Pravomoc českého soudu v řízení o určení otcovství a o výchovu a výživu nezletilého dítěte.

Krajský soud v Českých Bidejovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. M. B. a soudců JUDr. J. H. a JUDr. F. K. v právní věci žalobkyně Z. S., nar…, bytem v Z., Chorvatsko, zastoupené JUDr. A. W., advokátem se sídlem v B., proti žalovanému J. J., nar., bytem v Z., o určení otcovství a úpravu výchovy a výživy nezletilé T. S., nar… v Č., státní občanky Chorvatska, bytem u své matky žalobkyně Z. S., o odvolání žalobkyně proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 14.11.2006 čj. 34 C 149/2006-9, t a k t o : I. Usnesení soudu prvého stupně se p o t v r z u j e . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Napadeným usnesením soud prvého stupně zastavil řízení (výrok v odstavci I.) a rozhodl, že žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok v odstavci II.). Své rozhodnutí odůvodnil tím, že v této věci není dána pravomoc českého soudu ve smyslu článku 28 odst. 4 dvoustranné mezinárodní smlouvy uzavřené mezi Československou socialistickou republikou a Socialistickou federativní republikou Jugoslávií, vztahující se i na Českou republiku a Chorvatskou republiku a vyhlášené pod č. 207/1964 Sb. Okresní soud poukázal na to, že k rozhodování o určení otcovství a úpravu výchovy a výživy dítěte je příslušný jak orgán smluvní strany, jejíž občanem je dítě, tak i orgán smluvní strany, na jejímž území dítě žije. Jestliže je v této věci dítě občankou Chorvatské republiky a trvale žije v Chorvatské republice, je dána podle uvedeného ustanovení pravomoc soudu Chorvatské republiky a nikoli soudu České republiky. Okresní soud proto postupoval podle § 104 odstavec 1 o.s.ř. Proti tomuto usnesení se žalobkyně včas odvolala. Namítala, že je dána „místní příslušnost“ českého soudu dle článku 1 odstavec 1 dvoustranné smlouvy (vyhláška č. 207/1964 Sb.). Podle odvolatelky soud porušil její právo na soudní ochranu, zakotvené v článku 36 Listiny základních práv a svobod a porušil i zmíněný článek 1 odstavec 1 uvedené smlouvy. Ten zaručuje občanům smluvních stran stejná práva při vystupování před orgány smluvních stran jako vlastním občanům. Podle odvolatelky článek 28 dvoustranné smlouvy s ohledem na obecnou zásadu zakotvenou v článku 1 odstavec 1 zmíněné smlouvy a článku 36 Listiny nevylučuje právo žalobkyně uplatnit svá práva u soudu České republiky. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení podle § 212a odstavec 1 o.s.ř. a rozhodl bez nařízení odvolacího jednání, jak to umožňuje ustanovení § 214 odstavec 2 písmeno c) o.s.ř.. Odvolání žalobkyně není důvodné. I odvolací soud dospěl k závěru, že v této věci není dána mezinárodní příslušnost (pravomoc) českého soudu, konkrétně Okresního soudu v Českých Budějovicích. K tomuto závěru dospěl poté, co uvážil použití předpisů Evropské unie, protože jde o věc s cizím prvkem. Nezáleží na tom, že žalobu podala státní občanka státu, který členem Evropské unie není. Rozhodné je, že žaloba byla podána u českého soudu poté, co Česká republika vstoupila do Evropské unie (1.5.2004). Dále je třeba vzít v úvahu předmět sporu, kterým je určení otcovství, ale také spojené řízení o výchovu a výživu nezletilého dítěte. Vzhledem k tomu, je nutno posuzovat mezinárodní příslušnost (pravomoc) odděleně ohledně všech tří řízení. Pro posouzení mezinárodní příslušnosti obecně existuje jednak nařízení č. 2201/2003 a jednak nařízení č. 44/2001. Posledně uvedené nařízení se však na řízení o určení otcovství nevztahuje vzhledem ke svému článku 1 bod 2 písmeno a) (věc osobního stavu). Na určení otcovství se nevztahuje ani nařízení č. 2201/2003, a to vzhledem ke svému článku 1 bod 3 písmeno a), který také vylučuje z dopadu tohoto nařízení spory o určení a popření rodičovství. Znamená to, že český soud musí postupovat ohledně řízení o určení otcovství podle vnitrostátní úpravy, kterou je zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním (zákon č. 97/1963 Sb., v účinném znění). Podle jeho § 2 se ustanovení tohoto zákona použije jen pokud nestanoví něco jiného mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Česká republika je vázána shora zmíněnou dvoustrannou smlouvou, jak ji přesně citoval okresní soud. Okresní soud sice nevyšel z předpisů Evropské unie, ale přesto správně dospěl k závěru, že je nutno na posouzení pravomoci ohledně řízení o určení otcovství použít dvoustrannou mezinárodní smlouvu a také správně pravomoc podle uvedené smlouvy posoudil. V tomto směru lze plně na jeho odůvodnění odkázat. Pokud jde o spojené řízení o výchovu nezletilého dítěte, je nutno na posouzení pravomoci v této části vztáhnout nařízení č. 2201/2003, o příslušnosti a přiznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti. Článek 8 bod 1 citovaného nařízení uvádí, že soudy členského státu jsou příslušné ve věci rodičovské zodpovědnosti k dítěti, které má v době podání žaloby obvyklé bydliště na území tohoto členského státu. Podle uvedeného ustanovení tedy není Okresní soud v Českých Budějovicích příslušný ve věci výchovy (která je nepochybně výrazem rodičovské zodpovědnosti), protože obvyklé bydliště nezletilého dítěte, jehož výchova má být upravena, není na území České republiky, ale v Chorvatsku. Obdobně je tomu ohledně posouzení pravomoci českých soudů k spojenému řízení o výživném. Na toto řízení se z hlediska věcné působnosti vztahuje nařízení Evropské unie č.44/2001, protože jde ve smyslu článku 1 bod 1 o věc občanskou, která není vyloučena ustanovením pod bodem 2 tohoto článku. O výživném z hlediska mezinárodní příslušnosti pojednává článek 5 bod 2, který však ji upravuje jen mezi členskými státy. Ustanovení o obecné příslušnosti dle článku 2 bod 1 užít nelze, protože pro výživné je stanovena zvláštní příslušnost. Nezbývá tedy než použít opět vnitrostátního práva, kterým je shora uvedená dvoustranná smlouva. Ta vede dle občanství a místa bydliště nezletilého dítěte k mezinárodní příslušnosti mimo ČR. K námitce žalobkyně je nutno uvést, že rozhodnutí soudu prvého stupně je zcela v souladu s obsahem dvoustranné mezinárodní smlouvy, kterou citoval soud prvého stupně a není jím ani porušena Listina práv a svobod, jak to odvolatelka namítá. Je sice pravda, že článek 1 odstavec 1 citované dvoustranné smlouvy uvádí, že občané jedné smluvní strany požívají na území druhé smluvní strany stejné právní ochrany v osobních a majetkových věcech jako její vlastní občané, avšak to ještě neznamená, že by toto ustanovení bylo porušeno rozhodnutím o tom, že český soud v této věci nadán pravomocí není. Článek 1 citované smlouvy obsahuje také ustanovení v odstavci 2, podle kterého k uplatnění svých práv a zájmů mohou občané jedné smluvní strany vystupovat před orgány druhé smluvní strany, které jsou příslušné rozhodovat v občanských, rodinných a trestních věcech, za stejných podmínek jako její vlastní občané. Uvedené ustanovení vede k závěru, že občané jedné smluvní strany mohou před orgány druhé smluvní strany vystupovat (stejně jako vlastní občané) jen tehdy, jde-li o orgány příslušné rozhodovat. Který orgán je příslušný rozhodovat ve věcech s cizím prvkem, kde je předmětem určení otcovství, uvádí ustanovení § 28 odstavec 4 citované smlouvy. Příslušným je orgán smluvní strany, jejímž občanem je dítě, a stejně tak orgán smluvní strany, na jejímž území dítě žije. V tomto případě vedou oba hraniční ukazatelé k soudům Chorvatska. Dítě je občanem tohoto státu a na území tohoto státu také žije. Právní ochrana ve smyslu článku 1 odstavec 1 je podle smlouvy uskutečňována v takovém rámci, jak sama smlouva stanoví, což se týká i pravomoci soudů té které smluvní strany. Dle názoru odvolacího soudu proto není porušena ani dvoustranná smlouva shora citovaná, a stejně tak neni porušen ani článek 36 Listiny práv a svobod, neboť žalobkyni nebyl odňat přístup k soudu nezákonně. Citovaný článek v odstavci 1 uvádí, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. V odstavci 3 se pak uvádí, že podmínky a podrobnosti upravuje zákon. Jestliže zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním odkazuje na dvoustrannou smlouvu s Chorvatskem, a podle ní dána pravomoc českých soudů není, nemůže jít o odepření přístupu k soudu ve smyslu článku 36 Listiny práv a svobod. Odvolací soud vzhledem k těmto úvahám napadené usnesení jako ve výroku věcně správném podle § 219 o.s.ř. potvrdil. O nákladech řízení odvolacího rozhodl podle § 146 odstavec 2 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odstavec 1 o.s.ř. a za situace, že žalovanému žádné náklady v odvolacím řízení nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení je dovolání přípustné a lze je podat do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, a to k Nejvyššímu soudu v Brně prostřednictvým Okresního soudu v Českých Budějovicích. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 3. ledna 2007