I. Mezinárodní příslušnost ve věci styku otce žijícího v ČR a dítěte žijícího v Rakousku podle nař. 2201/2003 II 1/ V řízení o úpravu styku otce žijícího v ČR a nezl. dítěte žijícího již více než dva roky v Rakousku je dána mezinárodní příslušnost rakouského soudu dle bydliště dítěte 2/ Čl. 12 odst. 3 upravuje podmínky, za kterých, jsou-li všechny kumulativně splněny, je dána výjimka z obecné mezinárodní příslušnosti ( dle čl. 8 odst. 1 cit. nař. ). „Silný vztah“ k členskému státu ( písm. a/ ) je nutno vykládat tak, že příkladmo uvedená hlediska ( obvyklé bydliště jednoho z nositelů rodičovské zodpovědnosti a státní občanství dítěte ) nemusí být vždy výlučně určujícími znaky „silného vztahu“. Jestliže dítě žije v Rakousku s matkou, která je tam provdána za rakouského občana, a dítě pobírá od rakouských úřadů „zálohu na výživné“, není tu silný vztah dítěte k ČR ve smyslu cit. ustanovení. 3/ „Stranou řízení“ ve smyslu cit. ustanovení je i nezl. dítě zastoupené kolizním opatrovníkem. Jestliže ten již ve svém vyjádření k návrhu namítl nepříslušnost českých soudů, nelze dospět k závěru, že všechny strany řízení v době zahájení řízení příslušnost soudu přijaly. 4/ Zájem dítěte je nutno spatřovat zejména v délce doby, po kterou dítě žije v místě obvyklého bydliště, v jazykovém prostředí, ve kterém vyrůstá, v útlém věku, pro který je obtížná doprava ke vzdálenějšímu soudu i v tom, který soud je příslušný k projednání jiné věci péče o nezletilé, zejm. výživného. 5/ Proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byla vyslovena mezinárodní nepříslušnost českých soudů ve věci styku otce s nezl. dítětem, je přípustné dovolání, protože se nerozhodovalo podle názoru o rodině, ale podle nařízení EU 2201/2003.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. M. B. a soudců JUDr. J. H. a JUDr. F. K. ve věci péče o nezletilou S. B., nar...2002, zastoupenou Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí, Benešova 22, Brno, dceru J. B., nar…, posledně trvale bytem S., a J. S., nar…, bytem K., Rakouská republika, o návrhu otce na změnu výchovného prostředí, snížení výživného a úpravu styku otce s nezletilou, o odvolání matky proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 12.1.2007, č.j. 8 P 166/2005-298, t a k t o : I. Rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 12.1.2007, č.j. 8 P 166/2005-298 se ve výroku v odstavci II., III., IV. a V., o úpravě styku a nákladech řízení, z r u š u j e . II. Soud v y s l o v u j e mezinárodní nepříslušnost. III. Řízení se z a s t a v u j e . IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zastavil řízení o návrhu otce na změnu výchovného prostředí a snížení výživného(výrok v odstavci I.), upravil otci styk s nezl. dcerou ( výrok v odstavci II. a III. ) a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky ( výrok v odstavci IV. ) a ve vztahu k České republice ( výrok v odstavci V. ). Řízení okresní soud zastavil v souvislosti se zpětvzetím návrhu otce na snížení výživného a na změnu výchovného prostředí ( § 96odst.1 o.s.ř.). Dále poukázal na to, že naposledy bylo o poměrech nezletilé rozhodováno Krajským soudem v Českých Budějovicích v roce 2004, kdy byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově, jímž byla nezletilá svěřena do výchovy matce a otci určeno výživné. Okresní soud dospěl k závěru, že je ve věci úpravy styku otce s nezletilou soudem nadaným pravomocí o této otázce rozhodovat, byť matka s nezl. dcerou žije v Rakousku. Odkázal na nařízení Rady ( ES ) č. 1347/2000 ze dne 29.5.2000 o příslušnosti a uznání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti obou manželů k dětem. Dospěl k závěru ( bez bližšího zdůvodnění ), že pravomoc českého soudu v rozporu s tímto nařízením, konkrétně článkem 3, není. Podle jeho názoru se věc musí řídit také českým právním řádem – zákonem o rodině. Zmínil i skutečnost, že otázku místní příslušnosti řešil Krajský soud v Českých Budějovicích, když ohledně nezletilé již jednou rozhodoval ve věci 22 Co 1450/2004 dne 31.8.2004 a jednou ve věci 15 Co 401/2005 dne 16.6.2005. Proti tomuto rozsudku, avšak výslovně jen proti výroku o styku otce s nezl. dcerou ( a v souvislosti s tím i proti souvisejícím výrokům o nákladech řízení ) se včas odvolala matka. Namítala, že žije s dětmi již tři roky v Rakousku, kde platí rakouské zákony a podle nich se ona a děti řídí a podle nich žijí. Podivovala se nad tím, že věc rozhoduje český soud a ne soud rakouský. Podle ní se určuje soud podle trvalého pobytu dětí nebo „kde se zdržují“. Mělo by to platit i v jejím případě. Její adresa trvalého pobytu v Čechách je nesmysl, protože na obecním úřadě nemůže bydlet a také nebydlí. Podivovala se i nad tím, proč bylo rozhodnuto podle předpisu „ve věcech manželských a věcech rodičovské zodpovědnosti obou manželů“, když ona za otce nezl. Sáry nikdy provdána nebyla. Nelíbí se jí ani, že ač sám okresní soud v odůvodnění napadeného rozsudku uváděl, že matka se všem návrhům bránila, přesto se tím nikdo nezabýval a nezabýval se důvodem, proč se brání. Uváděla, že se brání z důvodu únosu dítěte a z důvodu agresivity otce. Líčila postup otce před tím, než se s dětmi odstěhovala do Rakouska, včetně zákroků Policie ČR. Nesouhlasila s tím, že by za situace, která zde mezi nezl. Sárou a otcem existuje, měl být upraven styk otce s dcerou. Mělo by se podle ní počkat, až Sára „dostane více rozumu“ a ona jí bude moci vysvětlit vztah k otci. Sára by si pak měla říci svůj názor na styk s otcem sama. Odvolací soud vzhledem k odvolání matky přezkoumal jen výroky rozsudku, které matka svým odvoláním napadla ( výroky o styku otce s nezletilou – II. a III. ) a výroky související ( o nákladech řízení – IV. a V. ). V tomto rozsahu odvolací soud také věc ve smyslu § 212 věta druhá písm. a) o.s.ř. projednal. Napadený výrok o zastavení řízení ve věci návrhu otce na změnu výchovného prostředí a snížení výživného ( výrok v odstavci I. ) nebyl odvoláním matky dotčen a nabyl podle § 206 odst. 2 o.s.ř. jako rozhodnutí o právu se samostatným skutkovým základem samostatně právní moci. Proti tomuto výroku matka ani odvolání podat nemohla, protože vyznívá v její prospěch a k odvolání proti takovému výroku matka není oprávněna. Z obsahu odvolání matky, byť v něm zmiňuje i návrh otce na snížení výživného a na změnu výchovného prostředí, nelze však dovodit nesouhlas matky se zastavením řízení o těchto návrzích. Proto odvolací soud pokládá výrok v odstavci I. za odvoláním nedotčený. Matka ve svém odvolání v části zmiňující návrh otce na snížení výživného a na změnu výchovného prostředí brojí spíše proti samotnému podání návrhu, než proti rozhodnutí okresního soudu o zastavení řízení v těchto věcech. Napadené výroky o úpravě styku otce s nezl. dcerou odvolací soud přezkoumal podle § 212a odst. 1 o.s.ř., tedy nejen z důvodů uplatněných v odvolání. Odvolání matky je důvodné s ohledem na její námitku mezinárodní nepříslušnosti českého soudu. Protože návrh ve věci výživného a změny výchovného prostředí byl otcem vzat zpět, odvolací soud se mezinárodní příslušností Okresního soudu v Českém Krumlově v těchto dvou věcech nezabýval. Zabýval se pouze mezinárodní příslušností uvedeného soudu ve věci úpravy styku otce s nezl. dcerou. Správně okresní soud poukázal na to, že je nutno respektovat právní předpisy Evropské unie, do které Česká republika vstoupila dnem 1.5.2004. Od tohoto okamžiku jsou české soudy povinny ve věcech s mezinárodním prvkem, kde řízení bylo zahájeno po 1.5.2004, svou mezinárodní příslušnost posuzovat v prvé řadě podle předpisů Evropské unie. Musí vždy uvážit, který z předpisů na danou věc dopadá. Především se musí řídit předmětem řízení. V této věci jde o úpravu styku otce s nezl. dítětem, což znamená rozhodování o rodičovské zodpovědnosti. Pro takový předmět řízení sice platil po určitou dobu předpis, který okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí citoval, avšak jeho účinnost skončila dnem účinnosti obdobného právního předpisu Evropské unie, který předpis citovaný okresním soudem nahradil. Od 1.3.2005 je účinné nařízení Rady ( ES ) č. 2201/2003 ze dne 27.11.2003. Protože v této věci byl návrh podán k soudu dne 3.5.2005 ( k Okresnímu soudu v Táboře ), tedy za účinnosti nařízení č. 2201/2003, je nutno posuzovat mezinárodní příslušnost Okresního soudu v Českém Krumlově podle uvedeného nařízení a nikoliv podle nařízení, které citoval soud prvního stupně. To bylo nařízením č. 2201/2003 zrušeno ( článek 28 preambule a článek 71 citovaného nařízení ). Nařízení Rady ( ES ) č. 2201/2003 stanoví pravidla pro příslušnost a uznávání a výkon rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti tak, aby byla zajištěna rovnost všech dětí, tedy dopadá nejenom na věci nezl. dětí narozených z manželství, ale i na věci rodičovské zodpovědnosti týkající se všech nezl. dětí bez jakýchkoliv vazeb na řízení ve věcech manželských. Nepoužije se však na určení rodičovství, ani na otázky spojené s osobním stavem. Nepoužije se ani na opatření přijatá v důsledku trestných činů spáchaných dětmi. Nevztahuje se také na vyživovací povinnosti, které jsou upraveny nařízením Rady č. 44/2001. Upravuje však i pravidla pro příslušnost soudů v případech neoprávněného odebrání nebo zadržení dítěte podle Haagské úmluvy ze dne 25.10.1980 o únosech dětí. Rozhodnutí vydaná soudem, respektujícím pravidla mezinárodní příslušnosti daná tímto nařízením, jsou uznávána a vykonatelná ve všech členských státech, aniž by to vyžadovalo další řízení. Opatření pro výkon těchto rozhodnutí se nadále řídí vnitrostátním právem ( viz. preambule citovaného nařízení, články 5, 10, 11, 17, 23 ). Podle kapitoly I. článku I. bod 1 se toto nařízení vztahuje bez ohledu na druh soudu na občanskoprávní věci týkající se ( písm.b/ ) přiznání, výkonu, převedení a úplného nebo částečného odnětí rodičovské zodpovědnosti. Podle bodu 2 se věci uvedené v odstavci 1 písm. b/ mohou týkat ( mimo jiné ) práva na styk s dítětem ( viz. písm. a/ ). Na jaké věci se nařízení nevztahuje, přesně stanoví bod 3 článku 1 citovaného nařízení ( v souladu s články preambule shora citovanými ). Věcí vyňatou z působnosti tohoto nařízení však řízení o úpravu styku rodiče s nezletilým dítětem není. Naopak je nutno citované nařízení na posouzení mezinárodní příslušnosti ohledně tohoto řízení vztáhnout. V tomto případě jde o výkon rodičovské zodpovědnosti k dítěti, které se nenarodilo z manželství. I pro tuto věc platí obecná příslušnost daná článkem 8 bod 1 citovaného nařízení. Podle uvedeného ustanovení soudy členského státu jsou příslušné ve věci rodičovské zodpovědnosti k dítěti, které má v době podání žaloby obvyklé bydliště na území tohoto členského státu. Podle odst. 2 citovaného článku platí odst.1 s výhradou článků 9, 10 a 12. Tyto tři články upravují výjimky z obecné příslušnosti. Článek 9 upravuje mezinárodní příslušnost v případech, kdy se dítě zákonným způsobem přestěhovalo z jednoho členského státu do jiného a získalo zde nové bydliště. Výjimečně se v těchto případech po určitou dobu ( tří měsíců po přestěhování ) zachovává mezinárodní příslušnost soudů členského státu předchozího obvyklého bydliště dítěte, odchylná od obecné příslušnosti, ale jen pro účely úpravy rozhodnutí o právu na styk s dítětem. V souzené věci však citované ustanovení nedopadá a není dána tedy výjimka z obecné příslušnosti, protože z obsahu spisu plyne, že matka s dítětem v Rakousku bydlela již v době předchozího rozhodování o výchově. Tehdy rozhodoval český soud ( rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31.8.2004, č.j. 22 Co 1450/2004-116 ). Nezl. S. bydlela se svou matkou J. S. v R., v Rakouské republice. Tři měsíce stanovené článkem 9 citovaného nařízení tedy již dávno uplynuly, a není proto dána výjimka dle tohoto ustanovení oproti obecné příslušnosti dané článkem 8 citovaného nařízení. Článek 10 upravuje příslušnost v případech únosu dítěte, což zde nepřichází v úvahu a článek 12 upravuje příslušnost ve věcech rodičovské zodpovědnosti, které jsou spojeny s návrhem na rozvod ( odstavec 1 a 2 ). V odstavci 3 článku 12 citované nařízení upravuje příslušnost soudů v případech jiných řízení, než spojených s rozvodem. Ani ohledně této výjimky však odvolací soud neshledal podmínky pro dopad odchylné mezinárodní příslušnosti, než obecné. Podle uvedených ustanovení ( písmeno a/ ) jsou soudy členského státu příslušné k rozhodnutí ve věci rodičovské zodpovědnosti také tehdy, když dítě má silný vztah k tomuto členskému státu, zejména z toho důvodu, že jeden z nositelů rodičovské zodpovědnosti má v tomto členském státu obvyklé bydliště nebo dítě je státním příslušníkem tohoto členského státu. Je sice pravda, že otec, jako jeden z nositelů rodičovské zodpovědnosti, má v České republice obvyklé bydliště a také nezl. S. je českou státní příslušnicí, avšak přesto dle odvolacího soudu není splněna podmínka, že dítě má silný vztah k České republice. Nezl. S. je narozená v roce 2002 a od svých 2 let ( od roku 2004 ) žije v Rakouské republice se svou matkou a dalšími, dnes již dvěma sourozenci. Vztah k České republice není silný i proto, že, jak vyplývá z obsahu spisu, věnují se nezletilé především rakouské úřady ( mimo jiné jí také podle dokladů, předložených v tomto řízení, poskytují zálohově výživné ve výši 50,93 EUR ). Silný vztah k členskému státu nemusí být vždy určen jen příkladmo uvedenými hledisky. Navíc nelze opomenout, že pro dopad výjimky dle čl. 12 bod 3 musí být kumulativně splněny další podmínky ustanovení pod písmenem b/. Podle písm. b) odst. 3 článku 12 citovaného nařízení je dána výjimka z obecné příslušnosti také tehdy, že všechny strany řízení v době zahájení řízení příslušnost soudů výslovně či jiným jednoznačným způsobem přijaly a je to v zájmu dítěte. Vzhledem ke spojce „a“ mezi ustanovením pod písmenem a/ a pod písmenem b/ musí být splněny podmínky pod písm. a/ i b/ kumulativně. Je pravda, že v době zahájení řízení před soudem prvního stupně rodiče žádnou námitku vůči mezinárodní příslušnosti českého soudu nevznášeli a o mezinárodní příslušnosti „mlčeli“. Matka však námitku vznesla v době zahájení odvolacího řízení. Vznesla ji přímo v odvolání, kterým bylo odvolací řízení zahájeno. Protože podle článku 7 preambule se nařízení použije na občanskoprávní věci ( což jsou i věci rodinné ) bez ohledu na druh soudu, je nutno dovodit, že se nařízení vztahuje i pro odvolací soud a tudíž ustanovení článku 12 odstavec 3 písm. b/, konkrétně slova „v době zahájení řízení“, je třeba vykládat tak, že jde i o zahájení odvolacího řízení. Odvolací soud totiž posuzuje nejen mezinárodní příslušnost okresního soudu, ale potažmo i mezinárodní příslušnost svou jako soudu odvolacího. Pokud by měla být splněna podmínka „přijetí příslušnosti“, museli by oba rodiče projevit svůj souhlas s příslušností českého soudu před okresním soudem určitým ( byť třeba ne výslovným ), ale zcela jednoznačným, způsobem. To se však nestalo – oba „mlčeli“, což z hlediska citovaného ustanovení nestačí. V neposlední řadě je třeba uvést, že „stranou řízení“ ve smyslu citovaného ustanovení je i samo nezletilé dítě, zastoupené kolizním opatrovníkem. Ten již v řízení u okresního soudu ve svém právním úkonu, který mu náležel ( vyjádření k návrhu ze dne 20.10.2005 – č.l. 141 ), namítal nepříslušnost českého soudu jak ohledně výživného, tak ohledně výkonu rodičovské zodpovědnosti ( styk a změna výchovy ). Poukazoval přitom na příslušná ustanovení obou nařízení ES (č. 44/2001 a č. 2201/2003 ). Přinejmenším jedna strana řízení tedy projevila výslovný nesouhlas s příslušností českého soudu, a i proto není dána výjimka dle čl. 12 bod 3 nařízení ( ES ) č. 2201/2001. Navíc však by musela být splněna i podmínka „zájmu dítěte“, což rozhodně v dané věci není. Zájem dítěte, které již nejméně od dubna 2004, tedy více než 2 roky, žije se svou matkou a dalšími ( nyní již dvěma ) sourozenci v Rakousku, kde je matka provdána za rakouského občana, je, aby věc tohoto dítěte, konkrétně úpravu jeho styku s otcem žijícím v České republice, projednával a rozhodoval rakouský soud. Zájem dítěte lze spatřovat v tom, že také výživné na toto dítě by měl projednávat rakouský soud ( podle nařízení č. 44/2001 ES ). Podle článku 5 odstavec 2 citovaného nařízení je ve věcech týkajících se výživného dána mezinárodní příslušnost soudu místa, kde má bydliště nebo místo obvyklého pobytu osoba oprávněná, což je nezl. dítě. Na tom příliš nemění to, že v tomto řízení byla věc výživného vzata zpět. Zejména však spočívá zájem dítěte dle citovaného ustanovení v tom, že nezletilá je již několik let vychovávána v německy mluvící rodině ( viz zprávy rakouských úřadů ), pro případný výslech před českým soudem by potřebovala tlumočníka ( jde o čtyřleté dítě ), obtížná by byla komunikace s případným znalcem. Obtížná by byla i doprava dítěte ke vzdálenějšímu českému soudu. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že Okresní soud v Českém Krumlově není v tomto případě nadán mezinárodní příslušností k projednání a rozhodnutí věci týkající se nezl. S. B. o úpravu styku otce s nezletilou. Postupoval proto podle článku 17 citovaného nařízení, podle kterého, pokud je soudu některého členského státu předložena věc, k níž není podle tohoto nařízení příslušný, a k níž je podle tohoto nařízení příslušný soud jiného členského státu, prohlásí tento soud bez návrhu svou nepříslušnost. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani to, že Krajský soud v Českých Budějovicích ve věci nezl. S. již dříve rozhodoval, jak ve věci samé, tak ohledně místní příslušnosti. Protože podle článku 7 preambule citovaného nařízení se nařízení použije na občanskoprávní věci bez ohledu na druh soudu, musel rozhodnutí podle článku 17 o vyslovení své nepříslušnosti učinit i odvolací soud, když tak neučinil soud prvního stupně. Podle § 103 o.s.ř. přihlíží soud kdykoliv za řízení k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé ( podmínky řízení). Podle § 104 odst. 1 o.s.ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu. Odvolací soud přihlédl k tomu, že nedostatek mezinárodní příslušnosti ve smyslu nařízení Rady ( ES ) č. 2201/2003 znamená zároveň nedostatek pravomoci českého soudu. Jde o nedostatek jedné z podmínek řízení, a to nedostatek neodstranitelný. Proto muselo být řízení zastaveno podle § 104 odst. 1 o.s.ř. Postoupit věc cizímu soudu dle občanského soudního řízení nelze. Podle § 219a odst. 1 písm. a) o.s.ř. odvolací soud rozhodnutí zruší, jestliže jsou tu takové vady, že řízení nemělo proběhnout pro nedostatek podmínek řízení. Podle § 221 odst. 1 o.s.ř. zruší-li odvolací soud rozhodnutí podle § 219a, rozhodne o zastavení řízení, jestliže je tu takový nedostatek podmínek řízení, který nelze odstranit ( § 104 odst. 1 ); není-li dána pravomoc soudů, rozhodne též o postoupení věci orgánu, do jehož pravomoci náleží ( písm. c/ ). I v souladu s naposledy citovaným ustanoveními je rozhodnutí o zrušení napadeného rozsudku a zastavení řízení. Postoupit věc jinému orgánu nelze, neboť věc náleží do pravomoci cizího soudu. Ve věci nebylo třeba nařizovat odvolací jednání ( § 214 písm. b) a d) o.s.ř. ). O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto podle § 146 odst. 1 písm. c) za použití ustanovení § 224 odst. 1 o.s.ř. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné a podává se do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, a to k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Českém Krumlově.