1. Pro řízení o nájemné za dobu 11 měsíců k nemovitosti nacházející se v ČR jsou mezinárodně příslušné soudy České republiky, přestože jeden žalovaný žije v SRN a druhý má evidenční adresu (v centrální evidenci obyvatel) v ČR. 2. Místní příslušnost soudu lze v případě, že jsou žalovány dvě osoby o dlužné nájemné k nemovitosti, nacházející se v obvodu soudu, kam byla žaloba podána, řešit až po vyřešení otázky místní příslušnosti z hlediska každého žalovaného.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. M. B. a soudců JUDr. J. H. a JUDr. F. K. v právní věci žalobců A) Ing. J. H., RČ …, bytem v Č., B) R. H., RČ…, obou zastoupených JUDr. M. V., advokátkou v Č., proti žalovaným 1. N. V., RČ…, bytem v K., 2. H. H. K., nar…, trvale bytem v S., Spolková republika Německo, o zaplacení částky 144.309,- Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobců proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26.6.2007, č.j. 34 C 243/2007- 50, t a k t o : Usnesení soudu prvého stupně s e m ě n í tak, že místní příslušnost Okresního soudu v Českých Budějovicích s e n e v y s l o v u j e . O d ů v o d n ě n í : Napadeným usnesením soud prvního stupně vyslovil svou místní nepříslušnost (výrok v bodě I.) a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Okresnímu soudu v Karviné (výrok v bodě II.). Vycházel ve svém odůvodnění z toho, že je žalováno dlužné nájemné týkající se nájmu domu č.p. 1474/73 v N. ulici v Č. a že prvá žalovaná má ke dni zahájení řízení zapsanou adresu trvalého pobytu (v centrální evidenci obyvatel) v K., druhý žalovaný má trvalý pobyt i pobyt přechodný ve S. ve Spolkové republice Německo. Okresní soud dospěl k závěru, že místní příslušnost v této věci nelze posuzovat podle ust. § 88 písm. g) o.s.ř., jak to tvrdili žalobci, protože nejde o existenci práva k nemovitosti, ale jen o nárok na úhradu dlužného nájemného. Odkázal na výklad citovaného ustanovení v Občanském soudním řádu, Komentáři (5. vydání C. H. Beck). Podle názoru okresního soudu je místně příslušným v této věci obecný soud strany žalované (§ 85 a § 86 o.s.ř.). Podle závěrů okresního soudu se „kritéria týkající se žalovaného č. 2 pro určení místní příslušnosti neužijí, protože nemá bydliště v České republice“. Místní příslušnost je třeba určit podle kritérií týkající se žalované č. 1, která má bydliště v České republice (K.). Místně příslušným soudem je proto podle okresního soudu Okresní soud v K. ve smyslu ust. § 85 odst. 1 o.s.ř. Pokud by zde (na adrese centrální evidencí zaznamenané) ve skutečnosti první žalovaná nebydlela a zdržovala se trvale ve Spolkové republice Německo (na stejné adrese jako v současné době bydlí žalovaný č. 2), je nutno vycházet ve smyslu § 86 odst. 1 o.s.ř. z toho, že K. je poslední známé bydliště žalované (okresní soud omylem uvedl č. 2 místo č. 1). Proti tomuto usnesení se včas odvolali žalobci. Namítali, že pohledávka vůči žalovaným vznikla při užívání nemovitosti – domu v Č. a k této nemovitosti se váže. Žalovaná č. 1 byla v době vzniku pohledávky trvale přihlášena i s nezletilými dětmi u Magistrátu města Č. na adrese Č…, ul. N… Pokud tam nebydlí, došlo k tomu bez účasti a vědomosti žalobců. Žalobci trvale žijí a pracují také v Č. a vedení řízení v K. by je neúměrně finančně a časově zatěžovalo. Žalobci také trvali na tom, že žalované zastupuje „advokátní kancelář JUDr. V. P., se sídlem v Č.“. Poukazovali na to, že při korespondenci se žalovanými byla tato kancelář uvedena jako zastupující. Odvolatelé navrhli, aby napadené usnesení bylo změněno tak, že se „vyslovuje místní příslušnost pro Okresní soud v Č.“. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení podle § 212a odst. 1 o.s.ř., tedy i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny. Odvolací jednání v této věci nařizováno být nemuselo (§ 214 odst. 2 písm. c) o.s.ř.). Odvolání je důvodné. Okresní soud mlčky vycházel z toho, že je dána mezinárodní příslušnost českých soudů. Odvolací soud tento závěr sdílí. Odůvodňuje jej následovně: Jedním ze dvou žalovaných je osoba bydlící ve Spolkové republice Německo. Přitom je žaloba podána dne 21.5.2007, tedy v době, kdy Česká republika, k jejímuž soudu byla žaloba podána, je již od 1.5.2004 členem Evropské unie. Z tohoto titulu musí soudy České republiky prioritně používat pro posouzení mezinárodní příslušnosti předpisy Evropské unie. V tomto případě jde o nařízení Rady (ES) č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Tento předpis musí český soud použít vždy, když přichází v úvahu mezinárodní prvek. Tento prvek je obsažen v každé žalobě, která „překračuje hranice“. Je to vždy, když vyvstane s ohledem na okolnosti případu otázka určení mezinárodní příslušnosti soudu. V takovém případě musí český soud použít právě shora citované nařízení a nemůže použít občanský soudní řád. Evropský předpis (nařízení č. 44/2001) totiž v některých případech určuje nejen mezinárodní, ale i místní příslušnost. Je samozřejmé, že shora uvedený předpis se vztahuje jen na ta řízení, která nejsou jeho článkem 1 bodem 2 vyloučena. Věc dlužného nájemného vyloučena není, naopak výslovně se o tomto druhu sporu v článku 22 (výlučná příslušnost) hovoří. Podle článku 3 bod 1 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 mohou být osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, žalovány u soudu jiného členského státu pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 této kapitoly (bod 1 článku 3). Podle článku 3 bod 2 citovaného nařízení nelze na tyto osoby použít zejména pravidla pro určení příslušnosti uvedená v příloze 1. Ve zmiňované příloze 1 citovaného nařízení jsou uvedena ta pravidla členských států, která nelze pro určení příslušnosti použít. Jsou však uvedena příkladmo (viz slovo „zejména“ v článku 3 bod 2), přičemž Česká republika tam uvedena není. Přesto je nutno vykládat článek 3 odstavec 2 tak, že jde o zákaz použití § 86 o.s.ř. pro určení mezinárodní příslušnosti. Podle čl. 22 citovaného nařízení (bod 1) mají bez ohledu na bydliště výlučnou příslušnost pro řízení, jejichž předmětem jsou věcná práva k nemovitostem a nájem nemovitostí, soudy členského státu, na jehož území se nemovitost nachází. Pro řízení týkající se nájmu nemovitostí za účelem jejich dočasného soukromého užívání na dobu nejvýše šesti po sobě následujících měsíců jsou však příslušné i soudy toho členského státu, v němž má žalovaný bydliště, pokud je nájemcem fyzická osoba a pronajímatel i nájemce mají bydliště na území téhož členského státu. Z uvedeného ustanovení je zřejmé, že zmíněným nařízením je kladen nájem nemovitostí zcela na roveň řízení, jehož předmětem jsou věcná práva k nemovitostem. I v případě sporu o nájem nemovitosti, jde o výlučnou příslušnost ve smyslu článku 22 nařízení č. 44/2001. Výlučná příslušnost je nejsilnější ze všech příslušností upravených v citovaném nařízení. Jako jedinou ji soud přezkoumává z úřední povinnosti (článek 25) a její porušení je sankcionováno neuznáním rozhodnutí (článek 35 odst. 1). Výlučná příslušnost se týká nejen nájmu k nemovitosti (včetně nájemného), ale i dalších plateb s nájemným spojených (vodné, stočné, elektřina, plyn). To plyne z výkladu provedeného judikaturou Evropského soudního dvora vydanou k tomuto nařízení (viz například rozhodnutí ve věci Erich Rösler versus Horst Rottwinkel /C-241/83/). Netýká se ovšem vydání bezdůvodného obohacení za užívání nemovitosti (viz věc Norbert Lieber versus Villi S. Göbel and Siegrid Göbel /C-292/93/). Odvolací soud je toho názoru, že v této věci je nutno na obě žalobou spojené věci proti dvěma žalovaným aplikovat nařízení č. 44/2001, přestože první žalovaná má v centrální evidenci obyvatel evidováno bydliště v České republice (v K.), protože z obsahu spisu plyne, že se na této adrese v K. nezdržuje a zdržuje se na stejné adrese jako žalovaný č. 2, tedy ve Spolkové republice Německo, v členském státě Evropské unie. Podle článku 6 citovaného nařízení může být osoba, která má bydliště na území některého členského státu, žalována (bod 1), je-li žalováno více osob společně u soudu místa, kde má bydliště některý z žalovaných, za předpokladu, že právní nároky jsou spojeny tak úzce, že je účelné je vyšetřit a rozhodnout o nich společně, aby se zabránilo vydání vzájemně si odporujících rozhodnutí v oddělených řízeních. Uvedený článek dle názoru odvolacího soudu však použít nelze, protože v souzené věci se jedná o takový předmět řízení, kde je výlučná mezinárodní příslušnost soudů členského státu, na jehož území se nemovitost nachází. Ustanovení článku 6, které dovoluje žalovat osobu bydlící v jiném členském státě u soudu místa, kde má bydliště další žalovaný, může být použito jen v případě jiné příslušnosti než příslušnosti výlučné. Jakmile je dána příslušnost výlučná, nelze toto ustanovení, které je zařazeno pod názvem „zvláštní příslušnost“ (na rozdíl od „výlučné“), použít. Pro úplnost je nutno dodat, že v této věci se neuplatní věta druhá článku 22 bod 1, podle které lze žalovat i nájemné u soudů členského státu, v němž má žalovaný bydliště, protože není splněna podmínka, aby se nájemné požadovalo za dobu nejvýše šesti po sobě následujících měsíců. V tomto případě se žaluje 11 měsíců. Protože nemovitost se dle žaloby doložené listinami nachází v České republice (v Č.), je dána mezinárodní příslušnost soudů České republiky. Lze uzavřít, že české soudy jsou v této věci mezinárodně příslušné. Ustanovení článku 22 nařízení č. 44/2001 ve svém bodě 1, o výlučné příslušnosti pro řízení (mimo jiné) o dlužném nájemném, uvádí, že bez ohledu na bydliště mají výlučnou příslušnost soudy (v množném čísle) členského státu, na jehož území se nemovitost nachází. Znamená to, že tuto věc musí řešit české soudy a místní příslušnost (který z českých soudů prvého stupně) se musí vyřešit podle občanského soudního řádu. Na tomto místě je nutno odkázat na správný výklad ust. § 88 písm. g) o.s.ř. provedený okresním soudem v odůvodnění napadeného usnesení. Odvolací soud se zcela ztotožňuje s tím, že řízení o dlužné nájemné není řízením, které se týká práva k nemovitosti. Taková je konstantní judikatura. Pak tedy nastupuje ve smyslu § 84 o.s.ř. místní příslušnost obecného soudu účastníka, proti němuž návrh směřuje. Tak je tomu i v této věci, kde jsou žalovány dvě osoby. Dle § 11 odst. 2 o.s.ř. je-li místně příslušných několik soudů, může se řízení konat u kteréhokoli z nich. Vzhledem k tomuto ustanovení je nutno posuzovat místní příslušnost soudů z hlediska každého žalovaného. Pro řízení proti prvé žalované je nutno použít ust. § 86 odst. 1 o.s.ř. Podle tohoto ustanovení, jestliže žalovaný, který je občanem České republiky, nemá obecný soud a nebo nemá obecný soud v České republice, je příslušný soud, v jehož obvodu měl v České republice poslední známé bydliště. Žalovaná je občankou České republiky a z obsahu spisu plyne (podání z června 2007), že ve svém evidenčním bydlišti v K. se více než rok nezdržuje. Nezdržovala se tam proto ani v době podání žaloby. Nelze tedy vycházet z toho, že obecným soudem žalované je obecný soud v K. Naopak je nutno dospět k závěru, že prvá žalovaná nemá obecný soud v České republice, protože má bydliště ve Spolkové republice Německo, jako druhý žalovaný. Pak je podle § 86 odst. 1 o.s.ř. místně příslušným pro řízení vedené proti prvé žalované soud, v jehož obvodu měla poslední známé bydliště. To je Okresní soud v K., protože podle žaloby žalobkyně vyklidila nemovitost v Č. až k 31.10.2005 a již od 14.9.2005, jak plyne z údajů centrální evidence obyvatel, je hlášena v K. To je její poslední známé bydliště v České republice. V Č. bydlela předtím. U druhého žalovaného nelze postupovat podle § 86 o.s.ř., protože není občanem České republiky (tím je vyloučen odstavec 1) a netvrdí se, že by měl v České republice v obvodu některého okresního soudu majetek. Odstavec 3 citovaného paragrafu lze použít jen u podnikatele. Pak je nutno dospět k závěru, že je třeba aplikovat ust. § 11 odst. 3 o.s.ř. Podle uvedeného ustanovení jde-li o věc, která patří do pravomoci soudu České republiky, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, určí Nejvyšší soud, který soud věc projedná a rozhodne. Tato věc patří do pravomoci soudů České republiky (viz shora článek 22 bod 1 nařízení č. 44/2001). Podmínky místní příslušnosti ovšem u druhého žalovaného chybějí, protože podle § 86 o.s.ř. postupovat nelze. Jsou tedy dány podmínky pro postup podle § 11 odst. 3 o.s.ř., který musí realizovat soud prvého stupně (předložit věc Nejvyššímu soudu ČR). Ohledně prvé žalované odvolací soud nemohl (přes svůj souhlas s názorem okresního soudu, že místně příslušným je ohledně první žalované Okresní soud v K.) napadené usnesení potvrdit, protože v této věci (dvě spojené věci) nelze vyslovovat místní nepříslušnost dříve, než je vyřešena místní příslušnost ohledně každého žalovaného. V tomto smyslu okresní soud pochybil, protože nevyřešil místní příslušnost ohledně druhého žalovaného a svou místní nepříslušnost tak vyslovil předčasně. To je důvod ke změně napadeného rozhodnutí podle § 220 odst. 3 o.s.ř. Je nutno vyčkat, jakou místní příslušnost určí Nejvyšší soud ČR dle § 11 odst. 3 o.s.ř. pro řízení ohledně druhého žalovaného. Teprve pak lze usuzovat na to, zda žaloba byla podána u místně příslušného soudu ve smyslu § 11 odst. 2 o.s.ř. či nikoli. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.