Jestliže má být vlastnictví k nemovitosti vzhledem k žalobnímu petitu a důvodům žaloby ochráněno jen zprostředkovaně a hlavní ochrana má být poskytnuta nerušenému provozu, který se prostřednictvím nemovitosti ve vlastnictví žalobce uskutečňuje, nejde o ten předmět řízení, který má na mysli článek 22 bod 1 nařízení č. 44/2001.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. M. B. a soudců JUDr. J. H. a JUDr. P. F., Ph.D., v právní věci žalobce Č., a.s., IČ…, se sídlem P., zastoupeného JUDr. I. J., Ph.D., advokátem se sídlem v P., proti žalovanému L. O. (Země Horní Rakousko), se sídlem L., Rakouská republika, o zdržení se zásahů do vlastnického práva, o odvolání žalobce proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 11.9.2007 č.j. 33 C 265/2007-18, t a k t o : I. Usnesení soudu prvního stupně s e p o t v r z u j e . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Napadeným usnesením soud prvního stupně zastavil řízení (výrok I.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a rozhodl, že žalobci se vrací zaplacený soudní poplatek ve výši 3.000,- Kč (výrok III.). Okresní soud odůvodnil své rozhodnutí tím, že v této věci není dána pravomoc českého soudu. Vycházel z údajů žaloby, kterou se žalobce domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zdržet se podávání žalob proti žalobci, kterými by se domáhal ukončení, přerušení, omezení nebo změny provozu Jaderné elektrárny Temelín, jakož i vedení řízení o takových žalobách, případně aby bylo žalovanému uloženo strpět provoz Jaderné elektrárny Temelín, případně aby bylo určeno, že žalobce je oprávněn provozovat Jadernou elektrárnu Temelín. V žalobě žalobce poukazoval nato, že žalovaný již neoprávněně zasáhl do výkonu jeho vlastnického práva k Jaderné elektrárně Temelín tím, že 31.7.2001 podal proti němu žalobu k Zemskému soudu v Linzi, kterou se domáhal, aby se žalobce zdržel údajných imisí v podobě ionizujícího záření, které zasahuje pozemky žalovaného v Rakousku. V průběhu řízení se žalovaný domáhá dokonce i přebudování Jaderné elektrárny Temelín na elektrárnu plynovou nebo úplného zastavení jejího provozu. Okresní soud posuzoval svou pravomoc (správněji mezinárodní příslušnost) podle nařízení rady (ES) č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Poukázal na článek 22 citovaného nařízení, podle kterého mají bez ohledu na bydliště výlučnou pravomoc pro řízení, jejímž předmětem jsou věcná práva k nemovitostem a nájem nemovitostí, soudy členského státu, na jehož území se nemovitost nachází. Okresní soud dovodil, že přestože žalobce odkazuje na § 126 odst. 1 obč. zák., nejsou předmětem jeho žaloby věcná práva k nemovitosti jako taková, když podávání žalob na zdržení se zásahů do provozu jaderné elektrárny nelze chápat jako zasahování do vlastnického práva žalobce k nemovitostem. Vzhledem k tomu nelze podle okresního soudu aplikovat článek 22 citovaného nařízení a pravomoc českého soudu nezakládá ani jiný článek tohoto nařízení. Proto okresní soud řízení zastavil. Výrok o nákladech řízení odůvodnil poukazem na ustanovení § 146 odst. 2 věta první o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalovanému žádné náklady řízení nevznikly. O vrácení soudního poplatku rozhodl podle § 10 odst. 3 zákona č. 549/91 Sb.. Proti tomuto usnesení se žalobce včas odvolal. Namítal, že v napadeném rozhodnutí chybí konkrétní zdůvodnění, proč k založení výlučné pravomoci podle čl. 22 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 nestačí věcné právo k nemovitosti, a proč okresní soud vyžaduje věcné právo k nemovitosti „jako takové“. Podle odvolatele nařízení č. 44/2001 tento pojem nezná. Odvolatel poukazuje na to, že soud sám zároveň připouští, že v řízení se jedná o vlastnické právo k nemovitosti a problém spatřuje jen v tom, že chybí kvalifikovaný zásah do tohoto práva. To odvolatel za správné nepovažuje. Zdůrazňuje, že při výkladu citovaného nařízení je třeba postupovat výhradně podle komunitárního práva, včetně rozhodnutí Evropského soudního dvora. Poukazuje nato, že nařízení převzalo úpravu dříve obsaženou v článku 16 odst. 1 písm. a/ tzv. Bruselské úmluvy, a proto je použitelná judikatura Evropského soudního dvora týkající se článku 16 této Úmluvy. Odvolatel odkazuje na jednotlivé judikáty Evropského soudního dvora (dále jen ESD). Za instruktivní odvolatel považuje rozhodnutí ESD ve věci C-343/04 týkající se týchž účastníků jako v souzené věci. Podle odvolatele ESD vyšel z významu, jaký má pro spor věcná povaha uplatněného práva a skutečnost, že se jedná o nemovitost. ESD sice rozhodl o tom, že se čl. 16 odst. 1 písm. a/ Bruselské úmluvy nevztahuje na věc, kde žalovala Země Horní Rakousko u rakouského soudu dnešního žalobce (Č.) (ve věci imisí údajně dopadajících na zemědělské pozemky v Rakousku v důsledku provozu Jaderné elektrárny Temelín), ale rozhodl tak pouze s ohledem na to, že věcná práva k nemovitosti a skutečnost, že se jedná o nemovitost, měly v tehdy souzeném případě pouze okrajový význam. Nešlo o určující vliv na podobu sporu. Podle odvolatele je tomu však v nynější věci jinak. Vlastnické právo je věcným právem, jde o absolutní právo působící vůči všem, žalobce je vlastníkem Jaderné elektrárny Temelín a pravomoc soudu podle čl. 22 citovaného nařízení musí zahrnovat nejenom samotné určení existence vlastnického práva, ale i zajištění výkonu vlastnického práva, tj. realizaci jednotlivých vlastníkových oprávnění. Odnětí možnosti aktivně užívat předmět vlastnictví – provozovat jadernou elektrárnu, by podle odvolatele vedlo k omezení vlastnického práva žalobce. Podle žalobce je to právě český soud, který splňuje předpoklady ustanovení čl. 22 citovaného nařízení. V nyní souzené věci jde o typický příklad řízení, kdy má blízkost k věci a znalost místních poměrů klíčový význam pro řádný výkon spravedlnosti. Připodobňoval úvahy týkající se čl. 22 citovaného nařízení výkladu ustanovení § 88 odst. 1 písm. g) o.s.ř.. Vytýkal soudu prvního stupně, že při zkoumání podmínek řízení, tj. pravomoci ve smyslu čl. 22 odst. 1 citovaného nařízení nemohl činit závěr, že jednání žalovaného není kvalifikovaným zásahem do vlastnického práva žalobce, neboť tato otázka je vyhrazena pro rozhodnutí ve věci samé. Vytýkal soudu prvního stupně také to, že v odůvodnění svého rozhodnutí označil za nezpůsobilý zásah do vlastnického práva žalobce „ podávání žalob na zdržení se zásahů do provozu jaderné elektrárny“. Zdůrazňoval, že žalobu na zdržení se zásahů do vlastnického práva podal on jako provozovatel jaderné elektrárny a naopak je to žalovaný, který do věcného jeho práva zasahuje. Odvolatel zároveň navrhl, aby soud požádal ESD o závazný výklad ustanovení čl. 22 odst. 1 citovaného nařízení, a to v rámci řízení o předběžné otázce podle čl. 234 Smlouvy o založení Evropského společenství. Navrhoval, aby usnesení soudu prvního stupně bylo zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení podle § 212a odst. 1 o.s.ř. Rozhodl bez nařízení jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.). Odvolání žalobce není důvodné. Je nutno souhlasit s odvolatelem v tom, že okresní soud v závěru svého odůvodnění neformuloval výsledek svých úvah zcela přesně, i když smysl jeho závěru lze pochopit. Okresní soud dospěl k závěru, že předmětem řízení zahájeného žalobou nejsou ta věcná práva k nemovitosti, jak je má na mysli čl. 22 shora citovaného nařízení, neboť žalobce chce být ochráněn před žalobami žalovaného směřujícími k tomu, aby se žalobce zdržel provozu jaderné elektrárny (nikoliv zásahů do provozu, jak nepřesně formuloval soud prvního stupně). Vzhledem k tomu, proti čemu se žalobce chce žalobou bránit, není toto řízení takovým, jehož předmětem jsou věcná práva ve smyslu čl. 22 bod 1 citovaného nařízení. S takto vyloženým závěrem úvah soudu prvního stupně odvolací soud zcela souhlasí. Vychází ze všech judikátů ESD, které odvolatel v odvolání cituje a které jsou zmiňovány i v rozsudku ESD z 18.5.2006 ve věci C – 343/04, jejímž předmětem byla žádost o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu čl. 16 odst. 1 písm. a/ tzv. Bruselské úmluvy (o soudní příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech). Žádost byla podána v rámci sporu mezi Zemí Horní Rakousko a ČEZ, a.s., ve věci imisí dopadajících na zemědělské pozemky ve vlastnictví Země Horní Rakousko v důsledku toho, že ČEZ provozuje Jadernou elektrárnu Temelín. Správně odvolatel poukázal na to, že v této věci ESD akceptoval názor tehdejšího žalovaného – dnešního žalobce, a že ESD dospěl tehdy k závěru, že čl. 16 odst. 1 shora uvedené úmluvy musí být vykládán tak, že se nevztahuje na žalobu, jejímž účelem je zabránit imisím, ovlivňujícím nebo hrozícím ovlivnit pozemky, jejichž vlastníkem byl tehdejší žalobce (dnešní žalovaný), tedy imisím, které mají být způsobeny provozem Jaderné elektrárny Temelín, nacházející se na území České republiky. Zjednodušeně řečeno Evropský soudní dvůr tehdy dospěl k závěru, že řízení zahájené před rakouským soudem ve věci imisí není řízením, jehož předmětem jsou věcná práva k nemovitosti ve smyslu čl. 16 odst. 1 písm. a/ shora citované Bruselské úmluvy. V odůvodnění svého rozhodnutí ESD připomněl všechny základní zásady, ze kterých při posuzování tehdejší předběžné otázky položené rakouským soudem vycházel, a které byly vyjudikovány již dřívějšími jeho rozhodnutími. Jako základní a nejdůležitější zásadu připomněl, že čl. 16, a zejména jeho odstavec 1 písm. a/ Úmluvy zavádějí výjimku z obecných pravidel Úmluvy o příslušnosti, a proto tento článek nesmí být vykládán v širším smyslu, než vyžaduje účel tohoto ustanovení. Cílem sledovaným článkem 16 odst. 1 je podle ESD zajistit, aby v těchto věcech rozhodoval ten soud , který nejlépe může řešit neshody vyžadující často ověření, šetření a znalecké posudky, které musí být provedeny na místě, kde se nachází nemovitost. Cílem je také to, aby takovéto spory byly rozhodovány podle pravidel státu, kde se nemovitost nachází. ESD ale také připomněl, že čl. 16 odst. 1 písm. a/ Bruselské úmluvy musí být vykládán v tom smyslu, že výlučná příslušnost soudu smluvního státu, kde se nemovitost nachází, nezahrnuje všechny žaloby týkající se věcných práv k nemovitostem, ale pouze takové žaloby, které spadají do působnosti uvedené Úmluvy a zároveň směřují k určení rozsahu, či obsahu vlastnictví nebo držby nemovitosti nebo existence jiných věcných práv k ní a k tomu, aby držitelům těchto práv byla zajištěna ochrana výsad, které vyplývají z jejího právního postavení. ESD také poukázal nato, že již dřívější judikaturou byly jednoznačně vyloučeny žaloby na náhradu škody založené na porušení věcných práv nebo na škodě způsobené na nemovitostech, ke kterým existují věcná práva. Zdůraznil, že v těchto případech existence a obsah věcného práva, nejčastěji vlastnictví, mají pouze zprostředkovaný význam. A právě k takovým žalobám (na náhradu škody) ESD připodobnil v jistém smyslu žalobu směřující k zabránění imisím, kterou bylo zahájeno řízení před rakouským soudem, a ve které ESD předběžnou otázku rozhodoval. Uvedl, že základ takové žaloby zajisté spočívá v zásahu do věcného práva k nemovitosti, ale věcná povaha tohoto práva a skutečnost, že se jedná o nemovitost, mají i zde pouze zprostředkovaný význam. Jak správně připomněl odvolatel ve svém odvolání, nemá (ve věci, kterou ESD rozhodoval) věcná povaha dotčeného práva a skutečnost, že se jedná o nemovitost, určující vliv na podobu sporu. Ten (spor) by totiž podle ESD nebyl zásadně odlišný, ani kdyby na místě věcného práva k nemovitosti bylo právo na tělesnou integritu nebo právo k věci movité. Podle ESD je účelem takových žalob, aby bylo nařízeno, že osoba, která je původcem namítaného zásahu do práva, musí tento zásah ukončit. Odvolací soud je toho názoru, že všem těmto obecným zásadám, které ESD vztáhl na řízení vedené u rakouského soudu, ve kterém žaloba ohledně imisí směřuje vůči dnešnímu žalobci, je nutno vztáhnout i na právě posuzovanou věc. Žalobce se domáhá, aby se žalovaný zdržel podávání žalob směřujících proti němu a domáhajících se toho, aby žalobce přestal provozovat jadernou elektrárnu, která má podle rakouského účastníka řízení neblahý dopad na jeho nemovitosti. Žalobce požaduje ochranu proti těmto žalobám, žádá, aby žalovaný jej „přestal žalovat“ takovými žalobami, kterými by mělo být docíleno ukončení provozu Jaderné elektrárny Temelín. Odvolací soud je toho názoru, že ochrana, kterou žalobce v souzené věci požaduje, souvisí s vlastnictvím k nemovitosti jen zprostředkovaně. I v tomto případě si lze představit obdobnou žalobu ohledně obdobných jednání žalovaného, která by se týkala vlastnictví věci movitých či např. práva na tělesnou integritu. Předmět řízení, který je zřejmý z podané žaloby, se nedotýká podstaty věcného práva. Skutečnost, že žalobu podává vlastník nemovitosti není pro tento spor určující. Obdobně je tomu i s dalšími dvěma žalobními petity. Žalobce požaduje (případně), aby žalovaný byl povinen strpět provoz jaderné elektrárny Temelín. Ani takovýto předmět řízení nesouvisí úzce s vlastnictvím k nemovitosti. Je jen nahodilou či jen okrajovou záležitostí, že v souzené věci jde o provoz takového zařízení, které je současně nemovitostí. Samotný provoz atomové elektrárny se týká vlastnictví nemovitostí jen zprostředkovaně (vzdáleně), protože provozovat atomovou elektrárnu lze i v cizí nemovitosti. Vlastnictví zde není to podstatné. Stejný závěr je nutno učinit i ohledně třetího uplatněného žalobního petitu, kterým má být určeno, že žalobce je oprávněn provozovat jadernou elektrárnu Temelín. I zde je nutno činit závěr, že provoz jaderné elektrárny je zcela jiná kategorie než vlastnictví k nemovitosti, přičemž žalobou se chce zajistit právě provoz (výroba elektrické energie v atomové elektrárně). Nejde v tomto případě určovací žaloby postavit najisto rozsah vlastnictví nebo jeho obsah nebo zajistit ochranu zvláštních výsad vlastnického práva k nemovitosti. Odvolatel sice ve svém odvolání zdůrazňuje, že jde o zajištění výkonu vlastnického práva, tj. realizaci vlastníkova oprávnění, avšak je nutno opět zdůraznit, že provozování jaderné elektrárny není výronem pouze vlastnického práva, protože jaderná elektrárna může být provozována i v nemovitosti, k níž provozovatel nemá vlastnický vztah. V této věci není určující, že nemovitý předmět vlastnictví je využíván k provozu atomové elektrárny. Vlastnictví k nemovitosti je zde jen vedlejším aspektem. Určujícím aspektem pro charakter předmětu řízení je v tomto případě provoz jaderné elektrárny. Žalobce je především (z pohledu čl. 22 cit. nařízení) provozovatelem jaderné elektrárny , teprve v druhé řadě jejím vlastníkem. Z uvedeného vyplývá, že řízení zahájené u okresního soudu v Českých Budějovicích žalobou podanou dne 8.6.2007, kterou se žalobce domáhá, aby žalovanému byla uložena povinnost zdržet se podávání žalob domáhajících se ukončení, přerušení nebo omezení případně změny provozu jaderné elektrárny, případně uložení povinnosti žalovanému strpět provoz Jaderné elektrárny Temelín, případně určení, že žalobce je oprávněn provozovat Jadernou elektrárnu Temelín, není tím řízením, které má na mysli čl. 22 bod 1 nařízení Rady (ES) č. 44/2001. Toto ustanovení uvádí, že bez ohledu na bydliště mají výlučnou příslušnost pro řízení, jejichž předmětem jsou věcná práva k nemovitostem a nájem nemovitostí, soudy členského státu, na jehož území se nemovitost nachází. Posuzované řízení má předmět jiný než takový, který by bylo možno charakterizovat jako věcná práva k nemovitostem ve smyslu shora uvedeného článku. Proto se čl. 22 bod 1 citovaného nařízení na toto řízení nevztahuje. Vzhledem k tomu, že žalovaným je Země Horní Rakousko, není dána pravomoc českého soudu. Daný předmět řízení jde mimo věcná práva k nemovitostem i proto, že se ani netvrdí zpochybňování věcného práva ze strany žalovaného, netvrdí se, že by byl zpochybňován jeho obsah nebo rozsah, ale tvrdí se, že je bráněno v určitém způsobu využívání předmětu vlastnictví. I z toho plyne, že vlastnictví jako věcné právo je v tomto řízení dotčeno jen zprostředkovaně, „v pozadí sporu“. Z těchto důvodů odvolací soud napadené usnesení jako věcně správné podle § 219 o.s.ř. potvrdil. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř. a za situace, že neúspěšnému žalovanému žádné náklady v odvolacím řízení nevznikly. Na závěr je nutno připomenout, že nařízení Rady (ES) č. 44/2001 (tzv. nařízení Brusel I.) převzalo úpravu tzv. Bruselské úmluvy, k jejímuž výkladu směřovala shora uvedená rozhodnutí Evropského soudního dvora. Příslušnost upravená v čl. 22 shora uvedeného nařízení je příslušnost výlučná a má přednost před všemi ostatními i před případnou prorogační dohodou. I to je důvod restriktivního výkladu ustanovení čl. 22 shora uvedeného nařízení. Proto také jeden z výkladů ESD je založen na tom, že výlučná příslušnost dopadá jen tehdy, představují-li věci zmíněné v čl. 22 (případně čl. 16 odst. 1 Bruselské úmluvy) „hlavní předmět řízení“. Jiný výklad říká, že nestačí, aby věcné právo k věci nemovité bylo v žalobě jen zahrnuto, aby žaloba měla nějaké pojítko k nemovité věci. Je naopak třeba, aby žaloba byla na věcném právu založena. Připomenout je však nutno i to, že při úvaze o dopadu čl. 22 citovaného nařízení nepřísluší zkoumat, zda jde o „zásah do vlastnického práva“ z hlediska hmotněprávního, neboť to je pro aplikaci shora uvedených ustanovení irelevantní. Z tohoto hlediska je, jak již shora řečeno, také formulace okresního soudu poněkud méně výstižná. Odvolatelem byla nesprávně vyložena tak, že okresní soud posuzuje předmět řízení právě z hlediska hmotněprávního. Lze připomenout i to, že dopad ustanovení čl. 22 citovaného nařízení by měl být posuzován i z hlediska procesní ekonomie. Ani z tohoto hlediska však odvolací soud nemůže dospět k jinému závěru. Z obsahu žaloby nic nevede k tomu, že by ve věci lépe rozhodl soud místa, kde se nemovitost nachází. Není ani žádný důvod k závěru, že by předmětná věc měla být rozhodována právě podle pravidel českého práva. Pro úplnost je nutno dodat, že okresní soud zastavil řízení s ohledem na nedostatek jedné z podmínek řízení, kterou je pravomoc (v tomto případě mezinárodní příslušnost) českého soudu. Opřel své rozhodnutí (aniž to výslovně uvedl) o ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. při vědomí toho, že jde o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení. Odvolací soud nepovažoval za potřebné předkládat ESD předběžnou otázku k výkladu čl. 22 nařízení Rady (ES) č. 44/2001, protože vycházel z jeho dostatečně objasněného významu na základě dřívějších rozhodnutí ESD. Zejména jde o shora uvedený rozsudek ve věci C-343/04, který shrnuje dosud vyjudikované zásady a zabývá se obdobnou problematikou. Nic na tom nemění ani skutečnost, že ze strany ESD se jednalo o výklad čl. 16 odst. 1 tzv. Bruselské úmluvy.