Rozhodnutí o nařízení exekuce pro výživné na dítě, vydané před 1.5.2004, je třeba posoudit podle Úmluvy o uznávání a výkonu rozhodnutí o vyživovací povinnosti (vyhl.č. 132/1976 Sb.). Usnesení musí být vždy odůvodněno a kvůli listinám, jež musí být předloženy (podle Úmluvy), musí být nařízeno jednání.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. M. B. a soudců JUDr. J. H. a JUDr. F. K. v exekuční věci oprávněného A. M., nar….1988, bytem u matky L. D. v B., zastoupeného Mgr. M. Ch., advokátem se sídlem v B., proti povinnému L. J. Š., nar…, bytem Č., zastoupenému JUDr. I. J., advokátem se sídlem v J., o nařízení exekuce pro výživné, o odvolání povinného proti usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 12.9.2006 č.j. 10 Nc 3963/2006-106, t a k t o : Usnesení soudu prvého stupně s e z r u š u j e a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Napadeným usnesením soud prvého stupně nařídil podle zák. č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen exekuční řád), exekuci k vymožení povinnosti povinného podle rozhodnutí č.j. 5 H 156/1992 vydaného Okresním soudem v Gelnhausenu, Spolková republika Německo dne 11.9.1992, k uspokojení pohledávky oprávněného pro dlužné výživné za dobu od 1.7.1992 do 19.8.2004 ve výši 57.249,63 EUR a dále pro běžné výživné za dobu od 20.8.2004 do 20.6.2006 ve výši 452,49 EUR měsíčně a rovněž k vymožení povinnosti uhradit oprávněnému a soudnímu exekutorovi náklady exekuce. Provedením exekuce pověřil Mgr. Ing. Josefa Cingroše, soudního exekutora Exekutorského úřadu Brno – město, Špitálka 23b, 602 00 Brno. Povinnému zakázal po doručení tohoto usnesení nakládat se svým majetkem, přičemž podrobnosti jsou uvedeny ve výroku napadeného usnesení (výrok v odst. III.). Proti tomuto usnesení se včas odvolal povinný. Vytýkal soudu prvého stupně, že neuvedl v napadeném usnesení, kdy a jakým způsobem byl exekuční titul povinnému doručen, přičemž se jedná podle odvolatele o zásadní otázku přípustnosti exekuce rozhodnutí cizího státu na území České republiky. Odvolatel poukazoval na to, že sice Krajský soud v Brně vydal v této věci již rozhodnutí, kterým však zrušil prvostupňové rozhodnutí Městského soudu v Brně, kterým byla exekuce nařízena, přičemž se vyslovil k tomu, že exekuční titul byl povinnému řádně doručen, avšak to odvolatel za rozhodné nepovažuje, když se k této otázce nevyslovil soud v napadeném usnesení. Odvolatel zdůrazňoval, že již ve svém prvém odvolání, na jehož základě rozhodoval Krajský soud v Brně, poukazoval na článek 5 a 6 vyhl. č. 132/1976 Sb. (vyhl. ministra zahraničních věcí o úmluvě o uznávání a výkonu rozhodnutí o vyživovací povinnosti) a těchto ustanovení se dovolává i nyní. Namítal, že dle článku 6 citované úmluvy je předpokladem uznání a vykonání cizího rozhodnutí o výživném to, že rozhodnutí, které má být vykonáno, bylo účastníkovi, který se k jednání nedostavil, doručeno podle práva státu, který rozhodnutí vydal, oznámení o zahájení řízení, včetně vyrozumění o podstatě nároku, přičemž je třeba přihlédnout k tomu, zda účastník měl dostatek času, aby se v řízení mohl bránit. Povinný v odvolání uvádí, že se žádného jednání u Okresního soudu v Gelnhausenu neúčastnil a žádné oznámení o zahájení řízení mu nikdy nebylo doručeno. O existenci rozhodnutí, které má být vykonáno, se dozvěděl teprve v souvislosti s návrhem na exekuci. Dále odvolatel namítal, že první překlad vymáhaného rozhodnutí do češtiny je nesprávný, neboť mu nebylo doručováno poštou, ale rozhodnutí bylo vyvěšeno na úřední desce. Povinný se neměl možnost s ním seznámit, natož pak se proti němu bránit. Podle odvolatele na věci nic nemění ani to, že byl zamítnut jeho návrh na „opětovné uvedení v předchozí stav“, na který poukazoval Krajský soud v Brně. Navíc podle odvolatele by měl být návrh na výkon rozhodnutí odmítnut podle článku 5 odst. 2 shora citované vyhl., neboť rozhodnutí bylo dosaženo podvodem. V době podání návrhu na exekuci povinný výživné řádně platil, a žádný dluh na výživném neměl. Oprávněný v písemném vyjádření k odvolání navrhl potvrzení napadeného usnesení. Podivoval se nad tím, že povinný opětovně vznáší tytéž argumenty, které uvedl již ve svém předchozím odvolání proti usnesení Okresního soudu Brno – město. Krajský soud v Brně právě na základě jeho odvolání vyžádal od německých soudů veškeré písemnosti a na jejich základě rozhodl. Uvedl ve svém odůvodnění, že exekuci je třeba nařídit. Oprávněný popsal snahu povinného změnit rozhodnutí německých soudů, která se však nesetkala s kladným výsledkem. Popíral, že by povinný výživné řádně platil a vytýkal argumentu povinného, že neupřesňuje, zda platil podle rozhodnutí německých soudů či podle rozhodnutí českého soudu. Oprávněný ve svém vyjádření zdůrazňoval, že jde o vymožení výživného na nezletilé dítě, které nebylo více než 12 let vůbec hrazeno. Z obsahu návrhu na nařízení exekuce se podává, že má být vymoženo rozhodnutí č.j. 5 H 156/92 vydané Okresním soudem v Gelnhausenu ve Spolkové republice Německo dne 11.9.1992. Z data vydání rozhodnutí, které má být vydáno, plyne, že v době jeho vydání ještě Česká republika členem Evropské unie nebyla. Vstoupila až dnem 1.5.2004. Nelze proto použít nařízení rady (ES) č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, i když by se jinak (pokud by bylo vydáno po 1.5.2004) právě toto nařízení na vymožení shora citovaného rozhodnutí vztahovalo. Vztahuje se totiž i na vymáhání výživného, ať již pro zletilé či nezletilé děti. Nemožnost použití shora citovaného nařízení Evropské unie plyne z článku 66 bod 1, podle kterého se nařízení vztahuje pouze na (mimo jiné) veřejné listiny vypracované po vstupu tohoto nařízení v platnost. Pokud je v bodě 1 citovaného článku uvedeno, že nařízení se vztahuje na „řízení zahájená po vstupu nařízení v platnost“, znamená to, že se vztahují jen příslušná ustanovení o mezinárodní příslušnosti, zatímco ustanovení o uznání, se jednoznačně vztahuje jen na rozhodnutí vydaná po vstupu České republiky do Evropské unie, kdy pro Českou republiku toto nařízení také vstoupilo v platnost. Tento závěr lze dovodit i z bodu 2 citovaného článku, protože i tam je podmínkou uznání vydání rozhodnutí po vstupu nařízení v platnost (přičemž to znamená platnost pro Českou republiku). Zároveň však je nutno vycházet z toho, že Česká republika, stejně jako Spolková republika Německo, jsou účastny mezinárodní mnohostranné Úmluvy o uznávání a výkonu rozhodnutí o vyživovací povinnosti, jak byla zmiňována odvolatelem. Jde o úmluvu uveřejněnou v České republice již v roce 1976 vyhláškou ministra zahraničních věcí č. 132. Je zřejmé, že shora uvedené rozhodnutí, které má být vykonáno, bylo vydáno až za účinnosti citované vyhlášky. Úmluva se podle svého článku 1 vztahuje na rozhodnutí vydané soudním nebo správním orgánem smluvního státu o vyživovací povinnosti ze vztahů (mimo jiné) rodičovských mezi (mimo jiné) osobou, které přísluší nárok na výživné a osobou povinnou poskytovat výživné. Podle článku 2 se úmluvy použije bez ohledu na mezinárodní nebo vnitrostátní povahu nároku na výživné a bez ohledu na státní občanství nebo bydliště účastníků. Podle článku 4 bude rozhodnutí vydané ve smluvním státě uznáno nebo vykonáno v jiném smluvním státě, 1) bylo-li vydáno orgánem příslušným podle článku 7 nebo 8 a 2) nemůže-li již být ve státě, v němž bylo vydáno, napadeno řádným opravným prostředkem. Podle článku 5 Úmluvy mohou být však uznání nebo výkon rozhodnutí odmítnuty, 1) je-li uznání nebo výkon rozhodnutí zjevně neslučitelný s veřejným pořádkem dožádaného státu nebo 2) bylo–li rozhodnutí dosaženo podvodem, k němuž došlo v souvislosti s řízením nebo 3) jestliže před orgánem dožádaného státu probíhá řízení mezi týmiž účastníky a o téže věci, přičemž toto řízení bylo zahájeno jako prvé nebo 4) je-li rozhodnutí neslučitelné s rozhodnutím vydaným mezi týmiž účastníky a v téže věci buď v dožádaném státě nebo v jiném státě, v tomto druhém případě jen pokud splňuje podmínky vyžadované pro uznání nebo výkon v dožádaném státě. Podle článku 6 citované Úmluvy bude bez zřetele na ustanovení článku 5 rozhodnutí pro zmeškání uznáno nebo vykonáno jen pokud účastníkovi, který se k jednání nedostavil, bylo podle práva státu, jehož orgán rozhodnutí vydal, doručeno oznámení o zahájení řízení včetně vyrozumění o podstatě nároku, přičemž je třeba přihlédnout k tomu, zda účastník měl dostatek času k tomu, aby se v řízení mohl bránit. Podle článku 13 citované Úmluvy pokud Úmluva nestanoví jinak, řízení o uznání a výkon rozhodnutí se řídí právem dožádaného státu. Podle § 17 musí účastník, který žádá o uznání nebo výkon rozhodnutí, předložit 1) úplný a věrohodný opis rozhodnutí, 2) doklad o tom, že proti rozhodnutí není již ve státě, kde bylo vydáno, přípustný řádný opravný prostředek a pokud je to třeba, že je vykonatelné, 3) jde-li o rozhodnutí pro zmeškání, originál nebo ověřený opis dokladu o tom, že účastník, který se k jednání nedostavil, byl podle práva státu, kde bylo rozhodnutí vydáno, řádně vyrozuměn o zahájení řízení, jakož i o podstatě nároku, 4) podle okolností doklad o tom, že účastníkovi byla poskytnuta právní pomoc nebo osvobození od poplatků a nákladů ve státě, kde bylo rozhodnutí vydáno, 5) ověřený překlad dokladů uvedených shora, s výjimkou případů, kdy orgán dožádaného státu takový překlad nevyžaduje. Nebudou-li výše uvedené doklady předloženy nebo neumožňuje-li obsah rozhodnutí, aby orgán dožádaného státu ověřil, zda jsou splněny podmínky této úmluvy, povolí tento orgán lhůtu k předložení potřebných dokladů. Ověření ani jinou formální náležitost nelze vyžadovat. Podle článku 24 Úmluvy se této Úmluvy použije bez ohledu na dobu, kdy bylo rozhodnutí vydáno. Bylo-li rozhodnutí vydáno před tím, než tato úmluva vstoupila v platnost mezi státem, kde bylo rozhodnutí vydáno a státem dožádaným, bude v dožádaném státě uznáno jen pro platby platné po takovém vstupu v platnost. Podle článku 26 si každý smluvní stát může v souladu s článkem 34 vyhradit právo neuznat nebo nevykonat 1) rozhodnutí nebo smíry, pokud se týkají výživného za období, kdy oprávněný již dosáhl věku 21 let nebo kdy již uzavřel manželství, s výjimkou případů, kdy povinným je manžel a nebo bývalý manžel, 2) rozhodnutí nebo smíry o vyživovací povinnosti mezi příbuznými v poboční linii nebo mezi osobami sešvagřenými, 3) rozhodnutí nebo smíry, které neukládají periodické placení výživného. Úmluva vstoupila pro Českou republiku (pro ČSSR) v platnost na základě svého článku 35 odst. 1 dnem 1. srpna 1976. Uvedenou Úmluvu je nutno v této věci použít vzhledem k ustanovením § 2 zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním č. 97/1963 Sb. v účinném znění (dále jen ZMPSP). Podle citovaného ustanovení se ustanovení zákona použije jen, pokud nestanoví něco jiného mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Z toho plyne, že nelze na výkon v této věci použít příslušná ustanovení ZMPSP, to je § 63 a následující o uznání a výkonu cizích rozhodnutí, ale právě mnohostrannou mezinárodní Úmluvu shora citovanou, jejímž účastníkem je i Spolková republika Německo. Protože Úmluva nic nehovoří o formě rozhodnutí, je nutno aplikovat ustanovení. § 66 zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním, podle kterého je třeba rozhodnutí o nařízení výkonu vždy odůvodnit. Požadavek na odůvodnění procesního rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí je speciálním požadavkem a tedy náležitostí rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí i o nařízení exekuce. Znamená to, že v každé věci s cizím prvkem je třeba nařízení výkonu rozhodnutí (případně exekuce) odůvodnit, neboť jinak jde o rozhodnutí nepřezkoumatelné. Za nepřezkoumatelné je nutno takové rozhodnutí bez odůvodnění považovat proto, že v mnoha případech (a v této věci také) je podmínkou pro nařízení výkonu rozhodnutí či exekuce řada skutečností, např. těch které byly shora citovanými ustanoveními uvedeny. Soud nařizující výkon rozhodnutí či exekuci se musí vyjádřit ke všem zásadním podmínkám pro nařízení exekuce, zejména však k těm, ohledně nichž povinný vznáší své výtky. Z toho, že soud nařizující výkon rozhodnutí musí vycházet z řady listin, jejichž předložení v této věci požaduje shora uvedená mezinárodní smlouva, je nutno dovodit, že soud nařizující výkon rozhodnutí musí těmito listinami provést důkaz (nebo přinejmenším provést prostřednictvím těchto listin šetření o existenci podmínek pro nařízení exekuce) a druhý účastník musí mít možnost se k nim vyjádřit. Je proto nutné k rozhodnutí o nařízení exekuce podle cizího exekučního titulu nařídit jednání. Protože okresní soud neodůvodnil své rozhodnutí, rozhodl aniž by nařídil jednání a zejména ani neměl k dispozici všechny listiny, jak o nich bylo shora hovořeno, bylo nutno napadené usnesení podle § 219a odst. 1 písm. a/ o.s.ř. (vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a b/ o.s.ř. (nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů) zrušit a věc vrátit okresnímu soudu k dalšímu řízení (§ 221 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.). Ze shora uvedeného vyplývá, že oprávněný musí být vyzván, aby předložil listiny vyjmenované v článku 17, přičemž z nich již byl předložen úplný a věrohodný opis rozhodnutí. Nebude zřejmě potřebné vyžadovat doklad o poskytnutí právní pomoci nebo osvobození od soudních poplatků. Bude však nutné předložit doklad o tom, že proti rozhodnutí není již ve státě, kde bylo vydáno, přípustný řádný opravný prostředek, a že jde o rozhodnutí vykonatelné ve smyslu shora citované smlouvy (nikoliv ve smyslu citovaného nařízení Evropské unie). Bude také nutno vyžádat od oprávněného doklad o tom, zda jde o rozhodnutí pro zmeškání či nikoli a v kladném případě doklad o tom, že povinný byl podle německého práva řádně vyrozuměn o zahájení řízení i o podstatě nároku. Protože soud nařizující výkon rozhodnutí musí také uvážit podmínky článku 5 a 6, je třeba, aby byla posouzena námitka povinného týkající se tohoto ustanovení, což předpokládá jeho účastnickou výpověď o podrobnostech této námitky i o tom, zda není veden výkon rozhodnutí i podle českého rozsudku, případně zda český exekuční titul existuje, jak by to vyplývalo z vyjádření oprávněného. Oprávněný se musí v tomto smyslu vyjádřit a případné listiny doložit. Článek 6 se použije jen v případě, že šlo o rozhodnutí o zmeškání, což by musel doložit oprávněný dokladem od soudu, který vykonávané rozhodnutí vydal. Na závěr se připomíná, že i když jde o vymožení německého rozhodnutí o výživném pro (částečně i nezletilé) dítě, tedy vykonávací řízení, které dosud nebylo v České republice příliš běžné, je třeba v této věci urychleně rozhodovat tak, aby bylo rozhodnutí o návrhu podaném 23.8.2004 (avšak k Městskému soudu v Brně) vydáno v co nejbližší době. Záleží to i na oprávněném, který všechny listiny požadované shora uvedenou smlouvou měl předložit již s návrhem, avšak neučinil to, byť byl od počátku zastoupen advokátem. Odvolací soud považuje za neúčelné znovu řešit otázku místní příslušnosti v rámci České republiky (i když je navrhován exekutor se sídlem v Brně). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 22. ledna 2007