V případě zastavení exekuce na návrh oprávněného (§ 268 odst. 1 písm. c) o.s.ř.) z důvodu její bezvýslednosti vzhledem k prohlášení konkursu na povinného, nelze shledat procesní zavinění oprávněného pro rozhodnutí o nákladech exekuce se uplatní standardní nákladový režim podle § 87 odst. 3 exek. řádu.

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. B. P. a soudců JUDr. Z. S. a Mgr. E. S. v exekuční věci oprávněného Č. T., a.s. , se sídlem P., IČ…, proti povinnému A., spol. s r.o., se sídlem Č., IČ.., pro 81.821,40 Kč s příslušenstvím, o odvolání soudní exekutorky JUDr. Jitky Wolfové proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 25.1.2007, č.j. 34 Nc 6753/2005 – 17, t a k t o : I. Usnesení soudu prvního stupně v bodě II., o náhradě nákladů exekuce, se p o t v r z u j e . II. Žádný z účastníků, ani exekutor nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Soud prvního stupně napadeným usnesením zastavil exekuci, nařízenou usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 29.6.2005, č.j. 34 Nc 6753/2005 – 5 (bod I.). Dále rozhodl, že povinný je povinen zaplatit soudní exekutorce JUDr. Jitce Wolfové náhradu nákladů ve výši 10.705,24 Kč do 3 dnů od právní moci usnesení (bod II.) a že oprávněný nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod III.). K zastavení exekuce došlo podle § 268 odst. 1 písm. c) o.s.ř. na návrh oprávněného z důvodu její bezvýslednosti vzhledem ke konkurzu na povinného. Výrok o nákladech exekuce odůvodnil soud prvního stupně odkazem na standardní nákladový režim podle § 87 odst. 3 ex. ř., neboť v případě zastavení exekuce pro její bezvýslednost nelze takový výsledek považovat za „zavinění“ oprávněného. Aplikace ust. § 89 ex. ř. s uložením povinnosti oprávněnému k úhradě nákladů exekutora je v tomto případě vyloučena, protože na straně oprávněného není žádné procesní zavinění na zastavení exekuce. Proti usnesení v bodě II. o nákladech exekuce podává odvolání soudní exekutorka JUDr. Jitka Wolfová. Podle odvolatelky by náklady exekuce měly být uloženy k úhradě oprávněnému. Jinak se totiž exekutorovi nedostane úhrady a provádí vlastně činnost fakticky bez odměny, nadto musí hradit ze svého majetku i hotové výdaje exekuce. Napadené usnesení vytváří absurdní situaci, že by soudní exekutor měl žádat zaplacení nákladů exekuce po nemajetném povinném. Vznikly by mu tak další náklady, jejichž zaplacení sice zákon přesouvá na povinného, nicméně z důvodu nemajetnosti povinného by je nakonec nesl exekutor jako osoba oprávněná. Odvolatelka odkazuje i na některá rozhodnutí Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 290/05, II. ÚS 372/04). Domáhá se tedy změny napadeného usnesení tak, aby to byl oprávněný, jemuž soud uloží povinnost uhradit náklady exekuce soudní exekutorce. Odvolací soud přezkoumal usnesení soudu prvního stupně pouze v bodě II. o nákladech exekuce, které mají být hrazeny soudnímu exekutorovi. Odvolání soudního exekutora je proti tomuto výroku přípustné, je také včasné. Výroky napadeného usnesení v bodě I. a III. nebyly odvolacím soudem přezkoumávány. K projednání odvolání nebylo třeba nařizovat jednání (§ 214 odst. 2 písm. c) o.s.ř.). Odvolání není důvodné. Soud prvního stupně při svém rozhodnutí o nákladech exekutora správně použil § 87 odst. 3 ex. ř., když v konkrétním případě zastavení exekuce z důvodů její bezvýslednosti vzhledem k nařízenému konkurzu na povinného, uložil povinnost k náhradě nákladů exekuce právě povinnému. V exekučním řízení se uplatňuje zásada, že je-li soudem vyhověno návrhu oprávněného a je nařízena exekuce (výkon rozhodnutí) proti povinnému, představuje to úspěch ve věci pro oprávněného. To vyjadřuje i ust. § 87 odst. 3 ex. ř., podle kterého náklady exekuce hradí exekutorovi povinný. Oprávněnému lze uložit povinnost k náhradě nákladů exekuce podle § 89 ex. ř. Toto ustanovení však představuje výjimku ze shora uvedené zásady, že náklady exekuce platí ten, kdo nesplnil dobrovolně povinnost vymáhanou exekucí. Toto ustanovení nelze vykládat izolovaně a přichází v úvahu tam, kde z hlediska ust. § 271 o.s.ř. by stíhala povinnost k náhradě nákladů exekučního řízení oprávněného, tedy jen v případě jeho procesního zavinění při zastavení exekuce. To vyjádřil i Nejvyšší soud ve svém stanovisku Cpjn 200/2005, bod XV. a XVI. Jen v takovém případě jeho zavinění na zastavení exekuce by bylo odůvodněné, aby vedle toho, že nedošlo k uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, ještě navíc nesl následky spočívající v povinnosti hradit náklady exekuce soudnímu exekutorovi. Taková situace však v konkrétním případě nenastala. Okolnost, že exekuce byla zastavena pro její bezvýslednost poté, kdy na povinného byl prohlášen konkurz, nelze hodnotit jako důvod pro použití výjimky ust. § 89 exekučního řádu. Mezi hlediska zkoumání a hodnocení důvodů pro něž k zastavení exekuce došlo, nenáleží majetnost, resp. nemajetnost povinného. Tento závěr činí i plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku ze dne 12.9.2006, č.j. Pl. ÚS – st. 23/06, které přijalo k odstranění odchylných právních názorů na tuto otázku v rozhodnutí některých svých senátů (zmíněný je v něm i judikát II. ÚS 372/04, jehož se dovolatel ve svůj prospěch dovolává). V uvedeném stanovisku pléna Ústavního soudu se soud vypořádává i s některými dalšími námitkami a nepříznivými důsledky na další činnost a působení exekutorů, které uvádí ve svém odvolání odvolatelka. Proto lze na toto stanovisko a jeho odůvodnění odkázat, aniž by bylo třeba jeho argumenty na tomto místě opakovat. Rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o tom, že náklady exekuce má hradit soudní exekutorce povinný, je tedy věcně správné, a proto bylo odvolacím soudem podle § 219 o.s.ř. potvrzeno. V odvolacím řízení nevznikly oprávněnému ani povinnému žádné náklady, o nichž by bylo třeba rozhodovat, a odvolatel sám nebyl se svým odvoláním úspěšný. Proto žádný z nich nemá právo na jejich náhradu. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 28. března 2007