1. Zákon č. 347/2007 Sb. nemá ve vztahu k novelizovanému ustanovení § 89 exek.řádu žádné přechodné ustanovení. Proto odvolací soud se při svém rozhodování o nákladech zastavené exekuce pro nemajetnost povinného po 1.1.2008 řídí tímto novým ustanovením, i když soud prvního stupně rozhodoval podle téhož ustanovení ve znění před novelou. 2. Na odměnu exekutora, která patří mezi náklady exekuce (§ 87 odst. 1 exek.řádu), se ustanovení věty druhé nevztahuje a pro jejich náhradu platí ustanovení § 89 věty první exek. řádu. Povinnost hradit odměnu soudnímu exekutorovi musí stíhat povinného, protože to byl on, kdo dobrovolně nesplnil svou povinnost uloženou mu exekučním titulem, a proto došlo i k exekučnímu řízení, třebaže posléze skončilo zastavením exekuce pro jeho nemajetnost.

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Z. S. a soudců JUDr. B. P., Ph.D. a Mgr. E. S. v právní věci oprávněného T., a.s., se sídlem v P., IČ…(předtím Č. T., a.s.), proti povinnému V., se sídlem v Č., IČ…, pro 28.460,60 Kč s příslušenstvím, o odvolání soudní exekutorky JUDr. Jitky Wolfové z Exekutorského úřadu Plzeň – město, proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23.11.2007 č.j. 18 Nc 7343/2004 – 21, t a k t o : Usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. se m ě n í takto: Oprávněný je povinen zaplatit soudní exekutorce JUDr. Jitce Wolfové náhradu nákladů 4.165,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení. Povinný je povinen zaplatit soudní exekutorce JUDr. Jitce Wolfové náhradu nákladů 3.570,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení. O d ů v o d n ě n í : Soud prvního stupně napadeným usnesením zastavil exekuci, kterou předtím nařídil svým usnesením ze dne 8.11.2004 č.j. 18 Nc 7343/2004 – 6 (výrok I.). Rozhodl tak podle § 268 odst. 1 písm. c) o.s.ř. poté, kdy oprávněný podal návrh na zastavení exekuce z důvodu její bezvýslednosti. O nákladech pak rozhodl soud tak, že povinný je povinen zaplatit soudní exekutorce náhradu nákladů ve výši 7.735,- Kč (výrok II.) a že oprávněný nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Ohledně nákladů soudní exekutorky uplatnil soud standardní nákladový režim podle § 87 odst. 3 exekučního řádu, a to bez ohledu na to, že byl v řízení shledán povinný insolventním. Zastavení exekuce pro bezvýslednost povinného nelze považovat za „zavinění“ oprávněného a použití ustanovení § 89 exekučního řádu je tedy vyloučeno. Proti usnesení podává odvolání soudní exekutorka, a to pouze proti výroku v bodě II. a domáhá se změny napadeného usnesení tak, aby povinnost uhradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce byla uložena oprávněnému. Ve svém odvolání uvádí, že výsledkem exekučního řízení by neměla nastat situace, kdy exekutorovi nebudou náklady exekuce uhrazeny. Pokud soud uložil povinnost zaplatit tyto náklady exekuce povinnému, vznikla by absurdní situace, kdy by soudní exekutor měl požadovat jejich zaplacení po nemajetném povinném. Vznikly by mu tak další náklady a výsledkem by tedy bylo, že náklady exekuce včetně hotových nákladů ponese sám exekutor. Odvolatelka má za to, že při nemajetnosti povinného má být povinnost k náhradě těchto nákladů uložena oprávněnému. Odvolání soudní exekutorky je přípustné, neboť bylo rozhodováno o jejích právech, bylo podáno včas a odvolání je také důvodné. Odvolací soud přezkoumal pouze napadený výrok II. o nákladech exekuce, zatímco výroky I. o zastavení exekuce a III. o nákladech řízení ve vzájemném vztahu mezi účastníky ponechal nedotčeny, neboť nebyly odvoláním napadeny. Soud prvního stupně ve výroku o nákladech exekuce uplatnil standardní nákladový režim podle § 87 odst. 3 exekučního řádu, podle kterého náklady exekuce zásadně hradí povinný, a to i v případech, kdy důvodem zastavení exekuce je nedostatek majetku na straně povinného. Rozhodnutí soudu prvního stupně v době jeho rozhodování skutečně tedy odpovídalo standardní judikatuře (srov. R 31/2006, bod XVI., stanovisko Ústavního soudu ze dne 12.9.2006 č. Pl. ÚS-st.23/06). Odvolací soud rozhoduje o odvolání v této věci v době, kdy náhradová povinnost ohledně nákladů exekuce doznala změny. Od 1.1.2008 nabyl účinnosti zákon č. 347/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Podle § 89 exekučního řádu účinného od 1.1.2008, dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil. V případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného hradí paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi oprávněný. Protože zákon nemá ve vztahu k tomuto ustanovení žádné přechodné ustanovení, musí se odvolací soud při svém rozhodování nyní již řídit tímto novým ustanovením. Protože v souzené věci došlo k zastavení exekuce pro nemajetnost povinného, hradí paušální částku náhrad hotových výdajů exekutorovi (§ 13 odst. 1 vyhl.č. 330/2001 Sb.), napříště podle nového znění ustanovení § 89 exekučního řádu oprávněný. Jde o paušální částku náhrady hotových výdajů ve výši 3.500,- Kč (§ 13 odst. 1 vyhlášky) a spolu s příslušnou 19 % DPH ve výši 665,- Kč činí tato náhrada celkem 4.165,- Kč. Nákladem exekuce je ve smyslu § 87 odst. 1 exekučního řádu také odměna exekutora, na kterou se nové ustanovení § 89 věty druhé exekučního řádu nevztahuje. Pro náhradu této odměny exekutora platí ustanovení § 89 věty první exekučního řádu, podle kterého hradí náklady exekuce při jejím zastavení ten, který zastavení zavinil. Při zastavení exekuce pro nemajetnost povinného nelze přičítat zavinění na zastavení oprávněnému, který podáním návrhu na nařízení exekuce uplatnil pouze své zákonné právo podat takový návrh, nesplnil-li povinný dobrovolně to, co mu uložil exekuční titul (§ 37 odst. 2 exekučního řádu), jestliže z výsledků řízení nevyplývá, že by oprávněný nedbal požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízen exekuce podal, ačkoliv mu byly k dispozici poznatky, z nichž se dal takový výsledek předvídat. Má-li se exekutorovi dostat odměny podle zákona, a nelze-li zavinění přičítat v tomto ohledu oprávněnému, pak povinnost hradit odměnu soudnímu exekutorovi musí stíhat povinného, protože on to byl, kdo dobrovolně nesplnil svou povinnost uloženou mu exekučním titulem, a proto došlo i k exekučnímu řízení, třebaže skončilo zastavením pro nemajetnost povinného. Proto soud uložil povinnost k náhradě odměny exekutora povinnému podle § 89 věty první exekučního řádu. Hlediskem, komu uložit náhradu nákladů, nemajetnost povinného zásadně není (srov. stanovisko Ústavního soudu ČR z 12.9.2006, Pl. ÚS st. 23/06, bod 13), když nová právní úprava v tomto směru učinila výjimku pouze u náhrady hotových výdajů exekutora. Povinnost nahradit soudnímu exekutorovi odměnu byla proto uložena povinnému a tvoří ji částka 3.000,- Kč (§ 11 odst. 3 vyhlášky) a příslušná 19 % DPH ve výši 570,- Kč, celkem 3.570,- Kč. Takto tedy odvolací soud změnil napadený výrok II. o náhradě nákladů ve vztahu k soudní exekutorce podle § 220 o.s.ř. tak, jak to odpovídá nynější platné právní úpravě. K projednání odvolání nebylo třeba nařizovat jednání, neboť odvolání se týká toliko nákladů řízení (§ 214 odst. 2 písm. e/ o.s.ř.).