoupil k volné úvaze podle § 136 o.s.ř., neboť s ohledem na způsob provádění hromadné dražby v exekučním řízení není možné přesně vyčíslit částku nákladů exekuce, které připadají na vydražení konkrétní movité věci, která je předmětem řízení. Volná úvaha soudu prvního stupně se však odvolacímu soudu jeví jako nepřiléhavá. Soud prvního stupně totiž vytrhuje konkrétní movitou věc, tedy kompresor Atmos, typ SE 180, z kontextu konkrétní exekuce, v níž došlo k prodeji této movité věci. Okresní soud volnou úvahou určil náklady exekuce, které by si tato vyžádala, pokud by předmětem exekuce byla pouze tato jediná konkrétní movitá věc. Dle přesvědčení odvolacího soudu je však nezbytné při úvahách o výši bezdůvodného obohacení vycházet z úhrnného výtěžku exekuce (132.321,- Kč), z úhrnné částky nákladů exekuce (54.700,- Kč) a z částky, která se žalovanému jako oprávněnému v exekučním řízení skutečně dostala (77.621,- Kč). Žalovanému se tak z konkrétního výtěžku exekuce dostalo pouze 59 %, náklady exekuce představovaly 41 % výtěžku exekuce. Žalovanému se tedy podle této volné úvahy z prodeje konkrétní movité věci v exekuci nedostalo celé částky 38.030,- Kč, jak nesprávně dovozuje žalobce, ale pouze částky 22.438,- Kč, která představuje 59 % vyvolávací ceny konkrétní movité věci. Jiná úvaha, dle přesvědčení odvolacího soudu, v konkrétní věci není možná. V daném exekučním řízení proběhly dvě hromadné dražby movitých věcí, prodej jedné movité věci nelze individualizovat. K určení nákladů exekuce došlo proto ve vztahu k úhrnnému výtěžku exekuce. Nelze dovodit, že by ve vztahu ke konkrétní movité věci a ke konkrétní částce získané z prodeje této movité věci, byly náklady nižší (event. nulové), než ve vztahu k dalším movitým věcem, jejichž prodej byl v téže exekuci realizován. Protože bezdůvodné obohacení, které se žalovanému dostalo na úkor žalobce ve smyslu § 451 představuje pouze částku 22.438,- Kč, a tuto částku je žalovaný povinen vydat žalobci podle § 456 obč. zák., potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o.s.ř. pouze do částky 22.438,- Kč s příslušenstvím, jehož výše i okamžik splatnosti odpovídá § 517 odst. 1 a 2 o.s.ř. a vládního nařízení č. 142/1994 Sb. Správný výrok o zamítnutí části nároku (8.030,- Kč s přísl.) byl rovněž potvrzen podle § 219 o.s.ř. Odvolací soud však podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. změnil rozsudek soudu prvního stupně potud, že žalobu zamítl o další částku 7.562,- Kč s příslušenstvím, neboť tato částka, dle závěru odvolacího soudu, žalobci rovněž nenáleží. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1, odst. 2 a § 142 odst. 2 o.s.ř. Úspěch účastníků v řízení byl úspěchem poměrným, žalobce byl úspěšným z 59 %, žalovaný pak ze 41 %. Převážně úspěšnému žalobci proto náleží náhrada nákladů řízení ve výši 18 % z celkové částky vynaložené na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud musel přisvědčit odvolací námitce žalobce, že aplikace § 150 o.s.ř., podle nějž soud prvního stupně žalobci nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, není na místě. Důvody hodné zvláštního zřetele pro něž je možné úspěšnému účastníku odepřít náhradu nákladů řízení, soud prvního stupně shledal v tom, že žalovaný nemohl ovlivnit postižení konkrétní movité věci v exekučním řízení, nemohl ovlivnit vzniklý stav, kdy tuto movitou věc pověřený exekutor prodal v exekučním řízení. Soud prvního stupně však přehlédl, že žalobce vyzval žalovaného před podáním žaloby k dobrovolnému plnění, žalovaný uplatněný nárok žalobce zcela odmítl, i v průběhu řízení namítal nedostatek své pasivní věcné legitimace v řízení. Za této situace, dle přesvědčení odvolacího soudu, nelze shledat důvody hodné zvláštního zřetele na straně žalovaného, s přihlédnutím k nimž by bylo možné převážně úspěšnému žalobci právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů odepřít. Náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně je představována paušální odměnou advokáta za zastupování účastníka podle § 3 odst. 1 bod 5 vyhl. č. 484/2000 Sb. v částce 10.210,- Kč, cestovným z Prahy do Jindřichova Hradce a zpět ve výši 1.878,- Kč dle § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. a vyhlášky o cestovních náhradách, náhradou hotových výdajů podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky za 3 úkony právní služby po 75,- Kč, tedy 225,- Kč a náhradou za ztrátu času podle § 14 odst. 3 téže vyhlášky za 9 půlhodin po 50,- Kč, tedy 450,- Kč. Náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně představuje 12.763,- Kč. Právní zástupce žalobce je plátcem DPH, jak doložil v řízení před soudem prvního stupně osvědčením o registraci ze dne 17.1.2005, žalobci tedy náleží podle § 137 odst. 3 o.s.ř. částka odpovídající DPH, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního předpisu. 19 % DPH činí 2.424,40 Kč, celkem 15.187,40 Kč. Na náhradě nákladů odvolacího řízení žalobci náleží paušální odměna ve výši 10.210,- Kč, náhrada hotových výdajů za 1 úkon právní služby 75,- Kč, náhrada cestovného za cestu z Prahy do Českých Budějovic a zpět ve výši 1.485,- Kč. V ostatním se žalobce svého práva na náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem výslovně vzdal. Náhrada nákladů odvolacího řízení tedy celkem představuje 11.770,- Kč. Stejně jako před soudem prvního stupně žalobci náleží podle § 137 odst. 3 o.s.ř. i částka odpovídající DPH, kterou je advokát povinen zaplatit z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního předpisu, 19 % DPH představuje 2.236,30 Kč. Náhrada nákladů před soudy obou stupňů tedy celkem činí 29.193,70 Kč. Žalobci podle úspěchu ve sporu náleží 18 % z této částky, tedy 5.254,90 Kč. Tuto částku je žalovaný povinen zaplatit žalobci ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce podle § 160 odst. 1 o.s.ř. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 24. března 2006