Ujednání smluvních stran podle § 89a o.s.ř. o prorogaci, tj. o místní příslušnosti soudu dohodnuté podle sídla žalobce (poskytovatele úvěru) je neplatné, je-li obsaženo v Obecných úvěrových podmínkách předem připravených pro všechny spotřebitele, kteří se podpisem úvěrové smlouvy stávají součástí úvěrové smlouvy. Jde o ujednání nesjednané individuelně, na které nemohl mít spotřebitel vliv a jako takové naplňuje ustanovení čl. 3 směrnice 93/13/EHS o nedovolených klauzulích ve spotřebitelských smlouvách. Na tom nic nemění ani to, že Obecné úvěrové podmínky spotřebitel samostatně podepsal na každé stránce jako zvláštní listinu, oddělenou od úvěrové smlouvy.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. M. B. a soudců JUDr. F. K. a JUDr. P. F., Ph.D. v právní věci žalobce: O., se sídlem v L., Rakouská republika, organizační složka O. pobočka Česká republika, se sídlem Č., IČ…, zastoupeného JUDr. P. K., advokátem se sídlem v Č., proti žalovanému: L. E., r.č…., bytem v P., o zaplacení částky 101.871,07 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 11.1.2008 č.j. 17 C 59/2007 – 45, t a k t o : Usnesení soudu prvého stupně se p o t v r z u j e . O d ů v o d n ě n í : Napadeným usnesením soud prvního stupně vyslovil svou místní nepříslušnost a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Okresnímu soudu v Písku jako soudu místně příslušnému. Odůvodnil své rozhodnutí tím, že žalobce se domáhá plnění ze smlouvy o úvěru uzavřené se žalovaným a žalobu podal k soudu místně příslušnému podle § 89a o.s.ř., tedy soudu sjednanému v Obecných podmínkách pro poskytování úvěrů a záruk, které jsou součástí úvěrové smlouvy. Takto byla pro spory mezi účastníky smlouvy ujednána místní příslušnost Okresního soudu v Českých Budějovicích, kde má sídlo žalobce (respektive jeho organizační složka). Okresní soud však dospěl k závěru, že toto ujednání je neplatné. Dovodil, že smlouva, ze které je žalováno, je smlouvou spotřebitelskou, byť jde o úvěr, který se posuzuje podle obchodního zákoníku. Odkázal na ustanovení § 52 odst. 1 obč. zák. o charakteru spotřebitelské smlouvy a odkázal také na to, že úprava spotřebitelských smluv musí být v souladu s evropským právem, konkrétně se směrnicí č. 93/13/EHS. Podle okresního soudu je článek 9.2. Obecných podmínek neplatný ve světle rozsudku Evropského soudního dvora vydaného pod sp.zn. C 240/98-C-244/98. V odůvodnění napadeného usnesení se odkazuje na názor (tam uvedený), že takovéto ujednání působí v rozporu s dobrou vírou výrazný a nespravedlivý nepoměr smluvních práv a povinností smluvních partnerů v neprospěch spotřebitele, a to právě proto, že je ujednána místní příslušnost toho soudu, v jehož obvodu má sídlo provozovatel živnosti (poskytovatel úvěru). Z toho důvodu okresní soud považuje za místně příslušný soud bydliště žalovaného, což je podle něho Okresní soud v Písku (§ 84 a § 85 o.s.ř.). Proto prvostupňový soud postupoval podle § 105 o.s.ř. Proti tomuto usnesení se žalobce včas odvolal. Namítal, že ustanovení § 89a o.s.ř. výslovně umožňuje v obchodních věcech sjednat místní příslušnost soudu odchylně od obecných ustanovení a samotný fakt, že žalovaný je či není ve smlouvě v pozici podnikatele, na použitelnost zmíněného ustanovení občanského soudního řádu nemá vliv. Připomínal také, že klauzule o příslušnosti soudu není do textu smlouvy zařazena skrytě, ale na místě nepřehlédnutelném. Vytýkal soudu prvého stupně, že samotnou prorogační klauzuli nepřezkoumával a její neplatnost odůvodnil jen odkazem na judikát Evropského soudního dvora (ESD). Tento judikát však akcentuje ochranu spotřebitele z jiného hlediska, a to před chováním dodavatele, který drobným písmem na druhé straně smlouvy uvede podmínky, včetně prorogační klauzule, kterou spotřebitel obvykle přehlédne. V souzené věci je však z technického hlediska (dle žalobce) prorogační klauzule sjednána na samostatné listině, tj. v Obecných podmínkách pro poskytování úvěrů a záruk, které jsou pouze z hlediska právního integrální součástí úvěrové smlouvy. Žalovaný v této věci tak měl možnost sjednání prorogační klauzule odmítnout, aniž by tím zmařil obchod jako takový. Sjednání prorogační klauzule v tomto případě nezakládá důvod k závěru, že se tak děje k újmě příjemce úvěru. Důvod, pro který se poskytovatel úvěru musí obracet na soud, povstává z jednání příjemce úvěru. I v této věci je žaloba podávána pro jednání žalovaného, pro jeho nesplácení úvěru a na vině „proč se příjemce úvěru, tj. žalovaný, vůbec musí k soudu dostavit, je jeho protiprávní jednání. Za takové situace nelze výhodu prorogace považovat za nespravedlivý nepoměr a diskriminaci žalovaného. Žalovaný byl předem obeznámen s tím, že pro případ sporu se bude muset dostavit k soudu do Českých Budějovic, což nemůže být vykládáno jako jeho nevýhoda. Pokud by soudy odmítaly sjednání prorogační dohody, znamenalo by to naopak výrazné znevýhodnění žalobce, přičemž se na prorogaci obě strany svobodně dohodly. Soud prvého stupně podle odvolatele neposoudil platnost prorogační klauzule ze všech hledisek daného případu a omezil se jen na důvody judikátu Evropského soudního dvora. Případ posuzovaný Evropským soudním dvorem však není plně shodný se souzeným případem. V souzené věci jde podle odvolatele o plnohodnotný závazkový vztah a užitý judikát Evropského soudního dvora neznamená, že každé sjednání prorogační klauzule mezi bankou a příjemcem úvěru (nepodnikatelem) je již dopředu pojímáno jako neplatné. Pokud by se postupovalo tak, jak postupoval soud prvého stupně, bylo by ustanovení § 89a o.s.ř. „neplatné“ pro všechny případy, jako je souzená věc. Žalobce požadoval, aby napadené usnesení bylo zrušeno a věc vrácena soudu prvého stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení podle § 212a odst. 1 o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Okresní soud správně vycházel z rozsudku Evropského soudního dvora ze dne 27.6.2000 (C-240/98 až C-244/98), který se zabýval obdobnou problematikou. Tato problematika vychází, jak správně také soud prvého stupně uvedl, ze směrnice 93/13/EHS. Je nepochybné, že český soud musí vykládat všechny předpisy, podle kterých postupuje, tedy i občanský soudní řád ve smyslu této směrnice, jejímž účelem (bod 1) je sblížit právní a správní předpisy členských států týkající se nepřiměřených podmínek ve smlouvách uzavíraných mezi prodávajícím zboží nebo poskytovatelem služeb a spotřebitelem. Podle čl. 3 uvedené směrnice (bod 1) je smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele. Podmínka (bod 2) je vždy považována za nesjednanou individuálně, jestliže byla sepsána předem, a spotřebitel proto nemohl mít žádný vliv na obsah podmínky, zejména v souvislosti s předem sepsanou běžnou smlouvou. Skutečnost, že některé aspekty podmínky nebo jedna konkrétní podmínka byly individuálně sjednány, nevylučuje použití tohoto článku pro zbytek smlouvy, jestliže celkové posouzení smlouvy ukazuje, že jde o předem sepsanou běžnou smlouvu. Jestliže některý prodávající nebo poskytovatel tvrdí, že určitá běžná podmínka byla individuálně sjednána, je povinen o tom předložit důkaz. Z těchto ustanovení vycházel shora citovaný rozsudek Evropského soudního dvora, který dospěl k závěru, že smluvní klauzule o místní příslušnosti soudu podle sídla poskytovatele služby (provozovatele živnosti), která nebyla sjednána samostatně, je nedovolená a tudíž neplatná. Takováto klauzule (podle Evropského soudního dvoru), která pro všechny právní spory ze smlouvy určuje příslušnost toho soudu, v jehož obvodu má provozovatel živnosti sídlo, nutí spotřebitele uznat výlučnou příslušnost soudu, který může být velmi vzdálený od jeho místa bydliště, což může ztížit jeho dostavení se k soudu. Při právních sporech s nízkou spornou částkou by mohly být náklady na dostavení se k soudu pro spotřebitele odstrašující a mohly by ho odradit od nastoupení právní cesty nebo vůbec se nějak hájit. Takováto klauzule tedy patří do skupiny klauzulí, uvedených pod písm. q) č. 1 v dodatku směrnice, které směřují k tomu nebo způsobují, že je spotřebiteli odebrána nebo ztížena možnost podat u soudu opravné prostředky. Naopak tato klauzule (podle Evropského soudního dvora) umožňuje provozovateli spojovat veškeré právní spory, které se týkají jeho výdělečné činnosti, k tomu soudu, v jehož obvodě má své sídlo. To ulehčuje z organizačního hlediska jak jeho dostavení se k soudu, tak i snížení s tím spojených nákladů. Taková klauzule (podle Evropského soudního dvoru) působí v rozporu s dobrou vírou výrazný a nespravedlivý nepoměr smluvních práv a povinností smluvních partnerů v neprospěch spotřebitele. V závěrečné právní větě Evropský soudní dvůr uvedl (mimo jiné), že požadavek výkladu národního práva harmonizované se směrnicí znamená, aby národní soud dal přednost výkladu, který mu umožní z moci úřední popřít svou příslušnost, pokud byla tato sjednána na základě nedovolené klauzule. Odvolací soud dospěl k závěru, že v souzené věci je nutno uplatnit názor Evropského soudního dvoru týkající se ujednání o místní příslušnosti ve spotřebitelské smlouvě jako ujednání představující nepřiměřenou podmínku ve smyslu směrnice 93/13/EHS. Nespatřuje žádnou odlišnost od situace, kterou řešil Evropský soudní dvůr a zejména vychází ze shora uvedeného znění článku 3 citované směrnice (bod 2). Ač odvolatel namítá, že v tomto případě byla sjednána místní příslušnost soudu v sídle žalobce na zvláštním listě (v Obecných podmínkách pro poskytování úvěru a záruk) a žalovaný měl možnost prorogační klauzuli odmítnout, aniž by tím zmařil obchod jako takový, odvolací soud s touto argumentací nesouhlasí. Naopak považuje sjednanou prorogační klauzuli za takovou, která nebyla sjednána individuálně. Sjednat prorogační klauzuli individuálně tak, aby byla platná, znamená sjednat ji s přihlédnutím ke konkrétním poměrům spotřebitele, zejména s přihlédnutím k místě jeho bydliště, pracoviště a jeho možnostem dostavit se bez závažných potíží (bez výrazné majetkové újmy) k sjednanému soudu. Z obsahu Obecných podmínek pro poskytování úvěru a záruk vyplývá, že tato část úvěrové smlouvy je připravena předem pro všechny klienty banky (pro všechny příjemce úroku k úvěru). V dohodě o úvěru příjemce úvěru podepisuje (bod 6 úvěrové smlouvy se žalovaným), že není-li ujednáno ve smlouvě jinak, řídí se obchodní vztah touto smlouvou a Obecnými podmínkami pro poskytování úvěrů a záruk, které tvoří nedílnou součást úvěrové smlouvy jako její příloha č. 1. Jestliže příjemce úvěru podepíše takovou úvěrovou smlouvu, přijímá zároveň obecné podmínky pro poskytování úvěrů a záruk. Z textu úvěrové smlouvy ani z textu obecných podmínek pro poskytování úvěrů a záruk neplyne, že by byla příjemci úvěru dána možnost odmítnout prorogační klauzuli a uzavřít úvěrovou smlouvu bez ní. Žalovaný (spotřebitel) proto nemohl mít (ve smyslu článku 3 citované směrnice) žádný vliv na obsah uvedené podmínky. Z ničeho také neplyne, že se při sjednání prorogační klauzule přihlíželo k tomu, že spotřebitel měl tehdy bydliště v Praze a jen „korespondenční adresu“ v Písku, přičemž k Českým Budějovicím žádný vztah neměl. Nic také nesvědčí pro závěr, že spotřebiteli byla dána možnost uvážit, zda nebude pro něj neúnosné (či obtížné) dostavit se, v případě bude-li spor, k soudu sjednanému v sídle poskytovatele úvěru. Odvolací soud vychází i z dalšího rozhodnutí Evropského soudního dvora (rozsudek ze dne 21.11.2002 C-473/00, kde byla opět řešena uvedená problematika, a to ve zcela obdobném sporu, kdy žalobce poskytl úvěr na základě smlouvy o úvěru žalovanému, který mu neposkytl plnění, ke kterému byl podle smlouvy zavázán. Je sice pravda, že v tomto případě se řešilo i to, na co žalobce upozorňuje i v této věci, že totiž byla malými písmeny uvedena zmínka o dohodnutých úrocích a smluvní pokutě, avšak to ještě neznamená, že není využitelný pro souzenou věc. Evropský soudní dvůr řešil otázku, zda má být národní soud vázán tím, co mu přikazuje vnitrostátní právo, nebo zda se má řídit evropskou směrnicí shora citovanou. Z výroku Evropského soudního dvora je zřejmé, že dává přednost evropské směrnici. I v této věci je nutno § 89a o.s.ř. a podmínky pro jeho využití vykládat tak, aby byly zachovány požadavky shora uvedené evropské směrnice. Účelem (a požadavky) směrnice o nepřiměřených podmínkách (klauzulích) ve spotřebitelských smlouvách je to, aby byla vyloučena taková ujednání, která ztěžují obranu spotřebitele před soudem. Proto také není důvodná argumentace odvolatele odvolávající se na protiprávní jednání žalovaného (že neplnil smlouvou). To je sice důvod ke sporu, ale právě na řešení sporů před soudem zmíněná směrnice pamatuje. Odvolací soud nesdílí ani výtku odvolatele, že by nemohl uplatnit ustanovení § 89a o.s.ř. v obdobných sporech. Odpověď na to dává právě článek 3 směrnice 93/13/EHS, který za neplatnou (nepřiměřenou podmínku ve spotřebitelských smlouvách považuje jen takové smluvní ujednání, které nebylo individuálně sjednáno. Jen taková klauzule způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele. Jiná situace by byla, kdyby prorogační klauzule byla sepsána individuelně s každým spotřebitelem samostatně za situace, kdy spotřebitel by mohl mít vliv na obsah této klauzule, kdy by bylo zřejmé, že se zvažovala vzdálenost bydliště spotřebitele od domluveného soudu, jeho možnosti se k němu dostavit a za takové situace by přesto spotřebitel prorogační klauzuli podepsal. Vzhledem k uvedenému odvolací soud považuje napadené usnesení za věcně správné, a proto bylo podle § 219 o.s.ř. potvrzeno. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 3. března 2008 JUDr. Aleš Zezula