Bylo-li soudní řízení o právu v něm uplatněném v důsledku zpětvzetí žaloby zastaveno, nastává stav, jako kdyby k řízení vůbec nedošlo. Z hlediska § 112 obč. zák. nebylo v řízení pokračováno.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. J. P. a soudců JUDr. A. V. a JUDr. J. F. v právní věci žalobce R. – CZ a.s., IČ…, se sídlem Ch., zastoupené Mgr. M. P., advokátem se sídlem v Č., proti žalovanému Z. K., nar…, bytem S., zastoupenému JUDr. M. Š., advokátem se sídlem v H., pro 334.125,- Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 31.5.2007 č.j. 8 C 124/2006 – 90, t a k t o : I. Rozsudek soudu prvního stupně se p o t v r z u j e . II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 55.054,50 Kč k rukám JUDr. M. Š., advokáta v H. do tří dnů od právní moci rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se proti žalovanému domáhal vydání bezdůvodného obohacení ve výši 334.125,- Kč jako částky, která byla vyplacena žalobcem žalovanému za užívání dílny na pozemku parc. č. 5198 zapsané na LV č. 3475 u k.ú. v P. Žalobce považoval nájemní smlouvu uzavřenou mezi účastníky 31.3.2003 za absolutně neplatnou, o čemž svědčí i rozsudek v předchozím sporu vedeném pod sp.zn. 24 C 41/2005 u Okresního soudu v Písku mezi stejnými účastníky. Okresní soud v Písku žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci 334.125,- Kč, zamítl a dále rozhodl tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 56.952,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného. Žalovaný v průběhu sporu vznesl námitku promlčení, pokud by jí pak soud nerespektoval, vznesl kompenzační námitku za žalobcem ve výši uplatněného nároku. Soud prvního stupně vychází ze zjištění, že smlouva uzavřená mezi stranami dne 28.12.2003 je neplatná pro rozpor se zákonem ve smyslu § 39 obč.zák., neboť pronajímatel, tedy žalovaný subjekt nebyl oprávněn disponovat s předmětem nájmu, když byl pronajat podle smlouvy z 28.12.2001 jinému subjektu nájemci R. – CZ s.r.o. Pro otázku, zda se zabývat další podstatou věci bylo nezbytné posoudit námitku promlčení vznesenou žalovaným. Žalobce namítal, že se o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení dozvěděl až právní mocí rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6.10.2005 č.j. 24 C 41/2005 – 94, kterým byla žaloba žalobce Z. proti žalovanému R. – CZ s.r.o. o zaplacení 60.390,- Kč, co do částky 11.694,54 Kč s příslušenstvím zamítnuta, ohledně částky 48.695,46 Kč byla žaloba vzata zpět. Žalobu na zaplacení částky 334.125,- Kč s příslušenstvím, kterou ještě před tímto sporem podal žalobce Krajskému soudu v Českých Budějovicích jako soudu věcně příslušnému, vzal žalobce zpět, neboť vycházel z toho, že krajský soud bude namítat svou věcnou nepříslušnost, a proto zpětvzetím návrhu chtěl řízení urychlit. Poté se však pokoušel odvolat zpětvzetí žaloby, ale Okresní soud v Písku dovodil, že toto odvolání bylo učiněno opožděně. Jeho rozhodnutí pak Krajský soud v Českých Budějovicích potvrdil. Okresní soud vychází z toho, že promlčecí doba v dané věci začne běžet nejpozději od poslední splátky, kterou podle neplatné smlouvy žalované straně žalobce poskytl. Z přehledu plateb pak dospěl k závěru, že poslední platba ve výši 58.905,- Kč byla žalovanému poskytnuta 15.10.2004 a od tohoto okamžiku běží dvouletá promlčecí doba na vrácení bezdůvodného obohacení. Soud uzavírá, že v dané věci jde o civilní vztah, jde o spor ze smlouvy o nájmu a podnájmu nebytových prostor, který je jinak řešen zákonem č. 116/1990 Sb., takže pokud jde o režim vydání bezdůvodného obohacení bude se tento řídit občanským zákoníkem. Soud nepovažuje za důvodnou ani námitku žalobce, že došlo k stavení promlčecí doby. Řízení ve věci sp.zn. 4 C 157/2006 u Okresního soudu v Písku bylo zastaveno Okresním soudem v Písku 11.8.2006 pro zpětvzetí žaloby, které sice bylo odvoláno, ale pozdě, neboť zpětvzetí bylo odvoláno až 12.7.2006, zatímco žalobce vzal žalobu zpět podáním, jež došlo soudu dne 13.4.2006. Vlastní žaloba byla podána dne 24.3.2006. Právní moc usnesení o zastavení řízení nastala 24.11.2006. Je věcí žalobce, že vzal žalobu zpět a pokud tak učinil, nemůže se domáhat účinku stavění promlčecí doby podle § 112 obč.zák. Žaloba je podána z titulu bezdůvodného obohacení podle § 451 odst. 2 obč.zák., žaloba byla podána 5.12.2006, tedy až po uplynutí dvouleté promlčecí doby, když promlčecí doba začala běžet od 16.10.2004, tedy od doby, kdy se žalobce dozvěděl, že došlo k bezdůvodnému obohacení. S ohledem na námitku promlčení nebylo zapotřebí se dalšími námitkami zabývat. Proti tomuto rozsudku se žalobce včas odvolal. Žalobce má za to, že soud prvního stupně aplikoval při svém rozhodování nesprávnou právní normu a dospěl tedy k nesprávnému právnímu závěru. Žalobce má za to, že vznikem nároku na vydání bezdůvodného obohacení vznikl mezi žalobcem a žalovaným vztah, který se řídí ustanoveními obchodního zákoníku a nikoliv občanského zákoníku. Žalobce tvrdí, že uvedenou smlouvu o nájmu nebytových prostor uzavřeli mezi sebou podnikatelé a že tuto smlouvu uzavřeli při své podnikatelské činnosti. Žalobce k tomuto závěru vede mimo jiné to, že jednak žalobce si uvedené nebytové prostory pronajímá za účelem provozování podnikatelské činnosti, a to bez ohledu na to, zda tam tuto činnost následně skutečně provozoval či nikoliv. Žalovaný pronajímá žalobci nebytové prostory rovněž jako podnikatel. O tom svědčí mimo jiné i to, že v záhlaví smlouvy o nájmu nebytových prostor, že je žalovaný uveden jako soukromý podnikatel s identifikačním číslem a stejné identifikační číslo a daňové identifikační číslo uvádí na daňových dokladech, kterými žalobce účtoval nájemné. Soud se vůbec nezabýval otázkou vyřešení právního vztahu mezi žalobcem a žalovaným. Dle názoru žalobce se tedy nárok žalovaného promlčuje ve čtyřleté promlčecí lhůtě a nemůže být promlčen. Žalobce odkazuje i na rozsudky Nejvyššího soudu 32 Cdo 1138/2007 a 32 Odo 54/2003, 33 Odo 671/2005 a 32 Odo 861/2001. I kdyby však odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně vyřešil otázku právního vztahu mezi žalobcem a žalovaným a námitka promlčení se tedy posuzuje podle občanského zákoníku, tvrdí žalobce, že soud nedostatečně zjistil skutkový stav, resp. jej nesprávně právně posoudil. Žalobce tvrdil, že se o skutečnosti, že jde o absolutně neplatnou smlouvu dozvěděl až okamžikem právní moci rozhodnutí Okresního soudu v Českých Budějovicích č.j. 24 C 41/2005. Samotný dopis žalobce ze 14.9.2004, o který prvoinstanční soud opřel svůj právní názor ohledně počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty, však svědčí pouze o tom, že žalobce jako neprávník formuloval domněnku, která spíše směřovala k vydání plnění této smlouvy s ohledem na faktické neužívání předmětu nájmu. Svou domněnku o neplatnosti nájemní smlouvy pak uplatnil žalobce až v řízení vedeném u Okresního soudu v Českých Budějovicích, a to spíše pod vlivem názoru samotného soudu. Ovšem byla to opět pouze domněnka, která stála na právním posouzení soudu, který postavil najisto až svým rozsudkem ze dne 6.10.2005, který nabyl právní moci 28.10.2005. Takováto domněnka nemůže mít za následek subjektivní promlčení lhůty. O nejistotě ohledně právního postavení žalobce svědčí právě i skutečnost, že po uvedeném dopise žalobce dne 15.10.2004 žalovanému uhradil další splátku nájemného ve výši 58.905,- Kč. Navrhuje tedy, aby rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k odvolání navrhl potvrzení napadeného rozsudku. Zdůraznil, že v daném případě je třeba námitku promlčení posoudit podle občanského zákoníku. Žalobce pak si jednoznačně byl vědom neplatnosti smlouvy, jak o tom svědčí provedené dokazování. Žalovaný zdůrazňuje, že vlastnil předmětnou nemovitost jako fyzická osoba, nejednalo se o právnickou osobu ve smyslu obchodní společnosti, tak jak zná obchodní zákoník. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné podle § 201 o.s.ř. v návaznosti na § 202 o.s.ř., bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, jsou v něm uplatněny odvolací důvody ustanovení § 205 odst. 2 písm. e) o.s.ř., nesprávná skutková zjištění, a § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř. nesprávné právní posouzení věci ze strany okresního soudu, přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 o.s.ř. Odvolací soud neshledal vady řízení uvedené v ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o.s.ř., ani jiné vady, které by měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud neshledal tvrzený odvolací důvod žalobce, tj. ustanovení § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř., tedy nesprávné právní posouzení věci, ani odvolací důvod ustanovení § 205 odst. 2 písm. e) o.s.ř., ani jiný odvolací důvod ust. § 205 odst. 2 o.s.ř. Skutková zjištění soudu prvního stupně považuje odvolací soud za postačující a umožňující právní posouzení věci. Nesprávné právní posouzení věci může spočívat v tom, že okresní soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu nebo že správný použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Okresní soud vychází z neplatnosti „nájemní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovaným dne 30.3.2003 ohledně užívání dílny o výměře 273 m2 na pozemku parcela č. 5198 zapsané na LV č. 3475 v k.ú. v P. Uvádí, že mezi stranami není pochyb o neplatnosti smlouvy a odkazuje na spor vedený u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp.zn. 24 C 41/2005 – 94, kde byla tato skutečnost jednoznačně zjištěna. Zejména je třeba uvést, že soud sice správně vyvozuje neplatnost smlouvy mezi žalobcem a žalovaným, ale jeho odkaz na skutečnost, že jde o věc mezi stranami nespornou a odkaz na spis vedený u Okresního soudu v Českých Budějovicích není úplně případný. Ve sporu vedeném u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp.zn. 24 C 41/2005 je žalováno o zaplacení částky původně 63.390,- Kč, poté po částečném zpětvzetí o 11.694,54 Kč a soud jako předběžnou otázku musel posoudit platnost smlouvy. Pro účastníky a soud je pak závazný výrok rozsudku, nikoliv jeho odůvodnění. Proto i v tomto sporu si soud znovu musel posoudit otázku platnosti předmětné smlouvy. Jeho závěr o neplatnosti smlouvy je pak správný. Smlouvy, jejichž typ je upraven v občanském zákoníku a které nemají speciální úpravu v obchodním zákoníku se s výjimkou směnné smlouvy neřídí obchodním zákoníkem, i když jsou upraveny mezi podnikateli, ale jen úpravou občanského zákoníku. Uvedený závěr platí i pro smlouvu o nájmu nebytových prostor, která se řídí zvláštním zákonem č. 116/1990 Sb., jehož existenci předpokládá občanský zákoník ustanovení § 720. Tato úprava je tzv. absolutním neobchodem, na níž nelze obchodní zákoník aplikovat (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.4.2007 sp.zn. 28 Cdo 774/2007). V dané věci byla smlouva neplatná z toho důvodu, že na předmět nájmu byla před uzavřením této smlouvy z 31.3.2003 uzavřena nájemní smlouva se společností R., s.r.o., která nebyla zrušena. Tato společnost uzavřela se Z. K. nájemní smlouvu 28.12.2003 na dobu určitou v délce jednoho roku. Tento nájemní vztah se podle § 676 odst. 2 obč.zák. obnovoval, neboť pan K. nepodal žalobu na vyklizení ani neprokázal, že nájemní poměr ukončil dohodou. Nebylo tedy možné uzavřít nájemní smlouvu se žalobcem, když již existoval nájemní vztah s jiným subjektem. Jelikož žalobce zaplatil žalovanému částku 334.125,- Kč jako „nájemné“, žádal z důvodu neplatnosti této smlouvy a z důvodů, že předmět „nájmu“ neužíval, zaplacení výše uvedené částky. Žalovaný vznesl námitku promlčení. Otázkou, zda vztah mezi účastníky lze považovat jako občanskoprávní nebo obchodněprávní, zda došlo k promlčení nároku a zda lze aplikovat na námitku promlčení ustanovení § 265 obchodního zákoníku se zabýval Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 19.12.2006 sp.zn. 28 Cdo 1860/2006, kde také uvedl, že posuzování těchto otázek prošlo jistým judikaturním vývojem. Ve výše uvedeném rozhodnutí dovolací soud zaujal názor, že nemohl proto v těchto souvislostech ponechat stranou závěry, jež se nabízejí naposledy ze závěru rozsudku Nejvyššího soudu České republiky. V daném rozhodnutí dovolací soud poukazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.8.2003 sp.zn. 29 Odo 383/2001, kde byl vysloven závěr, podle něhož, je-li vztah bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím bez právního důvodu obchodním závazkovým vztahem je promlčecí doba čtyřletá (§ 397 obchodního zákoníku). Dále konstatoval, že v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 18.6.2003 sp.zn. 35 Odo 619/2002 byl posléze přijat závěr, podle něhož vznikne-li v obchodních vztazích mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti bezdůvodné obohacení plněním z právního důvodu, který odpadl, řídí se promlčení práva na jeho vydání právní úpravou obchodního zákoníku. Uvedené rozhodnutí bylo publikováno pod č. 26/24 Sbírky rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze 14.2.2007 sp.zn. 28 Cdo 215/2007). V dané věci byl vztah nájemní smlouvy, který ale není vztahem obchodněprávním a otázka promlčení se tedy řídí § 107 odst. 1 a 2 obč.zák. Ustanovení § 261 odst. 1 obch. zák. upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti. Již v nálezu Ústavního soudu III. ÚS 140/99 uvedl Ústavní soud, že obchodní právo upravené především zákonem č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníkem, je samostatným právním odvětvím, které upravuje právní poměry podnikatelů. Ostatní právní vztahy, do nichž podnikatelé vstupují jako občané se neřídí obchodním zákoníkem, nýbrž jinými právními předpisy podle charakteru konkrétních společenských vztahů. O to se pak v daném případě jedná. Žalovaný je vlastníkem nemovitosti jako občan – jako fyzická osoba, nejednalo se tedy o právnickou osobu, kdo pronajímal nemovitost a nešlo o vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. Na věc bylo tedy nutno aplikovat občanský zákoník, a to § 107 odst. 1; to, že je uvedeno na smlouvě z 31.3.2003 IČO žalovaného není rozhodující pro to, aby bylo možno dovodit, že ji uzavřel jako podnikatel při podnikatelské činnosti. Navíc pod IČ… není uvedeno, že by byl předmětem této činnosti žalovaného pronájem prostor. Je tedy zapotřebí zvažovat dvouletou lhůtu k promlčení nároku. Poslední otázkou, kterou se zbývá zabývat, je otázka, od kdy běží doba promlčení a zda došlo k jejímu přerušení. V tomto směru postupoval soud prvního stupně správně. Poslední platba tzv. nájemného ve výši 58.905,- Kč byla poskytnuta žalobcem žalovanému dnem 15.10.2004. Od tohoto okamžiku pak běží dvouletá promlčecí doba na vrácení bezdůvodného obohacení, neboť již v této době věděl o výši dlužného „nájmu“ žalobce, jak o tom svědčí jeho dopis žalovanému ze dne 14.9.2004. Žalobce tedy věděl, že mu vzniklo bezdůvodné obohacení a kdo za něj odpovídá. Žalobce pak podal již ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích žalobu 24.3.2006 na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalovanému, kde se domáhá vydání bezdůvodného obohacení – „nájemného“ zaplaceného žalobcem žalovanému z titulu nájemní smlouvy. Žalobce byl usnesením Okresního soudu v Písku ze dne 11.8.2006 č.j. 4 C 157/2006 – 31 vyzván, aby se vyjádřil k postupu podle § 104a odst. 2 o.s.ř., poté soudu sdělil dne 13.4.2006, že bere žalobu v plném rozsahu zpět s tím, že Krajský soud v Českých Budějovicích je věcně nepříslušný a navrhl zastavení řízení. V Komentáři občanského zákoníku ( 6. vydání) se podává, že bylo-li soudní řízení uplatněné v právu v důsledku zpětvzetí návrhu na zahájení řízení zastaveno, nastává stav, jako kdyby k řízení vůbec nedošlo. Pro posuzování z hlediska § 112 obč. zák. je třeba učinit závěr, že v řízení nebylo dále pokračováno. Předpokladem stavení promlčecí doby po dobu trvání řízení je tedy, že oprávněný subjekt řádně pokračuje v zahájeném řízení. Jestliže věřitel v zahájeném řízení u soudu nebo u jiného orgánu řádně nepokračuje, skončí promlčecí doba bez ohledu na to, že právo již bylo uplatněno. Promlčení v takových případech tedy běží i po dobu řízení. V řízení pokračuje účastník řízení řádně tehdy, jestliže svými procesními úkony nebrání náležitému průběhu řízení, takže toto řízení může skončit rozhodnutím ve věci, resp. soudním smírem řádně, naopak nepokračuje např. ten účastník řízení, který se souhlasem soudu vezme žalobu zpět. V dané věci je tedy zřejmé, že žalobce řádně v řízení nepokračoval. Jeho tvrzení, že chtěl řízení urychlit apod. není důvodem, na který by měl soud brát zřetel. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 11.8.2006 č.j. 4 C 157/2006 – 31 potvrdil usnesením č.j. 6 Co 2599/2006 – 38 ze dne 31.10.2006 a poukázal na ustanovení § 41a odst. 4 o.s.ř. Procesní úkon lze odvolat jen tehdy, jestliže jeho odvolání dojde soudu nejpozději současně s odvolaným procesním úkonem. To se v dané věci nestalo, neboť jak zpětvzetí žaloby, tak odvolání zpětvzetí žaloby bylo adresováno Krajskému soudu v Českých Budějovicích a bylo mu také doručeno v rozdílných dnech. Tím, že byl spis zaslán Okresnímu soudu v Písku, který obsahoval již oba uvedené procesní úkony, se tento procesní nedostatek nezhojil. Soud prvního stupně tedy správně posoudil i otázku stavení promlčecí doby, promlčecí doba je dvouletá, běží od 16.10.2004 a jestliže žaloba byla podána dne 5.12.2006, byla podána až po uplynutí dvouleté promlčecí lhůty, k stavení promlčení nedošlo. Z výše uvedených důvodů byl tedy rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrzen podle § 219 o.s.ř. Výrok o nákladech odvolacího řízení vychází z ustanovení § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř., když úspěšnému žalovanému přísluší právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, tj. odměna za právní zastoupení podle vyhl.č. 484/2000 Sb. ve výši 43.990,- Kč, 2 x režijní paušál po 300,- Kč, tj. 600,- Kč, cestovné z H. do Českých Budějovic a zpět 1.074,40 Kč, ztráta času 6 x 100,- Kč, tj. 600,- Kč, z toho 19 % DPH 8.790,20 Kč, celkem tedy 55.054,60 Kč.