1. Mezinárodní příslušnost českého soudu ve sporném řízení o určení dědického práva se řídí nařízením č. 44/2001. 2. Dědické rozhodnutí německého soudu, vydané podle českého hmotného práva, lze uznat podle § 63 ZMPSP. Uznání se projeví tím, že český soud ve sporném řízení o určení dědického práva z tohoto německého dědického rozhodnutí vychází ve smyslu § 135 odst. 2 o.s.ř. 3. Důsledkem tohoto posouzení je nutnost zamítnout žalobu na určení dědického práva, která je v rozporu s uznaným dědickým rozhodnutím německého soudu.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. M. B. a soudců Mgr. V. C. a JUDr. P. F., Ph.D. v právní věci žalobkyň: a) M. T., bytem N., b) B. P., bytem M., Spolková republika Německo, obou zastoupených JUDr. J.N., advokátem v Č., proti žalované D. P., nar…, bytem v V., Litevská republika, zastoupené JUDr. J. Š., advokátem v Č., o určení dědického práva, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 12. 2007, č. j. 15 C 256/2005 – 664, t a k t o: Z a m í t á s e žaloba na určení, že žalovaná není dědičkou ze závěti, sepsané dne 27. 1.2002 MUDr. M. T., r. č. …, zemřelým dne …, a žaloba na určení, že dědičkami ze zákona jsou žalobkyně. Žalobkyně jsou povinny zaplatit žalované společně a nerozdílně na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 22.718,90 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované. Žalobkyně jsou povinny zaplatit společně a nerozdílně České republice – Okresnímu soudu v Českých Budějovicích – na nákladech státem vynaložených částku 41.771,-- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. O d ů v o d n ě n í: Napadeným rozsudkem soud prvého stupně rozhodl, že žalovaná není dědičkou ze závěti, sepsané dne 27. 1. 2002 MUDr. M. T., zemřelým dne… (výrok I.). Dále rozhodl, že dědičkami ze zákona jsou dcery zůstavitele M. T. a B. P. (výrok II.). O nákladech řízení rozhodl tak, že žalovaná je povinna uhradit žalobkyním náklady řízení ve výši 19.460,-- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. J. N., advokáta v Č. (výrok III.), a že žalovaná je povinna zaplatit státu na účet Okresního soudu v Českých Budějovicích náklady ve výši 41.771,10 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.). Své rozhodnutí okresní soud odůvodnil tím, že závěť, kterou zůstavitel MUDr. T. sepsal dne 27. 1. 2002, je neplatná, protože zůstavitel nebyl ke dni sepsání závěti právně způsobilý. Jeho rozpoznávací a ovládací funkce byly podstatně snížené až vymizelé, a to v důsledku existence duševní choroby. Okresní soud odkázal na ustanovení § 38 odst. 2 obč. zák. Tento závěr okresní soud dovodil ze skutkového zjištění, že zůstavitel sepsal závěť pod vlivem psychofarmatik, a zároveň ze skutkového zjištění, učiněného za pomoci znaleckého posudku soudní znalkyně MUDr. H. D. Proti tomuto rozsudku se včas odvolala žalovaná. Žádala zrušení napadeného rozsudku a rozhodnutí, že je dědičkou na základě závěti, sepsané zůstavitelem dne 27. 1. 2002. Uváděla, že žalobkyně jsou spoludědičkami. Namítala, že okresní soud dospěl k nesprávnému závěru, že zůstavitel nebyl schopen sepsat závěť. Podle jejího názoru byl způsobilý závěť sepsat tak, jako byl schopen obchodního jednání. Okresnímu soudu unikly důležité skutečnosti, které se týkaly znaleckého dokazování. Dále namítala, že okresní soud nepřihlédl k rozhodnutí německých soudů, které vycházely ze znaleckého posudku německého soudního znalce. Soudní znalkyně Dr. D. vycházela při svém znaleckém posudku pouze z údajů svědka MUDr. K. Její posudek je nesprávný i proto, že došlo k chybnému překladu jednoho z německých dokladů. Také výpovědi svědků, vyslýchaných v němčině, nebyly správně hodnoceny, protože v rozsudku jsou jejich výpovědi vytrženy ze souvislosti. Odvolatelka podrobně rozebírala rozpory, které se podle jejího názoru projevily v jednotlivých důkazech. Své odvolání posléze žalovaná doplnila podáním ze dne 8. 4. 2008, ve kterém rozebrala právní stránku věci v souvislosti s dědickým řízením, vedeným a ukončeným před soudem Spolkové republiky Německo. Uvedla, že soudní řízení ve Spolkové republice Německo pravomocně skončilo 13. 7. 2007, soudní řízení v této věci začalo 21. 6. 2005 a dosud nebylo pravomocně skončeno. Podle odvolatelky existuje překážka věci pravomocně rozhodnuté, pro kterou je nutno soudní řízení v této věci pro nedostatek podmínky řízení ve smyslu § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavit. Poukazovala na to, že o této překážce byl soud prvého stupně informován dopisem německé advokátky ze 7. 8. 2007, tedy před vyhlášením napadeného rozsudku. Podle odvolatelky je překážkou věci pravomocně rozhodnuté usnesení Zemského soudu v Kemptenu z 13. 7. 2007 sp. zn. 42 T 613/06. Následně došlo k vystavení tzv. dědického průkazu dne 31. 7. 2007. Totožné soudní řízení, které bylo vedeno před německými soudy, bylo pravomocně ukončeno 13. 7. 2007. Závěr o existenci překážky věci pravomocně rozhodnuté je nutno učinit na základě zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním. Odvolatelka odkazovala na ustanovení § 63 uvedeného zákona o uznání rozhodnutí cizích justičních orgánů, odkazovala též na vzájemnou uznatelnost pravomocných soudních rozhodnutí, o které se zmiňoval již soud prvého stupně, který odkazoval na prohlášení Ministerstva spravedlnosti České republiky z 21. 8. 2001. Zdůrazňovala, že důsledkem uznání cizího rozhodnutí je takový právní stav, jaký by nastal, kdyby o téže věci bylo stejně rozhodnuto českým orgánem. Podle odvolatelky je nutno respektovat rozhodnutí německého soudu v dědickém řízení, přičemž jde o rozhodnutí také spravedlivé, protože uznává u obou žalobkyň status neopomenutelných dědiců a přiznává jim zákonné dědické podíly. Německé soudy byly také schopné objektivně lépe zhodnotit zdravotní stav zůstavitele v době sepsání závěti. Spolu s tímto doplněním odvolacích důvodů odvolatelka předložila i listiny, kterými argumentovala, a které byly již i s českými překlady předloženy okresnímu soudu. Jedná se o listiny, předložené okresnímu soudu spolu s podáním žalované ze dne 7. srpna 2007 (č. l. 637), a to rozhodnutí Zemského soudu Kempten ze dne 13. 7. 2007 ve věci dědictví po MUDr. M. T., zesnulém dne 29. 8. 2002 (český překlad č. l. 638) a dědický list ze dne 31. 7. 2007, vydaný Úředním soudem Kaufbeuren v téže věci (český překlad č. l. 643). Odvolatelka k výzvě odvolacího soudu předložila také v českém překladu potvrzení Obvodového soudu Kaufbeuren ze dne 22. 4. 2008, č. j. VI 100314/02, v dědické věci Dr. M. T., zemřelého dne 29. 8. 2002 (č. l. 825a). Žalobkyně po seznámení s naposledy uvedeným doplňkem odvolání navrhly ve svém písemném vyjádření potvrzení napadeného rozsudku. Nepopíraly, že v červenci roku 2007 bylo soudem v Kemptenu rozhodnuto jako soudem druhého stupně, a následně byl vydán soudem v Kaufbeurenu dne 31. 7. 2008 dědický list, avšak namítaly, že tento dědický list byl vydán s použitím hmotného práva České republiky a postihuje předměty pozůstalosti pouze na území Německa. Vydání citovaného dědického listu podle žalobkyně nelze považovat za nezvratný stav tak, jak je tvrzeno žalovanou. Advokát v Kaufbeurenu sdělil, že kdyby v budoucnu vyšlo najevo, že Dr. T. nebyl v době sepsání poslední vůle ve prospěch žalované způsobilý učinit takový právní úkon, je možné podat u Správního soudu v Kaufbeurenu žádost o stažení citovaného dědického listu. Lhůta pro stažení dědického listu není stanovena. Mohou být činěny další právní kroky ve věci dědictví po Dr. T. a žalobkyně jsou rozhodnuty bránit se do poslední chvíle. Jak soud v Německu, tak soud v České republice se opíraly ve svých rozhodnutích o znalecké posudky znalců z oboru psychiatrie, a žalobkyně považují znalecký posudek české znalkyně MUDr. D. za kvalitnější. Podle jejich názoru německý znalec neznal všechna fakta, která znala česká znalkyně. Česká znalkyně se také o znaleckém posudku svého kolegy kriticky vyjádřila. Žalobkyně nesouhlasily se závěrem, že by existovala překážka věci pravomocně rozhodnuté. Odvolací soud vzhledem k novým právním argumentům odvolatelky doplnil důkazní řízení o listiny, které sice byly předloženy již před soudem prvého stupně, avšak okresním soudem zjištění z nich prováděna nebyla, a zejména jejich existence nebyla okresním soudem nijak hodnocena. Z rozhodnutí Zemského soudu Kempten ze dne 13. 7. 2007, č. j. 42 T 613/06 LG Kempten a 10 VI 314/02 AK Kaufbeuren, ve věci dědictví po MUDr. M. T.i, zesnulém dne 29. 8. 2002, je zjištěno, že účastníky tohoto dědického řízení byla dnešní žalovaná a obě dnešní žalobkyně. Vedle těchto účastnic byla účastnicí dědického řízení ve Spolkové republice Německo podle uvedeného rozhodnutí také H. T., bytem S., Česká republika. Výrok rozhodnutí zní tak, že stížnosti účastníků pod bodem 1 a 2 (dnešní žalovaná a dnešní žalobkyně B. P. se odmítají s tím, že do dědického listu, který má být vystaven, bude uvedeno, že se dědictví řídí právem České republiky (výrok 1.). Dále bylo rozhodnuto, že účastníci 1 a 2 (dnešní žalovaná a dnešní žalobkyně B. P.) nesou náklady spojené s řízením (výrok 2.) a hodnota předmětu řízení se stanoví částkou 200.000,-- € (výrok III.). Z odůvodnění tohoto rozhodnutí plyne, že dnešní žalobkyně jsou zůstavitelovy dcery z různých dvou manželství, přičemž třetí manželství zůstavitele zůstalo bezdětné. Od května 1998 žil zůstavitel s životní partnerkou (dnešní žalovanou). Zanechal vlastnoručně psanou a podepsanou závěť s datem 27. 1. 2002, v níž učinil svou partnerku jedinou dědičkou. Dále se v odůvodnění uvádí, že stížnosti, podané dnešní žalovanou a žalobkyní B. P., nejsou důvodné a rozhodnutí prvostupňového soudu není závadné, naopak odpovídá věcnému i právnímu stavu. Vytčeno bylo jenom to, že prvostupňový soud nezmínil, že dědické pořadí se řídí českým dědickým právem. Zdůrazňovalo se v uvedeném druhostupňovém rozhodnutí, že se dědí podle závěti, protože na schopnosti pořídit závěť nebyly zjištěny žádné závady. Bylo odkazováno na dřívější rozhodnutí z 30. 7. 2004, ve kterém byly projednány otázky schopnosti učinit závěť velice podrobně. Bylo odkázáno také na to, že ani Nejvyšší zemský soud neshledal v rozhodnutí z hlediska schopnosti pořídit závěť žádné závady. Konečně se v odůvodnění uvedeného rozhodnutí uvádí také, že je třeba vydat dědický list o tom, že dědičkou ze závěti je D. P., a to z jedné poloviny, a dcery zůstavitele B. P. a M. T. dědí každá jednu čtvrtinu. Dědický list se vztahuje na část majetku zůstavitele v Spolkové republice Německo. Z dědického listu, vydaného Správním soudem Kaufbeuren dne 31. 7. 2007 sp. zn. VI 100314/02 ve věci MUDr. M. T., zesnulého dne 29. 8. 2002, je zjištěno, že byl vydán za použití hmotného práva České republiky ve vztahu k předmětům pozůstalosti v domovském státě. Dědický list konstatuje, že zůstavitel má následující dědice: 1) D. P. na základě závěti ze dne 27. 1. 2002, která dědí ½, a 2) B. P., která dědí ¼, a 3) M. T., která dědí též ¼. Z potvrzení, vydaného Obvodovým soudem Kaufbeuren dne 22. 4. 2008, č. j. VI 100314/02, které bylo předložené odvolacímu soudu, je zjištěno, že shora uvedený soud potvrzuje v dědické věci Dr. M. T., zemřelého dne 29. 8. 2002, že dědický list pozůstalostního soudu Kaufbeuren ze dne 31. 7. 2007 je dodneška právně účinný. Stížnost podle § 19 zákona o dobrovolné justici proti udělenému dědickému listu dodnes nedošla. Podepsán je úředník jednatelství obvodového soudu a listina je v originále opatřena úředním kulatým razítkem uvedeného soudu. Z doplněného dokazování je zjištěno, že ve Spolkové republice Německo bylo pravomocně ukončeno dědické řízení, týkající se zůstavitele MUDr. M. T., a bylo ukončeno rozhodnutím druhoinstančního soudu, jehož obsahem je vyřešení otázky, kdo je dědicem po uvedeném zůstaviteli. Podle rozhodnutí německého soudu je žalovaná závětní dědičkou, přičemž rozhodnutí vychází z toho, že závěť byla učiněna z hlediska českého hmotného práva platně. Obě žalobkyně jsou dědičkami ze zákona jako dcery zůstavitele. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvého stupně dospěl k závěru, že existenci těchto soudních rozhodnutí je nutno při rozhodování této věci zohlednit. Přitom je nutno mít na paměti, že v projednávané věci se jedná o sporné řízení v civilní věci, byť jde o řízení, na jehož zahájení byly žalobkyně odkázány českým dědickým soudem (viz. usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 5. 2005, č. j. 54 D 322/2003 – 257, které je obsahem spisu - č. l. 163). Řízení v předmětné věci a řízení dědické, vedené ve Spolkové republice Německo, tedy nejsou totožnými řízeními, protože nemají stejný předmět. V řízení dědickém je předmětem nejen určení dědického práva (kdo je dědicem), ale také stanovení předmětu dědictví (rozsah majetku, který zůstavitel ke dni své smrti vlastnil). Ve sporném řízení jde pouze o určení dědického práva (o určení, kdo je dědicem). V souzené věci se tedy výrokem rozhoduje otázka, která je také řešena v dědickém řízení, vedeném ve Spolkové republice Německo. Již z tohoto důvodu přichází v úvahu možnost uznání německého soudního rozhodnutí. Protože jde o uznání rozhodnutí německého soudu v dědické (nikoli sporné civilní) věci, nelze použít nařízení rady (ES) č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Toto nařízení se totiž na uznání rozhodnutí (mimo jiné) ve věci dědění, včetně dědění ze závěti, nevztahuje (článek 1 bod 2 písm. a) citovaného nařízení). Na uznání cizích rozhodnutí se však vztahuje § 63 zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním (ZMPSP) č. 97/1963 Sb. Podle citovaného ustanovení mají rozhodnutí justičních orgánů cizího státu ve věcech uvedených v § 1, stejně jako cizí soudní smíry a cizí notářské listiny v těchto věcech (dále jen cizí rozhodnutí) v České republice účinnost, jestliže nabyla podle potvrzení příslušného cizího orgánu právní moci a byla-li uznána českými orgány. V ustanovení § 64 citovaného zákona jsou taxativně uvedeny případy, kdy cizí rozhodnutí nelze uznat (brání výlučná pravomoc orgánů českých, o témže právním poměru bylo českým orgánem vydáno pravomocné rozhodnutí nebo uznáno pravomocné rozhodnutí třetího státu, účastníku řízení byla postupem cizího orgánu odňata možnost řádně se účastnit řízení, uznání by se příčilo českému veřejnému pořádku, není zaručena vzájemnost). Z uvedených případů je zřejmé, že pod žádný z nich nelze podřadit situaci, zjištěnou v tomto sporném řízení. Německý dědický soud měl pravomoc k rozhodnutí o majetku zůstavitele na území Spolkové republiky Německo, český orgán nevydal žádné pravomocné rozhodnutí, nikdo nenamítá, že by účastníkům německého soudního řízení byla odňata možnost jednat před soudem, nelze shledat žádný důvod, pro který by se uznání příčilo českému veřejnému pořádku a vzájemnost uznávání je zaručena, jak o tom hovořil již soud prvého stupně. Odvolací soud zjistil, že dědický list, vydaný německým soudem ve věci dědictví po MUDr. T., nabyl právní moci, což plyne z potvrzení německého soudu, který dědické rozhodnutí vydal. Jestliže odvolací soud neshledal žádné důvody pro neuznání, pak je nutno hledět na německé soudní rozhodnutí ve věci dědictví po MUDr. M. T. jako na rozhodnutí českého dědického soudu. V tomto smyslu je nutno dát zcela za pravdu argumentaci odvolatelky. Nelze se však ztotožnit s jejím právním názorem ohledně překážky věci rozsouzené. Odvolací soud dospěl k závěru, že překážka věci rozsouzené neexistuje vzhledem k různým předmětům řízení (dědického, vedeného v Německu, a souzené věci), jak bylo již shora uvedeno. Na vzniklou situaci však pamatuje ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. V něm se uvádí, že otázky, o nichž přísluší rozhodovat jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází. Odvolací soud dospěl k závěru, že německému dědickému soudu příslušelo rozhodovat, kdo je dědicem po zůstaviteli MUDr. M.T., a vydal o tom ve smyslu věty druhé citovaného ustanovení rozhodnutí (dědický list). Soud řešící spornou civilní věc, kde má být řešena otázka, kdo je dědicem po zůstaviteli M. T., musí za takové situace z rozhodnutí německého soudu, které uznal ve smyslu § 63 ZMPSP, vyjít. Uznání tohoto cizího rozhodnutí se musí projevit právě v tom, že český soud nemůže rozhodnout v rozporu s tímto cizím uznaným soudním rozhodnutím. Z uvedeného vyplývá, že žalovaná byla výrokem německého soudu určena závětní dědičkou, a žaloba, která se domáhá určení opaku, nemůže být úspěšná a musí být zamítnuta. Z tohoto důvodu odvolací soud změnil napadený rozsudek ve výroku o určení, že žalovaná není dědičkou ze závěti, sepsanou dne 27. 1. 2002 MUDr. M. T., zemřelým dne 29. 8. 2002, tak, že tato žaloba se zamítá (§ 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř.). I když závěr shora řečený platí i pro výrok okresního soudu II., kterým okresní soud rozhodl, že dědičkami ze zákona jsou žalobkyně, je tento výrok nesprávný prioritně proto, že na takové žalobě není naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. Zatímco naléhavý právní zájem ohledně požadavku na určení, že žalovaná není dědičkou ze závěti, se nezkoumá, protože je dán již tím, že na takovou žalobu byly žalobkyně odkázány Okresním soudem v Českých Budějovicích usnesením, vydaným v dědickém řízení dne 4. 5. 2005 (č. j. 54 D 322/2003 -257), ohledně požadavku na určení, že žalobkyně jsou dědičkami, zkoumán být musí. Na takovou žalobu totiž již žalobkyně odkázány nebyly. Shora uvedené usnesení dědického soudu uložilo žalobkyním, aby do jednoho měsíce od právní moci usnesení podaly u Okresního soudu v Českých Budějovicích žalobu proti závětní dědičce jen na určení, že není dědičkou a účastnicí dědického řízení po zůstaviteli. Dědické usnesení jim neukládalo, aby podaly žalobu na určení, že jsou dědičkami ze zákona. Jestliže naléhavý právní zájem není dán takovým odkazem dědického soudu, je nutno jej prokázat z hlediska jiných okolností. V tomto případě však žalovaná nepopírá u českého soudu v souzené věci, že žalobkyně jsou také dědičkami, naopak odkazuje na rozhodnutí německého soudu v dědickém řízení, které žalobkyně dědičkami (každou z ¼) uznalo. Jestliže žalovaná nepopírá dědické právo žalobkyň, pak není dán naléhavý právní zájem na žalobě, určující, že žalobkyně jsou dědičkami ze zákona. To je hlavní důvod, pro který musí být žaloba (petit druhý), požadující takové určení, zamítnuta. Odvolací soud takto rozhodl při změně napadeného rozsudku podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Vzhledem k tomu, že jde o věc s cizím prvkem (žalovaná je občanka Litvy, žila v době úmrtí zůstavitele ve Spolkové republice Německo, kde žil také zůstavitel, který byl českým a francouzským občanem, přičemž i jedna ze žalobkyň (žalobkyně b/) žije ve Spolkové republice Německo, ač je českou občankou), bylo nutno zabývat se pravomocí českého soudu k rozhodování této věci. Jak již shora řečeno, souzená věc není věcí dědickou, jde o sporné občanskoprávní řízení, kde mezinárodní příslušnost (pravomoc) se musí posuzovat podle nařízení rady ES č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Na rozdíl od dědického řízení, na které se toto nařízení nevztahuje (článek 1 bod 2 písm. a) citovaného nařízení), je nutno souzenou věc podřadit pod článek 1 bod 1, uvádějící (mimo jiné), že citované nařízení se vztahuje na věci občanské a nevztahuje se zejména na věci daňové, celní a správní. I když žalovaná bydlí v Litevské republice a je litevskou státní občankou, a měla by se proto na mezinárodní příslušnost vztahovat ustanovení článku 2 bod 1 (podle bydliště žalované), nelze přehlédnout ustanovení článku 24 citovaného nařízení. Podle uvedeného článku, není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný vyjádří ve věci, aniž by se bránil žalobcem zvolené mezinárodní příslušnosti. Z tohoto článku je vyloučena jenom výlučná mezinárodní příslušnost podle článku 22, což se netýká souzené věci. Podle článku 3, osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, mohou být u soudu jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel, stanovených v oddílech 2 až 7 této kapitoly. Článek 24 o mezinárodní příslušnosti, založené tím, že se žalovaný podrobí příslušnosti procesního soudu, je obsažen právě v oddíle 7 citovaného nařízení. Žalovaná nikdy nenamítala nic proti tomu, že věc projednává český soud. Z úřední povinnosti lze zkoumat jen výlučnou mezinárodní příslušnost. Znamená to, že český soud se stal k projednávání a rozhodování této věci mezinárodně příslušným z hlediska shora uvedeného nařízení EU. Jeho pravomoc (mezinárodní příslušnost) by byla dána i podle ZMPSP. Ustanovení § 37 citovaného zákona v odstavci 1 uvádí, že pravomoc českých soudů v majetkových sporech je dána, je-li dána podle českých předpisů jejich příslušnost. Místní příslušnost pro tuto věc je dána podle ustanovení § 88 písm. h) o. s. ř., podle kterého je k řízení příslušný soud, v jehož obvodu probíhá řízení o dědictví, jde-li o rozhodnutí sporu v souvislosti s řízením o dědictví. Je nepochybné, že u Okresního soudu v Českých Budějovicích probíhá řízení o dědictví, ve kterém bylo vydáno shora uvedené usnesení, jímž byly žalobkyně odkázány na občanskoprávní řízení (sp. zn. 54 D 322/2003). Byla by tedy i ve smyslu shora uvedeného ustanovení dána místní příslušnost, a tím i mezinárodní příslušnost, resp.pravomoc českého soudu. O nákladech řízení před soudy obou stupňů mezi účastníky odvolací soud rozhodl podle § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř. Neúspěšná žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 22.718,90 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované. Přitom žalované vznikly jen náklady v odvolacím řízení, před okresním soudem advokáta neměla. Náklady žalované proto sestávají z částky 11.900,- Kč odměny advokáta (§ 5 písm. d) vyhlášky č. 484/2000 Sb. – sazba 10.000,-- Kč + 1.900,-- Kč 19 % DPH), zaplaceného soudního poplatku z odvolání 1.000,-- Kč a částky 9.818,90 Kč zálohy, složené žalovanou v řízení před soudem prvého stupně dne 12. 10. 2006 (č. l. 366). O nákladech řízení ve vztahu ke státu bylo rozhodnuto podle § 148 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř. Neúspěšná žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Českých Budějovicích částku 41.771,-- Kč. Z obsahu spisu plyne, že Česká republika vynaložila na tlumočném a znalečném celkem částku 59.590,-- Kč, z čehož byla částka 17.818,-- Kč zaplacena České republice ze záloh, složených účastnicemi. Neúspěšné žalobkyně jsou povinny ve smyslu citovaného ustanovení zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Českých Budějovicích zbytek, tj. částku 41.771,-- Kč, a to společně a nerozdílně.